Dos llamas

Pět hodin spánku, tiché balení v pokoji a hlasitější na recepci. Pěšky na metro. Cestou jsme nakoupili čerstvé pečivo - ostatní obchody měly ještě půlnoc. Dokonce i obchůdek s příhodným názvem 24 hodin :D Metro na letiště je hluboko pod zemí. Eskalátorů bylo asi 10. Metro je bez řidiče a na stejné nástupiště jezdí linka L10 a linka na letiště. My se postavili úplně na konec vozu a sledovali tunel a spletité motanice kolejí. Jízdenka se na letišti kontroluje při východu z metra, takže pokud máte špatnou (např. T10) nebo žádnou jízdenku, na letiště sice dojedete, ale nevystoupíte :)

Časovou rezervu jsme měli dostatečnou. V kiosku se nám nepodařilo udělat check-in, tak jsme si vystáli krátkou frontu u přepážky. Hned nám pán oznámil, že let IB2605 má již teď 3 hodiny zpoždění. V klidu jsme si proto přebalili batohy a vystáli si security. Ani jeden nepípal. Předběhli jsme dalece se táhnoucí frontu mimoevropských cestovatelů a sami se bez čekání vpustili biometrickým pasem. Hned jsme zaparkovali v Burger king a dopřáli si pozdní smaženou snídani u elektrické zásuvky. Vyřešili ubytování v Santiagu a díky zpoždění dopsali i zápiskové resty.

Nakonec i přes nástup do fronty v avizovaných 14.10, jsme odletěli až po třetí hodině. Let byl sice psaný jako Iberia, ale dopravcem byla aerolinka Level. A330 - seděli jsme na samostatné dvojce u okna. Vpředu i vzadu business třída a obří záchod pro invalidy. Zkoukli jsme Lego příběh 2 a prakticky zbytek 13ti hodinového letu s přestávkami prospali. Špunty a masky na oči odstínily i chrápání muže za námi a plačící dítě někde vepředu. Nakonec nám i vystačily naše zásoby, ač jsme se dokoupení jídla v letadle nebránili.

Přiletěli jsme o půlnoci, půl hodinky trvala pasovka a pochod letištěm. Došli jsme až k přepážkám s veřejnou dopravou a za 3700 chilských pesos si koupili zpáteční jízdenku s modrým Centroaeropuerto busem. Zelený Turbus byl sice dvoupatrový, ten náš ale hned vyrazil. O 20 minut později jsme už stavěli na zastávce Los Heroes. Ač noční Santiago nevypadalo nic moc (prázdné špinavé uličky, všude pytle s odpadky nebo odpadky rozepsané), první po výstupu z autobusu jsme ucítili příjemnou květinovou vůni, zřejmě že stromů. Hostel byl chvilku od busu, konečně taky pokoj pro sebe, ač s oddělením postelemi. V Santiagu je o 5 hodin méně, spát jsme šli v půl třetí místního, neboli v půl osmé Středoevropského času. A je skvělé, že člověk nemusí brát ohledy a zároveň trpět chrápání jiných :D

Díky pospávání v letadle nám stačilo spát jen 5 hodin. Snídaně byla do desíti - toustový chléb, dva druhy marmelády, paštika, křupky s mlékem a ceylon čaj. Výběr nic moc, ale hlad jsme zahnali.

Půl dne jsme se procházeli po Santiagu - je to zvláštní město. Mísí se v něm staré budovy a moderní zrcadlové věžáky, uličky plné odpadků s voňavými stromy, krásné parky s bezdomovci, špinavé ulice s vyvěšenými vlajkami, nízké domky se prolínají s věžáky, občas nějaký ten koloniální dům s fasádou jak ze staré Prahy a v tom všem je občas zakomponovaný nějaký ten kostel různé velikosti a provedení... Obešli jsme si centrum, nafotili kostely, chrámy i funkční fontány. Koupili si něco k obědu a hledali vhodné místo, kde se najíst. V parcích se ale vyskytovalo celkem hodně bezdomovců, jeden byl od hlavy po paty oděn v černých plastových pytlích. Nakonec jsme ale příhodné místo objevili u muzea umění. Na mapě jsme pak našli ještě kopeček Carro de Santa Lucia, a ten rozhodně stál za to. Na vrchu se nacházela zahrada a rytířský hrad, věž s vyhlídkou, fontány a obchůdek, kde jsme si za peníze ze svatby koupili zmrzlinu. Bylo šílené vedro a s batohy na zádech jsme se zahřáli jedna báseň. Z vyhlídky jsme viděli lanovku, na horizontu vysoké hory kontrastují s mrakodrapy a zahradami města. Jelikož bylo skutečně vedro, brzy jsme dopili všechno pití. Poslední zastávka před odjezdem byla v obchůdku pro vodu a ještě k jednomu kostelu, který byl zanedbaný jako ostatní, ale překvapivě byl skoro celý z betonu.

Po třetí hodině jsme došli na autobusovou stanici Los Heroes, odkud jsme jeli na letiště. Žádné zákeřnosti se nekonaly - dostali jsme boarding pass, prošli security, koupili si vodu. Dojedli jsme pitu a nakonec se nechali trochu propéct u gatu 25, kde zřejmě nefungovala klimatizace. Boardovalo se ale naštěstí o chvilku dřív. Měli jsme sedadla 18 B a 18 D. Kluk vedle ale nabídl, že se s námi vymění, takže i tento let jsme nakonec absolvovali vedle sebe. K okénku jsme vyhráli fešnou slečnu. Pilot se s tím moc nepáral, několikrát to při vzletu "hupslo" a celkem dost skákalo. I tak se ale na dvouhodinovém letu téměř hned ozvalo sborové chrápání. Také celá bezpečnost proběhla pouze španělsky (krom dovětku "for more information read safety card". Na vnitrostátních letech se tu holt angličtina nenosí :)

Na letišti v Calamě byla spousta nabízečů dovozu do San Pedro de Atacama. My ale chtěli jen do centra Calamy. Nejlevnější bylo obyčejné taxi. V bankomatu jsme se snažili vybrat 10000 pesos, protože taxi mělo stát asi 8000. Bankomat ale oznámil, že navíc strhne přirážku 6500. Na to jsme se jim vykašlali a našli taxi, které bralo i dolary. Pán byl milý a lehkou španělštinou nám dával tipy na výlet, které jsme ale nevyužili, protože hned ráno jedeme do Peru. Nakonec šlo platit i kartou, takže vystaráno.

V ubytování ani jedna ze tří karet nefungovala a majitel moc neuměl anglicky. Vydali jsme se tedy v půl desáté hledat v Calamě bankomat a nějaký obchod s jídlem. Bankomat jsme našli - dva mimo provoz a třetí, na který nás upozornil místní hasič, byl funkční ale extrémně pomalý. Naštěstí i nám vydal potřebné peníze, jichž část jsme hned utratili v obchůdku na rohu. Totálně lámanou španělštinou se nám podařilo nakonec koupit krájenou šunku, nějaké plněné kapsy kdo ví s čím a pití. A pak nám přišlo, že toho je stejně málo, tak jsme si podobně profesionálně objednali i v dalším obchůdku :D Zlaté ruce a nohy :D

Večeřeli jsme v našem mini růžovém pokoji a jelikož zítra vstáváme v 4.15, šli jsme před jedenáctou spát.

Postele byly neuvěřitelně pohodlné a krásně se v nich spalo. Škoda, že nás budík vzbudil už ve 4.15. Na jízdence do Bolívie bylo napsáno, že máme být na terminálu s 30 minutovým předstihem. To jsme stihli, jenže kromě toulavých psů nikde nikdo nebyl a zastávka byla označena pouze sprejem na stěně "Frontera del Norte" a za vraty byly nějaké zaparkované autobusy. Půl hodiny předem rozhodně nikdo nikde nebyl. Naštěstí kolem čtvrt se už nějací lidé začali objevovat a chvilku před půl nějaký maník zaklepal na autobus, odkud se vynořil řidič, který v autobuse spal :D

Po půl jsme vyrazili. Dalších asi 10 cestujících sklopilo sedadlo a pokračovalo ve spánku. Aleš pozorně koukal ven, Jana si párkrát prohlédla hvězdnou oblohu a až do svítání odpočívala. Po sedmé hodině se kopce v dáli začaly zabarvovat, bílá mlha se rozpouštěla a prosakovala modrá obloha. Šutry, sucho a křoví. Na obzoru vysoké vrchy, zbarvené do pískova, některé barevné jak Malířova paleta v Death Valley.

Delší zastávka byla kolem hranic - na chilské straně projít přes policii interpol, na Bolivijské navíc vyplňování imigračního dotazníku a sken batohů. Slunce krásně svítilo, ale vyšší nadmořská výška byla znát - venku byla celkem zima a hůř se dýchá. Zatím ale na sobě ani jeden nepozorujeme větší příznaky výškové nemoci.

Před desátou jsme vyrazili na Bolivijský úsek cesty, jedeme ale už méně komfortně, jelikož v Bolívii si moc nepotrpí na asfalt, takže drncáme 100 kilometrovou rychlostí a ještě dlouho za námi se táhne bílý prach. Touto rychlostí jsme ale nejeli dlouho, protože hlavní silnice se rekonstruovala téměř až do Uyuni. Byť slovem rekonstrukce musíme v tomto případě chápat bagr rozhrnující hlínu. Každopádně jsme ale místo po hlavní silnici jezdili po jakýchsi polních cestách okolo. Autobus nás naklepával jak řízky, vrzal, drncal a plahočil se místy i 15km/h.

V 9.57 jsme poprvé uviděli místní světlou lamu :) O pár minut později už celé velké stádo. Jo, tady se nám bude líbit :D A lam bylo po cestě ještě mnoho :)

Do Uyuni jsme dorazili asi v půl jedné. Je to dost mazec město. Všude stánky, rozpadající se budovy, prach a chaos. Velmi rychle se nám podařilo zařídit si třídenní tour jeepem po okolí - solných pláních, jezerech s plameňáky a termálních pramenech. Ubytovali jsme se a abychom měli čím platit, vyhledali jsme na hlavní třídě bankomat. Ve směnárně jsme pak vyměnili pár zbývajících chilských pesos - kurz se podobal vygooglenému. Celkem asi ve čtyřech obchodech jsme nakoupili něco na večeři, prošli si pár ulic a zbytek dne strávili na pokoji a odpočívali.

V příštích třech dnech budeme na Salar de Uyuni Tour bez internetu a elektřiny, tak se plánovaně na pár dní odmlčíme.

Za dnešek jsme nachodili 8700 kroků a napočítali víc než 100 lam.

Nakonec jsme zalehli včera už v 17:30 a s přestávkami spali skoro 14 hodin. Po sedmé jsme vstali a zabalili si věci. Oba nás trochu bolela hlava - nadmořská výška 3600 m. n. m. už je znát. Naštěstí na snídani byla možnost si dát čaj z koky. Čerstvé housky, marmeláda a máslo v srdíčkové nádobě, přežili jsme i čerstvá místní míchaná vejce.

V 10.30 jsme měli sraz na tour. Byli jsme jediní z šestice turistů, kteří došli na sraz, ostatní jsme nabírali na hostelech. Řidič se jmenuje Silver a vypadá sympaticky. Mluví celkem srozumitelnou španělštinou, takže Jana bez větších problémů zvládla přeložit vše, co bylo potřeba. Dokonce i Aleš se občas trochu chytal. Po cestě jsme nabrali dvě Rakušanky a dva Němce. Celkem sympatická skupinka, všichni přibližně stejného věku. Jen si hodně povídali německy, ale časem jsme se všichni celkem rozmluvili anglicky. Vzadu seděly Rakušanky Carina a Verena, vedle řidiče Němec Andreas a vedle nás Němec Onur.

První zastávka byla blízko města Uyuni - Cemeterio de trenes (hřbitov vlaků). Čtyřicet minut na projití bylo akorát. Spousta turistů lezla po kovových torzech a fotila si selfie. Části kolejí byly odříznuté a kola se váhou ponořila do písku. Průvodce dorazil po 50 minutách, tak jsme hned pochopili, že bolivijské minuty jsou trochu pomalejší než ty evropské ;)

Druhá zastávka byla u slaných jezírek - Ojos del Salar, ze kterých vyvěrá podzemní voda, nacházející se pod Salarem. Má prý léčivé účinky.

Další zastávka byla krátká - necelá půl hodinka chození po obchůdkách s lamami, dinosaury, svetry, ochucenými pivy (kaktusové pivo, pivo z koky...) a dalšími barevnými cetkami. Po tržišti jsme popojeli k památníku Dakaru - v roce 2014 se tu konal závod Dakar a na jeho počest vytvořili místní obří památník celý ze soli z Uyuni. Kvůli znečištění a problémům s auty a solí se ale po pár opakování přestal konat. U památníku byla i budova - kdysi hotel - celá ze soli, kde jsme měli původně obědvat. Každý jeep měl vyhrazen jeden stůl, ale my si s naším průvodcem řekli, že se naobědváme sami uprostřed Salaru.

Popojeli jsme doprostřed bílého ničeho a udělali si pár fotek. Silver mezitím připravil stůl a oběd - brambory, rýže, kuřecí maso a vařená zelenina. Po jídle jsme dojeli ke kaktusovému ostrovu - Isla Inca Huasi. Za 30 bobů na osobu jsme si prošli asi 40 minutovou procházku přes celý ostrov. Nádherné výhledy, bílý obzor s vysokými horami a spousta kaktusů v popředí. Celý ostrůvek je korálového původu, vznikl před více než 40000 lety a kaktusy tam za rok poporostou jen o pár centimetrů.

Poslední dnešní zastávka byla kdesi uprostřed bílého jezera s výhledem na západ slunce. Mezitím jsme zkoušeli opět fotky s perspektivou, kdy nás Silver navigoval a tak jsme se třeba fotili na panorama 2x a skákali přes jeep.

Ubytování mělo být v solném hostelu, ale byl bohužel zavřený - zřejmě kvůli blížícím se volbám. I další byl zavřený, takže jsme ještě za tmy jeli 40 minut do San Juanu, kde mělo být více ubytoven. Nakonec to vyšlo a i zdejší hostel byl ze soli, takže jsme o nic zásadního nepřišli.

Dostali jsme dobrou večeři - polévku, kuře s hranolkami a čaj, za 10 bobů si dopřáli horkou sprchu a v deset si zalezli do našich solných postýlek. Tentokrát v pokoji po dvou.

Snídaně začala vonět už v 7.15, tak jsme se nechali zlákat. Dokonce byly i palačinky, bohužel ale ne u našeho stolu. Když se Jana odvážně zeptala v kuchyni, zda je můžeme dostat taky, dočkala se pouze strohé odpovědi "no". I tak jsme se ale dobře nasnídali a chvíli po osmé vyrazili na další cestu. Změnili jsme zasedací pořádek, takže jsme celý den seděli v zadní řadě, kde ale není moc místa na nohy.

První zastávka byla na pláni u malého železničního mostu s krásným výhledem na horu Cerro Luxar. Pak jsme pokračovali k hlavní silnici a po ní k další zastávce u lávových polí, odkud byly krásné výhledy na Volcán Ollagüe a vrchol Cerro Cañapa, a kde prodávali lamí párky - nedali jsme si :)

Po další chvíli poskakování po horských cestách jsme dorazili k první laguně jménem Cañapa. Tam jsme poprvé viděli plameňáky v jejich přirozeném prostředí. Bylo jich tu celkem dost a byli hned u břehu, takže se dali hezky fotit. Laguna Cañapa je zbarvením obyčejná, jen bílá místa u břehu obsahují borax. Plameňáci okamžitě zaplnili mnoho místa v našich paměťových kartách.

Další jezero už z dálky smrdělo sírou. Podle zápachu dostalo i jméno - Laguna Hedionda. I tady se k našemu překvapení dařilo plameňákům, takže další nápor na naše foťáky. Když jsme si část laguny obešli, Silver už nám připravil stůl a oběd. Tentokrát se podávaly brambory, kuřecí maso, zelenina a pečený banán. Při této pauze jsme si zašli i na bio wc. Platilo se 5 bobů a wc bylo opravdu zvláštní - separační - mísa byla rozdělena na dvě části, na pevnou a tekutou.

Po obědě jsme pokračovali v "Tour de lagunas" - pouze z dálky jsme si vyfotili lagunu Chiar Khota, již bez plameňáků. Laguna Honda (hluboká) získala název překvapivě proto, že je hluboká a má slanou vodu. Nachází se v nadmořské výšce 4100 m. n. m.

Trasa pokračovala dál a uprostřed nějakého kaňonu jsme neplánovaně na chvilku zastavili - Silver chtěl zkontrolovat auto. Nás ale hned uchvátily dvě chlupaté činčily. Aleš si vyběhl (čti: dýchavičně vyšel s několika zastávkami) na vršek jedné strany kaňonu a hlásil pěkný výhled. Motor auta byl trochu umyt čistou vodou a zdálo se, že je vše již v pořádku.

Na chvilku jsme opustili laguny a zastavili se u Árbol de Piedra - kamenných útvarů vulkanického původu, které vytvořil silný vítr. Zvláště jedna skála vypadá jako strom. Kousek od nás se na slunci ohřívaly dvě lišky. Prý jich ale mnoho ročně zemře, protože už se vůbec nebojí člověka a často tak skončí pod koly jeepů. Námi sledované lišky ale vypadaly spokojeně. Během naší návštěvy foukal silný vítr, v čepici a v bundě nám skoro byla i zima. Silver nám ale řekl, že tu umí být ještě mnohem více větrno, a že dnes je to jen menší větřík...

Během dobrého světla jsme ještě museli stihnout poslední dnešní lagunu, a to lagunu Colorada. Červené zbarvení mají na svědomí řasy a minerály, zvláště železo z blízkého vulkánu. S rudou barvou krásně kontrastují bílé boraxové ostrůvky. Barevnost je také daná nasvícením - po setmění má voda normální barvu. Na této laguně žijí tři druhy plameňáků.

Hostel se nacházel jen kousek od barevné laguny, takže dnešní den oficiálně skončil už po páté hodině. Tentokrát se spalo po šesti lidech, zmínit musíme opět záchody. Vzhledem k lokalitě - uprostřed ničeho - byly na celý hostel dva záchody a malé umyvadlo. Oboje se ale po dvou, třech návštěvách ucpalo a naplnilo vodou, takže celkem boj o to, vychytat nepřeplněnou mísu... Každopádně jsme ale nejdřív dostali horký čaj a až do večeře jsme si pěkně v naší skupince povídali. My po setmění zkusili nafotit noční oblohu, bohužel nás ale měsíc takřka v úplňku nenechal. K večeři zeleninová polévka a špagety. Dokonce nám donesli i Bolivijské víno. Nakonec nás ale láhev porazila, jelikož kromě nás dvou si dala čtvrt skleničku pouze Carina.

Budík na čtvrtou. V tu dobu sice oficiálně měla už být snídaně, ale jsme v Bolívii, takže jsme ji v pohodě stihli, protože byla pozdĕ. Byla vypnutá elektřina, takže na balení jsme si svítili jen baterkami. S Alešem jsme ještě zkontrolovali noční oblohu - hvězdy byly pěkně vidět, ale takřka úplňkový měsíc většinu svitu zastínil. Promrzlí jsme si sedli k našemu stolu. Aleš zastával funkcí hlídače bran a neustále zavíral dveře, ze kterých jinak přicházela Zima. A tentokrát jsme se ke snídani dočkali i palačinek! To bylo radosti!

Chvilku po páté jsme naložili na jeep batohy a tentokrát jsme seděli opět ve druhé řadě. O necelou hodinu později začalo pomalu svítat a my dorazili na místo zvané Sol de la mañana.

Nejprve minizastávka u fumaroly s trubkou, ze které tryská pára. O kousek dál už sopečné krátery se sirnými vývěry. a dalšími fumarolami. Oblastí se dalo normálně procházet, jen nám bylo řečeno, ať nikam nepadáme a moc se nenadýcháme škodlivé síry. Pouze jedna fumarola funěla celý den, ostatní jsou funící pouze brzy ráno, později je slunce utlumí. To je také důvod, proč se na toto místo jezdí brzy ráno. Východ slunce jsme bohužel úplně neviděli, protože byly mraky a než se vyhouplo nad kopce, bylo už celkem vysoko.

Kolem osmé jsme dorazili k termálním lázním Aguas Calientes. Z oblečení do té ranní zimy se nám nechtělo, ale výhled na nádhernou lagunu a plameňáky, oboje viditelné přímo z teplé vody termálního bazénku nás nakonec přemluvil. Bohužel jsme na kachnění a lebedění měli jen asi 40 minut, ale i tak to bylo více než příjemné. Aleš vyzkoušel oba bazény, druhý, bližší k převlékárnám, byl prý teplejší, za to ale celkem mělký.

Následovaly další dvě laguny - Verde a Blanca. Zelená vůbec nevypadala zeleně. Je to proto, že do vody se dostává měď a také arzen z blízkých aktivních sopek. Právě kvůli arzenu v laguně nežije nic. Ve vedlejší bílé laguně už je opět možné vidět plameňáky. A bílá je opět kvůli boraxu.

Onur se s námi rozloučil, protože nejel s námi do Uyuni, ale pokračoval do Chile. Původně měl být předán do jiného jeepu už u termálních lázní, nakonec ale jel s námi a Silver udělal zajížďku k Chilsko-Bolivijským hranicím. Tam jsme se naposledy jako skupinka vyfotili a pak se rozloučili.

Cestou jsme opět minuli ranní termály, tentokrát však zastávka byla z důvodu využití záchodu - měli jsme před sebou dvě celé hodiny jízdy. Jana si alespoň vyfotila vikuňu, která se procházela s dalšími lamami opodál.

Abychom jen neseděli v autě, prohlédli jsme si po cestě z výšky lagunu, ve které se těží sůl. Po poledni už jsme měli hlad, koneckonců jsme snídali v půl páté. Nakonec jsme se ale dočkali, a to ve městě Villa Mar. Tekla tudy řeka, oproti okolní pustině bylo krásně zeleno a všude lamy :) K obědu byla rýže se zeleninou a tuňák.

Předposlední zastávka byla v kamenném údolí - skalní útvary např. ve tvaru papouška, lva či lidské hlavy. Také tam bylo malé skalní okno, u kterého se všichni fotili. Vítr byl o poznání slabší, takže jsme tolik neofoukli.

Cestou do Uyuni jsme ještě krátce stavěli v San Cristóbal, kde nám Silver koupil vodu, na kterou jsme měli nárok. Ve městě byl starý kostel z 18. století. Má kamenné stěny, dvě zvonice se čtyřmi zvony a střecha je že slámy svázané provazy z lamí kůže a kaktusového dřeva. V roce 1999 bylo kvůli těžbě celé město přesunuto o cca 8 km, včetně hřbitova a památníku.

Do Uyuni jsme dorazili přibližně v šest hodin. Znovu jsme se ubytovali ve stejném hostelu a dostali i stejný pokoj. Na recepci jsme se potkali se slovensko-holandským cestovatelským párem, který nám dál zajímavé tipy do Cuzca, Austrálie a Nového Zélandu. Také nám řekli, ať určitě do 20.10. opustíme Bolívii kvůli prezidentským volbám. Ten den prý nebudou jezdit žádné autobusy a nic nebude fungovat. Nás se to ale naštěstí netýká, protože už 14.10. odpoledne odjíždíme nočním autobusem do Peru.

Venku na tržišti jsme si ještě koupili zelenou látku s lamami a dokoupili si housky na večeři a snídani.

Včera nám přišel email s informací, že náš let 321 do La Paz odletí místo v 8.50 už v 7.20. Vstávali jsme proto už zase v pět ráno. Před šestou na nás čekal taxík a odvezl nás na letiště. To vypadalo celkem zavřeně, byli jsme tam skoro první. Check-in začínal až v 6.30, tak jsme koukali na východ slunce a užívali si mikroletišťátka. Mikro je i letadlo, na palubu se vejdou jen příruční zavazadla do 5kg, tak jsme své batohy poslali dolů. Naštěstí jsme vybavené zavazadlo měli v ceně, takže to nebyla žádná komplikace.

Check-in byl velmi rychlý, security probíhalo v druhé minimístnůstce, kam se vstupovalo po jednom, měli tam kovový rám, ale žádný skener batohů. Po sedmé hodině přiletěla malá Dášenka (vrtulové letadlo Bombardier Dash 8-200 s kapacitou 37-39 cestujících). My se sedmou řadou byli dvě řady od konce. Jedna letuška, která si sama hlásila bezpečnost a následně ukazovala co a jak.

Netrvalo dlouho a Dášenka se přesně na čas vznesla do nebes. Bohužel po vzletu se ukázalo, že Salar je na druhé stranĕ letadla, takže jsme z něj s výjimkou okraje viděli jen něco málo přes okénka na druhé straně. Smolík no. Nakonec jsme ale z výšky viděli nějaký jiný Salar - prý je jich v okolí hned několik, ale Salar Uyuni je z nich největší a sůl nejčistší a nejrovnějsí.

Let byl ale jinak velmi příjemný, vzlet i přistání připomínaly spíš velké dálkové letadlo a byly pohodlné a plynulé. Holt runway byla v obou případech hodně dlouhá, tak nebylo kam spěchat (v Uyuni je vojenská základna a u ní i letiště s dlouhou runwayí). Dokonce jsme dostali v průběhu krátkého letu i čaj, samozřejmě z koky.

Po hodině a půl jsme přistáli na letišti v El Alto - město La Paz s ním těsně sousedí, vlastně jde o dvouměstí. El Alto je na plošině v cca 4000 metrech nad mořem, La Paz leží v údolí pod ním a na jeho úbočích. Jde o druhé nejvyšší město světa, kde místo metra mají několik linek lanovek.

Na odbavovacím pásu jsme si vyzvedli naše batohy a vyrazili ven. Za asi minutu už jsme byli z letiště pryč :D Hned se do nás pustili taxikáři s cenami 70 solů za odvoz do centra. My omylem došli ke colectivos, kteří svážejí více lidí za cenu 4,50 solů za osobu. Moc jsme nevěděli, kam chceme a kam jede, ale svezli jsme se :D Hned jsme se ale zasekli v koloně. Naštěstí se po 10 minutách rozjela a dál už jsme se mohli kochat místními lanovkami.

Z colectivo jsme vystoupili až poslední na náměstí Catolica, protože oproti ostatním jsme neměli konkrétní cíl. Na mapě jsme si našli obchůdek a nakoupili zásoby. Došli jsme do místního obchodního centra, do kterého vedla šíleně dlouhá fronta - do kina. My prošli okolo celé fronty skrz celý obchodní dům a došli si na kuřecí burger, tentokrát ale do Pollo Copacabana. Byl odtamtud nádherný výhled na křížící se modrou a černou lanovku a dalo se tam krasně najíst a plánovat, aniž by na nás někdo koukal, ať vyklidíme stůl, nebo aniž by kolem nás běhali toulaví psi.

Po jídle jsme zamířili k lanovkám - fronta do kina už se táhla i ven z obchodního centra a pěkný kus po ulici. Co se lanovek týče, nevěděli jsme, jak to chodí s lístky, nakonec nám ale vše vysvětlila ochotná security paní. Při koupi lístku řeknete kam jedete a oni vám dají lístek s QR kódem, který pouští přes turnikety. Jedna linka stojí 3 bobíky bez ohledu na počet stanic, každý přestup na další linku stojí
2 bobíky, opět bez ohledu na počet stanic.

Labyrintem jsme prošli k turniketům, pípli si náš QR kód a prošli. Kabiny se ve stanici samy otevřou, zpomalí a dá se nastupovat. Pomalu jedoucí kabina na konci stanice ještě přibrzdila, aby se mohla náležitě "odpíchnout" a rozjet. Nakonec jsme si projeli asi 7 barevných linek. Převýšení v La Paz je opravdu pořádné - při stoupání nám občas zalehly uši. Svezení lanovkou je ideální pro zakladní prohlídku města - všechno máte jako na dlani. Hlavně žlutá linka určitě stojí za svezení - velké prevýšení a krásný výhled na různé skalní útvary, ale i na obě části města.

Počasí jsme měli proměnlivé - nejdřív bylo pod mrakem, pak začalo celkem pršet, pak opět jen kapat a nakonec jsme měli i slunečno a kabiny lanovky stihly i oschnout.

Kromě lanovek je v La Paz zajímavé i centrum, zejména náměstí Plaza de Armas, což je název, který tu najdete v každém městě. Hodně zvláštnĕ působí obrovský obchodní dům rostoucí hned za palácem v jednom z čel náměstí. Na náměstí je i kašna, která ale byla okupovaná naprosto šíleným množstvím holubů.

Když jsme si prošli i centrum, čas se nám nachýlil a my zamířili na autobusové nádraží. Obrovská budova plná stánků a lidí volajících názvy destinací. Snažili jsme se zbavit co nejvíce drobných, tak jsme si koupili ještě vodu a slané krekry. Také jsme si směnili rezervaci za jízdenky do autobusu La Paz - Cuzco.

Autobus měl mít USB zásuvky a polohovatelná křesla. Ač měli celkem velké biny, chtěl řidič, abychom si dali batohy dolů. Tak jsme rychle vyndali alespoň lehké mikiny. Následně jsme zjistili, že naše USB koncovka nefunguje. Co se dá dělat. Máme power banku. Dole v batohu... Po chvíli autobus obešel nějaký maník a vybíral 2,5 bobu za využití terminálu. Snažila jsem se mu aspoň říct, že nechceme drobné, ale pán nasadil kyselý xicht a dál nám drobné. Hlavně, že jsme se ty drobáky snažili udat. Ještě, coby světlý bod cesty, každý před odjezdem dostal pytlík s vodou, pitíčkem a sušenkou. Opět by stačilo, kdyby nás varovali předem, takhle jsme si nemuseli kupovat dvoulitrovou vodu (protože vyšla výhodněji). Následně pustil jeden z řidičů nahlas televizi s filmem Bohové musí být šílení ve španělštině.

Na hranicích s Peru všechny batohy z kufru vyházeli, tak jsme si power banku z batohu vzali :) U chilske i peruánské přepážky si nás vyfotili a Aleše se zeptali, jestli je ženatý. Kontrola zavazadel proběhla ručně, naštěstí ale ne moc důkladně. Když jsme jim ukázali, že se batohy dají otevřít i z boku, vypadali spokojeně a nechali nás projít. Na záchod si stihla dojít jen Jana. Aleš vyzkoušel záchod v autobuse - nedalo se zamknout, chyběl toaletní papír a netekla voda.

Po imigračním jsme si chtěli poslouchat hudbu, ale hádejte, kde byla sluchátka... Ve chvíli, kdy řidič tankoval, Jana vyběhla ven a vzala masku na oči a sluchátka :) Bohužel jsme na hranicích byli ještě za světla a nebyla nám zima. Jak probíhal zbytek jízdy byl už horor. Polohovatelná sedadla umožňovala celkem slušný ležící komfort. Na druhou stranu, když si před námi člověk sklopil sedadlo na maximum, nedalo se skoro odejít, jak byl člověk uvězněn. Přes noc byla šílená zima, autobus netopil a my měli jen lehké mikinky. Jana měla o vrstvu navíc a trochu se i vyspala. Vždy se ale probudila promrzlá, což znamenalo, že Alešovi byla ještě mnohem větší zima. Tak jsme si museli hřát lidským topením - když už byla fakt velká zima, sedla si Jana Alešovi na klín a než se jí odkrvila pravá ruka, vyráběli jsme živočišné teplo. Jediné malé plus byla pohodlnost sedadel, na druhou stranu vše ostatní byla hrůza. Autobus z Calamy do Uyuni byl méně pohodlný, ale batohy jsme mohli mít nahoře, topil a ještě měl nahoře v binech deky na zahřátí...

Takže kdybyste někdy jeli nočním busem z La Paz do Cusca, nejezdĕte s firmou Trans Salvador ;)

Odbila půlnoc a my stále mrzli v autobuse. Na začátku každé malé vesničky měli retardér, takže autobus pořád hrozně skákal a nedalo se v něm ani moc spát. Každopádně hrůzná cesta před pátou ranní skončila. Vyběhli jsme rychle z autobusu a šli si pro věci. Řidič na nás ještě zkusil "ticket ticket", protože každý dostal na zavazadlo lísteček z číslem, se zlou se ale potázal. Únava, zima a vztek v Janě probudili berserkr mód, takže na řidiče spustila smršť nadávek a batohy si prostě vzala a rázně odešla z terminálu, následována Alešem, který sbíral věci, co jí padaly.

Cesta hrůzy sice skončila, ale my se ocitli ve 4.45 na předměstí Cuzca. Všude tma, toulaví psi a troubící taxíky. Při procházce města si nás adoptoval jeden toulavý pes a trpělivĕ za námi chodil asi do sedmi, kdy jsme se mu ztratili v místní bance u bankomatů. Toulavých psů bylo vlastně všude, kde jsme zatím byli, hodně. Nepřišli nám ale nebezpeční, spíš trochu otravní.

Po půl šesté jsme dorazili na hlavní náměstí v Cuzcu, které se překvapivě jmenuje Plaza de Armas. Pokochali jsme se dvěma kostely, fontánou i krásnými domy, které ukrývají např. Starbucks, McDonald's nebo KFC. Nic z toho bohužel nebylo otevřené nonstop. Všechny značky byly ale dobře začleněné do vzhledu náměstí - žádné monstrózní žluté oblouky se tedy nekonaly :)

Podařilo se nám akorát vychytat vstup do katedrály, kdy ji otevřeli, ale ještě nestihli před mší přenést ceduli "zákaz vstupu turistům". Nakoukli jsme rychle dovnitř. U vchodu hned za vraty je velká zlatá plastika, umístěná v místech, kde většinou bývá hlavní loď chrámu, dál dovnitř se tedy chodí po stranách. Postranní oltáře jsou schované za poměrně robustními mřížemi. Obecnĕ katedrála působila zvláštním, skoro až ponurým dojmem.

Procházeli jsme se dále po městě, zkoumali zákoutí a uličky. Nasnídali jsme se v jedné kavárničce, Aleš si dopřál Cachito - karamelový roh z listového těsta a Altajor - něco na styl lineckého koláčku posypaného kokosem. Jana si dala kapsu plněnou kuřecím masem.

Kolem deváté jsme se ubytovali v rezervovaném ubytování Posada Azul. Původně jsme si tam chtěli jen nechat batohy, ale oni nás přivítali čajem z koky a rovnou nás ubytovali. Moc příjemné místo - byť byl pokoj maličký a bez sprchy, moc se nám tam líbilo.

Chvilku jsme si odpočinuli a vyrazili jsme na procházku centrem a okolím Cuzca. Bohužel jsme ale zapomněli na ubytování opalovací krém a kloboučky, protože ráno bylo zima. Brzy se ale vyčasilo, začalo svítit sluníčko, a protože jsme vysoko v horách - přes 3000 m.n.m., pořádnĕ jsme se přes poledne spálili.

Vrátili jsme se na náměstí a pokračovali do kopce ke kostelu San Cristobal, kde ale chtěli vysoké vstupné, takže jsme ho vynechali, nepřišlo nám, že by byl něčím unikátní. Přímo před kostelem si nás odchytil nějaký místní chlápek, že pro nás má super nabídku. Prvního jsme odmítli rovnou, druhý zněl serióznĕji, tak jsme si ho vyslechli. Nabídka spočívala v tom, že jako místní nás může provézt kontrolou a místo 70 nebo 130 solů za kombinovanou vstupenku do chrámu Sacsayhuaman mu zaplatíme 20 a on nás k tomu ještě vezme na nějaká další místa. To nám přišlo dost podezřelé, tak se Jana zeptala ostrahy a zjistila, že místa která nám pán nabízel jsou volně přístupná a dovnitř chrámu bychom se stejně nedostali. Prostĕ bychom zaplatili každý 20 solů za 15 minut popovezení autem.

Tak jsme pána poslali k šípku a šli se projít sami. Zjistili jsme, že chrám se dá celkem pekně prohlédnout z přilehlých luk a z příjezdové silnice. Navíc po okolí je roztroušených několik menších inckých památek, které stojí za vidění. Asi největší z nich je Chrám Měsíce, kde toho zbylo docela hodnĕ a navíc je na vršku nad ním vyhlídka. Další malá zřícenina je na louce hned u placeného chrámu, ještě jedna je nedaleko zmíněného Chrámu. My jsme šli kolem placené zříceniny Sacsayhuaman po louce, kde se pásly lamy a kolem zřícenin označených jako Zona X, které ale byly zavřené, ke Chrámu Měsíce. Odtamtud jsme přes část původní incké silnice pokračovali kolem zříceniny Kusilluchayoq a kolem většího komplexu Quenqo a menšího Quenqo Chico (na větší je vstup jen v rámci výše zmíněné kombinované vstupenky) až k velké soše Ježíše nad městem, odkud je nádherný výhled. Přes chaotické a špinavé uličky a schodiště jsme se pak kolem kostela San Blas vrátili do centra města a na naše ubytování.

Dali jsme si krátkou pauzu a pak si došli na pozdní oběd do pizzerie, která ale ještě neměla roztopenou pec, takže pizza nebyla. Za to ale ještě byla meníčka - za 7,50 solů na osobu polévka, pití a hlavní jídlo. Chvíli trvalo, než si Jana nechala vysvětlit všechna jídla a přetlumočila je Alešovi. Po jídle jsme oba zamířili rovnou do hostelu, protože nás oba něco pořádně prohnalo :D Jako dezert jsme si proto na pokoji dopřáli smectu. Byli jsme tak unavení, že jsme se jen umyli a šli spát. Budík jsme nastavili na 5.50, neboli za 11 a půl hodiny, abychom stihli domluvený odjezd na Machu Picchu.

Alešův mobil nás trochu postrašil, neboť ukazoval o hodinu víc. Naštěstí ale ještě nebylo 5.50, kdy jsme měli vstávat. A tak jsme zjistili, že už nejsme oproti Praze o 5 hodin pozadu, ale už o sedm :D Ještě štěstí, že se mobilní čas mění sám a časová pásma nemusíme řešit.

V 6.30 byla snídaně, kdy jsme si dali opět čaj z lístků koky a k tomu bulky s čerstvým avokádem. V sedm nás měl vyzvednout minibus. Ve čtvrt na osm přišla slečna a hledala někoho jménem "Chana", tak se Jana přihlásila a my spolu s dalšími nastoupili do vozidla parkujícího opodál. Naše batohy si řidič rovnou nechal vepředu, protože byly moc velké. A hurá směr Aguas Calientes a Machu Picchu.

Jedna zastávka byla u železničního přejezdu, kde byl minimarket, záchody u kterých postarší paňmáma pořád volala "papel!" a kde byla možnost si nakoupit snídani a posedět v krásné zahrádce, kterou ale záhy zamořili kuřáci a místní otravné mušky. Naše vozidlo bylo druhé, které na místě zaparkovalo. Než jsme vyrazili, přijelo dalších asi 8 dodávek. Stihli jsme i projíždějící vlak, který jsme na další cestě předjeli a pak pozorovali z dálky.

Po půl desáté jsme dojeli do Ollantaytanba a nabrali poslední 4 členy výpravy, takže jsme obsadili všech 19 míst v autě. Následovalo nespočet serpentin. Minizastávka v nejvyšším bodě průsmyku Abra Malaga, 4316 m. n. m. Bohužel pršelo a na druhé straně údolí bylo mlíko, takže z okna nebylo moc vidět. Jak jsme ale klesali a dostali se do nižší výšky, přestalo pršet, bylo krásně teplo a byly nádherné výhledy. Nejvyšší vršky byly ale stále pod mrakem. Cestou jsme často přejížděli mělké brody. Poslední úsek cesty pak byl už jen prašný, úzký, bez asfaltu a vedl docela vysoko nad řekou - nic pro jedince se strachem z výšek.

Nakonec nás autobus těsně před Hidroelektrikou převezl přes chatrně vypadající most k restauraci, kde jsme dostali poukázku na oběd - "Chana Kechbaloba" byla jako první ;) Oběd byl formou bufetu, kdy jsme si řekli "un poco de todo" (kousek ode všeho), a dostali jsme vrchovatý talíř špaget, rýže, masa, čočky, k tomu kopu salátu a polévku. No nadlábli jsme se královsky.

Na cestu k Machu Picchu jsme vyrazili v 15.30 a po dvou fotkách se nám vybila baterka ve foťáku. Vložili jsme druhou, která ale byla také vybitá. Fotili jsme tedy jen na mobil a byli rychlejší o nefocení ptáků a dalších zvířat.

Cesta dlouhá 10 km vedla podél trati, všude cedule, že se nemá chodit po kolejích, a všude lidi, kteří chodili po kolejích. Na začátku jsme museli vystoupat mnoho schodů, pak se šlo ale víceméně po rovině. Nádherné výhledy na hory, občas jsme rozpoznali Machu Picchu a okolní vršky. Zpívali ptáci a cvrkaly cikády a cvrčci. I s plnými batohy jsme předbíhali páry a skupinky, které si pořizovaly oduševnělá selfie s horami. Na mnoha místech trať křížily malé či větší potoky a přejít je bylo možné jen po kolejích. Dokonce jsme přešli i jeden dlouhý železniční most přes řeku Urubamba, ale ten měl zvlášť lávku pro pěší. Cestou jsme třikrát potkali vlak - jednou dlouhý turistický a dvakrát krátký lokální. I v lokálním ale sedělo pár cizinců s batohy a i v autobuse nám říkali, že je možné si za 6 solů koupit jízdenku na lokální vlak. Takže to vypadá, že minimálně v úseku Hidroelektrika - Aquas Calientes mohou vlak pro místní použít i cizinci. Je ale pravda, že lístek jsme kupovat nezkoušeli, tak nevíme jistě.

Ke konci cesty se už začalo šeřit a podél silnice poblikávaly světlušky. Jana už byla celkem zničená, ale nakonec jsme úspěšně došli do města Aguas Calientes. Město žilo nočním životem. Většina fontán a svatých sošek blikala v různých barvách. Ceny v restauracích byly šíleně vysoké. My ještě koupili lístek na autobus na Machu Picchu na zítra (odjezd 5.30) a nakoupili si jídlo. Jana v místním marketu ochutnala 3 druhy sýrů a nakonec jeden z nich koupila. Dokonce jsme se ani nepotento, když jsme si ho dali k večeři :D A mandarinky a banány jsou tu naprosto lahodné :)

Ubytovali jsme se v zamluveném ubytování "Chakana Machu Picchu" - konečnĕ pokoj s vlastní sprchou. Byť trochu malý a hlučný - bylo dost slyšet lidi chodit po chodbě a venku hned na ulici byla trať, takže občas to byl dost rachot, když přejel vlak. Ještě jsme si připravili věci na zítřejší celodenní výlet na Machu Picchu, snědli skromnou večeři a poměrně brzy jsme šli spát.

Budík na 4.45. Nasnídali jsme se na terase hostelu, dopřáli jsme si šunku, marmeládu, džus a čaj. Snídat, když město ještě spí, za zvuku šumění řeky a zpěvu ptáků, nádhera. Nakonec jsme stihli autobus o 10 minut později, tedy v 5.40.

Nahoře na Machu Picchu bylo neuvěřitelně lidí. Na to, že bylo šest ráno, se utvořily tři dlouhé fronty, kdy u vstupu kontrolovali pas a vstupenku.

Počasí bylo pěkně hloupé - byla úplná mlha, takže z každé vyhlídky s obrázkem foťáku bylo vidět jen bílo. Skupinky chodily v davu a my se davu snažili vyhnout. Bloudili jsme po terasách a fotili jen to, co bylo vidět - co bylo blízko. Žádné kopce, hory ani výhledy se nekonaly.

Prohlídka je organizovaná jako okruh, po inckém městě se nelze pohybovat úplně volně. Zpátky vás už nepustí, rozhodně ne o moc. Se základní vstupenkou si tak můžete jednou projít tenhle okruh, pak se dostanete k východu a máte smůlu, druhý vstup už není možný. Omezující také je, že v areálu nejsou záchody, takže na prohlídku sice máte cca 4 hodiny, ale pokud si předtím nedojdete na záchod, můžete mít problém. Jedinou výjimkou z pravidla jednoho vstupu jsou vstupenky, které zahrnují výstup na jednu z hor, obklopujících město. Jedna se jmenuje Waynapicchu (mladá hora), druhá a vyšší jednoduše Montaña Machupicchu (stará hora). S takovou vstupenkou vás u vchodu pustí do města znovu, protože vstup na horu se nachází uvnitř města a vy tak část od vchodu ke vstupu na horu musíte projít rychleji. Těchto vstupenek je na každý den k dispozici jen omezené množství na každou z hor, je tedy potřeba je koupit hodně v předstihu (my kupovali cca půl roku dopředu), případně jsou občas k dostání i na poslední chvíli na místě, pokud je někdo vrátí.

Od 7 do 8 jsme tedy měli vyhrazené okno na výstup na horu Waynapichu, odkud by za dobrého počasí mělo být incké město krásně vidět. Na pobyt v oblasti hory jsme měli čas do 10, kdy začínal vstup další skupině. Mlha se držela všude kolem nás. Od kontroly u vstupu na vrchol je to necelý kilometr, ale většina cesty je po prudkých kamenných schodech nahoru či dolů. Když jsme vystoupali na vrcholek (2693 m. n. m.), mlha se maličko zvedala, ale nad městem se bílo drželo. Chvilkami byla část vidět, nebo vykoukla protější hora. Vydrželi jsme nahoře asi půl hodiny, do devíti, a tou dobou se mraky už pomalu rozpouštěly a další nepřibývaly. Když se výhled na Machu Picchu konečně kompletně vyčistil, všichni jásali, jaké máme štěstí :) I my byli rádi, protože absolvovat náročný výstup na horu a vidět mlíko, to už jsme měli na Korsice na Monte Cintu, ale tam se aspoň neplatí takové vstupné.

Cesta dolů nám šla mnohem rychleji než ostatním, ale v davu jsme se zasekli. Měli jsme tak možnost si při sestupu město pořádně nafotit a pokochat se. Od cizího průvodce jsme si ověřili, že když se nestihneme vrátit do desíti hodin, tak to nevadí. S dalšími dvěma rychlíky jsme proto odbočili z cesty k východu a znovu nastoupali dříve seběhnuté schody na Huchuypicchu (malá hora) - jen 2476 m. n. m. Ti dva Němci, kteří šli s námi se nás ptali, zda neuvažujeme o najmutí průvodce. My moc nevěděli, neměli jsme to v plánu. Cestou k východu druhou polovinou města jsme si to ale rozmysleli a nakonec usoudili, že by to mohl být mnohem větší zážitek, když už tu jsme. Uvnitř totiž nejsou žádné cedule ani nic, co by vám řeklo něco o místě, kde se právě nacházíte. Pak jsme zjistili, že se dá za 35 solů koupit tištěný průvodce, ale protože začínalo pršet a knížka byla poměrně těžká, rozhodli jsme se ji nakonec nekupovat. Možná jsme měli.

Když jsme vyšli z brány na Waynapichu, podepsali jsme se, že jsme skutečně místo opustili, prošli jsme si zbytek města a vyšli ven z areálu. Jelikož jsme měli vstupenku s výstupem na jednu z hor, mohli jsme využít reentry, neboli znovu vstoupit. Hned si nás odchytil mladý sympatický guide s dobrou angličtinou, že nám tour udělá, usmlouvali jsme 10 dolarů na osobu, ale muselo by se nás sejít víc. Němce jsme cestou ztratili, takže jsme byli jen dva. Po chvilce se k nám přidal dredatý mladík, ale 3 bylo pořád málo. Zkoušeli si nás přebrat i další, s různými cenami. Dredatý mladík chtěl tour maximálně za 30 solů. Nakonec k této ceně svolil nějaký Liberty. Už jsme čekali dlouho, počasí, které se konečně zlepšilo se začalo zase zhoršovat a my už nechtěli déle čekat. Tak jsme to vzali. Nakonec sehnal ještě jednoho kluka - Juanita. Když jsme ale prošli vstupem, začalo pršet a mlha se postupně vracela.

Už chvíli po začátku prohlídky jsme začali tušit, že náš průvodce nebyl úplně nejlepší volba. Liberty mluvil dost kostrbatě, často se opakoval a strašně dlouhou dobu mluvil o úplně základních faktech, která přímo nesouvisela s tím, co je na Machu Picchu k vidění. Po několika minutách jsme zahlédli naše dva Německé přátele, kteří se k nám připojili, ale také záhy poznali, že to asi nebude ono. Když skončil svůj monolog o historii a různých názvech částí Cuzca, tak se nám hned nabídl, že nám všem udělá fotku. Takže to by ten typ prohlídky, kdy spíš záleží na fotkách, než na výkladu. Ale abychom Libertymu nekřivdili, několik zajímavých informací nám poskytl a stejnĕ tak nějaký základní vhled do toho, čím Machu Picchu bylo a kdo tam bydlel. Bohužel ale prohlídku hodně natahoval, a tak s námi stihl projít něco přes půlku města a pak se rozloučil. Dali jsme mu o něco méně než jsme se domluvili a pro příště víme, že se s průvodcem musíme raději předem domluvit na programu a obsahu prohlídky.

Dost informací se nám také podařilo odposlouchat od ostatních průvodců. Možná pokud by člověk nechtěl kompletní prohlídku s průvodcem, může si jen počkat na místech, která ho zajímají, než přijde nejaká skupina s průvodcem a nenápadnĕ si poslechnout jen tu konkrétní část výkladu. Skupin s průvodci chodí opravdu hodně.

My jsme se po skončení prohlídky ještě vrátili po okruhu zpět kam až nás pustili a v klidu jsme si zbytek prošli a nafotili, občas poslouchali výklad jiných průvodců. Zjistili jsme, že některé části města jsou pravděpodobně otevřené jen ráno - třeba chrám Kondora jsme ráno ještě prošli, odpoledne už byl zavřený. U chrámu Slunce jsme také ráno viděli návštěvníky, odpoledne už tam bylo zavřeno. Je tedy asi lepší jít na prohlídku ráno, nicméně je to jen domněnka.

Kolem čtvrté jsme město opustili a vyrazili pěšky dolů do údolí. Dá se jet i autobusem, ale narozdíl od rána, kdy fronta byla relativně krátká, se tentokrát na odjezd čekala fronta dlouhá snad 300 metrů. Autobus se tedy vyplatí spíše na cestu nahoru, kdy fronty nejsou tak dlouhé a do autobusu vás pustí jen v dobu, kdy máte čas vstupu. Navíc jízdou autobusem člověk ráno ušetří drahocenný čas a ke vstupu dorazí odpočatý. V areálu je schodů dost a dost a výstup z Aquas Calientes ke vchodu do města predstavuje přibližně 450 výškových metrů směrem nahoru po vysokých kamenných schodech. Sestup je naopak celkem příjemný, po cestě je několik odpočívek a můžete pozorovat místní exotické ptactvo. Machu Picchu totiž patří do Amazonie a zejména spodní část údolí je regulérní prales, kde vidíte růst banánovníky. Spolu s krásnou přírodou ale počítejte i s bodovým hmyzem - Jana si odepla nohavice z kalhot a večer byla celá poštípaná. Doporučujeme proto buď koupit repelent, nebo mít dlouhé rukávy a nohavice - ty mrchy totiž oproti komárům nejsou vůbec cítit, takže štípance objevíte až když už je pozdě.

Těsně po půl šesté jsme dorazili na ubytování, vzali si plavky a vyrazili do místních termálních lázní. Tam jsme zjistili, že vstupné je dvojnásobné oproti tomu, co jsme si našli na internetu - 20 solů za osobu. A protože už nám docházely peníze a bankomat z nějakého důvodu odmítl spolupracovat, museli jsme se vrátit na ubytování pro dolary a vyměnit je ve městě za místní soly. Na druhý pokus už se vstup do lázní podařil a my si mohli na něco přes dvě hodiny užít vody teplé 36 - 37 stupňů. V areálu je 5 menších bazénů s různě teplou vodou, nejvíc plný je samozřejmě ten nejteplejší. Zařízení je spíše spartánské a voda je trochu cítit sírou, ale po celodenním skákání po schodech Machu Picchu je to skvělá relaxace.

Po lázních jsme ještě nakoupili pár suvenýrů a stavili se na nádraží vyzvednout si jízdenku na zítřejší vlak do Ollantaytamba. Paní za přepážkou nám řekla, že jízdenky nejsou u sebe, ale že ona s tím bohužel nemůže nic udělat, a že se máme ráno zeptat při nástupu, jestli by nás nemohli usadit spolu. Na to, že jízdenka stála v přepočtu přes pět tisíc tedy nic moc. Trochu rozčarovaní jsme se šli konečně trochu vyspat. Google fit nám napočítal přes 27000 kroků.

Vyspávali jsme do 6.30 :D Venku celou noc i ráno pršelo, takže po dvou dnech sušení vypraného prádla jsme balili dost vlhké balíčky... V sedm jsme si došli na snídani a pozorovali již probuzené a deštivé město.

V 8.00 jsme se už v bundách ocitli na nádraží - naštěstí většina cesty byla pod střechami, takže jsme ani moc nezmokli. Znovu jsme zkusili vyměnit sedadla u pána za přepážkou, prý máme jedno sedadlo u okénka a druhé do uličky, ale u různých stolů. Prý se máme zeptat při nástupu.

Kolem půl deváté začali pouštět lidi do vlaku - paní kontrolující lístky nás s požadavkem, že za 120$ chceme sedět spolu, poslala do háje. "Naštěstí" se tak ale chovají ke všem a tak je většina cestujících ochotná si měnit sedadla. U Alešova stolu byla trojice, ta byla spokojená. U Jany byl pár sedící diagonálně a muž cestující sám. Ten se nejprve prohodil s paní, aby pár mohl být u sebe, posléze s Alešem, abychom byli my spolu. Takže naštěstí jsme nakonec seděli spolu, a měli sedadlo po směru jízdy. Jen za ty peníze, které jizdenka stála, by člověk čekal, že nebude muset handlovat sedadla jak u Ryanairu. Na trati jezdí dvě firmy - my jeli s Incarail, možná je to u Perurail lepší, nevíme.

Během jízdy byla většina krás
na druhé (pravé) straně, ale i my viděli nějaké protijedoucí vlaky, zříceniny, vodopády a městečka. Vlak trasu jede asi dvě hodiny, ale většinu času někde stojí a čeká na křižování ve výhybnách. Také jsme dostali čaj, výbornou čokoládu pouze z kakaových bobů a cukru, a sušené ovoce. Bylo to milé, ale za ty peníze nám skutečně mohli dát aspoň sendvič.

V Ollantaytambu také pršelo, takže jsme si v zhasnuté ale funkční čekací hale oblékli bundy a vyrazili hledat něco k snědku. Nakonec jsme na náměstí objevili obchod s lamím burgerem, výborně ochucenými bramborami a s teplým nápojem. To vše s krásným výhledem na náměstí a hory s inckými městy za 15 solů na osobu.

Během časného oběda přestalo pršet, vyrazili jsme proto na Ollantaytambo. Nejdřív jsme vyzkoušeli bankomat, který ale nebyl aktivní a nebral karty. Došli jsme pěšky ke vstupu, tam ale taky nebrali karty. Na mou poznámku, že bankomat nefungoval mi bylo řečeno, že občas vypadne proud, ale že mu žárovka už svítí. I vydali jsme se zpátky k nefunkčnímu bankomatu a hle - fungoval.

S penězmi v peněžence jsme znovu došli k pánovi, koupili si za 70 solů na osobu partial ticket - celý ticket platí 10 dní a opravňuje držitele navštívit 16 míst. Partial stojí 70 solů a má čtyři varianty - ta naše opravňuje na 4 místa - Ollantaytambo, Moray, Chinchero a Pisaq a platí dva dny. Památku jsme prošli s plnými těžkými batohy, vyškrábali jsme se i na vyhlídku Inkawatana.

Je tu několik sektorů. Již zmíněná vyhlídka Inkawatana se nachází asi 100 výškových metrů nad zbytkem ruin a je z ní krásný výhled na město. Ruiny ale vidět moc nejsou, jsou schované za skalním hřebenem. Pak je tu část, která existovala už před Inky, ta se pozná podle oken. Nejsou lichoběžníková, ale obdélníková. Nad ruinami se tyčí zbytky chrámu slunce, asi v půlce svahu najdeme shluk domů zvaný Qolqas, který sloužil jako skladiště. A dole v údolí se nachází několik stále funkčních fontán a chrám vody.

Po třetí hodině jsme ruiny Ollantaytambo opustili. Koupili jsme si v marketu vodu, protože nám docházela, banány a housky, a vyrazili vyzkoušet i druhé ruiny, které jsou zadarmo. Na dveřích dole byla otevírací doba do 16.30, což bylo za hodinu. Vyrazili jsme proto hned vzhůru a z oběda si stihli dát jen jednu housku. Na mapách.cz to vypadalo, že se celý komplex dá obejít, ale cestu jsme neviděli. Pouze cedule zákaz vstupu. Vrátili jsme se proto na křižovatku s vyhlídkou a prošli si i další ruiny. Aby nás náhodou nezamkli, seskákali jsme po kamenných schodech dolů. Na druhou stranu chvilku po zavírací době branou procházela další skupinka lidí, takže to zřejmě tak nehrotí. Jana už byla zničená, protože přeci jen není zvyklá tahat celý den 8,5 kg na zádech a ještě k tomu neustále skákat po kamenných schodech nahoru a dolů. Našli jsme si ještě jednu ruiny u řeky, ale k ní jsme nedošli. Cestou jsme si sedli na lavičku, dojedli zbylé housky a banán, a pozorovali na protější zahradě, jak se lamy prochází kolem prádla. Také jsme viděli velkého kolibříka :)

Kolem páté jsme na náměstí hledali odvoz do Cuzca. Chytili jsme jedno colectivo do Urubamby za 2 solíky na osobu. Aspoň se trochu projedem a uvidíme i jiné město. Přestup v Urubambě na další colectivo do Cuzca byl snadný. Chytili jsme nějaký expres, který serpentíny projížděl šíleně rychle, zároveň ale bezpečně - předjížděl pouze, když viděl do zatáčky. Nikde jsme po cestě nestavěli. Aleš pozoroval z okna noční přírodu, Jana pozorovala svá oční víčka zevnitř.

Opět začalo pršet, takže jsme po příjezdu do Cuzca nasadili pláštěnky a vydali se ubytovat a shánět na zítřek tour po zbylých místech z partial ticket. Odchytil si nás na náměstí nějaký muž. Mluvil krásnou srozumitelnou angličtinou a slevil z ceny, když jsme vypadali, že si chceme nejdříve cenu zkontrolovat. Jana si v agentuře nechala říct heslo k wifi a uznala, že nabízená cena 120 solů za celodenní výlet včetně oběda pro dva, je dobrá nabídka.

Další v plánu bylo ubytování v Casa Imperial Inn. Jak to tak bývá, zvučné jméno nic neznamená. Ubytování vypadá krásně a barevně, jenže ekonomy pokoj je v přízemí, kde je vlhko a plíseň. Sprcha funguje jen na jeden kohoutek a velice zajímavým způsobem je na sprchu připojená průtoková ohřívací hlavice. Booking od nás zřejmě tentokrát dostane recenzi i s obrázky, spolu s nepříliš lichotivým hodnocením.

Každopádně před spaním jsme ještě vyrazili na lov večeře a snídaně. Nechtěli jsme se moc zdržovat, tak jsme zakempovali v KFC a dali si místní nugetky, které asi nejblíže odpovídají našim bites - mikro kousky masíčka. Na rohu u hotelu jsme si koupili další zásoby a přes 2 litry Inca Koly, která je jasně žlutá a chutná asi jako žvýkačka. Aleš se do ní totálně zamiloval, protože prostě chutná šíleně :D

Zítra zase vstáváme brzo, naše tour po Sacred Valley začíná v 6.30.

Natrekováno 18400 kroků, většinou s plnými batohy.

Aleše ráno vzbudili hluční lidé z kuchyňky. Jana spala až do budíku v 5.40. Všechny naše věci byly studené nebo navlhlé. Musíme si příště dávat pozor na pokoje v podzemí.
Po krátké snídani jsme vyrazili na místo srazu. Čekali jsme tam 20 minut, Jana už hledala informace o agentuře a volala pánovi, který nám tour zařídil. V 6.50 za námi přiběhl zmatený maník, který neuměl moc anglicky, ale měl naše jména a my se vydali na okružní pěší cestu přes Cuzco. Nakonec jsme náš autobus objevili a sedli si hned do druhé řady se super výhledem. Teprve v 7.10 nabral poslední lidi a pak jel ještě natankovat - od benzínky jsme odjížděli v 7.18.

Mikrofon v autobuse chrčel, takže nakonec nám guide Leo všechno řekl bez mikrofonu. Má pěknou angličtinu, akorát mu trochu nejdou čísla. Naštěstí vše opakuje i srozumitelnou španělštinou, takže se najednou z lístku se kterým bylo možné navštívit 60 památek stal lístek na 16 památek :D Případně v anglické verzi bychom dvakrát navštívili Chinchero ;)

První zastávka v Chincheru byla ve výrobně quechua textilu. Zastávka to měla být krátká, cca 15 minut. Místní žena, jedna z deseti, která na místě pracuje, nám předvedla tradiční postup výroby vláken. Nejdřív nastrouhala bílý kořen, který funguje jako přírodní detergent. "Teď se ta ovečka poprvé v životě koupe". Už po první koupeli byla vlna pěkně bílá, a co teprve, když ji přeperou vícekrát. Ukázala nám, z jakých přísad vznikají jaké barvy. Třeba červená vznikne rozmělněním bílých larev nějakého hmyzu. Přidáním citrónu se zesvětlí. Barva se dá upravit i solí. Obarvenou vlnu potom spředla pomocí ruční "káči". Ke tkání používají nástroj, který je prý z kostí lidí, kteří si nic nekoupili :D Také jsme dostali šálek koka čaje. My si jen prohlédli barevné zboží a pak se koukali na lamy a morčátka, která měli u vstupu. Hodili jsme jim do misky jednodolarový příspěvek, tak možná proto nás nechali naživu a nesloužíme teď jako nástroj pro tkání.

Druhé zastavení už byla ruina Chinchero. I když my jsme měli už koupené lístky, museli jsme skoro 15 minut počkat, než si je koupí a podepíšou ostatní. Místo jsme si prošli celkem rychle. Nejdřív nám nahoře u bílých budov vysvětlil, že místo bylo rozděleno na dvě části - na zemědělskou část a na náboženskou. Byly tu terasy, zemědělské plodiny se ale pěstovaly na jiném místě - zde se pěstovalo pouze pro náboženské účely. Původně byl v místě Incký chrám, ten ale Španělé částečně zbořili a přestavěli na kostel. Uvnitř chrámu bylo prý hodně zlata a stříbra, měl dvojitá okna a dveře, aby si kněží před vstupem mohli sundat sandály - Inkové důsledně ctili posvátná místa. Byl tam také velký kámen, jehož stín využívali k určování roční doby - neznali hodiny, měli jen lunární a sluneční kalendář. Lunární kalendář se používal v zemědělství, sluneční k různým náboženským účelům - určování správné doby obřadů.

Pro vyšší božstvo pěstovali ve speciálních políčkách speciální kukuřici, ze které pak vyráběli alkoholický nápoj chicha (čti čiča). Nad komplexem vyvěral horský pramen, kterým pomocí kanálků zavlažovali políčka a vedli vodu do obřadních částí.

Místo jsme si rychle prošli, Jana možná až moc rychle - zvrtla si na schodech kotník. Naštěstí ho brzy rozchodila a i tak byla rychlejší, než někteří jiní členové výpravy :D Po cca 40 minutách jsme místo opustili a pokračovali busmo dále.

Při dalším přejíždění nám jakási Roxana představila nápoj Anisinka, z anýzu, z bylinky muňa muňa a z maky (řeřicha peruánská). Každý jsme dostali malý kalíšek s ochutnávkou bylinného likéru. Vysvětlovala účinky jednotlivých bylinek a na závěr chtěla, abychom nahlas pronesli typický přípitek. Vše ale bylo ve španělštině a Roxana mluvila dlouho, takže Aleš dostal jen souhrnný výcuc z reklamy na místní pití. Každopádně nápoj byl chutný, trochu připomínal sladkou becherovku. Jana se dokonce ani nezakuckala.

V jednu chvíli jsme museli autobusem přejet do protisměru, protože v našem směru kráčelo stádo ovcí. Další zastávka byla v Moray. Moray je místo, kde se nacházelo přírodní výzkumné centrum Inků s kruhovými terasami, kde Inkové pěstovali, šlechtili a pozorovali různé plodiny, často dopravené z jiných podnebných pásem. Kruhové terasy jsou v dolíku, který je přírodního původu a chránil plodiny před silným větrem a nepřízní počasí. Pěstovali tu brambory (brambory jsou původem z Peru, existuje více než 3500 odrůd), dále kukuřici (té existuje přes 150 druhů), fazole (70 druhů) a quinou (přes 30 druhů, také původem z And). Ve spodní části teras jsou vidět zbytky základů domu - v něm bydleli kněží, kteří plodiny zkoumali. Opět se na místě nacházel obří kámen, který sloužil jako kalendář. V určitě dny a hodiny vrhal stín ve tvaru pumy - jednoho že tří místních posvátných zvířat (další je had a kondor). Celkem byla tato kruhová políčka v Moray tři.

Po Moray jsme měli krátkou zastávku v Maras v obchůdku se solí z místních solných polí. Mají tu tři typy soli. Jedna nejedlá, ozdravná do koupele, druhá klasická do kuchyně a třetí nějaká super skvělá vyrovnávající se nepálské soli. Dali nám i ochutnat místní čokoládu, jeden druh byl právě se solí. My si v obchůdku koupili malé chipsy - jedny jen slané, druhé s oregánem. Oboje byly moc dobré.

Další zastávkou byla solná pole Salineras de Maras. Bohužel jsme asi měli trochu zpoždění, neboť po každém zavolání "odjíždíme", se lidi ještě tak 10 minut trousili. Proto jsme nikde nezastavovali a pohled na políčka odshora jsme měli jen z autobusu. Byla velká fronta na vjezd, takže Leo zavelel pěší pochod ke vstupu, což nám nevadilo. Na místě je přes 3000 solných políček, která jsou různé zbarvená podle množství soli a stupně odpařování (vaporizace). Neví se přesně původ soli, nejpravděpodobnější ale je velké ložisko pod jednou z blízkých hor, kterým voda protéká, rozpouští sůl a vyplavuje ji na povrch. V jednom jezírku se natěží přibližně 150 kg soli. Sůl se těží jen přes zimu, kdy neprší.

Konečně pak následoval oběd ve městě Urubamba - my šli do Inka's House, místní restaurace. Oběd byl formou rautu a restaurace vypadala celkem nóbl - židle s bílým potahem, všude číšníci, živá hudba (indiáni). Za 40 minut jsme se expresně nadlábli vším, co jsme našli, včetně zákusků, pudinku a možná i pečeného morčete. Morče totiž bylo v nabídce a my ochutnali všechna dostupná masa.

Další zastávka byla v Ollantaytambu, kde jsme byli už včera. S průvodcem jsme se dohodli, že se trhneme od skupiny a půjdem na výlet na vlastní pěst. Leo vypadal trochu nejistě, když nám oznamoval čas srazu (opět 40 minut, to nemají šanci projít!). My hned prchali, protože naše ruina (Quellorajay) na prozkoumání není úplně blízko. Šli jsme nejdříve po dlážděné cestě a pak uhnuli na vedlejší cestu. Nejdřív vedla mezi dvěma zdmi, pak jsme chvíli přeskakovali přes potok a nakonec kousíček popošli podél pole. Ruina byla celkem velká a celá naše. Vedle ní na políčkách místní sklízeli kukuřici. Na sraz jsme přišli o maličko později, ale skupina samozřejmě nikde. Tak jsme si u stánku koupili dvě zmrzliny a v klidu si je snědli, než dorazili poslední opozdilci.

Poslední větší zastávka byla v Pisaq - dalším archeologickém nalezišti Inckého města. Oficiálně je vstup pouze do 16.30, nás ale pustili i v 17.15. Oproti ostatním místům bylo mnohem méně prodávajících, což bylo spíš příjemné. Leo nasadil tempo, ve zkratce nás seznámil s tím, že se tu na terasách pěstovaly kukuřice a brambory, že byly uchovávány v blízkém skladu. Na protější skále jsou díry, které sloužily jako hrobky. Skála má totiž tvar kondora, posvátného zvířete, který svými křídly chrání zemřelé. A že máme 40 minut na to si to tu projít. My záhy pochopili, proč je Pisaq jako poslední část tour, a ne první. Je tak velký, že by odsud dopoledne nikoho nedostali. My nasadili také slušné tempo a snažili se během limitu projít co největší část města, které se dá velikostí srovnávat s Machu Picchu - je jen o málo menší. V uličkách mezi domy bylo snadné se ztratit, výhledy na terásky, hory nebo fontánky byly také krásné. Slunce zapadlo a brzy se sešeřilo. Většina lidí to brala jako impulz k odchodu k autobusu - už si žádná selfie neudělají, takže nejlepší bude sednout do busu, připojit se k netu a rozposílat přátelům. My přestali fotit, ale pořád bylo co objevovat. Když jsme si prošli horní část, přesunuli jsme se do střední, kde byly fuentes Qallaqasa - 4 malé vodopádky jako počet krajů Incké říše a dva další symbolizující Slunce a Měsíc. Nakonec jsme prošli většinu blízké části (když se pokračuje za domy dál, jsou tam stezky k dalším nalezištím). Došli jsme na sraz 3 minuty po, ale nebyli jsme poslední.

Mysleli jsme si, že teď už jen pojedeme domů. Ještě jsme ale po cestě navštívili místní šperkařství. Pán nám ukázal rozdíly mezi pravými a nepravymi kovy, kameny a šperky. Nám se zalíbily jedny náušnice, které jsme nakonec i koupili - podařilo se nám dokonce usmlouvat lepší cenu. Jsou to kulaté náušnice se spirálou symbolizující Pachamama - Matku Zemi. Jednotlivé použité kameny mají svou symboliku (zdraví, štěstí, rozhodnost, láska...).

Do Cuzca jsme přijeli okolo osmé a k velkému překvapení všech nás autobus vyhodil celkem daleko od centra a ještě k tomu ve městě pršelo. Došli jsme tedy na náměstí po svých, nafotili si deštivé noční město a dali si večeři v mekáči :D V Peru mají akcí, kdy za 5,50 solů člověk dostane konkrétní burger nebo něco kuřecího, podle denní nabídky. V pátek to byl McNifica a McPollo se sýrem.

A paní na ubytování nebyla už večer k zastižení, takže jsme si nemohli vyprat naše jednou vyprané a stále vlhké a tím pádem i zatuchlé ponožky.

Vyspávali jsme do 7.30, ale jelikož čas nás zas tolik netlačil, moc se nám vstávat nechtělo. V klidu jsme přebalili oba batohy, Latam povoluje jen 8kg zavazadla - a my oba navážili přes 9kg... Když budou problémy, tak si vyndáme velké bundy a do kapes nacpeme power banku a další těžší věci.

V kuchyňce jsme si ohřáli vodu a zalili místní anýzový čaj (první den co jsme neměli čaj z koky!). Nad hořákem se pak Jana snažila trochu usušit ponožky. Ještě na Macchu Picchu jsme si vyprali spodní prádlo a ponožky, dnes je to třetí den od praní a věci jsou stále mokré...

Před desátou jsme vyrazili do blízkého marketu a koupili si něco k obědu do Limy - letiště je prý šíleně předražené a nedá se tam rozumně nakoupit jídlo. A na dopolední svačinu jsme si došli do mekáče. Jen jsme museli počkat na denní menu - přišli jsme do období snídaní a McMuffinů. Tak jsme si alespoň naposled prošli Cuzco. Svítilo slunce a konečně jsme viděli na horizontu zasněžené vršky.

Po McObědě jsme zamířili svižným krokem na náměstí, odkud by měl jet autobus na letiště. Místní nás ale poslali někam jinam, a jak jsou všichni imunní vůči mluvícím lidem na ulici (kupte si tour, nechcete lamu?, masáž, čepici nebo šátek?), tak bylo i chvíli obtížné donutit lidi nám poradit. Nakonec jsme doběhli nějaký modrý autobus (na letiště měl jet zelený). Ten zastavoval v každé uličce, my vlastně nastoupili mimo zastávku, když stál bus na červené.

Za 2 soles (přesněji 2x0,8) jsme úspěšně dorazili k letišti, přeběhli čtyřproudou silnici a ocitli se na letišti. V kiosku jsme si vytiskli boarding pas a šli na security. Paní se nejdřív nezdála velikost batohů, ale když zjistila, že v Limě jen přestupujeme a letí nám to za hodinu, nechala nás. Ani nekontrolovali pytlíky s tekutinami.

Jelikož jsme dělali online check-in teprve včera večer (tedy na poslední chvíli), dostali jsme šestou řadu v priority Latam+ Exclusivo. Náš let LA3020 letěl krásně na čas. Nakonec jsme na trojce seděli sami dva. Přelétali jsme nad Machu Picchu, ale bohužel bylo celé pod mraky. Viděli jsme ale konečně zasněžené vršky. U Limy jsme zas otáčeli nad mořem a viděli spoustu lodí.

Po přistání přivezli chobot a my byli brzy v hale Limského letiště. V klídku jsme vystoupili a snažili se rozkoukat na letišti. Všude byla spousta lidí. Přepážky United nikde nebyly - v sekci s kancelářemi jsme si na dveřích United přečetli, že otvírají přepážky až v osm hodin. My prozkoumali letiště, ale zdá se, že ve veřejné části není vidět moc letadel a ani není moc místa k sezení. Chvilku jsme na letadla koukali od jídelního koutku (zopakovali jsme si McOběd) a pak se přesunuli na lavice, kde jsme psali zápisky.

V osm jsme přišli dolů k přepážkám, abychom dalších 50 minut čekali v extra dlouhé frontě. Ač nemáme zavazadla k odbavení, musíme si frontu vystát. Zkoušeli jsme předtím kiosek, ale po vyplnění všech částí po nás chtěl kontrolu pasů od pověřené osoby. Ve frontě se s námi ale dal do řeči jeden Peruánec, takže nám to docela uteklo.

Co mají ale United krásně vyřešeno, je boarding samotný - na letence je číslo skupiny a vždy volají konkrétní skupinu. Odpadne proto nekonečné čekání ve frontě. Ještě nám znovu zkontrolovali zavazadla a zkoumali i boty :D Toho bychom se asi štítili i my.

V letadle jsme hodinu po vzletu dostali teplou večeři a oba jsme využili let ke spánku. Spát se ale dalo jen od jedné do pěti - pak nás vzbudili a dali nám k snídani muffin.