Dos llamas

Ahojte všici :)

Tak jsme si říkali, jak si po svatbě odpočineme, doladíme poslední detaily a v klídku vše zařídíme. Kdo nás ale zná, už tuší, že to byl hodně odvážný a naivní předpoklad.

Realita byla taková, že Aleš si hned v úterý po svatbě vyzkoušel, jaké je být manželem "v nemoci i ve zdraví", a na týden ulehl. Jana chodila do práce a kupovat léky, Aleš pracoval z domova. O týden později se Aleš uzdravil. A pro změnu onemocněla Jana - ve středu dostala antibiotika. Takže opět byla v terénu jen jedna lama místo dvou. Včera (dnes) do 1:45 jsme ještě kopírovali a tiskli co bylo potřeba, přes den nakupovali oblečení, zařizovali nové občanské průkazy, doplňovali zásoby lékarny, vyměňovali peníze...

Takže spuštění webu proběhlo až dnes, necelé dvě hodinky před odletem do Barcelony (VY8653). A ještě nadvakrát, protože originální text se nám omylem podařilo smazat :D

Tak na nás myslete a my se pokusíme sem vkládat nějaké zápisky a fotky :)

Po pěti hodinách spánku jsme při snídani připravovali tenhle web, Aleš sepsal úvodní text, abychom ho pro chybné smazání psali znovu :D Letadlo vzlétalo v 10.50. Po deváté nás Alešovi rodiče odvezli feldou na letiště. Nakoupili jsme si v Bille malé ňami a u přepážky si nechali vytisknout boarding pas. Při boardingu lidem před námi kontrolovali rozměry zavazadel. Nad našimi batohy jen mírně povzdechli, do binů v letadle se ale vešly bez problémů. Kluk co seděl u okénka si přesedl do volné řady a my tak v řadě 27 okupujeme okénko a máme tři sedadla pro sebe. Při najetí na dráhu jsme ani nezastavili a plynule vzlétli. Obletěli jsme Prahu, viděli Hrad, Karlův most, domov Novotných i Slivenec. Krásné rozloučení.

Let byl poklidný, Aleš mi odpočíval na rameni. Venku jsme viděli nádherné zasněžené hory a pak Pyreneje. U nich jsme si všimli dvou letadel v podobném směru. V jednu chvíli byla obě letadla pod sebou. Až před Barcelonou byly silné turbulence. Ponor do mraků a bíla. Nakonec se ale země objevila a my pohodově přistáli v Barceloně. 13.25 a klasické čekání na schůdky a autobusy. Až ve 13.50 jsme konečně vypuštěni na letiště.

Jelikož Barcelonu jsme moc nenaplánovali, hned jsme usedli na první dostupnou lavici a googlili, jak se vlastně z letiště dostat do centra. Španělé sice postavili k letišti metro, ale některé typy jízdenek včetně nejvýhodnější T10, na něj neplatí. My proto zvolili variantu free shuttle busem na druhý terminál a s klasickým jízdným (koupili jsme si T10 - 10 jízd za 10,20€) do centra dojeli vlakem. Bylo to levnější a k tomu zajímavější cesta. Až ve městě jsme pak zjistili, že existuje i "T día" jízdenka, která stojí pro jednoho 8,6€ a platí i na letištní metro.

Dorazili jsme vlakem na stanici Barcelona-Sants. Je to celkem velké nádraží, takže s našimi batohy jsme meli chvilkama problém se nějak procpat ven. Měli jsme hlad, tak jsme zamířili do blízkého Parc de l'Espanya Industrial. Obří kovový drak, socha Neptuna, umělé jezírko. Všude vysoké sloupy vypadající jako majáky a staronové schody kolem dokola. Na jedněch jsme si sedli a spokojeně schroupali chleba s řízkem co jsme dostali na Slivenci. Následovala cesta na Montjuic. Došli jsme na obří kruhový objezd s fontánou. V blízké aréně, sloužící jako obchodní centrum jsme dobrali zásoby jídla - bagetu, dobroty, pití a hlavně con pulpa, sin pulpo (na Tenerife jsme s JiKou propadli španělským pomerančovým džusům s dužinou, pulpa znamená družina, pulpo znamená chobotnice). Posilněni myšlenkou, že máme večeři, jsme vyrazili směr Národní muzeum umění Katalánska - na Montjuic.

Obří sloupy a dlouhá promenada s několika fontánami. Bohužel zrovna nebyly funkční. My ale stejnĕ více ocenili funkční eskalátory. Od muzea jsme pak bloudili po okolí, snažíc se projít co nejvíce zahrad a zajímavostí. Většina parků v Barceloně je plná vychytaných míst s vodou, fontánek, soch, květin a stromů. Došli jsme i ke stadionu, kde se odehrály v roce 1992 Olympijské hry. Pomalu se smrákalo, komáři se probudili, až jsme si v parku s vodními rostlinami oblékli nohavice a o kus dál, s výhledem na lanovku, si dali večeři.

Pozemní lanovkou jsme pak sjeli dolů, platilo tam klasické jízdné. Jen většinou jela tunelem, takže ani nevadilo, že už se sešeřilo. Poslední zastávka před hostelem byla večerní Sagrada Família. Krásná a monumentální, to je stále, ale je opevněná že všech stran, a dost se změnilo i okolí. Po pár snímcích jsme se vrátili do metra, dojeli do hotelu, kde jsme v desetilůžkovém pokoji dostali jednu palandu. Místo i pokoj fajn, ale představte si ten smrad že všech bot a ponožek :D Ale i my si nakonec zvykli a přidali i svoje smradlavky - Google fit z mobilu tvrdí 18600 kroků, takže je jasné, že i nám smrděj boty a ponožky :D Umýt a spát před jedenáctou. Potřebujeme se konečně pořádně vyspat.

Po dlouhé době jsme spali 9 hodin :) Ale stejně se nám nechtělo vstávat. Sbalili jsme si do menší tašky a batohy nechali v zamčené skříňce v hostelu. Vyrazili jsme metrem k parku Guell. Výtah nás z metra vyvezl do místa, které vypadalo trochu jako San Francisco - všude spousta strmých silnic. V nejbližším parku Turó de la Creueta del Coll jsme se nasnídali. Bohužel plánované jezírko se z důvodu rekonstrukce nekonalo. Zato se konali komáři, mrchy. Za chvilku jsme byli celí poštípaní. Pěšky jsme sklesali a vystoupali k zadnímu vchodu do parku Guell. Placená je jen část parku, takže my si v klídku prošli většinu. Lidí bylo šíleně moc, zvláště obchodníků s různými cetkami - vše za "van juro, van juro, van juro". Vyhledali jsme pár Janĕ povědomých míst. Prošli jsme kolem Gaudího viaduktů, Gaudího domu, vyhlídky na hoře Tří křížů, navržené Gaudím a vstupu do parku navrženého Gaudím. Janě se konečně podařilo vyfotit zelené papoušky. Zeleným papouškům se konečně podařilo pokadit Janě hlavu :D Trefili se přesně doprostřed, a svůj vítězný plesk náležitě a hlasitě oslavili. Placenou část parku jsme jen obešli, ale byla i tak celkem pěkně vidět. Probíhá tam rekonstrukce, takže bychom stejnĕ všechno neviděli, a to za 10€ vstupné nestojí.

Další na programu byla prohlídka Sagrady Família. Jelikož jsme už žádnou rozumnou lavičku cestou z parku Guell nepotkali, přijeli jsme k bazilice a oběd si dali v přilehlém parku. Se vstupenkou na konkrétní hodinu jsme ani nestáli dlouho ve frontě. Průchod bezpečnostním rámem i vyzvednutí audioguide proběhlo vcelku rychle. Jana měla sluchátka, takže měla volné ruce na focení. Aleš si držel audioguide celou dobu u ucha. Před Sagradou ze strany Facade Nativity byl model, jak má stavba vypadat po dokončení plánovaném na rok 2026. Následovala historie baziliky a detaily o fasádě. Má v lidech vzbuzovat radost a štěstí. Je to strana, na které se Gaudí přímo podílel, aby další generace věděly, jaký styl Gaudí zamýšlel. Pilíře výjevů z Ježíšova života drží dvě želvy - vlevo směrem k moři mořská želva, vpravo k horám suchozemská. Dveře do Sagrady ozdobil Japonský umělec zelenými listy a mezi ně vložil hmyz a malá zvířata typická pro Katalánsko.

Vstoupili jsme do Sagrady, jejíž interiér má představovat les - žádné sochy, pouze vysoké mohutné rozvětvené pilíře a hra barev. Strana s Nativity věží má studené odstíny barev, značí moře a východ. Druhá strana s Passion věží je laděna do teplých barev představující západ slunce. Mozaiky a vitráže hrají všemi barvami a přitom dodržují hlavní odstíny. My se hned vydali na prohlídku na věž Nativity - vystáli si frontu a zaposlouchali se do zvuku varhan, na které právě někdo hrál. Do věže se jelo po 6 lidech výtahem. Prošli jsme se ve všech čtyřech věžích, prostřední spojoval krátký mostek. Schodiště dolů není nic pro klaustrofobiky. Chodbičky spojující věže jsou malinké a úzké. Dolů vede 400 schodů, ale stále je na co z oken koukat. Po exkurzi ve věži jsme pokračovali ve zkoumání interiéru. Je to opravdu nádherné vzdušné dílo, hodné mistra a rozhodně stojí za vidění. Prostřední sloupy mají nahoře symbol jednoho ze čtyř apoštolů, každý symbolizován ikonou zvířete a barvou. Vše je promyšlené, každý detail něco znamená. Výška šířka i délka sloupů je násobkem 7,5. Součástí prohlídky byla i sakristie a pohled do krypty. Končilo se výstupem z Passion facade. Oproti Nativity straně jsou sochy hranatější, a emoce vyvolávané touto stranou katedrály jsou spíš napětí, děs a neklid. Celá klenba představuje napjaté svaly a vrchní část žebra.

Prohlídka, ač celkem drahá, se rozhodně vyplatí. Poslední část byla expozice o Sagradě a její výstavbě - prototypy, plány, modely a náčrtky. Byla zajímavá, ale tuto část už jsme prošli rychleji. Informací už bylo moc. Cestou ven nechyběl průchod uličkou hanby, tedy suvenýr shopem. My si ještě katedrálu obešli že všech stran. Zvláště nedokončená jihovýchodní část byla svou strohostí zajímavá. Celá dílo by mělo být hotové v roce 2026, k výročí 100 let od úmrtí Gaudího.

Bylo skoro pět hodin a potřebovali jsme ještě v Barceloně Janě koupit plavky, což se ukázalo, jako velký oříšek. Sezóna skončila, i ve velkých obchodních domech měli pouze kabáty, čepice a šály. Koupili jsme si už 24 hodinovou jízdenku a plně ji využili na přejezdy. Úspěch se konal až v Decathlonu u La Rambly - ikonické ulici přes den plné obchůdků. Večeře v mekáči bez wifi!!! Už za tmy jsme si ještě prošli centrum a gotickou čtvrť a na hostel se dostali až po jedenácté. Pokoj byl pěkně provoněn aromatickou tyčinkou. I lidí bylo méně. My ke spánku ulehli až v 1.15. Do té doby jsme googlili Jižní Ameriku a konečně vložili i první text na web. Usnuli jsme ale až ve dvě ráno, protože ubytovanému kolegovi 5x zvonil agresivní alarm a pak ještě epicky chrápal. To naštěstí už špunty odfiltrovaly.

Google fit natrekoval 27015 kroků. Naštěstí nalehko bez krosen.

Pět hodin spánku, tiché balení v pokoji a hlasitější na recepci. Pěšky na metro. Cestou jsme nakoupili čerstvé pečivo - ostatní obchody měly ještě půlnoc. Dokonce i obchůdek s příhodným názvem 24 hodin :D Metro na letiště je hluboko pod zemí. Eskalátorů bylo asi 10. Metro je bez řidiče a na stejné nástupiště jezdí linka L10 a linka na letiště. My se postavili úplně na konec vozu a sledovali tunel a spletité motanice kolejí. Jízdenka se na letišti kontroluje při východu z metra, takže pokud máte špatnou (např. T10) nebo žádnou jízdenku, na letiště sice dojedete, ale nevystoupíte :)

Časovou rezervu jsme měli dostatečnou. V kiosku se nám nepodařilo udělat check-in, tak jsme si vystáli krátkou frontu u přepážky. Hned nám pán oznámil, že let IB2605 má již teď 3 hodiny zpoždění. V klidu jsme si proto přebalili batohy a vystáli si security. Ani jeden nepípal. Předběhli jsme dalece se táhnoucí frontu mimoevropských cestovatelů a sami se bez čekání vpustili biometrickým pasem. Hned jsme zaparkovali v Burger king a dopřáli si pozdní smaženou snídani u elektrické zásuvky. Vyřešili ubytování v Santiagu a díky zpoždění dopsali i zápiskové resty.

Nakonec i přes nástup do fronty v avizovaných 14.10, jsme odletěli až po třetí hodině. Let byl sice psaný jako Iberia, ale dopravcem byla aerolinka Level. A330 - seděli jsme na samostatné dvojce u okna. Vpředu i vzadu business třída a obří záchod pro invalidy. Zkoukli jsme Lego příběh 2 a prakticky zbytek 13ti hodinového letu s přestávkami prospali. Špunty a masky na oči odstínily i chrápání muže za námi a plačící dítě někde vepředu. Nakonec nám i vystačily naše zásoby, ač jsme se dokoupení jídla v letadle nebránili.

Přiletěli jsme o půlnoci, půl hodinky trvala pasovka a pochod letištěm. Došli jsme až k přepážkám s veřejnou dopravou a za 3700 chilských pesos si koupili zpáteční jízdenku s modrým Centroaeropuerto busem. Zelený Turbus byl sice dvoupatrový, ten náš ale hned vyrazil. O 20 minut později jsme už stavěli na zastávce Los Heroes. Ač noční Santiago nevypadalo nic moc (prázdné špinavé uličky, všude pytle s odpadky nebo odpadky rozepsané), první po výstupu z autobusu jsme ucítili příjemnou květinovou vůni, zřejmě že stromů. Hostel byl chvilku od busu, konečně taky pokoj pro sebe, ač s oddělením postelemi. V Santiagu je o 5 hodin méně, spát jsme šli v půl třetí místního, neboli v půl osmé Středoevropského času. A je skvělé, že člověk nemusí brát ohledy a zároveň trpět chrápání jiných :D

Díky pospávání v letadle nám stačilo spát jen 5 hodin. Snídaně byla do desíti - toustový chléb, dva druhy marmelády, paštika, křupky s mlékem a ceylon čaj. Výběr nic moc, ale hlad jsme zahnali.

Půl dne jsme se procházeli po Santiagu - je to zvláštní město. Mísí se v něm staré budovy a moderní zrcadlové věžáky, uličky plné odpadků s voňavými stromy, krásné parky s bezdomovci, špinavé ulice s vyvěšenými vlajkami, nízké domky se prolínají s věžáky, občas nějaký ten koloniální dům s fasádou jak ze staré Prahy a v tom všem je občas zakomponovaný nějaký ten kostel různé velikosti a provedení... Obešli jsme si centrum, nafotili kostely, chrámy i funkční fontány. Koupili si něco k obědu a hledali vhodné místo, kde se najíst. V parcích se ale vyskytovalo celkem hodně bezdomovců, jeden byl od hlavy po paty oděn v černých plastových pytlích. Nakonec jsme ale příhodné místo objevili u muzea umění. Na mapě jsme pak našli ještě kopeček Carro de Santa Lucia, a ten rozhodně stál za to. Na vrchu se nacházela zahrada a rytířský hrad, věž s vyhlídkou, fontány a obchůdek, kde jsme si za peníze ze svatby koupili zmrzlinu. Bylo šílené vedro a s batohy na zádech jsme se zahřáli jedna báseň. Z vyhlídky jsme viděli lanovku, na horizontu vysoké hory kontrastují s mrakodrapy a zahradami města. Jelikož bylo skutečně vedro, brzy jsme dopili všechno pití. Poslední zastávka před odjezdem byla v obchůdku pro vodu a ještě k jednomu kostelu, který byl zanedbaný jako ostatní, ale překvapivě byl skoro celý z betonu.

Po třetí hodině jsme došli na autobusovou stanici Los Heroes, odkud jsme jeli na letiště. Žádné zákeřnosti se nekonaly - dostali jsme boarding pass, prošli security, koupili si vodu. Dojedli jsme pitu a nakonec se nechali trochu propéct u gatu 25, kde zřejmě nefungovala klimatizace. Boardovalo se ale naštěstí o chvilku dřív. Měli jsme sedadla 18 B a 18 D. Kluk vedle ale nabídl, že se s námi vymění, takže i tento let jsme nakonec absolvovali vedle sebe. K okénku jsme vyhráli fešnou slečnu. Pilot se s tím moc nepáral, několikrát to při vzletu "hupslo" a celkem dost skákalo. I tak se ale na dvouhodinovém letu téměř hned ozvalo sborové chrápání. Také celá bezpečnost proběhla pouze španělsky (krom dovětku "for more information read safety card". Na vnitrostátních letech se tu holt angličtina nenosí :)

Na letišti v Calamě byla spousta nabízečů dovozu do San Pedro de Atacama. My ale chtěli jen do centra Calamy. Nejlevnější bylo obyčejné taxi. V bankomatu jsme se snažili vybrat 10000 pesos, protože taxi mělo stát asi 8000. Bankomat ale oznámil, že navíc strhne přirážku 6500. Na to jsme se jim vykašlali a našli taxi, které bralo i dolary. Pán byl milý a lehkou španělštinou nám dával tipy na výlet, které jsme ale nevyužili, protože hned ráno jedeme do Peru. Nakonec šlo platit i kartou, takže vystaráno.

V ubytování ani jedna ze tří karet nefungovala a majitel moc neuměl anglicky. Vydali jsme se tedy v půl desáté hledat v Calamě bankomat a nějaký obchod s jídlem. Bankomat jsme našli - dva mimo provoz a třetí, na který nás upozornil místní hasič, byl funkční ale extrémně pomalý. Naštěstí i nám vydal potřebné peníze, jichž část jsme hned utratili v obchůdku na rohu. Totálně lámanou španělštinou se nám podařilo nakonec koupit krájenou šunku, nějaké plněné kapsy kdo ví s čím a pití. A pak nám přišlo, že toho je stejně málo, tak jsme si podobně profesionálně objednali i v dalším obchůdku :D Zlaté ruce a nohy :D

Večeřeli jsme v našem mini růžovém pokoji a jelikož zítra vstáváme v 4.15, šli jsme před jedenáctou spát.

Postele byly neuvěřitelně pohodlné a krásně se v nich spalo. Škoda, že nás budík vzbudil už ve 4.15. Na jízdence do Bolívie bylo napsáno, že máme být na terminálu s 30 minutovým předstihem. To jsme stihli, jenže kromě toulavých psů nikde nikdo nebyl a zastávka byla označena pouze sprejem na stěně "Frontera del Norte" a za vraty byly nějaké zaparkované autobusy. Půl hodiny předem rozhodně nikdo nikde nebyl. Naštěstí kolem čtvrt se už nějací lidé začali objevovat a chvilku před půl nějaký maník zaklepal na autobus, odkud se vynořil řidič, který v autobuse spal :D

Po půl jsme vyrazili. Dalších asi 10 cestujících sklopilo sedadlo a pokračovalo ve spánku. Aleš pozorně koukal ven, Jana si párkrát prohlédla hvězdnou oblohu a až do svítání odpočívala. Po sedmé hodině se kopce v dáli začaly zabarvovat, bílá mlha se rozpouštěla a prosakovala modrá obloha. Šutry, sucho a křoví. Na obzoru vysoké vrchy, zbarvené do pískova, některé barevné jak Malířova paleta v Death Valley.

Delší zastávka byla kolem hranic - na chilské straně projít přes policii interpol, na Bolivijské navíc vyplňování imigračního dotazníku a sken batohů. Slunce krásně svítilo, ale vyšší nadmořská výška byla znát - venku byla celkem zima a hůř se dýchá. Zatím ale na sobě ani jeden nepozorujeme větší příznaky výškové nemoci.

Před desátou jsme vyrazili na Bolivijský úsek cesty, jedeme ale už méně komfortně, jelikož v Bolívii si moc nepotrpí na asfalt, takže drncáme 100 kilometrovou rychlostí a ještě dlouho za námi se táhne bílý prach. Touto rychlostí jsme ale nejeli dlouho, protože hlavní silnice se rekonstruovala téměř až do Uyuni. Byť slovem rekonstrukce musíme v tomto případě chápat bagr rozhrnující hlínu. Každopádně jsme ale místo po hlavní silnici jezdili po jakýchsi polních cestách okolo. Autobus nás naklepával jak řízky, vrzal, drncal a plahočil se místy i 15km/h.

V 9.57 jsme poprvé uviděli místní světlou lamu :) O pár minut později už celé velké stádo. Jo, tady se nám bude líbit :D A lam bylo po cestě ještě mnoho :)

Do Uyuni jsme dorazili asi v půl jedné. Je to dost mazec město. Všude stánky, rozpadající se budovy, prach a chaos. Velmi rychle se nám podařilo zařídit si třídenní tour jeepem po okolí - solných pláních, jezerech s plameňáky a termálních pramenech. Ubytovali jsme se a abychom měli čím platit, vyhledali jsme na hlavní třídě bankomat. Ve směnárně jsme pak vyměnili pár zbývajících chilských pesos - kurz se podobal vygooglenému. Celkem asi ve čtyřech obchodech jsme nakoupili něco na večeři, prošli si pár ulic a zbytek dne strávili na pokoji a odpočívali.

V příštích třech dnech budeme na Salar de Uyuni Tour bez internetu a elektřiny, tak se plánovaně na pár dní odmlčíme.

Za dnešek jsme nachodili 8700 kroků a napočítali víc než 100 lam.

Nakonec jsme zalehli včera už v 17:30 a s přestávkami spali skoro 14 hodin. Po sedmé jsme vstali a zabalili si věci. Oba nás trochu bolela hlava - nadmořská výška 3600 m. n. m. už je znát. Naštěstí na snídani byla možnost si dát čaj z koky. Čerstvé housky, marmeláda a máslo v srdíčkové nádobě, přežili jsme i čerstvá místní míchaná vejce.

V 10.30 jsme měli sraz na tour. Byli jsme jediní z šestice turistů, kteří došli na sraz, ostatní jsme nabírali na hostelech. Řidič se jmenuje Silver a vypadá sympaticky. Mluví celkem srozumitelnou španělštinou, takže Jana bez větších problémů zvládla přeložit vše, co bylo potřeba. Dokonce i Aleš se občas trochu chytal. Po cestě jsme nabrali dvě Rakušanky a dva Němce. Celkem sympatická skupinka, všichni přibližně stejného věku. Jen si hodně povídali německy, ale časem jsme se všichni celkem rozmluvili anglicky. Vzadu seděly Rakušanky Carina a Verena, vedle řidiče Němec Andreas a vedle nás Němec Onur.

První zastávka byla blízko města Uyuni - Cemeterio de trenes (hřbitov vlaků). Čtyřicet minut na projití bylo akorát. Spousta turistů lezla po kovových torzech a fotila si selfie. Části kolejí byly odříznuté a kola se váhou ponořila do písku. Průvodce dorazil po 50 minutách, tak jsme hned pochopili, že bolivijské minuty jsou trochu pomalejší než ty evropské ;)

Druhá zastávka byla u slaných jezírek - Ojos del Salar, ze kterých vyvěrá podzemní voda, nacházející se pod Salarem. Má prý léčivé účinky.

Další zastávka byla krátká - necelá půl hodinka chození po obchůdkách s lamami, dinosaury, svetry, ochucenými pivy (kaktusové pivo, pivo z koky...) a dalšími barevnými cetkami. Po tržišti jsme popojeli k památníku Dakaru - v roce 2014 se tu konal závod Dakar a na jeho počest vytvořili místní obří památník celý ze soli z Uyuni. Kvůli znečištění a problémům s auty a solí se ale po pár opakování přestal konat. U památníku byla i budova - kdysi hotel - celá ze soli, kde jsme měli původně obědvat. Každý jeep měl vyhrazen jeden stůl, ale my si s naším průvodcem řekli, že se naobědváme sami uprostřed Salaru.

Popojeli jsme doprostřed bílého ničeho a udělali si pár fotek. Silver mezitím připravil stůl a oběd - brambory, rýže, kuřecí maso a vařená zelenina. Po jídle jsme dojeli ke kaktusovému ostrovu - Isla Inca Huasi. Za 30 bobů na osobu jsme si prošli asi 40 minutovou procházku přes celý ostrov. Nádherné výhledy, bílý obzor s vysokými horami a spousta kaktusů v popředí. Celý ostrůvek je korálového původu, vznikl před více než 40000 lety a kaktusy tam za rok poporostou jen o pár centimetrů.

Poslední dnešní zastávka byla kdesi uprostřed bílého jezera s výhledem na západ slunce. Mezitím jsme zkoušeli opět fotky s perspektivou, kdy nás Silver navigoval a tak jsme se třeba fotili na panorama 2x a skákali přes jeep.

Ubytování mělo být v solném hostelu, ale byl bohužel zavřený - zřejmě kvůli blížícím se volbám. I další byl zavřený, takže jsme ještě za tmy jeli 40 minut do San Juanu, kde mělo být více ubytoven. Nakonec to vyšlo a i zdejší hostel byl ze soli, takže jsme o nic zásadního nepřišli.

Dostali jsme dobrou večeři - polévku, kuře s hranolkami a čaj, za 10 bobů si dopřáli horkou sprchu a v deset si zalezli do našich solných postýlek. Tentokrát v pokoji po dvou.

Snídaně začala vonět už v 7.15, tak jsme se nechali zlákat. Dokonce byly i palačinky, bohužel ale ne u našeho stolu. Když se Jana odvážně zeptala v kuchyni, zda je můžeme dostat taky, dočkala se pouze strohé odpovědi "no". I tak jsme se ale dobře nasnídali a chvíli po osmé vyrazili na další cestu. Změnili jsme zasedací pořádek, takže jsme celý den seděli v zadní řadě, kde ale není moc místa na nohy.

První zastávka byla na pláni u malého železničního mostu s krásným výhledem na horu Cerro Luxar. Pak jsme pokračovali k hlavní silnici a po ní k další zastávce u lávových polí, odkud byly krásné výhledy na Volcán Ollagüe a vrchol Cerro Cañapa, a kde prodávali lamí párky - nedali jsme si :)

Po další chvíli poskakování po horských cestách jsme dorazili k první laguně jménem Cañapa. Tam jsme poprvé viděli plameňáky v jejich přirozeném prostředí. Bylo jich tu celkem dost a byli hned u břehu, takže se dali hezky fotit. Laguna Cañapa je zbarvením obyčejná, jen bílá místa u břehu obsahují borax. Plameňáci okamžitě zaplnili mnoho místa v našich paměťových kartách.

Další jezero už z dálky smrdělo sírou. Podle zápachu dostalo i jméno - Laguna Hedionda. I tady se k našemu překvapení dařilo plameňákům, takže další nápor na naše foťáky. Když jsme si část laguny obešli, Silver už nám připravil stůl a oběd. Tentokrát se podávaly brambory, kuřecí maso, zelenina a pečený banán. Při této pauze jsme si zašli i na bio wc. Platilo se 5 bobů a wc bylo opravdu zvláštní - separační - mísa byla rozdělena na dvě části, na pevnou a tekutou.

Po obědě jsme pokračovali v "Tour de lagunas" - pouze z dálky jsme si vyfotili lagunu Chiar Khota, již bez plameňáků. Laguna Honda (hluboká) získala název překvapivě proto, že je hluboká a má slanou vodu. Nachází se v nadmořské výšce 4100 m. n. m.

Trasa pokračovala dál a uprostřed nějakého kaňonu jsme neplánovaně na chvilku zastavili - Silver chtěl zkontrolovat auto. Nás ale hned uchvátily dvě chlupaté činčily. Aleš si vyběhl (čti: dýchavičně vyšel s několika zastávkami) na vršek jedné strany kaňonu a hlásil pěkný výhled. Motor auta byl trochu umyt čistou vodou a zdálo se, že je vše již v pořádku.

Na chvilku jsme opustili laguny a zastavili se u Árbol de Piedra - kamenných útvarů vulkanického původu, které vytvořil silný vítr. Zvláště jedna skála vypadá jako strom. Kousek od nás se na slunci ohřívaly dvě lišky. Prý jich ale mnoho ročně zemře, protože už se vůbec nebojí člověka a často tak skončí pod koly jeepů. Námi sledované lišky ale vypadaly spokojeně. Během naší návštěvy foukal silný vítr, v čepici a v bundě nám skoro byla i zima. Silver nám ale řekl, že tu umí být ještě mnohem více větrno, a že dnes je to jen menší větřík...

Během dobrého světla jsme ještě museli stihnout poslední dnešní lagunu, a to lagunu Colorada. Červené zbarvení mají na svědomí řasy a minerály, zvláště železo z blízkého vulkánu. S rudou barvou krásně kontrastují bílé boraxové ostrůvky. Barevnost je také daná nasvícením - po setmění má voda normální barvu. Na této laguně žijí tři druhy plameňáků.

Hostel se nacházel jen kousek od barevné laguny, takže dnešní den oficiálně skončil už po páté hodině. Tentokrát se spalo po šesti lidech, zmínit musíme opět záchody. Vzhledem k lokalitě - uprostřed ničeho - byly na celý hostel dva záchody a malé umyvadlo. Oboje se ale po dvou, třech návštěvách ucpalo a naplnilo vodou, takže celkem boj o to, vychytat nepřeplněnou mísu... Každopádně jsme ale nejdřív dostali horký čaj a až do večeře jsme si pěkně v naší skupince povídali. My po setmění zkusili nafotit noční oblohu, bohužel nás ale měsíc takřka v úplňku nenechal. K večeři zeleninová polévka a špagety. Dokonce nám donesli i Bolivijské víno. Nakonec nás ale láhev porazila, jelikož kromě nás dvou si dala čtvrt skleničku pouze Carina.

Budík na čtvrtou. V tu dobu sice oficiálně měla už být snídaně, ale jsme v Bolívii, takže jsme ji v pohodě stihli, protože byla pozdĕ. Byla vypnutá elektřina, takže na balení jsme si svítili jen baterkami. S Alešem jsme ještě zkontrolovali noční oblohu - hvězdy byly pěkně vidět, ale takřka úplňkový měsíc většinu svitu zastínil. Promrzlí jsme si sedli k našemu stolu. Aleš zastával funkcí hlídače bran a neustále zavíral dveře, ze kterých jinak přicházela Zima. A tentokrát jsme se ke snídani dočkali i palačinek! To bylo radosti!

Chvilku po páté jsme naložili na jeep batohy a tentokrát jsme seděli opět ve druhé řadě. O necelou hodinu později začalo pomalu svítat a my dorazili na místo zvané Sol de la mañana.

Nejprve minizastávka u fumaroly s trubkou, ze které tryská pára. O kousek dál už sopečné krátery se sirnými vývěry. a dalšími fumarolami. Oblastí se dalo normálně procházet, jen nám bylo řečeno, ať nikam nepadáme a moc se nenadýcháme škodlivé síry. Pouze jedna fumarola funěla celý den, ostatní jsou funící pouze brzy ráno, později je slunce utlumí. To je také důvod, proč se na toto místo jezdí brzy ráno. Východ slunce jsme bohužel úplně neviděli, protože byly mraky a než se vyhouplo nad kopce, bylo už celkem vysoko.

Kolem osmé jsme dorazili k termálním lázním Aguas Calientes. Z oblečení do té ranní zimy se nám nechtělo, ale výhled na nádhernou lagunu a plameňáky, oboje viditelné přímo z teplé vody termálního bazénku nás nakonec přemluvil. Bohužel jsme na kachnění a lebedění měli jen asi 40 minut, ale i tak to bylo více než příjemné. Aleš vyzkoušel oba bazény, druhý, bližší k převlékárnám, byl prý teplejší, za to ale celkem mělký.

Následovaly další dvě laguny - Verde a Blanca. Zelená vůbec nevypadala zeleně. Je to proto, že do vody se dostává měď a také arzen z blízkých aktivních sopek. Právě kvůli arzenu v laguně nežije nic. Ve vedlejší bílé laguně už je opět možné vidět plameňáky. A bílá je opět kvůli boraxu.

Onur se s námi rozloučil, protože nejel s námi do Uyuni, ale pokračoval do Chile. Původně měl být předán do jiného jeepu už u termálních lázní, nakonec ale jel s námi a Silver udělal zajížďku k Chilsko-Bolivijským hranicím. Tam jsme se naposledy jako skupinka vyfotili a pak se rozloučili.

Cestou jsme opět minuli ranní termály, tentokrát však zastávka byla z důvodu využití záchodu - měli jsme před sebou dvě celé hodiny jízdy. Jana si alespoň vyfotila vikuňu, která se procházela s dalšími lamami opodál.

Abychom jen neseděli v autě, prohlédli jsme si po cestě z výšky lagunu, ve které se těží sůl. Po poledni už jsme měli hlad, koneckonců jsme snídali v půl páté. Nakonec jsme se ale dočkali, a to ve městě Villa Mar. Tekla tudy řeka, oproti okolní pustině bylo krásně zeleno a všude lamy :) K obědu byla rýže se zeleninou a tuňák.

Předposlední zastávka byla v kamenném údolí - skalní útvary např. ve tvaru papouška, lva či lidské hlavy. Také tam bylo malé skalní okno, u kterého se všichni fotili. Vítr byl o poznání slabší, takže jsme tolik neofoukli.

Cestou do Uyuni jsme ještě krátce stavěli v San Cristóbal, kde nám Silver koupil vodu, na kterou jsme měli nárok. Ve městě byl starý kostel z 18. století. Má kamenné stěny, dvě zvonice se čtyřmi zvony a střecha je že slámy svázané provazy z lamí kůže a kaktusového dřeva. V roce 1999 bylo kvůli těžbě celé město přesunuto o cca 8 km, včetně hřbitova a památníku.

Do Uyuni jsme dorazili přibližně v šest hodin. Znovu jsme se ubytovali ve stejném hostelu a dostali i stejný pokoj. Na recepci jsme se potkali se slovensko-holandským cestovatelským párem, který nám dál zajímavé tipy do Cuzca, Austrálie a Nového Zélandu. Také nám řekli, ať určitě do 20.10. opustíme Bolívii kvůli prezidentským volbám. Ten den prý nebudou jezdit žádné autobusy a nic nebude fungovat. Nás se to ale naštěstí netýká, protože už 14.10. odpoledne odjíždíme nočním autobusem do Peru.

Venku na tržišti jsme si ještě koupili zelenou látku s lamami a dokoupili si housky na večeři a snídani.

Včera nám přišel email s informací, že náš let 321 do La Paz odletí místo v 8.50 už v 7.20. Vstávali jsme proto už zase v pět ráno. Před šestou na nás čekal taxík a odvezl nás na letiště. To vypadalo celkem zavřeně, byli jsme tam skoro první. Check-in začínal až v 6.30, tak jsme koukali na východ slunce a užívali si mikroletišťátka. Mikro je i letadlo, na palubu se vejdou jen příruční zavazadla do 5kg, tak jsme své batohy poslali dolů. Naštěstí jsme vybavené zavazadlo měli v ceně, takže to nebyla žádná komplikace.

Check-in byl velmi rychlý, security probíhalo v druhé minimístnůstce, kam se vstupovalo po jednom, měli tam kovový rám, ale žádný skener batohů. Po sedmé hodině přiletěla malá Dášenka (vrtulové letadlo Bombardier Dash 8-200 s kapacitou 37-39 cestujících). My se sedmou řadou byli dvě řady od konce. Jedna letuška, která si sama hlásila bezpečnost a následně ukazovala co a jak.

Netrvalo dlouho a Dášenka se přesně na čas vznesla do nebes. Bohužel po vzletu se ukázalo, že Salar je na druhé stranĕ letadla, takže jsme z něj s výjimkou okraje viděli jen něco málo přes okénka na druhé straně. Smolík no. Nakonec jsme ale z výšky viděli nějaký jiný Salar - prý je jich v okolí hned několik, ale Salar Uyuni je z nich největší a sůl nejčistší a nejrovnějsí.

Let byl ale jinak velmi příjemný, vzlet i přistání připomínaly spíš velké dálkové letadlo a byly pohodlné a plynulé. Holt runway byla v obou případech hodně dlouhá, tak nebylo kam spěchat (v Uyuni je vojenská základna a u ní i letiště s dlouhou runwayí). Dokonce jsme dostali v průběhu krátkého letu i čaj, samozřejmě z koky.

Po hodině a půl jsme přistáli na letišti v El Alto - město La Paz s ním těsně sousedí, vlastně jde o dvouměstí. El Alto je na plošině v cca 4000 metrech nad mořem, La Paz leží v údolí pod ním a na jeho úbočích. Jde o druhé nejvyšší město světa, kde místo metra mají několik linek lanovek.

Na odbavovacím pásu jsme si vyzvedli naše batohy a vyrazili ven. Za asi minutu už jsme byli z letiště pryč :D Hned se do nás pustili taxikáři s cenami 70 solů za odvoz do centra. My omylem došli ke colectivos, kteří svážejí více lidí za cenu 4,50 solů za osobu. Moc jsme nevěděli, kam chceme a kam jede, ale svezli jsme se :D Hned jsme se ale zasekli v koloně. Naštěstí se po 10 minutách rozjela a dál už jsme se mohli kochat místními lanovkami.

Z colectivo jsme vystoupili až poslední na náměstí Catolica, protože oproti ostatním jsme neměli konkrétní cíl. Na mapě jsme si našli obchůdek a nakoupili zásoby. Došli jsme do místního obchodního centra, do kterého vedla šíleně dlouhá fronta - do kina. My prošli okolo celé fronty skrz celý obchodní dům a došli si na kuřecí burger, tentokrát ale do Pollo Copacabana. Byl odtamtud nádherný výhled na křížící se modrou a černou lanovku a dalo se tam krasně najíst a plánovat, aniž by na nás někdo koukal, ať vyklidíme stůl, nebo aniž by kolem nás běhali toulaví psi.

Po jídle jsme zamířili k lanovkám - fronta do kina už se táhla i ven z obchodního centra a pěkný kus po ulici. Co se lanovek týče, nevěděli jsme, jak to chodí s lístky, nakonec nám ale vše vysvětlila ochotná security paní. Při koupi lístku řeknete kam jedete a oni vám dají lístek s QR kódem, který pouští přes turnikety. Jedna linka stojí 3 bobíky bez ohledu na počet stanic, každý přestup na další linku stojí
2 bobíky, opět bez ohledu na počet stanic.

Labyrintem jsme prošli k turniketům, pípli si náš QR kód a prošli. Kabiny se ve stanici samy otevřou, zpomalí a dá se nastupovat. Pomalu jedoucí kabina na konci stanice ještě přibrzdila, aby se mohla náležitě "odpíchnout" a rozjet. Nakonec jsme si projeli asi 7 barevných linek. Převýšení v La Paz je opravdu pořádné - při stoupání nám občas zalehly uši. Svezení lanovkou je ideální pro zakladní prohlídku města - všechno máte jako na dlani. Hlavně žlutá linka určitě stojí za svezení - velké prevýšení a krásný výhled na různé skalní útvary, ale i na obě části města.

Počasí jsme měli proměnlivé - nejdřív bylo pod mrakem, pak začalo celkem pršet, pak opět jen kapat a nakonec jsme měli i slunečno a kabiny lanovky stihly i oschnout.

Kromě lanovek je v La Paz zajímavé i centrum, zejména náměstí Plaza de Armas, což je název, který tu najdete v každém městě. Hodně zvláštnĕ působí obrovský obchodní dům rostoucí hned za palácem v jednom z čel náměstí. Na náměstí je i kašna, která ale byla okupovaná naprosto šíleným množstvím holubů.

Když jsme si prošli i centrum, čas se nám nachýlil a my zamířili na autobusové nádraží. Obrovská budova plná stánků a lidí volajících názvy destinací. Snažili jsme se zbavit co nejvíce drobných, tak jsme si koupili ještě vodu a slané krekry. Také jsme si směnili rezervaci za jízdenky do autobusu La Paz - Cuzco.

Autobus měl mít USB zásuvky a polohovatelná křesla. Ač měli celkem velké biny, chtěl řidič, abychom si dali batohy dolů. Tak jsme rychle vyndali alespoň lehké mikiny. Následně jsme zjistili, že naše USB koncovka nefunguje. Co se dá dělat. Máme power banku. Dole v batohu... Po chvíli autobus obešel nějaký maník a vybíral 2,5 bobu za využití terminálu. Snažila jsem se mu aspoň říct, že nechceme drobné, ale pán nasadil kyselý xicht a dál nám drobné. Hlavně, že jsme se ty drobáky snažili udat. Ještě, coby světlý bod cesty, každý před odjezdem dostal pytlík s vodou, pitíčkem a sušenkou. Opět by stačilo, kdyby nás varovali předem, takhle jsme si nemuseli kupovat dvoulitrovou vodu (protože vyšla výhodněji). Následně pustil jeden z řidičů nahlas televizi s filmem Bohové musí být šílení ve španělštině.

Na hranicích s Peru všechny batohy z kufru vyházeli, tak jsme si power banku z batohu vzali :) U chilske i peruánské přepážky si nás vyfotili a Aleše se zeptali, jestli je ženatý. Kontrola zavazadel proběhla ručně, naštěstí ale ne moc důkladně. Když jsme jim ukázali, že se batohy dají otevřít i z boku, vypadali spokojeně a nechali nás projít. Na záchod si stihla dojít jen Jana. Aleš vyzkoušel záchod v autobuse - nedalo se zamknout, chyběl toaletní papír a netekla voda.

Po imigračním jsme si chtěli poslouchat hudbu, ale hádejte, kde byla sluchátka... Ve chvíli, kdy řidič tankoval, Jana vyběhla ven a vzala masku na oči a sluchátka :) Bohužel jsme na hranicích byli ještě za světla a nebyla nám zima. Jak probíhal zbytek jízdy byl už horor. Polohovatelná sedadla umožňovala celkem slušný ležící komfort. Na druhou stranu, když si před námi člověk sklopil sedadlo na maximum, nedalo se skoro odejít, jak byl člověk uvězněn. Přes noc byla šílená zima, autobus netopil a my měli jen lehké mikinky. Jana měla o vrstvu navíc a trochu se i vyspala. Vždy se ale probudila promrzlá, což znamenalo, že Alešovi byla ještě mnohem větší zima. Tak jsme si museli hřát lidským topením - když už byla fakt velká zima, sedla si Jana Alešovi na klín a než se jí odkrvila pravá ruka, vyráběli jsme živočišné teplo. Jediné malé plus byla pohodlnost sedadel, na druhou stranu vše ostatní byla hrůza. Autobus z Calamy do Uyuni byl méně pohodlný, ale batohy jsme mohli mít nahoře, topil a ještě měl nahoře v binech deky na zahřátí...

Takže kdybyste někdy jeli nočním busem z La Paz do Cusca, nejezdĕte s firmou Trans Salvador ;)

Odbila půlnoc a my stále mrzli v autobuse. Na začátku každé malé vesničky měli retardér, takže autobus pořád hrozně skákal a nedalo se v něm ani moc spát. Každopádně hrůzná cesta před pátou ranní skončila. Vyběhli jsme rychle z autobusu a šli si pro věci. Řidič na nás ještě zkusil "ticket ticket", protože každý dostal na zavazadlo lísteček z číslem, se zlou se ale potázal. Únava, zima a vztek v Janě probudili berserkr mód, takže na řidiče spustila smršť nadávek a batohy si prostě vzala a rázně odešla z terminálu, následována Alešem, který sbíral věci, co jí padaly.

Cesta hrůzy sice skončila, ale my se ocitli ve 4.45 na předměstí Cuzca. Všude tma, toulaví psi a troubící taxíky. Při procházce města si nás adoptoval jeden toulavý pes a trpělivĕ za námi chodil asi do sedmi, kdy jsme se mu ztratili v místní bance u bankomatů. Toulavých psů bylo vlastně všude, kde jsme zatím byli, hodně. Nepřišli nám ale nebezpeční, spíš trochu otravní.

Po půl šesté jsme dorazili na hlavní náměstí v Cuzcu, které se překvapivě jmenuje Plaza de Armas. Pokochali jsme se dvěma kostely, fontánou i krásnými domy, které ukrývají např. Starbucks, McDonald's nebo KFC. Nic z toho bohužel nebylo otevřené nonstop. Všechny značky byly ale dobře začleněné do vzhledu náměstí - žádné monstrózní žluté oblouky se tedy nekonaly :)

Podařilo se nám akorát vychytat vstup do katedrály, kdy ji otevřeli, ale ještě nestihli před mší přenést ceduli "zákaz vstupu turistům". Nakoukli jsme rychle dovnitř. U vchodu hned za vraty je velká zlatá plastika, umístěná v místech, kde většinou bývá hlavní loď chrámu, dál dovnitř se tedy chodí po stranách. Postranní oltáře jsou schované za poměrně robustními mřížemi. Obecnĕ katedrála působila zvláštním, skoro až ponurým dojmem.

Procházeli jsme se dále po městě, zkoumali zákoutí a uličky. Nasnídali jsme se v jedné kavárničce, Aleš si dopřál Cachito - karamelový roh z listového těsta a Altajor - něco na styl lineckého koláčku posypaného kokosem. Jana si dala kapsu plněnou kuřecím masem.

Kolem deváté jsme se ubytovali v rezervovaném ubytování Posada Azul. Původně jsme si tam chtěli jen nechat batohy, ale oni nás přivítali čajem z koky a rovnou nás ubytovali. Moc příjemné místo - byť byl pokoj maličký a bez sprchy, moc se nám tam líbilo.

Chvilku jsme si odpočinuli a vyrazili jsme na procházku centrem a okolím Cuzca. Bohužel jsme ale zapomněli na ubytování opalovací krém a kloboučky, protože ráno bylo zima. Brzy se ale vyčasilo, začalo svítit sluníčko, a protože jsme vysoko v horách - přes 3000 m.n.m., pořádnĕ jsme se přes poledne spálili.

Vrátili jsme se na náměstí a pokračovali do kopce ke kostelu San Cristobal, kde ale chtěli vysoké vstupné, takže jsme ho vynechali, nepřišlo nám, že by byl něčím unikátní. Přímo před kostelem si nás odchytil nějaký místní chlápek, že pro nás má super nabídku. Prvního jsme odmítli rovnou, druhý zněl serióznĕji, tak jsme si ho vyslechli. Nabídka spočívala v tom, že jako místní nás může provézt kontrolou a místo 70 nebo 130 solů za kombinovanou vstupenku do chrámu Sacsayhuaman mu zaplatíme 20 a on nás k tomu ještě vezme na nějaká další místa. To nám přišlo dost podezřelé, tak se Jana zeptala ostrahy a zjistila, že místa která nám pán nabízel jsou volně přístupná a dovnitř chrámu bychom se stejně nedostali. Prostĕ bychom zaplatili každý 20 solů za 15 minut popovezení autem.

Tak jsme pána poslali k šípku a šli se projít sami. Zjistili jsme, že chrám se dá celkem pekně prohlédnout z přilehlých luk a z příjezdové silnice. Navíc po okolí je roztroušených několik menších inckých památek, které stojí za vidění. Asi největší z nich je Chrám Měsíce, kde toho zbylo docela hodnĕ a navíc je na vršku nad ním vyhlídka. Další malá zřícenina je na louce hned u placeného chrámu, ještě jedna je nedaleko zmíněného Chrámu. My jsme šli kolem placené zříceniny Sacsayhuaman po louce, kde se pásly lamy a kolem zřícenin označených jako Zona X, které ale byly zavřené, ke Chrámu Měsíce. Odtamtud jsme přes část původní incké silnice pokračovali kolem zříceniny Kusilluchayoq a kolem většího komplexu Quenqo a menšího Quenqo Chico (na větší je vstup jen v rámci výše zmíněné kombinované vstupenky) až k velké soše Ježíše nad městem, odkud je nádherný výhled. Přes chaotické a špinavé uličky a schodiště jsme se pak kolem kostela San Blas vrátili do centra města a na naše ubytování.

Dali jsme si krátkou pauzu a pak si došli na pozdní oběd do pizzerie, která ale ještě neměla roztopenou pec, takže pizza nebyla. Za to ale ještě byla meníčka - za 7,50 solů na osobu polévka, pití a hlavní jídlo. Chvíli trvalo, než si Jana nechala vysvětlit všechna jídla a přetlumočila je Alešovi. Po jídle jsme oba zamířili rovnou do hostelu, protože nás oba něco pořádně prohnalo :D Jako dezert jsme si proto na pokoji dopřáli smectu. Byli jsme tak unavení, že jsme se jen umyli a šli spát. Budík jsme nastavili na 5.50, neboli za 11 a půl hodiny, abychom stihli domluvený odjezd na Machu Picchu.

Alešův mobil nás trochu postrašil, neboť ukazoval o hodinu víc. Naštěstí ale ještě nebylo 5.50, kdy jsme měli vstávat. A tak jsme zjistili, že už nejsme oproti Praze o 5 hodin pozadu, ale už o sedm :D Ještě štěstí, že se mobilní čas mění sám a časová pásma nemusíme řešit.

V 6.30 byla snídaně, kdy jsme si dali opět čaj z lístků koky a k tomu bulky s čerstvým avokádem. V sedm nás měl vyzvednout minibus. Ve čtvrt na osm přišla slečna a hledala někoho jménem "Chana", tak se Jana přihlásila a my spolu s dalšími nastoupili do vozidla parkujícího opodál. Naše batohy si řidič rovnou nechal vepředu, protože byly moc velké. A hurá směr Aguas Calientes a Machu Picchu.

Jedna zastávka byla u železničního přejezdu, kde byl minimarket, záchody u kterých postarší paňmáma pořád volala "papel!" a kde byla možnost si nakoupit snídani a posedět v krásné zahrádce, kterou ale záhy zamořili kuřáci a místní otravné mušky. Naše vozidlo bylo druhé, které na místě zaparkovalo. Než jsme vyrazili, přijelo dalších asi 8 dodávek. Stihli jsme i projíždějící vlak, který jsme na další cestě předjeli a pak pozorovali z dálky.

Po půl desáté jsme dojeli do Ollantaytanba a nabrali poslední 4 členy výpravy, takže jsme obsadili všech 19 míst v autě. Následovalo nespočet serpentin. Minizastávka v nejvyšším bodě průsmyku Abra Malaga, 4316 m. n. m. Bohužel pršelo a na druhé straně údolí bylo mlíko, takže z okna nebylo moc vidět. Jak jsme ale klesali a dostali se do nižší výšky, přestalo pršet, bylo krásně teplo a byly nádherné výhledy. Nejvyšší vršky byly ale stále pod mrakem. Cestou jsme často přejížděli mělké brody. Poslední úsek cesty pak byl už jen prašný, úzký, bez asfaltu a vedl docela vysoko nad řekou - nic pro jedince se strachem z výšek.

Nakonec nás autobus těsně před Hidroelektrikou převezl přes chatrně vypadající most k restauraci, kde jsme dostali poukázku na oběd - "Chana Kechbaloba" byla jako první ;) Oběd byl formou bufetu, kdy jsme si řekli "un poco de todo" (kousek ode všeho), a dostali jsme vrchovatý talíř špaget, rýže, masa, čočky, k tomu kopu salátu a polévku. No nadlábli jsme se královsky.

Na cestu k Machu Picchu jsme vyrazili v 15.30 a po dvou fotkách se nám vybila baterka ve foťáku. Vložili jsme druhou, která ale byla také vybitá. Fotili jsme tedy jen na mobil a byli rychlejší o nefocení ptáků a dalších zvířat.

Cesta dlouhá 10 km vedla podél trati, všude cedule, že se nemá chodit po kolejích, a všude lidi, kteří chodili po kolejích. Na začátku jsme museli vystoupat mnoho schodů, pak se šlo ale víceméně po rovině. Nádherné výhledy na hory, občas jsme rozpoznali Machu Picchu a okolní vršky. Zpívali ptáci a cvrkaly cikády a cvrčci. I s plnými batohy jsme předbíhali páry a skupinky, které si pořizovaly oduševnělá selfie s horami. Na mnoha místech trať křížily malé či větší potoky a přejít je bylo možné jen po kolejích. Dokonce jsme přešli i jeden dlouhý železniční most přes řeku Urubamba, ale ten měl zvlášť lávku pro pěší. Cestou jsme třikrát potkali vlak - jednou dlouhý turistický a dvakrát krátký lokální. I v lokálním ale sedělo pár cizinců s batohy a i v autobuse nám říkali, že je možné si za 6 solů koupit jízdenku na lokální vlak. Takže to vypadá, že minimálně v úseku Hidroelektrika - Aquas Calientes mohou vlak pro místní použít i cizinci. Je ale pravda, že lístek jsme kupovat nezkoušeli, tak nevíme jistě.

Ke konci cesty se už začalo šeřit a podél silnice poblikávaly světlušky. Jana už byla celkem zničená, ale nakonec jsme úspěšně došli do města Aguas Calientes. Město žilo nočním životem. Většina fontán a svatých sošek blikala v různých barvách. Ceny v restauracích byly šíleně vysoké. My ještě koupili lístek na autobus na Machu Picchu na zítra (odjezd 5.30) a nakoupili si jídlo. Jana v místním marketu ochutnala 3 druhy sýrů a nakonec jeden z nich koupila. Dokonce jsme se ani nepotento, když jsme si ho dali k večeři :D A mandarinky a banány jsou tu naprosto lahodné :)

Ubytovali jsme se v zamluveném ubytování "Chakana Machu Picchu" - konečnĕ pokoj s vlastní sprchou. Byť trochu malý a hlučný - bylo dost slyšet lidi chodit po chodbě a venku hned na ulici byla trať, takže občas to byl dost rachot, když přejel vlak. Ještě jsme si připravili věci na zítřejší celodenní výlet na Machu Picchu, snědli skromnou večeři a poměrně brzy jsme šli spát.

Budík na 4.45. Nasnídali jsme se na terase hostelu, dopřáli jsme si šunku, marmeládu, džus a čaj. Snídat, když město ještě spí, za zvuku šumění řeky a zpěvu ptáků, nádhera. Nakonec jsme stihli autobus o 10 minut později, tedy v 5.40.

Nahoře na Machu Picchu bylo neuvěřitelně lidí. Na to, že bylo šest ráno, se utvořily tři dlouhé fronty, kdy u vstupu kontrolovali pas a vstupenku.

Počasí bylo pěkně hloupé - byla úplná mlha, takže z každé vyhlídky s obrázkem foťáku bylo vidět jen bílo. Skupinky chodily v davu a my se davu snažili vyhnout. Bloudili jsme po terasách a fotili jen to, co bylo vidět - co bylo blízko. Žádné kopce, hory ani výhledy se nekonaly.

Prohlídka je organizovaná jako okruh, po inckém městě se nelze pohybovat úplně volně. Zpátky vás už nepustí, rozhodně ne o moc. Se základní vstupenkou si tak můžete jednou projít tenhle okruh, pak se dostanete k východu a máte smůlu, druhý vstup už není možný. Omezující také je, že v areálu nejsou záchody, takže na prohlídku sice máte cca 4 hodiny, ale pokud si předtím nedojdete na záchod, můžete mít problém. Jedinou výjimkou z pravidla jednoho vstupu jsou vstupenky, které zahrnují výstup na jednu z hor, obklopujících město. Jedna se jmenuje Waynapicchu (mladá hora), druhá a vyšší jednoduše Montaña Machupicchu (stará hora). S takovou vstupenkou vás u vchodu pustí do města znovu, protože vstup na horu se nachází uvnitř města a vy tak část od vchodu ke vstupu na horu musíte projít rychleji. Těchto vstupenek je na každý den k dispozici jen omezené množství na každou z hor, je tedy potřeba je koupit hodně v předstihu (my kupovali cca půl roku dopředu), případně jsou občas k dostání i na poslední chvíli na místě, pokud je někdo vrátí.

Od 7 do 8 jsme tedy měli vyhrazené okno na výstup na horu Waynapichu, odkud by za dobrého počasí mělo být incké město krásně vidět. Na pobyt v oblasti hory jsme měli čas do 10, kdy začínal vstup další skupině. Mlha se držela všude kolem nás. Od kontroly u vstupu na vrchol je to necelý kilometr, ale většina cesty je po prudkých kamenných schodech nahoru či dolů. Když jsme vystoupali na vrcholek (2693 m. n. m.), mlha se maličko zvedala, ale nad městem se bílo drželo. Chvilkami byla část vidět, nebo vykoukla protější hora. Vydrželi jsme nahoře asi půl hodiny, do devíti, a tou dobou se mraky už pomalu rozpouštěly a další nepřibývaly. Když se výhled na Machu Picchu konečně kompletně vyčistil, všichni jásali, jaké máme štěstí :) I my byli rádi, protože absolvovat náročný výstup na horu a vidět mlíko, to už jsme měli na Korsice na Monte Cintu, ale tam se aspoň neplatí takové vstupné.

Cesta dolů nám šla mnohem rychleji než ostatním, ale v davu jsme se zasekli. Měli jsme tak možnost si při sestupu město pořádně nafotit a pokochat se. Od cizího průvodce jsme si ověřili, že když se nestihneme vrátit do desíti hodin, tak to nevadí. S dalšími dvěma rychlíky jsme proto odbočili z cesty k východu a znovu nastoupali dříve seběhnuté schody na Huchuypicchu (malá hora) - jen 2476 m. n. m. Ti dva Němci, kteří šli s námi se nás ptali, zda neuvažujeme o najmutí průvodce. My moc nevěděli, neměli jsme to v plánu. Cestou k východu druhou polovinou města jsme si to ale rozmysleli a nakonec usoudili, že by to mohl být mnohem větší zážitek, když už tu jsme. Uvnitř totiž nejsou žádné cedule ani nic, co by vám řeklo něco o místě, kde se právě nacházíte. Pak jsme zjistili, že se dá za 35 solů koupit tištěný průvodce, ale protože začínalo pršet a knížka byla poměrně těžká, rozhodli jsme se ji nakonec nekupovat. Možná jsme měli.

Když jsme vyšli z brány na Waynapichu, podepsali jsme se, že jsme skutečně místo opustili, prošli jsme si zbytek města a vyšli ven z areálu. Jelikož jsme měli vstupenku s výstupem na jednu z hor, mohli jsme využít reentry, neboli znovu vstoupit. Hned si nás odchytil mladý sympatický guide s dobrou angličtinou, že nám tour udělá, usmlouvali jsme 10 dolarů na osobu, ale muselo by se nás sejít víc. Němce jsme cestou ztratili, takže jsme byli jen dva. Po chvilce se k nám přidal dredatý mladík, ale 3 bylo pořád málo. Zkoušeli si nás přebrat i další, s různými cenami. Dredatý mladík chtěl tour maximálně za 30 solů. Nakonec k této ceně svolil nějaký Liberty. Už jsme čekali dlouho, počasí, které se konečně zlepšilo se začalo zase zhoršovat a my už nechtěli déle čekat. Tak jsme to vzali. Nakonec sehnal ještě jednoho kluka - Juanita. Když jsme ale prošli vstupem, začalo pršet a mlha se postupně vracela.

Už chvíli po začátku prohlídky jsme začali tušit, že náš průvodce nebyl úplně nejlepší volba. Liberty mluvil dost kostrbatě, často se opakoval a strašně dlouhou dobu mluvil o úplně základních faktech, která přímo nesouvisela s tím, co je na Machu Picchu k vidění. Po několika minutách jsme zahlédli naše dva Německé přátele, kteří se k nám připojili, ale také záhy poznali, že to asi nebude ono. Když skončil svůj monolog o historii a různých názvech částí Cuzca, tak se nám hned nabídl, že nám všem udělá fotku. Takže to by ten typ prohlídky, kdy spíš záleží na fotkách, než na výkladu. Ale abychom Libertymu nekřivdili, několik zajímavých informací nám poskytl a stejnĕ tak nějaký základní vhled do toho, čím Machu Picchu bylo a kdo tam bydlel. Bohužel ale prohlídku hodně natahoval, a tak s námi stihl projít něco přes půlku města a pak se rozloučil. Dali jsme mu o něco méně než jsme se domluvili a pro příště víme, že se s průvodcem musíme raději předem domluvit na programu a obsahu prohlídky.

Dost informací se nám také podařilo odposlouchat od ostatních průvodců. Možná pokud by člověk nechtěl kompletní prohlídku s průvodcem, může si jen počkat na místech, která ho zajímají, než přijde nejaká skupina s průvodcem a nenápadnĕ si poslechnout jen tu konkrétní část výkladu. Skupin s průvodci chodí opravdu hodně.

My jsme se po skončení prohlídky ještě vrátili po okruhu zpět kam až nás pustili a v klidu jsme si zbytek prošli a nafotili, občas poslouchali výklad jiných průvodců. Zjistili jsme, že některé části města jsou pravděpodobně otevřené jen ráno - třeba chrám Kondora jsme ráno ještě prošli, odpoledne už byl zavřený. U chrámu Slunce jsme také ráno viděli návštěvníky, odpoledne už tam bylo zavřeno. Je tedy asi lepší jít na prohlídku ráno, nicméně je to jen domněnka.

Kolem čtvrté jsme město opustili a vyrazili pěšky dolů do údolí. Dá se jet i autobusem, ale narozdíl od rána, kdy fronta byla relativně krátká, se tentokrát na odjezd čekala fronta dlouhá snad 300 metrů. Autobus se tedy vyplatí spíše na cestu nahoru, kdy fronty nejsou tak dlouhé a do autobusu vás pustí jen v dobu, kdy máte čas vstupu. Navíc jízdou autobusem člověk ráno ušetří drahocenný čas a ke vstupu dorazí odpočatý. V areálu je schodů dost a dost a výstup z Aquas Calientes ke vchodu do města predstavuje přibližně 450 výškových metrů směrem nahoru po vysokých kamenných schodech. Sestup je naopak celkem příjemný, po cestě je několik odpočívek a můžete pozorovat místní exotické ptactvo. Machu Picchu totiž patří do Amazonie a zejména spodní část údolí je regulérní prales, kde vidíte růst banánovníky. Spolu s krásnou přírodou ale počítejte i s bodovým hmyzem - Jana si odepla nohavice z kalhot a večer byla celá poštípaná. Doporučujeme proto buď koupit repelent, nebo mít dlouhé rukávy a nohavice - ty mrchy totiž oproti komárům nejsou vůbec cítit, takže štípance objevíte až když už je pozdě.

Těsně po půl šesté jsme dorazili na ubytování, vzali si plavky a vyrazili do místních termálních lázní. Tam jsme zjistili, že vstupné je dvojnásobné oproti tomu, co jsme si našli na internetu - 20 solů za osobu. A protože už nám docházely peníze a bankomat z nějakého důvodu odmítl spolupracovat, museli jsme se vrátit na ubytování pro dolary a vyměnit je ve městě za místní soly. Na druhý pokus už se vstup do lázní podařil a my si mohli na něco přes dvě hodiny užít vody teplé 36 - 37 stupňů. V areálu je 5 menších bazénů s různě teplou vodou, nejvíc plný je samozřejmě ten nejteplejší. Zařízení je spíše spartánské a voda je trochu cítit sírou, ale po celodenním skákání po schodech Machu Picchu je to skvělá relaxace.

Po lázních jsme ještě nakoupili pár suvenýrů a stavili se na nádraží vyzvednout si jízdenku na zítřejší vlak do Ollantaytamba. Paní za přepážkou nám řekla, že jízdenky nejsou u sebe, ale že ona s tím bohužel nemůže nic udělat, a že se máme ráno zeptat při nástupu, jestli by nás nemohli usadit spolu. Na to, že jízdenka stála v přepočtu přes pět tisíc tedy nic moc. Trochu rozčarovaní jsme se šli konečně trochu vyspat. Google fit nám napočítal přes 27000 kroků.

Vyspávali jsme do 6.30 :D Venku celou noc i ráno pršelo, takže po dvou dnech sušení vypraného prádla jsme balili dost vlhké balíčky... V sedm jsme si došli na snídani a pozorovali již probuzené a deštivé město.

V 8.00 jsme se už v bundách ocitli na nádraží - naštěstí většina cesty byla pod střechami, takže jsme ani moc nezmokli. Znovu jsme zkusili vyměnit sedadla u pána za přepážkou, prý máme jedno sedadlo u okénka a druhé do uličky, ale u různých stolů. Prý se máme zeptat při nástupu.

Kolem půl deváté začali pouštět lidi do vlaku - paní kontrolující lístky nás s požadavkem, že za 120$ chceme sedět spolu, poslala do háje. "Naštěstí" se tak ale chovají ke všem a tak je většina cestujících ochotná si měnit sedadla. U Alešova stolu byla trojice, ta byla spokojená. U Jany byl pár sedící diagonálně a muž cestující sám. Ten se nejprve prohodil s paní, aby pár mohl být u sebe, posléze s Alešem, abychom byli my spolu. Takže naštěstí jsme nakonec seděli spolu, a měli sedadlo po směru jízdy. Jen za ty peníze, které jizdenka stála, by člověk čekal, že nebude muset handlovat sedadla jak u Ryanairu. Na trati jezdí dvě firmy - my jeli s Incarail, možná je to u Perurail lepší, nevíme.

Během jízdy byla většina krás
na druhé (pravé) straně, ale i my viděli nějaké protijedoucí vlaky, zříceniny, vodopády a městečka. Vlak trasu jede asi dvě hodiny, ale většinu času někde stojí a čeká na křižování ve výhybnách. Také jsme dostali čaj, výbornou čokoládu pouze z kakaových bobů a cukru, a sušené ovoce. Bylo to milé, ale za ty peníze nám skutečně mohli dát aspoň sendvič.

V Ollantaytambu také pršelo, takže jsme si v zhasnuté ale funkční čekací hale oblékli bundy a vyrazili hledat něco k snědku. Nakonec jsme na náměstí objevili obchod s lamím burgerem, výborně ochucenými bramborami a s teplým nápojem. To vše s krásným výhledem na náměstí a hory s inckými městy za 15 solů na osobu.

Během časného oběda přestalo pršet, vyrazili jsme proto na Ollantaytambo. Nejdřív jsme vyzkoušeli bankomat, který ale nebyl aktivní a nebral karty. Došli jsme pěšky ke vstupu, tam ale taky nebrali karty. Na mou poznámku, že bankomat nefungoval mi bylo řečeno, že občas vypadne proud, ale že mu žárovka už svítí. I vydali jsme se zpátky k nefunkčnímu bankomatu a hle - fungoval.

S penězmi v peněžence jsme znovu došli k pánovi, koupili si za 70 solů na osobu partial ticket - celý ticket platí 10 dní a opravňuje držitele navštívit 16 míst. Partial stojí 70 solů a má čtyři varianty - ta naše opravňuje na 4 místa - Ollantaytambo, Moray, Chinchero a Pisaq a platí dva dny. Památku jsme prošli s plnými těžkými batohy, vyškrábali jsme se i na vyhlídku Inkawatana.

Je tu několik sektorů. Již zmíněná vyhlídka Inkawatana se nachází asi 100 výškových metrů nad zbytkem ruin a je z ní krásný výhled na město. Ruiny ale vidět moc nejsou, jsou schované za skalním hřebenem. Pak je tu část, která existovala už před Inky, ta se pozná podle oken. Nejsou lichoběžníková, ale obdélníková. Nad ruinami se tyčí zbytky chrámu slunce, asi v půlce svahu najdeme shluk domů zvaný Qolqas, který sloužil jako skladiště. A dole v údolí se nachází několik stále funkčních fontán a chrám vody.

Po třetí hodině jsme ruiny Ollantaytambo opustili. Koupili jsme si v marketu vodu, protože nám docházela, banány a housky, a vyrazili vyzkoušet i druhé ruiny, které jsou zadarmo. Na dveřích dole byla otevírací doba do 16.30, což bylo za hodinu. Vyrazili jsme proto hned vzhůru a z oběda si stihli dát jen jednu housku. Na mapách.cz to vypadalo, že se celý komplex dá obejít, ale cestu jsme neviděli. Pouze cedule zákaz vstupu. Vrátili jsme se proto na křižovatku s vyhlídkou a prošli si i další ruiny. Aby nás náhodou nezamkli, seskákali jsme po kamenných schodech dolů. Na druhou stranu chvilku po zavírací době branou procházela další skupinka lidí, takže to zřejmě tak nehrotí. Jana už byla zničená, protože přeci jen není zvyklá tahat celý den 8,5 kg na zádech a ještě k tomu neustále skákat po kamenných schodech nahoru a dolů. Našli jsme si ještě jednu ruiny u řeky, ale k ní jsme nedošli. Cestou jsme si sedli na lavičku, dojedli zbylé housky a banán, a pozorovali na protější zahradě, jak se lamy prochází kolem prádla. Také jsme viděli velkého kolibříka :)

Kolem páté jsme na náměstí hledali odvoz do Cuzca. Chytili jsme jedno colectivo do Urubamby za 2 solíky na osobu. Aspoň se trochu projedem a uvidíme i jiné město. Přestup v Urubambě na další colectivo do Cuzca byl snadný. Chytili jsme nějaký expres, který serpentíny projížděl šíleně rychle, zároveň ale bezpečně - předjížděl pouze, když viděl do zatáčky. Nikde jsme po cestě nestavěli. Aleš pozoroval z okna noční přírodu, Jana pozorovala svá oční víčka zevnitř.

Opět začalo pršet, takže jsme po příjezdu do Cuzca nasadili pláštěnky a vydali se ubytovat a shánět na zítřek tour po zbylých místech z partial ticket. Odchytil si nás na náměstí nějaký muž. Mluvil krásnou srozumitelnou angličtinou a slevil z ceny, když jsme vypadali, že si chceme nejdříve cenu zkontrolovat. Jana si v agentuře nechala říct heslo k wifi a uznala, že nabízená cena 120 solů za celodenní výlet včetně oběda pro dva, je dobrá nabídka.

Další v plánu bylo ubytování v Casa Imperial Inn. Jak to tak bývá, zvučné jméno nic neznamená. Ubytování vypadá krásně a barevně, jenže ekonomy pokoj je v přízemí, kde je vlhko a plíseň. Sprcha funguje jen na jeden kohoutek a velice zajímavým způsobem je na sprchu připojená průtoková ohřívací hlavice. Booking od nás zřejmě tentokrát dostane recenzi i s obrázky, spolu s nepříliš lichotivým hodnocením.

Každopádně před spaním jsme ještě vyrazili na lov večeře a snídaně. Nechtěli jsme se moc zdržovat, tak jsme zakempovali v KFC a dali si místní nugetky, které asi nejblíže odpovídají našim bites - mikro kousky masíčka. Na rohu u hotelu jsme si koupili další zásoby a přes 2 litry Inca Koly, která je jasně žlutá a chutná asi jako žvýkačka. Aleš se do ní totálně zamiloval, protože prostě chutná šíleně :D

Zítra zase vstáváme brzo, naše tour po Sacred Valley začíná v 6.30.

Natrekováno 18400 kroků, většinou s plnými batohy.

Aleše ráno vzbudili hluční lidé z kuchyňky. Jana spala až do budíku v 5.40. Všechny naše věci byly studené nebo navlhlé. Musíme si příště dávat pozor na pokoje v podzemí.
Po krátké snídani jsme vyrazili na místo srazu. Čekali jsme tam 20 minut, Jana už hledala informace o agentuře a volala pánovi, který nám tour zařídil. V 6.50 za námi přiběhl zmatený maník, který neuměl moc anglicky, ale měl naše jména a my se vydali na okružní pěší cestu přes Cuzco. Nakonec jsme náš autobus objevili a sedli si hned do druhé řady se super výhledem. Teprve v 7.10 nabral poslední lidi a pak jel ještě natankovat - od benzínky jsme odjížděli v 7.18.

Mikrofon v autobuse chrčel, takže nakonec nám guide Leo všechno řekl bez mikrofonu. Má pěknou angličtinu, akorát mu trochu nejdou čísla. Naštěstí vše opakuje i srozumitelnou španělštinou, takže se najednou z lístku se kterým bylo možné navštívit 60 památek stal lístek na 16 památek :D Případně v anglické verzi bychom dvakrát navštívili Chinchero ;)

První zastávka v Chincheru byla ve výrobně quechua textilu. Zastávka to měla být krátká, cca 15 minut. Místní žena, jedna z deseti, která na místě pracuje, nám předvedla tradiční postup výroby vláken. Nejdřív nastrouhala bílý kořen, který funguje jako přírodní detergent. "Teď se ta ovečka poprvé v životě koupe". Už po první koupeli byla vlna pěkně bílá, a co teprve, když ji přeperou vícekrát. Ukázala nám, z jakých přísad vznikají jaké barvy. Třeba červená vznikne rozmělněním bílých larev nějakého hmyzu. Přidáním citrónu se zesvětlí. Barva se dá upravit i solí. Obarvenou vlnu potom spředla pomocí ruční "káči". Ke tkání používají nástroj, který je prý z kostí lidí, kteří si nic nekoupili :D Také jsme dostali šálek koka čaje. My si jen prohlédli barevné zboží a pak se koukali na lamy a morčátka, která měli u vstupu. Hodili jsme jim do misky jednodolarový příspěvek, tak možná proto nás nechali naživu a nesloužíme teď jako nástroj pro tkání.

Druhé zastavení už byla ruina Chinchero. I když my jsme měli už koupené lístky, museli jsme skoro 15 minut počkat, než si je koupí a podepíšou ostatní. Místo jsme si prošli celkem rychle. Nejdřív nám nahoře u bílých budov vysvětlil, že místo bylo rozděleno na dvě části - na zemědělskou část a na náboženskou. Byly tu terasy, zemědělské plodiny se ale pěstovaly na jiném místě - zde se pěstovalo pouze pro náboženské účely. Původně byl v místě Incký chrám, ten ale Španělé částečně zbořili a přestavěli na kostel. Uvnitř chrámu bylo prý hodně zlata a stříbra, měl dvojitá okna a dveře, aby si kněží před vstupem mohli sundat sandály - Inkové důsledně ctili posvátná místa. Byl tam také velký kámen, jehož stín využívali k určování roční doby - neznali hodiny, měli jen lunární a sluneční kalendář. Lunární kalendář se používal v zemědělství, sluneční k různým náboženským účelům - určování správné doby obřadů.

Pro vyšší božstvo pěstovali ve speciálních políčkách speciální kukuřici, ze které pak vyráběli alkoholický nápoj chicha (čti čiča). Nad komplexem vyvěral horský pramen, kterým pomocí kanálků zavlažovali políčka a vedli vodu do obřadních částí.

Místo jsme si rychle prošli, Jana možná až moc rychle - zvrtla si na schodech kotník. Naštěstí ho brzy rozchodila a i tak byla rychlejší, než někteří jiní členové výpravy :D Po cca 40 minutách jsme místo opustili a pokračovali busmo dále.

Při dalším přejíždění nám jakási Roxana představila nápoj Anisinka, z anýzu, z bylinky muňa muňa a z maky (řeřicha peruánská). Každý jsme dostali malý kalíšek s ochutnávkou bylinného likéru. Vysvětlovala účinky jednotlivých bylinek a na závěr chtěla, abychom nahlas pronesli typický přípitek. Vše ale bylo ve španělštině a Roxana mluvila dlouho, takže Aleš dostal jen souhrnný výcuc z reklamy na místní pití. Každopádně nápoj byl chutný, trochu připomínal sladkou becherovku. Jana se dokonce ani nezakuckala.

V jednu chvíli jsme museli autobusem přejet do protisměru, protože v našem směru kráčelo stádo ovcí. Další zastávka byla v Moray. Moray je místo, kde se nacházelo přírodní výzkumné centrum Inků s kruhovými terasami, kde Inkové pěstovali, šlechtili a pozorovali různé plodiny, často dopravené z jiných podnebných pásem. Kruhové terasy jsou v dolíku, který je přírodního původu a chránil plodiny před silným větrem a nepřízní počasí. Pěstovali tu brambory (brambory jsou původem z Peru, existuje více než 3500 odrůd), dále kukuřici (té existuje přes 150 druhů), fazole (70 druhů) a quinou (přes 30 druhů, také původem z And). Ve spodní části teras jsou vidět zbytky základů domu - v něm bydleli kněží, kteří plodiny zkoumali. Opět se na místě nacházel obří kámen, který sloužil jako kalendář. V určitě dny a hodiny vrhal stín ve tvaru pumy - jednoho že tří místních posvátných zvířat (další je had a kondor). Celkem byla tato kruhová políčka v Moray tři.

Po Moray jsme měli krátkou zastávku v Maras v obchůdku se solí z místních solných polí. Mají tu tři typy soli. Jedna nejedlá, ozdravná do koupele, druhá klasická do kuchyně a třetí nějaká super skvělá vyrovnávající se nepálské soli. Dali nám i ochutnat místní čokoládu, jeden druh byl právě se solí. My si v obchůdku koupili malé chipsy - jedny jen slané, druhé s oregánem. Oboje byly moc dobré.

Další zastávkou byla solná pole Salineras de Maras. Bohužel jsme asi měli trochu zpoždění, neboť po každém zavolání "odjíždíme", se lidi ještě tak 10 minut trousili. Proto jsme nikde nezastavovali a pohled na políčka odshora jsme měli jen z autobusu. Byla velká fronta na vjezd, takže Leo zavelel pěší pochod ke vstupu, což nám nevadilo. Na místě je přes 3000 solných políček, která jsou různé zbarvená podle množství soli a stupně odpařování (vaporizace). Neví se přesně původ soli, nejpravděpodobnější ale je velké ložisko pod jednou z blízkých hor, kterým voda protéká, rozpouští sůl a vyplavuje ji na povrch. V jednom jezírku se natěží přibližně 150 kg soli. Sůl se těží jen přes zimu, kdy neprší.

Konečně pak následoval oběd ve městě Urubamba - my šli do Inka's House, místní restaurace. Oběd byl formou rautu a restaurace vypadala celkem nóbl - židle s bílým potahem, všude číšníci, živá hudba (indiáni). Za 40 minut jsme se expresně nadlábli vším, co jsme našli, včetně zákusků, pudinku a možná i pečeného morčete. Morče totiž bylo v nabídce a my ochutnali všechna dostupná masa.

Další zastávka byla v Ollantaytambu, kde jsme byli už včera. S průvodcem jsme se dohodli, že se trhneme od skupiny a půjdem na výlet na vlastní pěst. Leo vypadal trochu nejistě, když nám oznamoval čas srazu (opět 40 minut, to nemají šanci projít!). My hned prchali, protože naše ruina (Quellorajay) na prozkoumání není úplně blízko. Šli jsme nejdříve po dlážděné cestě a pak uhnuli na vedlejší cestu. Nejdřív vedla mezi dvěma zdmi, pak jsme chvíli přeskakovali přes potok a nakonec kousíček popošli podél pole. Ruina byla celkem velká a celá naše. Vedle ní na políčkách místní sklízeli kukuřici. Na sraz jsme přišli o maličko později, ale skupina samozřejmě nikde. Tak jsme si u stánku koupili dvě zmrzliny a v klidu si je snědli, než dorazili poslední opozdilci.

Poslední větší zastávka byla v Pisaq - dalším archeologickém nalezišti Inckého města. Oficiálně je vstup pouze do 16.30, nás ale pustili i v 17.15. Oproti ostatním místům bylo mnohem méně prodávajících, což bylo spíš příjemné. Leo nasadil tempo, ve zkratce nás seznámil s tím, že se tu na terasách pěstovaly kukuřice a brambory, že byly uchovávány v blízkém skladu. Na protější skále jsou díry, které sloužily jako hrobky. Skála má totiž tvar kondora, posvátného zvířete, který svými křídly chrání zemřelé. A že máme 40 minut na to si to tu projít. My záhy pochopili, proč je Pisaq jako poslední část tour, a ne první. Je tak velký, že by odsud dopoledne nikoho nedostali. My nasadili také slušné tempo a snažili se během limitu projít co největší část města, které se dá velikostí srovnávat s Machu Picchu - je jen o málo menší. V uličkách mezi domy bylo snadné se ztratit, výhledy na terásky, hory nebo fontánky byly také krásné. Slunce zapadlo a brzy se sešeřilo. Většina lidí to brala jako impulz k odchodu k autobusu - už si žádná selfie neudělají, takže nejlepší bude sednout do busu, připojit se k netu a rozposílat přátelům. My přestali fotit, ale pořád bylo co objevovat. Když jsme si prošli horní část, přesunuli jsme se do střední, kde byly fuentes Qallaqasa - 4 malé vodopádky jako počet krajů Incké říše a dva další symbolizující Slunce a Měsíc. Nakonec jsme prošli většinu blízké části (když se pokračuje za domy dál, jsou tam stezky k dalším nalezištím). Došli jsme na sraz 3 minuty po, ale nebyli jsme poslední.

Mysleli jsme si, že teď už jen pojedeme domů. Ještě jsme ale po cestě navštívili místní šperkařství. Pán nám ukázal rozdíly mezi pravými a nepravymi kovy, kameny a šperky. Nám se zalíbily jedny náušnice, které jsme nakonec i koupili - podařilo se nám dokonce usmlouvat lepší cenu. Jsou to kulaté náušnice se spirálou symbolizující Pachamama - Matku Zemi. Jednotlivé použité kameny mají svou symboliku (zdraví, štěstí, rozhodnost, láska...).

Do Cuzca jsme přijeli okolo osmé a k velkému překvapení všech nás autobus vyhodil celkem daleko od centra a ještě k tomu ve městě pršelo. Došli jsme tedy na náměstí po svých, nafotili si deštivé noční město a dali si večeři v mekáči :D V Peru mají akcí, kdy za 5,50 solů člověk dostane konkrétní burger nebo něco kuřecího, podle denní nabídky. V pátek to byl McNifica a McPollo se sýrem.

A paní na ubytování nebyla už večer k zastižení, takže jsme si nemohli vyprat naše jednou vyprané a stále vlhké a tím pádem i zatuchlé ponožky.

Vyspávali jsme do 7.30, ale jelikož čas nás zas tolik netlačil, moc se nám vstávat nechtělo. V klidu jsme přebalili oba batohy, Latam povoluje jen 8kg zavazadla - a my oba navážili přes 9kg... Když budou problémy, tak si vyndáme velké bundy a do kapes nacpeme power banku a další těžší věci.

V kuchyňce jsme si ohřáli vodu a zalili místní anýzový čaj (první den co jsme neměli čaj z koky!). Nad hořákem se pak Jana snažila trochu usušit ponožky. Ještě na Macchu Picchu jsme si vyprali spodní prádlo a ponožky, dnes je to třetí den od praní a věci jsou stále mokré...

Před desátou jsme vyrazili do blízkého marketu a koupili si něco k obědu do Limy - letiště je prý šíleně předražené a nedá se tam rozumně nakoupit jídlo. A na dopolední svačinu jsme si došli do mekáče. Jen jsme museli počkat na denní menu - přišli jsme do období snídaní a McMuffinů. Tak jsme si alespoň naposled prošli Cuzco. Svítilo slunce a konečně jsme viděli na horizontu zasněžené vršky.

Po McObědě jsme zamířili svižným krokem na náměstí, odkud by měl jet autobus na letiště. Místní nás ale poslali někam jinam, a jak jsou všichni imunní vůči mluvícím lidem na ulici (kupte si tour, nechcete lamu?, masáž, čepici nebo šátek?), tak bylo i chvíli obtížné donutit lidi nám poradit. Nakonec jsme doběhli nějaký modrý autobus (na letiště měl jet zelený). Ten zastavoval v každé uličce, my vlastně nastoupili mimo zastávku, když stál bus na červené.

Za 2 soles (přesněji 2x0,8) jsme úspěšně dorazili k letišti, přeběhli čtyřproudou silnici a ocitli se na letišti. V kiosku jsme si vytiskli boarding pas a šli na security. Paní se nejdřív nezdála velikost batohů, ale když zjistila, že v Limě jen přestupujeme a letí nám to za hodinu, nechala nás. Ani nekontrolovali pytlíky s tekutinami.

Jelikož jsme dělali online check-in teprve včera večer (tedy na poslední chvíli), dostali jsme šestou řadu v priority Latam+ Exclusivo. Náš let LA3020 letěl krásně na čas. Nakonec jsme na trojce seděli sami dva. Přelétali jsme nad Machu Picchu, ale bohužel bylo celé pod mraky. Viděli jsme ale konečně zasněžené vršky. U Limy jsme zas otáčeli nad mořem a viděli spoustu lodí.

Po přistání přivezli chobot a my byli brzy v hale Limského letiště. V klídku jsme vystoupili a snažili se rozkoukat na letišti. Všude byla spousta lidí. Přepážky United nikde nebyly - v sekci s kancelářemi jsme si na dveřích United přečetli, že otvírají přepážky až v osm hodin. My prozkoumali letiště, ale zdá se, že ve veřejné části není vidět moc letadel a ani není moc místa k sezení. Chvilku jsme na letadla koukali od jídelního koutku (zopakovali jsme si McOběd) a pak se přesunuli na lavice, kde jsme psali zápisky.

V osm jsme přišli dolů k přepážkám, abychom dalších 50 minut čekali v extra dlouhé frontě. Ač nemáme zavazadla k odbavení, musíme si frontu vystát. Zkoušeli jsme předtím kiosek, ale po vyplnění všech částí po nás chtěl kontrolu pasů od pověřené osoby. Ve frontě se s námi ale dal do řeči jeden Peruánec, takže nám to docela uteklo.

Co mají ale United krásně vyřešeno, je boarding samotný - na letence je číslo skupiny a vždy volají konkrétní skupinu. Odpadne proto nekonečné čekání ve frontě. Ještě nám znovu zkontrolovali zavazadla a zkoumali i boty :D Toho bychom se asi štítili i my.

V letadle jsme hodinu po vzletu dostali teplou večeři a oba jsme využili let ke spánku. Spát se ale dalo jen od jedné do pěti - pak nás vzbudili a dali nám k snídani muffin.

Během svítání jsme se blížili k New Yorku. Přistání proběhlo hladce. Většina pasažérů byli zřejmě Američani vracející se domů - na imigračním skoro nikdo nebyl. Během chvilky jsme už sledovali šipky na AirTrain. Vystáli si frontu na koupení lístků (13$ za jednu jízdu!) a nastoupili úplně dopředu do automatického vlaku, který spojoval letiště a nádraží.

Oproti plynulé jízdě AirTrain byl klasický vlak celkem kostrbatým a skákacím zážitkem. Jeli jsme s ním asi 25 minut, nejdřív po povrchu, posledních několik kilometrů bylo pod zemí. Vystoupili jsme v centru New Yorku, na Manhattanu. Opět nás tlačil čas a tak jsme obsadili první mekáč, který jsme našli. Co kdyby měli zase nějakou zajímavou akci jako v roce 2017 Pico Guacamole. Bohužel ale byla ještě doba snídaní, tak jsme si něco objednali, ale snídaně v Mekáči, to pro nás úplně není. Aspoň jsme ale k našim houskám z Cuzca nabrali máslo a marmeládu. Když jsme si stáhli na místní wifi mapu města, rozhodli jsme se, že alespoň jednu trasu musíme jet metrem - vzdálenosti v Americe jsou ohromné.

Pěšky jsme vystáli několik semaforů směrem k Broadwayi a na Times Square. Aleš byl uchvácen množstvím mrakodrapů, i když mu nepřipadaly tak vysoké jak čekal. Jana si známé budovy prohlížela také se zájmem. Po Broadwayi jsme došli až ke kruhovému náměstí a prošli si část Central Parku. Objevili jsme nějaké ptačí útočiště, slepou půlhodinovou zacházku přírodním lesem. Fascinoval nás prodej mapek parku za 2$ hned pod velkou mapou a slečna, která zrovna nějakým důchodcům vysvětlovala, že jim nemůže ukázat cestu dokud si nakoupí mapku, že to má zakázané. Inu, staré známé "If you can charge it, then charge it!". Čas byl proti nám, tak jsme došli na Lincoln Square a zalezli si do metra. Jana většinu trasy podřimovala - v letadle jsme toho zas tolik nenaspali a Amerika má oproti Peru ještě o hodinu více (takže jsme si mysleli, že budeme spát déle).

Vystoupili jsme na konečné stanici South Ferry a došli si k přístavu prohlédnout z dálky Sochu Svobody. Kolem byly všude výletní lodě a helikoptéry. Okolo pevnosti Castle Clinton a kostela Trinity church jsme došli až k památníku jedenáctého září. Na místech Dvojčat jsou dvě velké fontány se jmény obětí. Fontány představují půdorys obou věží a voda padá po jejich obvodu nejdřív asi pět metrů do hloubky a pak mizí v hluboké temné šachtě uprostřed fontány. Je to velmi působivé místo. Opodál je také strom přeživších a muzeum.

Protože nám pomalu docházel čas, metrem jsme dojeli opět k nádraží, prošli se k Empire State Building a korejskou ulicí šli zpátky. Znovu vyzkoušeli štěstí v Mekáči, žádná akce se ale nekonala. Tak jsme vzali klasiku, nějaké burgery a pak vyrazili na vlak. Vše jelo krásně na čas.

Na letišti nebyly žádné problémy, takže jsme během chvilky byli za security. Náš gate je krásně s výhledem na ranvej. Jen židle jsou tady opěradlem k oknu, takže buď stojíme, nebo na židlích klečíme. Slunce zapadlo, volali nás opět po skupinách. Tentokrát to ale tak efektivní nebylo a hodně se v letadle čekalo. Přelet byl jen z New Yorku do Fort Lauderdale. I na tomto dvouhodinovém letu nám nabídli pití a alespoň malou sušenku. Opět byl k dispozici monitor s filmy. Jana většinu letu spala, Aleš koukal na Godzillu. Jen ovládání bylo nešťastné - zřejmě aby lidé neklepali do sedadla před nimi přes dotykovou obrazovku, bylo ovládání na područce, takže třeba Jana ani na nic koukat nemohla, protože muž vedle ní sedící ji neustále omylem přepínal rukou program, v lepším případě pouze zvyšoval hlasitost.

Po příletu do Fort Lauderdale jsme vystoupili přímo do nástupní brány, kde už čekali lidé na další let. Asi je to tu na vnitrostátních letech běžné, rozhodně to je ale asi fajn na přestupy. Ubytování jsme měli blízko půjčovny Sixt, 5 minut autem nebo hodinu pěšky. Když jsme vyšli z haly ven, padlo na nás šílené vedro a vlhko. Okamžitě jsme ze sebe strhli mikiny a nohavice. Byli jsme tak mimo, že kolem nás projelo auto Sixt a my si ho nechali ujet :D Naštěstí za 10 minut jelo další. Nechali jsme se dovézt k půjčovně a pak odešli o 100 metrů vedle do hotelu. Uvnitř byla klimatizace na 70°F a nám bylo krásně. A Jana měla radost, že je v Americe - malé šamponky, kondocionérky a krémy byly připravené v koupelně. A my se vydrbali, pořádně se po dvou dnech umyli a o půlnoci konečně zalezli do příjemně měkké postele.

Po dlouhé době po ránu žádný spěch. Dali jsme si ke snídani Lotusky z letadla a kafe z hotelových zásob. Sbalili jsme si věci - spodní prádlo konečně uschlo! Včera přeprané ponožky byly vlhké jak v Peru po čtyřech dnech. Na dveře nám klepal recepční, Aleš se akorát myl a Jana byla v ručníku. Recepční byl překvapen, když spatřil ve dveřích paní v ručníku :D Tak jen vykoktal, že check-out je v 11. Bylo před desátou, takže mu Jana řekla, že o tom víme. V e-mailu jsme pak našli zprávu, že check-out je do 11, ale že si klidně můžeme pobyt prodloužit. Tuto nabídku ale recepční naživo zapomněl doříct.

V Sixtu jsme si vyzvedli naše nové autíko - Toyota Corola, sedan, není úplně malé, má automatickou převodovku a má klimatizaci. Jo, a je stříbrné. Aleš nejdřív zápasil se zpětnými zrcátky a po příjezdu k obchodu s vyndáním klíčků. Obě bitvy naštěstí vyhrál. Vedro bylo na padnutí - oproti trochu deštivému Peru je Florida prádelna (kterou mimochodem pořád nutně potřebujeme). Nakoupili jsme si jídlo, věci na holení a krém na opalování a dojeli jsme si na pozdní snídani do Mekáče. A to jsme nevěděli, že dnes budeme jíst v Mekáči ještě večer :D

Objednali jsme si hotel na dnešní večer a koupili lístky na zítra do Kennedy Space Center. A potom vyrazili do parku Everglades. Do Visitor centra v Shark Valley jsme dorazili před třetí. Mají tam možnost půjčení kol za 9$/hod. Vrátit se ale kola musí nejpozději v pět, jinak se platí 20$ pokuta. Trasa dlouhá 24 km se dá ujet za 2-3 hodinky, ale my bychom nechtěli jen závodit. Rozhodli jsme se tedy kola vynechat a projít si pěšky jen dva krátké pěší úseky - Bobcat Boardwalk a Otter Cave Trail.

Všude štěbetali ptáci, viděli jsme různé volavky, malé ptáčky, žáby, ještěrky a želvy. Samozřejmě ale ke krásným zvířatům a voňavými stromům přidejte 87°F a vlhko. Po jakémkoli klimatizovaném prostoru to byla vždy tepelná ťafka.

Po páté hodině jsme se úplně schvácení osvěžili vodou u informací a vychladili si autíčko. Jeli jsme si pak projet ještě vyhlídkovou silnici Loop Road, ale nějak jsme si zapomněli ověřit vzdálenosti. Cesta byla moc pěkná, zastavili jsme u jednoho mostku přes kanál, kterých je tu nepočítaně. Ve vodě jsme viděli rybky, koukali na ptáky. Pod mostem asi někdo byl, protože to zadunělo. Koukali jsme se na druhou stranu mostku a přímo pod námi tiše proplul velký aligátor. Viděli jsme mu oči, nozdry a záda. Když se pak zastavil, koukala z něj jen hlava. A o kus dál jsme viděli dalšího. A tento obraz se nám opakoval skoro na každé zastávce u mostku - na pravé straně byly cypřiše a ptáci, na levé aligátoři a ryby. Každopádně už se stmívalo a cesta stále pokračovala. U většího kanálu v ohybu cesty bylo aligátorů spousta. Zastavily tu osádky asi čtyř aut, a jeden muž si gejtra (aligátora) fotil s bleskem ... to člověk prostě nepochopí.

Když jsme konečně úspěšně projeli Loop Road, zbývalo nám do hotelu "jen" 422 km a skoro 4,5 hodiny jízdy :D A stále jsme neměli večeři. Párkrát se nám podařilo přejet nájezd na dálnici, ale nakonec jsme se se zastávkou v DriveThru dostali v půl dvanácté na hotel. Dostali jsme pokoj 3, ve kterém byla paradoxně až moc velká zima, takže jsme hned přenastavili klimatizaci. Alešova touha nebýt zarostlý byla silnější než únava, tak se ještě před spaním oholil koupenou jednorázovou žiletkou. Než jsme vymysleli, jak to zítra uděláme a než jsme se umyli, šli jsme spát asi v půl druhé ráno.

V 7.30 zvonil budík, ale Jana ho totálně ignorovala. Aleš už byl vykachněn a oblečen, Jana vstávání stále sabotovala. Až uvědomění, že jsme už chtěli být na cestě ji probralo k rychloobléknutí a o deset minut později už jsme opouštěli pokoj.

Opět jsme se najedli v Mekáči, tentokrát jsme ale přepískli množství, takže jsme do vesmírného centra jeli úplně přežraní - což bylo dobře, protože jsme ještě nevěděli, že se nestihneme naobědvat.

Na místo jsme dorazili chvilku po deváté, kdy otvírali. V informacích jsme si vzali mapku areálu a prohlédli si raketovou zahrádku. Chytli jsme akorát komentovanou prohlídku parku s vysloužilým astronautem. Bohužel mu nebylo moc rozumět, protože měl mikrofon a jeho hlas se s různým zpožděním ozýval z několika reproduktorů okolo. Jak říkal, všechny rakety kromě jedné jsou originály. Nejspíš se jednalo o nějaké záložní kopie, protože při startu se převážná většina raket zničí.
Dokonce tu měli i zmenšenou kopii měsíční rakety Saturn V.

Ze zahrádky jsme zamířili rovnou k autobusům. V rámci prohlídky totiž je i čtyřicetiminutová komentovaná projížďka autobusem kolem nejznámějších ramp, odkud startovaly lety na Měsíc nebo raketoplány. Viděli jsme i rampu 39A, odkud startuje SpaceX.

Autobusová část skončila v objektu, věnovaném měsíčnímu programu Apollo a raketě Saturn V. Tady už měli raketu v originální velikosti - je obrovská. Součástí prohlídky jsou i tři filmy o vesmírných závodech s Rusy, tragické smrti posádky Apolla 1 a o letu na Měsíc. Celým areálem zní hudba navazující atmosféru dobrodružství, napětí a neopakovatelných zážitků. Filmy jsou ozvučené v podobném duchu. Dalším patnáctiminutovým přejezdem autobusem jsme se pak vrátili zpět do návštěvnického centra.

Tam nás zaujala mohutná nádrž a postranní urychlovací bloky vztyčené před vstupem do budovy věnované raketoplánu Atlantis. Součástí prohlídky byl opět krátký film, byla tu i sekce věnovaná Hubblovu teleskopu a menší sekce o vesmírné stanici. Dokonce jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli start raketoplánu v jedné z atrakcí. Ačkoli pořadatelé varovali, aby nikdo nic neměl v kapsách, stejně při "startu" vzadu cinkaly drobné předměty. My byli naštěstí vepředu, proto nás nic netrefilo.

Pak jsme si prošli pár zbývajících menších expozic. První byla o budoucnosti NASA, kde bylo vystavených několik reálných kosmických lodí - kabina nové lodi Orion po testovacím letu a Crew Dragon od SpaceX, také po testovacím letu. Byly tu i makety lodi Starliner od Boeingu a miniraketoplánu Dreamchaser. Další expozice byla o Marsu a byly tu makety marsovských vozítek v realné velikosti. Aleše překvapilo, jak velké je nejnovější z nich - Curiosity. Zajímavé byly i návrhy budoucích marsovských základen a vozidel na přepravu posádky. Na závěr jsme si ještě jednou prohlédli raketovou zahrádku v jiném světle a rychle si prošli malou expozici a zdejším životním prostředí a přírodním parku.

V tom shonu jsme se bohužel nestihli pořádně naobědvat, jen jsme ujídali nakoupené sušenky. Na konci nám zbyla troška času na prohlídku obchodů. Aleš si koupil modré NASA tričko, Janě se moc líbilo jedno růžové s logem NASA a textem "I need my space", bohužel ho ale v žádném obchodě neměli v její velikosti.

Před šestou jsme autem vyrazili zpátky na místo našeho ubytování - Aleš si totiž na recepci zapomněl pas :D Recepční na to prý přišel už ve tři ráno, ale to to už nechtěl řešit :D A ráno na to zase zapomněl. My alespoň využili wifi a našli si poblíž prádelnu. Paní nám doporučila si koupit prací prášek v One dollar shopu, ale my ho skoro půl hodiny hledali. Úspěšně jsme pak naplnili celou pračku a šli si koupit konečně něco na zub - dinner box v Pizza Hutu. Opět jsme ale zapomněli, že jsme v Americe, a když jsme krabici viděli, potřebovali bychom ještě jednoho, dva lidi, abychom to snědli :D Bylo tam osm obdélníkových kousků pizzy, osm celkem velkých kořeněných tyčinek z pizza těsta a deset menších sladkých skořicových tyčinek.

Jelikož nemáme moc zkušenost se sušičkou, prodlužovali jsme cyklus asi 5x, a spolu s praním jsme u prádelny strávili skoro hodinu a půl. Takže nás zase čekala noční cesta do motelu, která navíc nějak záhadně neutíkala, takže jsme na pokoj dorazili až těsně před půlnocí.

Abychom stihli snídani, zvonil nám budík v 8.15, ale už jsme tak zničení a unavení, že se nám těžko vstávalo i takhle pozdě. Snídani jsme stihli - Jana vyzkoušela všechna ochucená mlíčka do kafe a nakonec si udělala sladký mix s příchutí kafe :D Dopřáli jsme si kromě klasických toustů i čerstvé vafle a jablko! Ovoce! Sladké červené red delicious.

Po desáté jsme vyrazili směr Everglades a Walmart. Jana zřejmě někde zapomněla klobouček a oběma by se nám hodilo něco lehčího na sebe. Ve Walmartu jsme koupili jídlo, kloboučky ale bohužel neměli. Zkusili jsme ještě sjet na poštu, zjistili jsme ale, že balík do Čech by vyšel na 70$, a to si to teda radši potáhneme na zádech.
Kolem dvanácté jsme vyrazili směr Everglades. Jíst stále v Mekáči je sice šílené, ale ušetří to strašně času. Než jsme oběhli celý Walmart, ztratili jsme tak 40 minut.

Do Everglades, do Royal Palm, jsme přijeli před druhou hodinou. Vedly odtud dva treky - Gumbo Limbo Trail na půl hodinky a Anhinga Trail na 1 hodinu. První okruh je pojmenován podle stromů, které tam rostou. Druhý je pojmenován podle ptáka, který ve zdejších vodách loví a žije. Prošli jsme si oba okruhy za hodinu a přitom jsme nijak moc nespěchali.

Pozdní oběd jsme si dopřáli na lavičkách vedle jezírka Long Pine Key. Bylo krásně a my si dali housky s guacamole - oblíbený to pokrm v Americe 2017 s EVONy. Kromě nás tu nikdo nebyl, jen občas projelo auto.

Další zastavení byl Pa-hay-okee Trail. Název znamená grassy water - travnatá voda. Od parkoviště vedl krátký boardwalk k vyhlídkové věži a zpět, nic extra zajímavého tu ale nebylo, byť výhled do dálky na obrovský močál porostlý mořem trávy byl krásný.

Mahogany Hammock Trail. Asi nejlepší zastávka z celého dne, co se týká pozorování zvířat. Při vstupu jsme slyšeli soví houkání a ve větvích jsme se snažili rozpoznat sovu. Po chvíli jsme potkali dva turisty, Asiatka nám ukázala na mobilu video, kde sova houká. "Je o kousek dál." Tak jsme tiše pokračovali. V jednu chvíli pak Aleš zvedl hlavu a přímo nad ním na větvi seděl puštík proužkovaný se sklopenou hlavou a díval se na něj. Oba jsme tam stáli a koukali do koruny stromů na větev. Jednu dvojici lidí jsme na sovu upozornili - koukli se a pokračovali dál. Další se zas vůbec nedívali nahoru. Už nám sice nezahoukala, ale takhle blízko si prohlížet sovu ve volné přírodě je fakt zážitek. Tenhle trail vede ze začátku nad travnatým močálem, ale pak mizí v ostrůvku lesa, kde dělá asi 300 metrů dlouhý okruh. Les je velmi rozmanitý a plný života, za nás rozhodně jedno z nejhezčích míst v téhle části Everglades.

Pak jsme navštívili West Lake Trail. Tenhle boardwalk prochází odumírajícím mangrovovým lesem, zničeným v roce 2017 hurikánem Irma. Hurikán zničil i část chodníku, takže část, která kdysi vedla nad jezerem je neprůchozí. Tohle místo mělo zvláštní ponurou atmosféru - byli jsme tu večer, nikde nikdo, ve vzduchu byla cítit hniloba, všude kolem holé větve mrtvých stromů a v tmavé vodě to žbluňkalo. Prostě jak nějaký močál ze hry Zaklínač.

Následovaly dvě kratké zastávky s výhledem na jezera Nine Mile Pond a Mrazek Pond. Na prvním z nich je zřejmě možné si půjčit kanoi a projet si celkem dlouhý canoe trail, večer tu už ale nikdo nebyl.

Poslední zastávku před cestou zpátky jsme si chtěli udělat u Eco Pond, tam jsme ale zjistili, že upozornění na vysoký výskyt moskytů, je myšleno opravdu vážně. K autu jsme doslova běželi a stejně jsme pak zaplácli aspoň 6 komárů uvnitř. Teprve když jsme poodjeli alespoň 10 km dál, jsme se odvážili vylézt z auta. Zajímavé bylo, že moskyti zmizeli. Slunce už zapadlo a my se po cestě dvakrát na chvilku zastavili, abychom si prohlédli hvězdy, mléčnou dráhu a zaposlouchali se do zvuků noční přírody.

Na hotel jsme dorazili konečně rozumně, kolem deváté. Pokoj má dvě manželské postele. Na jedné z nich jsme si dali večeři (mozzarela s rajčátky a housky) a abychom se konečně pořádně vyspali a nekradli si deku, každý pak obsadil jedno manželské lože.

Dnes nás čekala snídaně na hotelu, vrácení auta a přelet do Karibiku. Abychom vše stihli, vstávali jsme v sedm. Kapacita místnosti se snídaní byla 20 lidí. Zrovna ale snídalo nějaké ruské sportovní družstvo, takže chvilku nebyl volný žádný stůl. Naštěstí my se ještě vešli. Čekali jsme frontu na čerstvé vafle s čokoládou a pořádně se najedli. Kafe jsme si vypili u bazénu. Přišel nám e-mail, že je let zpožděn, takže jsme nespěchali.
Cesta z hotelu na letiště byla nakonec bez problémů. Google mapy nás varovaly před kolonami a nehodou, vše se ale stihlo rozpustit, než jsme dojeli.

Až ke sjezdu na letiště Jana jako navigace fungovala na jedničku - už jsme se oba naučili hlídat zákeřné pruhy, které se stanou exit only. Nepříjemná byla část u letiště, kde bylo omezení rychlosti, na které nikdo nedbal, takže bylo těžké přejíždět z pruhu do pruhu. Úplně u letiště bylo zase značení podivné a tak jsme se motali a dle slov Aleše jsme natrekovali spirálu Pachamama. Z parkoviště jsme na letiště dojeli AirTrainem - nadzemkou na pneumatikách.

U self check-inu nám stroj dal něco jako boarding pas s poznámkou, že naše sedadlo nebylo vybráno a máme si o něj říct u gatu. Popojeli jsme jednu stanici AirTrainem, stejným jako z parkoviště, kde jsme vraceli auto. Dívali jsme se na vzlety a přílety, a pak se přesunuli k naší gate G2 - úplně na konci terminálu.

Paní u přepážky nás posadila na místa 19A a 19E. Když jsme boardovali, Jany boarding pas hlásil, že sedadlo už je obsazené. Naštěstí to byla ale jen technická chyba. Doufali jsme, že se zvládneme nějak přesadit, na obou stranách ale kolem nás byly další páry. Jana tedy zůstala u okénka, Aleš své Ečko vyměnil za sedadlo do uličky. Zákeřní mladíci ani nepoděkovali, ani nenabídli sedadlo u okna za to, že můžou sedět spolu. A jako bonus během letu okénko zavřeli a dívali se na televizi. Na druhou stranu jsme byli akorát nad křídlem a země byla viditelná jen maličko a většinu trasy jsme letěli nad mraky.

American Airlines nám daly Lotus sušenku a pití, což bylo celkem prima. Ještě jsme si mohli něco malého k zakousnutí vzít před vstupem do letadla, tak Jana ukořistila cookinku a chipsíky.

Přiletěli jsme před půl šestou, ale než jsme se dostali přes security (tentokrát dlouhá fronta), venku už byla tma a vedro. S batohy jsme vyrazili podél silnice obejít letiště. Náš hotel je cca 100 metrů od místa příletu, bohužel se ale letiště musí celé obejít, takže je to přes 3 km dlouhá procházka. A ne moc pěkná. Splavení jsme si v malém obchůdku koupili pití, zalévací polévku, něco k snídani a zmrzlinu. A zjistili jsme, že vlastně vůbec nevíme, čím se na Svatém Martinu platí :D Ceny jsou ve zdejší měně - Guldenu Nizozemských Antil (ANG) a u pokladny nám je přepočítali na dolary (1 USD = 1,8 ANG).

Ubytování vypadá krásně, jen my se cítili dost nepatřičně - všude lidé s koktejly, večeří, a my dorazili splaveni jak čerstvě vylezlí z moře, spocení a s batohy :D Pán na recepci nás doprovodil do suterénu do pokoje 123, krásný velký s kuchyňkou. Jana se šla okamžitě opláchnout a pak jsme se šli večer ještě projít po pláži. Moře bylo klidné a nádherné teplé. Karibik se nezapře :)

Ráno jsme se probudili pozdě a užívali si, že nemusíme nikam spěchat. Z nakoupených zásob jsme si udělali snídani, dopsali nějaké zápisky a zanedlouho vyrazili ven. Tam už bylo celkem vedro a dost pálilo sluníčko, takže jsme se hned museli domazat. Přivítala nás bílá pláž, modré moře a obloha bez mráčku a skoro liduprázdno. Prostě správný tropický ráj.

Prošli jsme si areál hotelu, který je o něco větší, než se nám večer zdál. Krom hlavní budovy je tu ještě několik dalších bungalovů, některé dvoupodlažní. A to vše ve stínu kokosových palem a banánovníků. Přední část areálu přechází v písčitou pláž, kde jsou k dispozici lehátka a slunečníky.

My si sbalili pár věcí s sebou a vyrazili na slavnou Maho Beach. Šli jsme kousek po pláži podél plotu letiště, takže jsme měli z jedné strany krásný výhled na moře a z druhé na letadla. Zas tak moc jich tu tedy nelétá a převažují malá vrtulová letadla. Velkých letadel přiletí za den tak do deseti, zato ale i některá větší, třeba Airbus A340 nebo Airbus A330. Jde o dálkové lety z Holandska a Francie. Ostrov je totiž rozdělen na francouzskou a holandskou část, teoreticky jsme tím pádem na území Evropské unie. Bohužel ceny za volání jsou odtud stejné jako z USA. Koneckonců, ono se tu i platí převážně v dolarech.

Na Maho Beach už bylo znát, že je to turistická atrakce, lidí tu bylo daleko víc. Z jedné strany je plážový bar, zasobující celou oblast slušnou dávkou tuc-tuc muziky, z druhé strany stánek s jídlem, odkud se line celkem libá vůně. Vzhledem k tomu, že obě zmíněná místa byla dost mimo náš budget, byli jsme rádi, když jsme nedaleko objevili klimatizovanou samoobsluhu :)

Na Maho Beach jsme nakonec strávili něco přes tři hodiny. Část pláže tvoří velké kameny, na kterých jsme se usadili a střídali se v dozoru u věcí. Koukali jsme na letadla, prolétající jen pár desítek metrů nad vodou a na lidi držící se plotu, když velké letadlo odlétalo. O vtipné situace nebyla nouze - odlétávající pokrývky hlavy, odlétávající lidé, ale i jedinci, kteří si stoupli za vrtulové ATR a divili se, že jako žádný "jet blast" nebyl :)
Viděli jsme přistávat i to největší, co sem teď pravidelně létá - francouzský Airbus A340. Když vám něco takového prolétá kousek nad hlavou, je to nezapomenutelný zážitek. Zvlášť když to sledujete z moře, jako Jana.

Je ale dobré si přílety předem zjistit a návštěvu naplánovat na konkrétní čas. Velká letadla totiž přiletí skoro všechna v celkem krátkém časovém úseku chvíli po poledni a pak už toho zase tak moc nelétá, resp. létají spíš malá vrtulová letadla na letech mezi ostrovy. I my se proto po oněch asi třech hodinách už začali nudit, navíc slunce dost pálilo. Nakoupili věci na snídani, večeři a k tomu moc dobrý krájený červený meloun a vyrazili zpět stejnou cestou k hotelu.

Tam jsme si dali lehký pozdní oběd formou zalévací polévky a vrátili se před hotel k moři, kde jsme zůstali do západu slunce a ještě chvíli potom. K večeři Jana připravila těstoviny s tuňákem a také poprvé v životě na vlastní kůži vyzkoušela 110 V - dvouplotýnka totiž probíjela, takže sahat na ucha hrnce bylo zapovězeno. Také jsme zjistili, že v kuchyňce není otvírák na konzervy, tak šla Jana žebrat do kuchyně. Nakonec jsme se ale úspěšně ve zdraví navečeřeli.

Spali jsme do devíti a k snídani si dali bagetu se šunkou a jamajca sýrem - byl to trochu taveňák, ale celkem dobrý. Jelikož nám hrozilo přestěhování, sbalili jsme si všechny věci, a připravili se na případný check-out, který byl ve dvanáct, a následující check-in, který by byl ve dvě. Když jsme se sbalili a uklidili, recepční nám naštěstí řekl, že mužem zůstat ve stejném pokoji.

Převlékli jsme se proto do plavek, namazali se opalovacím krémem a vyrazili na naši pláž. Větší letadla letí až odpoledne. Trochu jsme se divili, že lehátka byla mokrá a od písku, a také v něm trochu utopená. Jana si na lehátko sedla a celkem brzy přišla vlna, která nám vysvětlila, jak se to s lehátky má. Ačkoli k moři je to aspoň 10 metrů, dvě vlny po sobě se dostaly až k nám a voda se držela u lehátek. Tašky jsme proto raději přesunuli na zídku. Aleš se šel do moře koupat - oproti včerejšku byly větší vlny. Dováděl a skákal. Jana se koupala jen v tričku, aby si ještě víc nespálila záda (ten pocit, kdyz se namažete opalovacím krémem s faktorem 100, a stejně je z vás červený rak). Aby na Aleše lépe viděla, posunula si lehátko blíž k moři, na takový výběžek. Vlny sice občas kolem ní prošly, vždy to ale bylo tak akorát na smočení nohou. Jedna vlna ale byla ještě drsnější - ohodila ji celou, i s lehátkem, pískem a vodou :D Jana se pak šla trochu spláchnout do moře. Za chvilku ale přišlo asi 5 velkých vln za sebou - normálně byly vždy maximálně tři, a většinou už ta první byla největší. Čtyři velké vlny jsme zvládli celkem dobře, ale jelikož byla Jana moc u břehu, poslední vlna se přes ni převalila a trochu si potloukla koleno a odřela ruku. Aleš ustál i tu poslední vlnu.

Ve sprše jsme se pak opláchli od písku a na doporučení vzdálených doktorek vydezinfikovali rozbité koleno. Odpoledne jsme se pak vydali na Maho Beach, přišel čas velkých letadel. Vyšlo nám to akorát, že jsme došli na pláž a letadlo se blížilo. Aleš si sice nezkusil, jaké je to být v moři, kdyz nad ním letí A340, došel si ale alespoň do půlky pláže a byl pod ním aspoň na suchu. V blízkém obchůdku jsme dokoupili pití a nakrájený meloun. Jana pak sledovala letadla ze zídky, Aleš byl většinu dne v moři. Kromě zmíněného velkého A340 jsme viděli i dvě jen o trochu menší A330.

V jednu chvíli se všude začali objevovat lidé v modrých tričkách - KLM slavilo 100 let a dělali tam propagační fotku. Rozdávali lidem ta trička a pak se fotili pod přistávajícím KLM letadlem. Jana dokonce dostala i modrý KLM cupcake. Aleš vylezl z moře akorát, aby jí ho mohl sníst :D

Na hotel jsme šli až kolem půl páté, kdy už nic většího letět nemělo. Západ slunce tentokrát úplně nevyšel, protože se na obzoru držely mraky. Když jsme si dali věci na pokoj, Aleš si ještě šel zaplavat do vln. Když už byla celkem tma (u rovníku se šeří celkem rychle), šli jsme se definitivně odsolit a odpískovat.

Po večeři - těstovinách s omáčkou a výbornou holandskou goudou - jsme po dvou neúspěšných pokusech o check-in na následující lety vyrazili ještě na večerní procházku po pláži. Nikde skoro nikdo, jen v dálce byla slyšet tuc-tuc hudba. Opět jsme na pláži viděli světélkující cosi, co vypadá jako mořská světluška a užívali si večer příjemných 28 stupňů.

V osm zvonil místní budík. Nejsme si vědomi, že bychom ho nastavovali. Odpočívali jsme ještě půl hodinky, nasnídali se a sbalili si. Aleš se rozhodl ještě naposledy dnes vykoupat v moři. Tentokrát ale bylo pod mrakem, vlny podobné jako včera, dokonce spadlo i pár kapek. I tak se ale zvládl na chvíli vykachnit. Po jedenácté jsme opustili hotel a vydali se jako dva blázni s batohy, na které jsme navěsili boty, po pláži k letišti. Nedivíme se, že se za námi lidé otáčeli :D

Na Maho Beach jsme chvilku pozorovali letadla, divili jsme se, kolik lidí tu dnes bylo, protože oproti předchozím dnům bylo horší počasí. V obchůdku jsme si koupili k obědu bagetu a chlazené pití, prohlédli si přílet našeho letadla, a pak se pomalu vydali k letišti. Moc se tu nepočítá s chodci - většina lidí si prostě objedná taxík, přitom je ostrov maličký a vše je blízko. Podařilo se nám dojít na letiště. U přepážky jsme si nechali vytisknout boarding pasy a opodál se přezuli do zavřených bot.

Na security bylo málo lidí, bez problémů jsme prošli bez pípání, opět jsme zouvali boty. Aleš měl problem najít funkční záchod, jelikož v obou, kde byl, zrovna vytírali. V hale bylo vidět na naše letadlo a viděli jsme i parkovat A340. Dlouze z něj lidé vystupovali po jedněch schodech do autobusu. Rukáv tu sice mají, nicméně ho nepoužili. Možná, že je taky zničený po hurikánu, vypadal dost rezivě a děravě.

Po třetí hodině začal boarding. Seděli jsme na trojce do uličky. Tentokrát žádné okénko. Letěli jsme s JetBlue do New Yorku, kde jen přespíme, další ráno pokračujeme na Havaj. Let trval přes čtyři hodiny a měli jsme mírné zpoždění. Na palubě jsme dvakrát dostali pití a jednou malý snack. Vzali jsme si preclíky, cookies a překvapivě dobré modré bramborové lupínky (speciální edice pro JetBlue). Čas jsme si zkrátili sledováním hodinového videa s Cocikem.

Na imigračním to chvilku vypadalo zase na rychlovku - u Visitors skoro nikdo nebyl. Nicméně když jsme se zařadili do fronty, paní před nás dala zavírací pás a my se asi 10 minut dívali, jak před nás pouští druhou frontu. Nakonec jsme ale i my byli vpuštěni dál. Securiťák se nás ptal, jestli jsme na honeymoon. Opáčili jsme, že ano. On nám pogratuloval a na imigrační razítko přikreslil malé srdíčko :)

Z letiště vedl dlouhý koridor na AirTrain, který nás zavezl na stanici Jamajca. Zaplatili jsme 5$ a šli se ubytovat do hotelu. Bylo po deváté a už nemělo moc smysl zajíždět do centra, kam jede metro 50 minut. Najedli jsme se proto v nejbližším mekáči, podívali se do místní stanice metra, vrátili se na hotel a konečně z pokoje dopsali všechny zápisky.

Vstávali jsme v 6.30, abychom stihli snídani, kterou naštěstí podávali už od brzkého rána. K ní jsme si dopřáli barevný donut a tousty. Pak už byl čas vyrazit na letiště. Aleš ještě stihl namazat Janě spálená záda. Při dobíjení karty na AirTrain jsme zjistili, že automat vrací pouze do 9 dolarů. Našeho problému s dvacetidolarovkou si ale všimla paní, která nám prodala bez manipulačního poplatku dvě další MetroCard.

Na letišti jsme byli včas, i když to chvilku vypadalo, že tam budeme pozdě. Vlaky AirTrainu z Jamajky totiž ráno jezdí jednou za deset minut a cesta trvá přibližně dalších dvacet. A od stanice na terminál je to ještě celkem pochod. Naštěstí jsme ale vyrazili celkem s předstihem, takže jsme si mohli užít pohled z čelního okna samořiditelného vlaku a vyhlídkovou jízdu kolem skoro všech terminálů.

Na místě jsme si opět zkoušeli vytisknout boarding passy u kiosku, ale jako zatím skoro vždy v Americe nám napsal, že operace nemůže být dokončena a máme jít na přepážku. Vystáli jsme si tedy krátkou frontu a už bez problémů obdrželi boarding passy, bohužel ale jen na první let z New Yorku na Honolulu. Doufali jsme, že Hawaian Airlines budou mít nějaké pěkně zdobené, ale dostali jsme černobílý papír jako všude jinde. Ještě chvíli jsme museli počkat u gatu a pak už začal nástup do letadla.

Let tentokrát trval přes 10 hodin, které jsme strávili převážně sledováním filmů. Částečně protože v palubním systému byl široký výběr, částečně protože jsme sice seděli na dvojsedadle u okénka, ale až v úplně poslední řadě vedle záchodu, kam pořád někdo chodil, takže se nedalo moc spát. Během letu jsme tedy viděli Toy Story 4, Detective Pikachu a Secret Life of Pets 2. Díky anglickým titulkům jsme filmy v pohodě zvládali i v angličtině. Chvilku to ale vypadalo, že žádná zábava nebude - ze začátku letu se neustále restartovaly nebo nefungovaly monitory. Tak Jana letušce, která to řešila řekla, že radši ať nefunguje zábavní systém, než třeba motory. Letuška se zasmála a s Janou si plácla :D Obecně nálada na palubě byla skvělá, všichni usměvaví a přátelští. Během cesty se posádka ptala, jestli je mezi cestujícími lékař, tak jsme se trochu báli, abychom nemuseli nouzově přistát, ale naštěstí to asi tak vážné nebylo. Na západním pobřeží jsme chvíli otevřeli okénko - právě včas, abychom viděli Mono Lake, San Francisco a Golden Gate Bridge, kde jsme byli s EVONy v roce 2017.

Načas jsme přistáli v Honolulu. Během přistání posádka hlásila do rozhlasu, co je vidět z oken. Kromě ostrovů a sopek jsme z výšky viděli i Pearl Harbour. Po přistání nás kapitán přivítal slovy: "Vítejte na místě s nejlepším počasím na světě".

Letiště v Honolulu je částečně otevřené, takže jsou tam místa, kde na letadla nekoukáte přes sklo. Taky jako čekárnu mají menší parčík. Celkem příjemné místo na přestup. Za hodinu a půl jsme totiž pokračovali menším letadlem do města Kona na velkém ostrově (Big Island of Hawaii). Nejdřív jsme si ale potřebovali obstarat boarding passy, což byla trochu detektivní práce, protože už jsme byli za security a tím pádem i za check-in přepážkami. Naštěstí se nám po chvíli podařilo najít přepážku zákaznického servisu, kde nám paní boarding passy dala. A k Janině radosti tentokrát nebyly jen černobílé :) Let byl kratičký, trval ani ne hodinu. Přesto nám letušky stihly rozdat kelímek s džusem. Letěli jsme malým letadlem Boeing 727, které má uvnitř na jedné straně dvě sedadla a na druhé tři. My seděli na dvojce, ale hodně vzadu, takže jedno z našich dvou okének blokoval jeden z motorů, které má tohle letadlo vzadu na boku a ne pod křídlem. Ze zbývajícího okénka byl ale výhled pěkný, navíc jsme neletěli moc vysoko. Jen ten rachot z motorů byl celkem velký.

Na letišti v Koně se vystupovalo po schůdcích a malý kousek ke gatu jsme šli pěšky. Letiště je maličké a nemá žádnou budovu - jen shluk přístřešků, jinak je vše pod širým nebem. Létají sem ale i celkem velká letadla. Venku jsme byli za pár minut a přímo před letištěm jsme akorát odchytili shuttle bus naší autopůjčovny Dollar. Ten nás odvezl malý kousek na parkoviště, kde jsme vyřídili formality a samozřejmě museli připlatit, protože v ceně půjčovného máme pojištění škod na autě, ale už ne asistenci v případě odtahu či jiného problému. Jinak ale vše proběhlo v pohodě a my po chvilce čekání obdrželi bílou Mazdu 3. Značku máme tentokrát nudnou - ZFA 266.

Následovala celkem bezproblémová cesta na ubytování. Ještě jsme se stavili nakoupit v obchodě něco k jídlu na večeři a snídani. Opět nás zarazily místní ceny, protože třeba necelý půl kilogram chleba stál přes 5 dolarů. Pak jsme úspěšně zvládli i orientačně náročnější poslední část cesty obytnou čtvrtí.

Dostali jsme pěkný pokoj v patře, bohužel se sdílenou koupelnou a záchodem, což nás vzhledem k ceně trochu překvapilo. Ubytování je v podstatě rodinný dům, přičemž od obýváku majitelů náš pokoj dělily jen jedny tenké dřevěné dveře, přes které bylo všechno slyšet. Soukromí tedy nic moc, ale zase to tam krásně vonĕlo dřevem a postel byla neuvěřitelně pohodlná.

Najedli jsme se venku na terase s výhledem na hvězdy, umyli se a během chvilky podlehli v pohodlné a měkké posteli únavě z dlouhého letu.

Aloha přátelé, je tu další den, tentokrát na Havaji. Oproti Praze už jsme o 11 hodin zpoždění, takže když vy vstávate v sedm ráno, my máme ještě včera a jdem akorát spát :D

Vzbudili jsme se asi v šest (koneckonců v New Yorku tou dobou bylo 12 hodin). Na pokoji se nasnídali, sbalili, a vyrazili ven si užívat Havaj.

Už podél silnice bylo poznat, kde jsme - všude byly sopečné kameny a palmy. Naše cesta vedla podél pobřeží, takže ke scenérii se přidal i širý oceán. Dojeli jsme na první zastávku - historický park Kalahuipua'a. Krátká cesta vede přes sopečné pole, jsou vidět propadlé lávové tunely. Jeden z tunelů byl dokonce ještě celý a dalo se jím projít, i když nebyl moc dlouhý. Na ceduli bylo napsáno, že tohle místo nějakou dobu obývali původní obyvatelé. Parkem jsme pak prošli k areálu hotelů u moře, kde bylo také několik rybníčků, kde se dodnes chovají ryby. Rybníčky jsou přírodní, lidé je ale trochu upravili, aby se v nich dalo chovat víc druhů ryb. U jednoho z nich byla i lavička, tak jsme chvíli pozorovali ze stínu ptáky, ryby a poslouchali šumění moře.

O kousek dál autem jsme zastavili v Puakō Petroglyph Parku. Procházka nás zavedla na velkou pláň lávových kamenů, která byla pokryta petroglyfy. V části pro veřejnost je přes 1200 vyrytých obrázků a značek, v celém parku pak víc než 3000. My jich tolik neviděli - některé jsou malé, jiné zasypané listy. Každopádně místo to bylo pěkné. Zajímavé také bylo, že většina petroglyfů znázorňovala lidi a byla orientovaná směrem k horám.

Pokračovali jsme po hlavní silnici dál k Pu'ukoholā Heiau - chrám zasvěcený bohu války Kuka'ilimoku byl postaven kolem roku 1790 havajským králem jménem Kamehameha. Na místě je i výstavka o historii Havajských ostrovů. V parku jsou chrámy celkem tři, jeden z nich, zasvěcený žralokům, je ale zatopený a schovaný pod pískem. Bylo prý tehdy tradicí, že každá rodina měla nějaké zvíře, které uctívala. Rodina krále uctívala žraloky, a proto jim postavila onen chrám.

Oběd jsme si dali v parku u pláže, kde měli ve stínu stromů lavičky. Tohle oba na Americe milujeme - spousta krásných míst na piknik. A ještě byly u pláže asi čtyři sprchy a pítko s vodou.

Najezení jsme popojeli k další zastávce - Lapakahi. Jednalo se o oblast, kde před 600 lety byla vesnice. Mnoho z ní nezbylo, většinou jen kamenné půdorysy domů. Na informacích ale byla mapka, která obsahovala detailnější informace k jednotlivým místům. Díky tomu jsme se neprocházeli jen kolem kamenů, ale věděli jsme, kde se bydlelo, kde se uchovávaly kánoe, kde byly chrámy, kde z vody získávali sůl. Trasu jsme ale museli proběhnout celkem rychle, protože do zavření příjezdové cesty zbývala hodina a čtvrt. Navíc bylo přes 91°F, takže jsme se oba těšili na klimatizované auto.

Poslední zastávka byla na konci silnice 270 - Pololu Valley. Parkoviště bylo skoro plné, ale vešli jsme se. V sandálech jsme vyrazili na krátký trek k moři a pláži s černým pískem. Nádherné výhledy do údolí, na útesy a na moře. Musí se sejít 126 výškových metrů na jednom kilometru. Dolů jsme se dostali celkem rychle, strmé útesy ustoupily černému písku a stromům. Kousek od moře je i řeka, celé údolí je ale soukromý pozemek, takže jsme museli zůstat u pláže. Sundali jsme si botky a rozhodli se vyráchat si trochu nohy. Písek byl jemný a plný malých děr, ve kterých žili malí krabi. Chvíli jsme na místě pobyli. Když jsme si řekli "tak si ještě jednou opláchneme nohy a půjdem" přivalila se větší vlna a oba jsme hned měli mokré kraťasy i spodní prádlo :D

Protože jsme cestou nahoru k autu neuschli, jeli jsme rovnou domů abychom se umyli a převlékli do čistého a neslaného. Kvůli vlně jsme tak odpískali návštěvu Walmartu a praní v laundromatu a jeli si koupit v Subway večeři a v blízkém obchůdku jídlo na zítra. V devět jsme byli zase zpátky na ubytování, sepsali zápisky, chvíli hledali podklady pro dokončení programu japonské části cesty a kolem půl jedenácté šli spát.

Už během snídaně nám mohlo být jasné, že dnešní den bude náročnější. Začalo to "krvavým" banánem (druh plísně, který napadá banány už od květu a proto se táhne po celém banánu od středu). Banán byl tedy na vyhození.

Dnes jsme měli v plánu dvě kratší procházky v okolí nejyšší sopky Mauna Kea. Začít jsme chtěli trailem Lower Mauna Kea Loop, pak jsme se chtěli přesunout na krátký výstup na sopečný kužel Pu'u Huluhulu, ze kterého je krásný výhled na obě sopky - Mauna Kea a Mauna Loa - protože se nachází v sedle mezi nimi.

Vyrazili jsme tedy na cca 55 km dlouhou cestu k parkovišti. Během ní před námi přeletěla sova, což bylo pěkné. Když jsme se ale blížili cíli, po obou stranách silnice byly stany a auta, blikající "pozor semafor" (který Aleš málem odignoroval, Jana mu ale ještě včas připomněla, že červená znamená stát) a pánové v reflexních vestách. Křižovatku na naše dvě odbočky jsme tedy překvapeně přejeli a o kus dál se otočili. Při zpátečním průjezdu jsme se pánů ptali, jestli je silnice zavřená (ano) a jestli ji během dneška otevřou - že prý uzavírka potrvá ještě tak dva roky, důvod "we protect the mountain". Takže skoro hodina jízdy a bez cíle. Zastavili jsme na blízkém odpočívadle, které se sice jmenovalo information, ale budova byla prázdná. Oba jsme ale stáli o to, si tu nějaký kopeček vylézt. Rozhodli jsme se proto nakonec připojit k internetu - 1 MB tu stojí 7,70 Kč. Než se nám ale načetla malá mapka a my si vyhledali alespoň další 3 traily, stáhlo se cca 30 MB, takže nás to stálo přes 200 Kč :(

Jeli jsme zpátky cca 25 km. K trailu Pu'u Ahumoa. Z hlavní silnice se odbočilo na starou cestu Old Saddle Road. Ta je neuvěřitelně vlnitá, skoro jako nějaká horská dráha. Zaparkovali jsme u malé budovy, sbalili si do batohu věci a šli dále. Moc daleko jsme ale nedošli - domeček byl totiž Kilohana Hunter check-in station. Neboli cesta vedla aktivním loveckým revírem. Vjezd povolen jen autům 4x4, povinný zápis do knihy návštěv. S turisty se zřejmě moc nepočítalo. Vzhledem k počtu upozornění a doporučení nosit reflexní vestu, jsme se rozhodli se na trail vykašlat a raději se vrátit.

Další přejezd na další možný trail, dalších 37 km. Mraky už se sbíhaly a zakrývaly vršky. Opět jsme projížděli kolem stanového městečka. Na začátku trailu byla cedule - jedná se o starou cestu, kudy vedla stezka původních Havajanů. Vrcholky definitivně zmizely v mracích, takže místo výhledů na vrcholky jsme maximálně mohli obdivovat rostliny a stezku. Cesta vedla po sopečných kamenech a polích, okolo rostly přesličky, kapradí, růžové koberce kvítků na černé lávě a zvláštní keře s červenými tyčinkovými květy 'Ohi'a Lehua - oficiální květina ostrova. Přibližně v polovině 2,5 km dlouhé trasy už vůbec nebyl slyšet hluk ze silnice, ale pouze zpěv ptáků. Také 'Ohi'a už nerostly jen do výše keřů, ale do výše stromů. Ve stromech jsme poslouchali a pozorovali ptáky. Trail jsme nedokončili, protože byl celou dobu v postatě stejný a bez výhledů. Otočili jsme se asi ve dvou třetinách a šli zpátky k autu.

Další zastávku jsme udělali u Pu'u O'o Trail. Sice jsme také ušli jen část, konečně ale cesta nevedla jen po rovině, ale aspoň chvílemi se vlnila a bylo trochu vidět do kraje, i když mraky byly pořád nízko. Ptáků jsme viděli více, pěkné rostliny, jen z vrcholů sopek jsme neviděli nic. Na jednom kameni s kamenným mužíkem jsme si dali pozdní oběd a vyrazili zpátky k autu.

Čekal nás hodinu a půl dlouhý přejezd ke druhé straně včera navštívených útesů u moře. Nasedli jsme proto do auta a vyrazili dnes počtvrté okolo uzavřených stezek. Užili jsme si i zbytek vlnité Old Saddle Road, dokonce jsme tam viděli i spoustu místních ptáků Nene, kteří vypadají jako něco mezi slepicí bažanta a kachnou. K útesu, kde končila silnice, jsme přijeli v půl páté. Waipi'o Valley, posvátné místo Havajanů. V piknikové části jsme si dopřáli večeři, počkali, až zapadne slunce za horu a pak jeli do města Waimea.

Cestou jsme se zastavili u lesa s nezvykle vysokými stromy se světlými kmeny. Les vypadal krásně, ale teprve když jsme vystoupili z auta, pohltily nás neuvěřitelné zvuky - cvrkání hmyzu a houkavé štěbetání ptáků. Smrákalo se a les krásnĕ voněl. Úplně magické místo. Popojeli jsme si kousek po vedlejší silnici skrz les, aby nás nerušily zvuky silnice. S lepší náladou jsme pak pokračovali v cestě. Ještě jsme ale museli natankovat, koneckonců jsme dnes ujeli přes 280 km.

Ve městě jsme si pak vyprali oblečení v místní prádelně, v Subwayi si dali večeři. Jelikož byl Halloween, chodili do Subwaye lidé v různých kostýmech - od holčiček jednorožců, přes kočky a čarodějnice po barokní paní v chlupatém modrém kostýmu Stitch. Po setmění jsme jeli domů. Sice jsme si nevylezli na žádný vrchol, i tak jsme ale nachodili přes 12 500 kroků. Večer jsme si na ubytování googlili informace o zavřené cestě. Teprve našeptávač googlu nás přivedl na správnou stopu - někteří Havajané protestují proti stavbě nového většího teleskopu na observatoři na vrcholu, protože věří, že je hora posvátná. Takže žádné práce na silnici, tihle aktivisti prý blokují dopravu už od července. Bohužel to dělají tak nešťastně, že se člověk o uzavírce dozví až na místě, kdy už zbytečně ujel několik desítek kilometrů, což je opravdu dost frustrující. Skoro si říkáme, že po téhle zkušenosti bychom na stavbu toho nového teleskopu klidně přispěli...

Vstali jsme těsně před osmou a už při snídani se rozhodovali, jak si vynahradíme včerejší fiasko. Volba nakonec padla na 13 kilometrů dlouhý výšlap na Pu'u Wa'awa'a - sopečný kužel, ze kterého má být krásný výhled na moře i obě nejvyšší sopky - Mauna Keu a Mauna Lou. Po snídani jsme si zabalili věci, protože toto byla poslední noc v ubytování Aeolian Residence na západní straně ostrova. Večer už budeme na opačné straně v městě s výstižným názvem: Volcano.

Autem jsme se rychle přesunuli na začátek výletu, malé parkoviště kousek od vesnice Pu'uanahulu. Po odbočení ze silnice jsme projeli automatickou bránou a podle šipek popojeli kousek k hiker check-inu. Každý, kdo chce na výlet vyrazit se tu musí zapsat. To jsme udělali i my, namazali jsme se, protože sluníčko už dost pálilo a vyrazili jsme na cestu. Tentokrát cedule hlásila zákaz vstupu lovcům, trochu obrat oproti včerejšku :)

Začátek byl dost úmorný, šli jsme několik kilometrů do kopce po staré asfaltce. Stínu tam bylo pomálu a kromě občasných přeletů ptáků a přeběhnutí mikroještěrky přes cestu tam nebylo nic zajímavého. Pak jsme se dostali ke starému ranči, odkud cesta pokračovala opět do kopce podél sopečného kužele, který tu byl ještě moc strmý, aby se na něj dalo vylézt. Po cestě jsme obdivovali strmé svahy s četnými trhlinami a jeskyněmi. Všude poletovali velcí motýli a žlutí ptáčci. Nakonec se nám po průchodu brankou podařilo kužel konečně obejít a dostat se do míst, odkud vedla poměrně strmá, ale široká cesta nahoru.

Než jsme ale dorazili do sedla mezi dvěma vrcholky, zatáhlo se a dosud tak krásné výhledy na moře a obě sopky nám zmizely. Měli jsme vyrazit o hodinu dřív - už druhý den se takhle kolem poledne přihnala nízká oblačnost a výhledům byl konec. I tak jsme ale vylezli až nahoru. Nižší vrcholek jsme vynechali, protože tam byl nový plot a za ním na pastvě ovce, tak jsme nevěděli, zda se tam smí. Navíc z nižšího vrcholku byl v podstatě stejný výhled. Tenhle kužel má dva vrcholky, protože silná erupce před asi 100 000 lety vyhodila jeden z jeho boků do vzduchu a vzniklou dírou pak odtékala láva.

Kolem poledne jsme se tedy vyškrábali na vrcholek kužele porostlý trávou. Protože jsme toho moc neviděli, dali jsme si oběd na jedné z laviček, které jsme tu našli. Naštěstí se během oběda mraky trochu zvedly a my tak krásně viděli moře, svahy okolních hor a nižší vrcholky okolo. Vyšší sopky už bohužel zůstaly v mracích, ještě že jsme si je vyfotili cestou nahoru.

Asi půl hodiny jsme se nahoře kochali výhledem a pak vyrazili zpět k autu. Cesta dolů šla rychleji, i když jsme si ji ve spodní části trochu prodloužili zacházkou přes 'Ohi'a trail, který nevedl po silnici, ale lesem. Nic moc zajímavého k vidění tam ale nebylo. Nebo přesněji podél cesty byla u různých rostlin čísla, bohužel letáček s vysvětlivkami chyběl.

Chvíli po druhé hodině jsme byli zpátky u auta. Když jsme se chtěli přezout, zjistili jsme, že jsme oboje sandály zapomněli v ubytování, takže jsme pro ně museli dojet. Naštěstí to nebylo až tak daleko, zabili jsme tím ale hodinu času, která nám pak chyběla. Alespoň jsme si ale koupili zmrzlinu a pití, když už jsme se museli vracet.

Po úspěšném znovushledání se se sandálami jsme konečně vyrazili na přejezd ostrova. Ještě jednou jsme projeli kolem oněch zoufalců blokujících vjezd a chvíli poté zahnuli na silničku, která vede k meteorologické stanici pod vrcholem sopky Mauna Loa. Silnička je velmi úzká, jen na jedno auto a vine se mezi balvany lávovým polem. Neměli jsme moc času, tak jsme si po ní zajeli jen kousek, ale pro Aleše to byl pěkný řidičský zážitek. Navíc odtamtud byl mnohem lepší výhled na Mauna Keu, než od hlavní silnice.

Čas nás ale opravdu trochu tlačil, jelikož jsme museli ještě přejet celý ostrov a na ubytování jsme měli dorazit mezi 17. a 18. hodinou. Cestou jsme si tak mohli dovolit jen jednu zastávku u Kaumana Caves. Z parkoviště jsme přešli silnici a naskytl se nám pohled na prudký žlutý žebřík směrem k jeskyním. V roce 1881 tudy tekla láva ze sopky Mauna Loa vzdálené skoro 60 km. Láva vytvořila dlouhý tunel pod povrchem. Časem se pak propadla část stropu a vytvořila tak vstup do tunelu. Při sestupu jsme obdivovali prapodivné rostliny a šlahounovité stromy. První k prozkoumání jsme si vybrali tunel vlevo. Hned po pár metrech jsme zapnuli baterky, vůbec nebylo vidět. Terén byl náročnější, hlavně jsme si neprozíravě nechali sandály, což do lávového terénu není nejlepší volba. Zem byla pokryta ostrými kusy ztuhlé lávy. V jednu chvíli jsme se museli hodně skrčit, jelikož průchod byl nízký. Chodba se střídavě rozšiřovala a zase zmenšovala. Dvakrát jsme vystoupali po lávě o kus vzhůru. Původně to měla být krátká zastávka, ale po 15 minutách jsme pořád měli kam jít hlouběji do útrob tunelu. Čas ale byl proti nám a navíc jsme pořád ještě byli v první že dvou jeskyní. Udělali jsme si ještě pár fotek na dlouhý čas a vyrazili opatrně zpátky. Jana si dala celkem šlupku do hlavy, když v prostorné části zrovna trefila lávový výčnělek. Udělala se jí pořádná boule. Druhá jeskyně byla prostornější, ale my už neměli čas na dlouhé bádání. Prošli jsme se asi do třetí větší místnosti a pak už se vrátili k autu. Před námi bylo ještě 40 minut jízdy, a blížila se šestá hodina.

Jako naschvál byla ale silnice plná jedinců, kteří ve tmě a v dešti jeli strašně pomalu a nebylo kde předjíždět. Napsali jsme radši na ubytování sms. Paní nám brzy odpověděla, že s námi počítá. Přijeli jsme v 18.40. Paní je zřejmě v důchodu a když nemá na návštěvě příbuzné, pronajímá zadní stranu svého zeleného domku. Všude okolo je džungle - celá tahle čtvrt je vlastně obklopena bujnou zelení. Všude pípají žáby (ano, žáby) a ptáci. Jen jsme moc nepochopili vybavení - je tu mikrovlnka, ale není nádobí. Na zemi jsou koberce, ale před dveřmi není rohožka. A třeba je tu kávovar, ale už ne rychlovarka na čaj. Ale postel je pohodlná, ačkoli king size už si po zkušenostech představujem o dost větší ;)

Vstávali jsme v sedm, abychom stihli co nejvíc z Volcano National Parku. V Praze prý už mrzlo a na Sněžce je ledovka. Nám se také trochu po včerejším dešti ochladlo - už není přes den 86°F ale jen 75 :D

Po snídani jsme vyrazili hledat obchod s jídlem, žádný větší v okolí totiž není. Naštěstí jsme našli jeden menší hned vedle jedné ze dvou místních benzínek, Opět jsme ale řešili finanční dilema - chceme toustový chléb za 6 dolarů, nebo spíš vícezrnnou burgerovou housku za 7,30? :D Jak je obchůdek malý a relativně odlehlý, ceny jsou dost vysoké a výběr malý. Nakonec to vyhrály vícezrnné housky, ke kterým jsme si dokoupili dva malé kelímky hummusu. A pak jsme konečně vyrazili se seznámit s místními sopkami a krátery.

Zaplatili jsme vstup do parku - 25$ za auto na 7 dní, info centrum otevírá až v devět, tedy za 15 minut. Velkou atrakcí Volcano National Parku jsou aktivní lávové proudy. Jedna ze zdejších sopek - Pu'u 'Ō'ō nepřetržitě chrlila lávu od roku 1983. Tahle erupce nicméně celkem dramaticky skončila v květnu 2018 (koho by zajímaly detaily, na https://www.nps.gov/media/video/view.htm?id=1F29D33C-99AF-E050-F1D60D724F9915EC je k dispozici krátké video o této události). V současnosti tedy žádná tekutá láva bohužel k vidění není. My se stavili v infocentru, abychom měli aktuální informace. Nic zásadního se nezměnilo - traily, které jsme chtěli jít jsou otevřené. Další z místních lákadel - lávová jeskyně Thurston Lava Tube - je ale bohužel stále zavřená.

Dokud park nebyl ještě úplně plný lidí, zaparkovali jsme na parkovišti u fumarol Steam Vents. Je tu několik puklin v zemi, ze kterých stoupá horká pára. Zajímavé je, že se jedná o dešťovou vodu, která pronikla do země a po kontaktu s horkou horninou se změnila v páru. Kromě fumarol je tu i několik vyhlídek do kaldery, která postupným sesedáním zeminy v okolí kráteru Halemaʻumaʻu do prázdné lávové komory v roce 2018 zvětšila svou hloubku o 500 metrů. Pohled je to vskutku velkolepý.

Chvilku jsme se pokochali a vyrazili pěšky podél hrany kaldery k dalšímu z místních lákadel - Sulphur Banks. Pára unikající ze země v této oblasti obsahuje kolem 5 procent síry, což stačí k tomu, aby se kameny v okolí barvily do žluta. Krom síry tu v zemi je ještě několik dalších příměsí, takže ve výsledku je tu celkem barevno. Duhové barvy Yellowstonu ale nečekejte. Tahle oblast je obklopená deštným pralesem, kterým jsme následně došli zpět k návštěvnickému centru a odtud se vydali na krátký Halema'uma'u trail. Ten prochází pralesem na úbočí kaldery, z kterého po 1,2 km vyjdete na lávové pole na jejím dně. Prales je plný exotických rostlin, zpěvu ptáků a příjemného stínu. Vyjít po této příjemné procházce do slunečního žáru na dně kaldery je silný zážitek. Teplota se alespoň pocitově změní na několika metrech snad o deset stupňů. Trail je slepý, takže jsme se museli vrátit zpět stejnou cestou. Pak jsme pokračovali opět po kraji kaldery zpět k autu.

Následoval krátký přejezd po Chain of Craters Road na začátek trailu Kīlauea Iki který už je o něco delší - 6,4 km a vede nejprve po horním okraji a pak po dně kráteru u popelového kužele, který se jmenuje Pu'u Pua'i. V tomhle místĕ došlo v roce 1959 k erupci, kdy vzniklá lávová fontána chrlila lávu až do výšky téměř 600 m. V tu dobu to byla velká senzace, na parkovací místo se stála fronta dlouhá asi 10 kilometrů. Trail samotný byl moc krásný, každých pár set metrů byla vyhlídka na dno kráteru. Na jedné z nich jsme si dali oběd. Vršek kráteru je opět pokrytý deštným lesem, takže jsme se několikrát zastavili, abychom ve stromech pátrali po místních červených ptáčcích I'wi. Bohužel jsme neviděli skoro nic, jen pár červených skvrn ve větvích. Asi v půlce trasy cesta po kamenných schodech sestoupila na dno kráteru. Následovala krátká pasáž po hrbolaté rozeklané lávě k úpatí kuželu sopky Pu'u Pua'i, kde bylo vidět i prohlubeň, odkud láva před lety tryskala. Odtud cesta vedla po ztuhlém lávovém jezeře na dně kráteru a byla značená kamennými mužíky - Ahu. Na druhé straně jsme se opět ponořili do pralesa, teplotní rozdíl byl skoro jako když člověk skočí do vody. Zbývalo pak už jen projít několik serpentin s celkem příjemným sklonem a byli jsme zpátky u parkoviště.

Tady jsme udělali trochu botu a vydali se podle původního plánu k vodopádům u města Hilo, což je něco přes hodinu cesty. Naštěstí jsme si během prvních deseti minut cesty přepočítali, že bychom to časově nezvládli a nakonec se otočili zpět, ale ztratili jsme tím asi půl hodiny času.

Ve zbytku odpoledne jsme projeli první polovinu Chain of Craters Road. Zastavili jsme u několika kráterů různé velikosti i stáří - jeden byl již zcela zarostlý lesem a z vyhlídky nebylo skoro nic vidět. Dali jsme si také ještě asi hodinovou procházku po pro auta uzavřené části silnice k vyhlídce do kaldery Kīlauea a kráteru Keanakāko'i. Když se začalo stmívat, vydali jsme se zvolna zpět na ubytování. Udělali jsme si ale ještě krátkou zastávku, abychom si poslechli večerní zvuky a v tom přímo k nám přiletěla sova. Nejspíš to byl místní druh - Pueo. Moc dobře jsme ji neviděli, byla u nás jen chviličku, i tak to byl ale moc krásný pohled na dobrou noc. Cestou jsme ještě viděli vedle silnice divoké prase.

Cestou jsme se ještě stavili v našem obchůdku dokoupit něco málo k večeři a snídani a pak už jsme zamířili domů. Večer jsme pak před spaním ještě chvíli řešili plán na další den.

Zkusili jsme vstát už v 6.40, abychom toho dnes stihli více. Trochu nás zdržela snídaně - dělali jsme si kafe a googlili, co s kaki. Naštěstí nám paní dala sladkou odrůdu, která je krásně křupavá a i šlupka se dá jíst.

Byla neděle, a proto byl park ještě plnější, než včera. My tentokrát jeli rovnou vlevo na Chain of Craters Road. Silnice zvolna klesá až k mořskému pobřeží. Zastavili jsme se na pár vyhlídkách a dojeli až na její konec. Pěšky jsme si po lávě došli k útesu, odkud bylo vidět skalní okno. Pozorovali jsme, jak se vlny rozbíjejí o pilíř oblouku a okolní lávové skály. Kousek jsme se prošli po uzavřené silnici, kterou kdysi o něco dál zavalila láva. Po obou stranách byly cedulky s informacemi o zdejších rostlinách. Většinou šlo o "enemy alien", neboli dovezené a zlé rostliny - např. guava z USA.

Zvolna jsme se vydali autem zpět. Slunce celkem smažilo, auto nám nejvíc hlásilo 93°F. Zastavili jsme na chviličku na místě, kde byly vidět zbytky původní silnice, překryté lávou. Pak už jsme zamířili z parku ven.

Po druhé hodině jsme dojeli k Akaka Falls. Za auto se platí 5$, jinak jeden dolar za osobu. Většina využívala možnost parkovat pod oficiálním parkovištěm, a tím ušetřili, my si toho všimli pozdě a už se nám nechtělo přeparkovávat. Vodopády se nachází v Akaka Falls State Park, kterým vede krátký trail. Ze začátku se jde po schodech dolů, kolem jsou obří bambusy a vysázené nepůvodní tropické rostliny navazující pocit bujného deštného pralesa. Musí se ale nechat, že dojem ze stezky je opravdu velmi pěkný. Součástí je i vyhlídka na kaskádový vodopád Kahuna Falls. Bohužel přes houští nebyl pořádně vidět. Přibližně v polovině trasy jsme konečně uviděli Akaka Falls - nejvyšší volně padající vodopád na Havaji. Voda tu padá z výšky 135 metrů a vodopád je tak 2x vyšší, než známé Niagárské vodopády. Konec trailu vede přes most s dalším menším vodopádem, kde se prý dokonce natáčel nějaký známý film.

Po Akaka Falls jsme zamířili na další vodopád - Rainbow Falls. Cestou jsme si projeli Old Mamalahoa, známou jako Onomea Scenic Drive. Silnice vedla hustou džunglí a po cestě bylo několik úzkých mostů a pěkné výhledy. U Rainbow Falls se už neplatilo nic. U parkoviště byla jedna vyhlídka, kde byl vidět menší ale za to mohutnější vodopád. Za vodopádem byla mohutná jeskyně a nad vodopádem byl divoký úsek řeky, zvaný Boiling Pots. K tomu se dalo popojet po silnici o něco výš na další parkoviště, nebylo tam toho ale moc zajímavého vidět.

Od vodopádů jsme se přesunuli na Richardson Beach, černou pláž v zálivu, chráněnou před příbojem, kde je prý skvělé šnorchlování. Bohužel jsme dorazili se západem slunce a světlo po setmění velmi rychle mizí. Už skoro za tmy jsme se rozhodli skočit si do auta pro potápěčské brýle. Světla ale moc nezbývalo, takže Jana sice něco málo viděla, Aleš ale skoro nic. Vypadalo to ale, že tam bude pod vodou opravdu pěkné. Alespoň jsme se ale na chvíli smočili, aby se neřeklo, že jsme se na Havaji nekoupali. Na pláži jsou i sprchy a záchody, takže jsme se osprchovali sladkou vodou a vyrazili dál.

Poslední zastávka byla ve Walmartu. Aleš si tam vybral košili a nakoupili jsme zásoby jídla na zítra do letadla. Jana si koupila levnou kšiltovku náhradou za klobouček, který někde zapomněla. Rovnou jsme se i navečeřeli v Mekáči, který byl přímo v obchodě. Domů jsme se dostali až před desátou. Venku už byla docela "zima" - jen 61°F (cca 16°C).

Opět jsme posunuli budík o kus dříve, ale jako vždy by se nám hodilo klidně o půl hodinky víc. Balení věcí nám trochu času sebralo, a tak jsme ubytování opouštěli až po osmé. Měli jsme v plánu ještě stihnout projet Mauna Loa Road až na vyhlídku na konci. I z ní vedly krátké traily, bohužel na ty už čas nebyl. Hodně nás lákal Bird Watching Trail, okruh do 2 km.

Cestou nahoru na vyhlídku jsme vzali dva stopaře s batohy - pár z Kanady. Zřejmě nedávno dokončili školu, tak si dali rok cestování. Ještě plánují 2 měsíce v Austrálii a pak východní Evropu. Cesta se klikatila mezi stromy, viděli jsme další ptáky: Nene a Kalij. Silnici jsme si ale nakonec celou neprojeli, mapy.cz nám totiž tvrdily, že se na silnici dá jet 90 km/h, přičemž povolená rychlost byla 15 mph. My jsme tedy nečekali, že pojedeme těch devadesát, ale nečekali jsme ani takhle nízkou rychlost. Takže nakonec asi 5 km od vyhlídky Jana zavelela povinný návrat, protože už tak bychom vraceli auto o 30 minut později, než jsme byli domluveni a to jsme ještě nevěděli, jestli nás něco nezdrží cestou. Rozloučili jsme se tedy se stopaři a jeli zpátky. Alespoň jsme si ale udělali dvě fotky - jednu s výhledem na Mauna Lou a druhou s Ke Amoku Lava Flow.

Pak už jsme se vrátili na větší silnici a rozjeli se k letišti. Cesta to byla celkem náročná, nějakých 160 km a 2,5 hodiny jízdy. Nejhorší byly úseky, kde se jezdilo všude jen 35 mph. Když už jsme se konečně dostali na úsek, kde byla minimální rychlost 40 a maximální 55, chytili jsme před sebou nějakého pomalíka, což vzhledem k naší časové tísni bylo dost frustrující. Samozřejmě na silnicích s 35 a zatáčkami jsme zase byli jediní, co jakž takž dodržovali rychlost a tím se z nás stávaly brzdy provozu.

Nakonec jsme zvládli i cestou natankovat, vrácení auta s 35 minutovým zpožděním nebyl problém a na letiště jsme přijeli pěkně 50 minut před odletem, což v tomto případě bohatě stačilo. Čekaly nás totiž havajské přeskoky s Mokulele Airlines. Každý jsme si za 20 dolarů nechali odbavit batoh, protože maximální povolená váha u mokulele airlines je 5 kg. Celý terminál je jedna malá budova, kde odbavují lety vrtulníkem, lety s Mokulele a s Makani Kai Air. Boarding passy se tu nenosí, člověk si u přepážky udělá check-in a pak čeká, až ho zavolají. My si lehce přebalili batohy, odevzdali je a dali si malou svačinku před letem. Po chvíli si nás zavolali. Volali vždycky jméno, a když se daný člověk přihlásil, řekli mu, kde v letadle sedí. My dostali druhou řadu. Letadla jsou maličká, takže v každé řadě jsou jen dvě sedadla a mezi nimi ulička. Každý tedy sedí u okénka. Ta jsou navíc dost velká a je z nich krásný výhled.

Když se tedy sešli všichni cestující, odemkli nám plot a my došli k maličkému vrtuláku Cessna. Piloti byli dva - dlouhovlasá žena s květinou ve vlasech a mladý muž. Když jsme se usadili, pilot se na nás otočil a rychle převyprávěl bezpečnost. Jsou tu celkem 4 exity, ale pro nás bude nejpohodlnější použít ten vzadu. Brzy už jsme si to šinuli k runwayi a za chvilku se odlepili od země. Na tak krátkém letu nemělo smysl nabírat velkou výšku, takže let připomínal spíš zážitkové lety než klasický s aerolinkou. Vystoupali jsme odhadem tak do půlkilometrové výšky a o půl hodinky později jsme přistáli na ostrově Maui.

Letiště tady je o něco větší, než v Koně, létají sem i dlouhé lety s turisty. Mokulele Airlines ale používají "commuter terminal", který je stejně jako v Koně i v Honolulu mnohem menší a jednodušší, zejména protože tu neprobíhá žádná security. Trochu nás zmátli na check-inu, kde se nás ptali, kolik vážíme. To jsme oba zjistili, že nemáme moc tušení :D Pořád vážíme batohy, máme představu, kolik váží pytlík s letáčky a kolik která mikina, ale váhu nás dvou jsme už dlouho nezjišťovali. Vlastně ani nevíme na co to chtěli, nejspíš kvůli rozložení váhy v letadle.

Další dva krátké lety jsme byli ve stejném letadélku se stejnou posádkou. Tentokrát dvou mužů. Při bezpečnosti jeden z pilotů řekl: "In unlikely event of water emergency landing, your life vest is in the pocket in front of you, except for the first class pasangers, who have it in side pockets" :D My seděli v první třídě :D Samozřejmě to bylo úplně stejné sedadlo, jen jsme na další dva lety seděli v první řadě hned za piloty. Kokpit byl oddělený jen lehkou záclonkou, která navíc nebyla zatažená, takže jsme mohli krásně sledovat, co piloti dělají.

Přeskok z ostrova Maui na Moloka'i trval cca 25 minut, tentokrát byly výhledy spíše na levé straně, tak si je tentokrát užila spíš Jana. Přiletěli jsme o chvilku dříve. Těsně před přistáním jsme letěli kolem útesů nad mořem, kde bylo krásně vidět několik vysokých vodopádů. Na dráhu jsme klesali prudkým obloukem s velkým náklonem - pěkná horská dráha. Tohle letišťátko bylo už opravdu malé, létají sem nejspíš jen vrtulová letadla. Největší co tu stálo bylo malé ATR. Vtipný byl baggage claim v podobě nízkého nerezového pultu, co vypadal jak lavička.

Poslední přeskok na Honolulu pak odlétal za 30 minut. Přestože přestup byl kratičký a letadlo stejné, museli jsme vystoupit a udělat opět check-in. Díky velikosti letiště to ale byla otázka několika málo minut. Opět jsme seděli v "první třídě". Tentokrát v první půlce viděla víc Jana, pak zase viděl víc Aleš. Před přistáním jsme přeletěli nad Waikiki, kde je spousta věžáků. Přistání proběhlo opět formou horské dráhy s pořádným sešupem.

Z letiště v Honolulu jsme prošli k zastávce autobusů hromadné dopravy, které jely i přímo k našemu hostelu. Bohužel až řidič nám řekl, že se dá v autobuse platit jen hotově a přesně. Tak jsme se vydali na pochod terminálem, hledat, kde bychom si mohli nechat rozměnit. Obchody tam ale nebyly. Jana se nakonec zeptala kolemjdoucí ženy, která nám deset dolarů rozměnila, a my tak mohli jet dalším autobusem.

Cesta trvala něco přes hodinu, ale autobus byl klimatizovaný, pohodlně jsme seděli (tedy až na tvrdá sedadla), takže byla cesta celkem příjemná. Od zastávky už to pak bylo jen pár kroků. Ubytovali jsme se v "polosoukromém pokoji". Byl to starý motel, kde původní pokoj pro dva s ložnicí byl obsazen čtyřmi lidmi - dvě postele byly v původní ložnici (ty jsme měli my), další dvě v původní kuchyňce a obýváku. V našem dvojpokoji naštěstí většinu času nikdo nebyl, tak jsme měli celkem klid.

Večer jsme si ještě dali krátkou procházku po pláži, smočili si nohy, dokoupili jídlo na snídani, dali si večeři a vyrazili zpět na pokoj. Tam jsme ještě chvíli řešili, jak to uděláme s váhou batohů na zítřejší let a pak šli konečně spát.

Vstávali jsme ve 4.20 Havajského času. Budíků jsme měli pro jistotu více, protože v hostelu byl celkem hluk a oba jsme měli špunty do uší. Naštěstí jsme se vzbudili. Jana si užívala snídani do postele, jelikož ve vedlejším pokoji nakonec někdo spal. Radši by ale snídani do postele neměla v půl páté ráno. To tu snídani trochu kazilo. Po páté hodině jsme vyrazili na autobus, který jel na čas, neboli nám asi o minutu ujel. Další jel za 20 minut, což jsme si zkrátili chůzí na další zastávku.

O hodinu později dorazil autobus k terminálu. Nakonec jel skoro celou cestu plný, a to celkem normálních lidí, žádné podivné existence, jak jsme se trochu obávali. Aleš byl vzhůru, Jana mu odpočívala na rameni. Chvilku po svítání jsme byli na letišti. Naštěstí s bágly nebyl problém. Jetstar je známý svou přísnou zavazadlovou politikou. My měli dokoupena zavazadla do 10 kg, oni ale do limitu počítají všechna zavazadla, včetně malé osobní tašky. Oba naše batohy samotné vážily cca 9,5 kg, Jana k tomu ale měla foťák a Aleš tašku plnou jídla. Naštěstí jsme tak nemuseli vyhazovat připravené balíčky, které by nám výslednou váhu pomohly dodržet.

Většina obchodů s jídlem byla takhle ráno zavřená, takže jsme si nakonec nestihli dát nic teplého k snídani. Boardovali jsme v 7.45. Pouštěli lidi po řadách, takže jsme moc nečekali, protože jsme seděli vzadu. Zato jsme si ale počkali v letadle. Odletěli jsme skoro o hodinu později. Než se naplní Boeing 787 Dreamliner, celkem 335 lidí, tak to chvíli trvá. My si přikoupili sedačky vedle sebe a u okna, nakonec jsme byli na trojce sami, což je na takhle dlouhém letu fajn. Jetstar má placený i zabavní systém v obrazovkách - prohlížet se dá, ale abyste si mohli film pustit, musíte zaplatit. Buď ale systém implicitně nechávají zapnutý, nebo si ho člověk vedle nás zaplatil, a pak nestihl letadlo - každopádně sedadlo v uličce mělo filmy povolené. Letadlo je jedno z novějších, okénka má krásně velká a zatmavují se tlačítkem. V letadle je tedy přítmí, dá se spát, ale člověk stále vidí, co se venku děje. Za námi bohužel seděla rodina se třemi malými dětmi, které většinu letu střídavě křičely a občas nám silně ťukaly do opěradel, jak hrály nějaké hry. Moc nechápeme rodiče, kteří své děti berou na dovolenou více než desetihodinovým letem. Aleš proto ze začátku vůbec neusnul. Za námi probíhal nekončící hysterický záchvat jedné holčičky, kdy pravděpodobně matka koukala na film a holčičku nechala ječet. Po chvíli se zmohla na "sssh!" a "stop screaming". Až když to trvalo snad 20 minut v kuse a půlka letadla nemohla spát a vrhala na rodiče nevraživé pohledy, vzala matka dceru do náruče a prošla se s ní po letadle. Nakonec jsme se ale oba ve chvílích ticha prospali - díky volnému sedadlu jsme se mohli opřít jeden o druhého a lehnout si, což bylo fajn.

Kolem 12:00 havajského času jsme přeletěli datovou hranici, čili pro nás začal další den - 6.11.

Do Sydney jsme přiletěli v 18.40 havajského času, neboli 15.40 australského času. A vzhledem k přeletu datové hranice už vlastně není 5.11., ale 6.11. Takže nyní jsme oproti Praze místo o 11 hodin pozadu o 10 hodin napřed.

Po příletu jsme si našli místní mekáč, odkud bylo dokonce i vidět na dráhu. Najedli jsme se a pak vyčkávali na čas odletu u našeho gatu. Tentokrát jsme let úplně prospali. Trval sice jen čtyři hodiny, za to jsme oba krátce po startu usnuli a Janu probudilo až dosednutí na runway v Aucklandu. Nový Zéland, další časové pásmo - následujících cca 20 dní budeme přesně o 12 hodin napřed.

Po příletu jsme na celnici způsobně deklarovali sušenky, špinavé boty i více léků, protože na videu v letadle silně nabádali k "declare everything". Nakonec jsme díky tomu šli úplně mimo dav. Jen jsme si jako v nějaké hře obešli tři různá stanoviště, s ničím ale nebyl problém. Okolo půl druhé ráno jsme se octli na letišti a letadlo dál letělo až v 6.35. Terminál pro vnitrostátní lety otevírá ale až v půl páté, do té doby jsme tak byli odkázáni na letištní podlahu v mezinárodním terminálu. Našli jsme si relativně klidné místo, kde už kempovalo dalších asi 15 lidí. Mezi nimi však opět byla i rodinka s dvěma opravdu malými dětmi. Rozložili jsme si látku z Peru a usadili se na ní. Jana na hodinu vytuhla, Alešovi se to nepodařilo. Studená podlaha a ječící děcko ho nenechalo zabrat. Když jsme se v půl čtvrté přesunuli ke stolkům na židle, spustila hudba z právě otvíraného obchodu. Minimálně v Alešově případě se tedy opravdu jedná o tzv. "red eyes flight".

Možná bychom měli ještě zdůraznit, že jsme si tuhle šílenou kombinaci letů nevybrali sami. Původně jsme měli ze Sydney letět přímo do Christchurche, být tam chvíli po půlnoci a pak jsme měli rezervovanou postel v hostelu na letišti. Bohužel aerolinky Jetstar nám let přesměrovaly přes Auckland s nočním přestupem, kdy se na těch pár hodin ani nevyplatí shánět ubytování.

Chvilku po půl páté jsme si koupili horkou čokoládu a malý burger a vyrazili pěšky na vnitrostátní terminál. Tam Jana ještě asi na hodinu usnula. Nástup do letadla byl neorganizovaný - jedna dlouhá řada. Opět A320, trochu novější než minulý stroj. Na trojce jsme seděli opět sami a obávali se o řadu dál plačícího nemluvněte. Naštěstí se tentokrát podařilo matce ho nějak ukonejšit a Jana opět prospala většinu letu, který trval hodinu a pět minut. Při klesání jsme viděli nádherné zasněžené hory a pak zelené kopečky. A asi 3 minuty po zastavení letadla jsme už procházeli rukávem, neuvěřitelná rychlost. Po osmé hodině jsme tedy konečně dorazili do cíle - do Christchurche.

Na letišti jsme si koupili místní SIMku s daty a hned využili volných minut na novozélandská čísla - zavolali jsme si shuttle bus na naši půjčovnu karavanů. Samozřejmě, že když pán říkal něco důležitého, začalo hlasité hlášení a Aleš nic neslyšel. Nakonec jsme se ale domluvili. Jinak letiště v Christchurchi je úplně jiné, než v Aucklandu - všude jsou různá křesla a pohodlné lavice a židle, tichá zóna a spousta koberců. Tady by se to odpočívalo na přestup!

Po chvíli jsme se přesunuli na domluvené místo. Za asi 5 minut si pro nás přijela malá bílá dodávka a o 30 minut později už jsme stavěli u pobočky Road Runner Rentals. Pán nám vše vysvětlil a ještě jel dodávku plně natankovat. Je vidět, že se jedná o přestavěnou dodávku. Úložné boxy, rozložitelný stolek, vzadu základní nádobí, dřez, plný kanystr s vodou. S Alešem jsme si opět pletli strany, kde nastoupit, ale za chvíli jsme to zvládli vyřešit a vyrazili do blízkého obchodu.

Nakoupili jsme velké zásoby - omáčky, těstoviny, rýži, tuňáka, prostě abychom nemuseli pořád nakupovat. Na Novém Zélandu budeme 20 dní, celou dobu v dodávce. V obchodním centru jsme ještě vyzkoušeli tři bankomaty pro výběr hotovosti, ale všechny byly s poplatkem. Až poslední nejméně věrohodný bankomat o žádném poplatku nic neříkal. Tak jsme vybrali a doufáme, že nám nic nenaúčtují.

Na cestu jsme vyrazili až kolem druhé hodiny a zjistili, že k nejbližší zastávce je to skoro 300 km. Neměli jsme představu, kde se ubytovat, kolik to tu tak stojí, tak jsme zkusili zajet do jednoho města po cestě, protože Janina aplikace hlásila, že by jim tam mohl svítit eduroam (až do této chvíle naše trasa míjela veškeré případné univerzity). Bohužel jsme viděli jen SSID "student", eduroam ale nebyl polapen. Tak jsme vyměkli a zakempovali v Mekáči, kde je na wifi v civilizovaných zemích spolehnutí. Stáhli jsme si mapu kempů (která se mrchy nestihla na letišti stáhnout a nedala to vědět) a pak pokračovali dál.

Do kempu jsme dorazili na minutu přesně v sedm, což byla zavírací doba recepce. Pán nám doporučil blízký maják, kde můžeme ráno vidět místní žlutooké tučňáky a tuleně. My byli ale po přeletu šíleně unavení a být v sedm ráno na tučňácích neznělo moc odpočinkově. Taky jsme si museli vyprat a uvařit večeři. V kempu byla skvěle počmáraná kuchyňka, kde po stěnách, stropě, dveřích, lednici - všude byly vzkazy hostů.

Nejdřív jsme ale ještě za šera vyrazili na pláž na Moreaki Boulders. To nám také majitel kempu doporučil, byl to ale i náš první Novozélandský cíl. Jen jsme nevěděli, že bude pro dnešek i poslední :D Na písečné pláži, která byla přímo posetá velkými mušlemi a ulitami, ležely obrovské kulaté balvany, které ve svých nerovnostech ukrývaly množství černých mušlí. Načasování bylo skvělé, protože byl právě odliv a při přílivu kameny vidět tak dobře nejsou. Nad mořem visela celkem hustá mlha, což celému místu dodávalo poněkud mystickou atmosféru.

Po výletě jsme už dost unavení uvařili večeři, umyli se a teprve potom dali prát prádlo - praní 45 minut, sušení 25 minut. Dali jsme tedy prát, zalezli si do postele a nastavili budík. Jana, ačkoli během letu spala víc než Aleš, měla hluboké koma. Vždy jen řekla "já tam jdu" a pak se vzbudila, až když Aleš vyvěsil prádlo a dal zbytek do sušičky. Totéž se opakovalo po půlnoci, kdy se prádlo dosušilo. Aleš je hrdina praní a Jana je spací pytel, který by možná nevzbudily už ani ty uřvané děti v letadle.

Oba jsme se vzbudili v 6.30 s touhou si odskočit. A taky jsme se shodli, že víc než vidět žlutooké tučňáky chceme pokračovat ve spánku. Druhý vstávací pokus byl v půl deváté. Na piknikové lavičce jsme si dali housky s marmeládou, jogurt a výborná jablka. Aleš si ještě přepral havajskou košili, Jana vyskládala oblečení, aby doschlo a v půl jedenácté jsme vyrazili.

První zastávka byla u majáku Katiki Point, který nám doporučil majitel kempů včera. Jen kvůli pozdější hodině jsme neviděli tučňáky - ti jsou tam k vidění od půl osmé ráno do osmi, nebo pak od čtyř do půl šesté odpoledne. Závěrečná štěrková část silnice byla hodně hopkatá a taky byla na silnici roleta. Tak jsme si cestu užívali a pištěli do zatáček :D

Prošli jsme po cestě kolem majáku a pokračovali na výběžek útesu. Všude létali a hnízdili racci a viděli jsme spoustu lachtanů (anglický název je fur seal, ale není to tuleň, nýbrž lachtan). Ti si hráli na kamenech, dováděli, odpočívali na pláži nebo váleli sudy ve vodě. Tučňáci už samozřejmě byli dávno na moři.

Další, už plánovaná zastávka byla Aramoana Saltmarch Walk. Cestou jsme se zastavili u vyhlídky na město Port Chalmers, kde byl i Scottův památník výpravy na severní pól. Část cesty vedla podél mořského zálivu, těsně vedle vody. Podle internetu tahle silnice patří k nejhezčím na Novém Zélandu. Cesta byla klikatá, ale skoro rovná, silnice kopírovala tvar zálivu. Moře bylo průzračně čisté. Cestou jsme viděli několik větších lodí plujících z nebo do místního přístavu.

Měli jsme trochu problém najít začátek boardwalku, museli jsme se k němu z parkoviště trochu vracet a byl schovaný na druhé straně jakéhosi místního hřiště. Boardwalk procházel slanou mělčinou, kde je podle odlivu a přílivu občas sucho a občas slaná voda. Dají se tu prý pěkně pozorovat ptáci, my jich bohužel moc neviděli. Údajně je tu ale prý možné spatřit i Albatrosa. Nám museli stačit malí krabi.

U auta jsme si dali oběd a vyrazili na další dnešní zastávku - Baldwin street. To je ulice v městě Dunedin, která se pyšní titulem nejstrmější silnice světa. I když nedávno ji prý překonala nějaká skotská silnice. Každopádně je to pořádný krpál. Nahoru jsme si vyšlápli pěšky, protože pro naši dodávku je ta silnice přece jen trochu moc. Navíc tu mají i omezení, že na ten největší kopec mohou jen místní nebo osoby s povolením.

Projeli jsme městem Dunedin a na chvíli se zastavili se doplnit zásoby potravin. Další naší zastávkou byla Tunnel Beach. Od parkoviště to byla celkem dlouhá procházka, sice hodně z kopce, o to obtížnější byl ale návrat. Cesta klesá k pískovcovým útesům u moře. Tunely jsou tu vlastně tři - jeden velký mořský oblouk viditelný už během sestupu, druhý uměle vysekaný do skály a obsahující schodiště na pláž a třetí přírodní přímo na pláži. Ten poslední je ale slepý. Pláž je moc pěkné a celkem romantické místo, pokud tedy máte štěstí a jste na ní sami, jako se to poštěstilo nám.

Po návratu na parkoviště jsme vyrazili na poslední část cesty - potřebovali jsme se přiblížit k majáku Nugget Point, což znamenalo ujet ještě něco kolem 100 km. Cestou jsme navíc museli natankovat, protože naše dodávka ráda papá. Kemp jsme díky Janiččině navigaci objevili bez problému, paní na recepci měla ještě otevřeno, takže jsme se rovněž bez problémů ubytovali. V kuchyňce jsme si uvařili rýži a párky k večeři, jedli jsme ale v autě, protože v kuchyňce na nás byl moc velký hluk. Po večeři jsme ještě chvíli ladili zápisky a pak šli konečně spát.

Přes noc a ráno pršelo. Náš budík nás ale vzbudil až po dešti. Abychom byli rychlí, chtěli jsme si čaj uvařit u nás na vařiči. Problémy ale nastaly hned dva - ve vodě z barelu plavaly podivné kousky a vařič byl na hrnec moc velký, takže se Janě podařilo vodu z hrnce vylít do vařiče. Nakonec jsme si vodu na čaj ohřáli v kuchyňce. Aleš mezitím přestavěl dodávku, aby se v ní dalo sedět. Po snídani (měli jsme výborná místní kiwi - jedno zlaté a jedno zelené) jsme umyli nádobí a vyrazili kolem desáté k blízkém majáku.

Nugget Point Lighthouse byl od kempu vzdálen asi 10 km podél pobřeží. Cestou k majáku dost foukalo a také jsme viděli místní lachtany. Oproti včerejšímu výběžku ale byli mnohem dál, takže jsme je neviděli tak dobře. U majáku pak byla vyhlídka, část měla jen kovovou mřížku místo podlahy, takže bylo pěkně vidět pod nohy na útesy. Tentokrát jsme kromě racků viděli i bílé ptáky s černým dlouhým placatým zobákem. Během naší procházky vysvitlo mezi mraky slunce, takže jsme mohli sundat mikiny.

O 30 km dále byla Jack's Blowhole. Jelo se tam celkem dlouho po štěrku, místy byla roleta. Těsně před parkovištěm byly retardéry. Aleš už má jistý odhad, jakou rychlostí přes ně jet. Tento vypadal jako malý nenápadný bochánek. Po přejetí zhruba ve 25 km/h celá dodávka šíleně nadskočila, nádobí a všechny věci zacinkaly a při následné kontrole jsme se museli rozloučit s jedním porcelánovým talířem. Inu, v mnoha věcech jsme trochu pomalí, tak jsme svatební tradici s rozbitým talířem splnili až dnes na Novém Zélandu :D

Na pláži u parkoviště byla cedule "nerušte lachtany" (sea lion). A skutečně na druhé straně pláže se dva lachtani povalovali. My si ale nejdřív došli krátkou trasu k blowhole. Je to díra v zemi, 55 m hluboká, 144 m dlouhá a 68 m široká. Na odlehlé straně je vyhlídka, asi jediné místo, odkud je vidět dolů. Dno propasti je dvěma tunely propojené s mořem, vzdáleným asi 200 m. Když přijde velká vlna, tříští se o skály a hlasitě duní.

Cestou k autu stále dva lachtani relaxovali na pláži, tak jsme se na ně šli podívat. Fotili jsme proti slunci, ale nějaké obrázky máme. A viděli jsme je zívat a chodit :)

Další na programu byly vodopády Purakaunui. Široký krasný kaskádový vodopád, ke kterému vedla 120 metrů dlouha cesta lesem. Vyčkali jsme si, až odejde většina fotících turistů a pohráli si s časem expozice a rozmazáváním vody. Využili jsme i ND filtry na foťák. Z menších vyhlídek po cestě toho ale moc vidět nebylo. Po návratu jsme si na parkovišti dali pozdní oběd - housky s avokádem.

Přejezd k jeskyním Cathedral Caves trval dalších asi 40 minut. Když jsme se k nim ale přiblížili, už u hlavní silnice byla červená cedule, že jsou jeskyně uzavřené, kvůli nestabilním podmínkam na přístupové cestě. Jeli jsme se proto podívat na nedaleké McLean Falls, vodopády, které jsme měli v plánu pouze pokud zbude čas.

Na parkovišti šíleně kousaly nějaké mušky, později jsme zjistili, že šlo o naše první seznámení s novozélandským nepřítelem číslo jedna, zvaným Sandfly. Všude byly cedule, že jsou v parku jedovaté granule na hlodavce, kterým se v lese dobře žije, ale zase díky nim se množí i lasičky, které zase loví vzácné ptáky. Žluté ptáčky Mohua jsme sice nevyfotili, ale viděli jsme je.

K vodopádům se šlo cca 750 metrů. My se k nim dostali kvůli aktivním muškám celkem rychle. Procházelo se překrásným pralesem, všude velké stromy s křivými větvemi porostlé mechem a zelenými šlahouny. Několik schodů a už jsme se ocitli u nádherného vodopádu. Horní část stékala po velké rovné ploše a spodní se kaskádovitě vlnila mezi balvany. Cestou zpátky jsme si ještě fotili prales a různě pokroucené stromy v něm.

Po páté hodině jsme utekli kousavým muškám a vyrazili směr Clifden - přes 150 km vzdálené město s historickým mostem a jeskyněmi. Zastavili jsme se v obchodě - chtěli jsme koupit hlavně talíř, deštník a možná zapalovač. Samozřejmě měli všechno nádobí, kromě velkých talířů. Deštník jsme také nenašli, zapalovač měli nejlevnější za 3$. Aspoň jsme si ale dopřáli muffiny a další ovoce.

Na mapě jsme si našli dvě místa, kde by se dalo zakempovat zadarmo. Spustil se déšť a všechny ovečky na loukách zmokly. Pořád jim to ale na zelených kopečkách moc slušelo. Viděli jsme další lamí farmu. První místo ke kempování bylo celkem dobré, druhé bylo sice blíž našemu cíli, ale nikde nebyla cedule, že se tam smí kempovat. Navíc tam byla brána, kde bylo napsáno, že se na noc zamyká, což se Alešovi moc nezdálo. Vrátili jsme se proto radši asi 8 km zpátky, kde bylo kempování dovoleno cedulí. V dešti jsme využili zadní sklápěcí kufr, že se dalo pěkně v suchu vařit - rýže se zeleninou a tuňákem, mňam! Aleš pak už za tmy umyl nádobí. Nádržka na vodu je celkem malá, po umytí pár kousků nádobí zbyla tak třetina. A ještě mu Jana musela držet kohoutek, aby voda netekla okolo. Během večera přestalo pršet, takže rozložení postele už proběhlo v suchu.

V 7.30 jsme vstali, dali si bohatou snídani a před devátou už byli na cestě. Holt v přírodních kempech bez sprchy a zázemí jsme efektivnější. Nejdřív jsme dojeli k blízkému mostu Clifden Suspension Bridge přes Waiau River. Most z roku 1899, dlouhý 111 metrů, byl v době svého otevření nejdelším mostem na Novém Zélandu a dodnes je nejdelším visutým mostem v zemi. Od roku 1978 most neslouží silniční dopravě, protože byl nedaleko postaven most nový, širší. My si starý most pěkně celý přešli, prohlédli a vyrazili k nedalekým jeskyním.

Clifden Caves jsou volně přístupné, což je pro našince celkem nezvyklé. Na místě nebyly žádné davy, žádné čekání na prohlídku s průvodcem. Jen jsme museli přelézt po schůdcích plot na pastvinu a přeběhnout malý kus bahna rozšlapaného od ovcí a už jsme byli u malé díry v úbočí kopce. Zapli jsme čelovky a vyrazili dovnitř. Jeskyněmi je proznačená trasa, podle tabule u plotu průchod trvá asi 45 minut. My měli trochu smůlu, protože včera večer silně pršelo, takže v jeskyni bylo dost vody. Došli jsme asi 100 metrů a pak jsme se museli vrátit, jelikož dál bychom se už museli brodit nad kotníky hlubokou vodou. I tak jsme ale viděli naše první glowworms - známé zélandské světélkující červy.

Před jedenáctou jsme vyrazili směr Milford Sound - bylo to daleko a chtěli jsme stihnout vyhlídkovou plavbu ve tři odpoledne. Den byl proto ve znamení přejezdu, focení krásné přírody z auta a minima zastávek. Jedna zastávka ale byla povinná - dodávka šíleně žere benzín a v jednu chvíli na nás začalo svítit hladové oko, protože jsme ve městě u kempu zapomněli natankovat. Benzínky jsou ale v odlehlejších oblastech poměrně daleko. Jana hlásila dle navigace nejbližší za 20 a další za 40 km. Aleš proto snížil rychlost, a doufal, že to dojedeme. Ve městě Manapouri jsme přijeli k benzínce Allied. Natankovali jsme přes 53 litrů, takže už nám asi moc benzínu nezůstalo. Kupodivu ale v té vísce měli zatím asi nejlepší cenu.

Ve městě Te Anau jsme doplnili zásoby vody a vyrazili na 120 km dlouhou cestu po Milford Sound Highway a přes vrcholový tunel Homer Tunnel ve výšce 945 m.n.m. Bylo krásně, takže všude kolem bylo vidět sněhem pokryté vrcholky hor. Pár fotek jsme udělali, ale moc kochat jsme se nemohli, protože jsme chtěli stihnout loď. To se nám nakonec ale stejně nepovedlo. Nejdřív nás zdrželo čekání na průjezd tunelem - vrcholový tunel je 1,2 kilometru dlouhý, prudce se svažuje směrem k pobřeží a má jen jeden trochu širší jízdní pruh, takže se směry přes den po deseti minutách střídají. My čekali něco kolem šesti minut. Další zádrhel pak přišel po příjezdu na místo, neboť jsme nemohli najít volné parkovací místo. Parkování tu mimochodem stojí 10 NZD (asi 150 korun) na hodinu! Až později jsme zjistili, že je možné zaparkovat zadarmo už o něco dříve a na místo se nechat opět zadarmo dovézt shuttle busem. Tato možnost je ale celkem dobře utajena, při příjezdu jsme si nevšimli žádné cedule. Když už jsme konečně našli místo, museli jsme ještě svést souboj s ultrapitomým parkovacím systémem, kdy se čas zadává spolu se značkou předem. Potíž je v tom, že nedostanete žádnou účtenku nebo potvrzení, takže si nemůžete ani později zkontrolovat, do kdy máte zaplaceno. My nevěděli, jestli plavba vyjde, takže jsme raději zaplatili jen 10 dolarů s tím, že před odjezdem doplatíme zbytek. To nám poradila paní, která parkoviště hlídala. Při odjezdu po nás systém nicméně k našemu nemilému překvapení chtěl 40 dolarů, jako bychom na začátku nic neplatili. A protože jsme nedostali žádné potvrzení a paní už na místě nebyla, nezbylo nám, než první hodinu zaplatit znovu. Skvěle to mají vymyšlené.

Teď ale k té pozitivnější části návštěvy. Milford Sound je jedním z divů Nového Zélandu. Jedná se o obdobu norských fjordů, hluboké údolí mezi vysokými horami se strmými skalními stěnami spadajícími rovnou do moře. Po jeho délce se nachází spousta vodopádů, od malých stružek až po mohutné kaskády. Z hlavního údolí vybíhá několik dalších, lemovaných ještě vyššími horami se sněhovými čepičkami. Po fjordu se konají vyhlídkové plavby, které jsou sice opravdu drahé, ale zážitek to je nezapomenutelný. My nakonec vzali jednu z levnějších (stála pro oba necelé 3000 Kč), i tak ale trvala přes dvě hodiny. Jen místo ve tři jsme nakonec odplouvali před půl pátou. To ale nevadilo, protože počasí bylo pořád krásné a výhledy úžasné. Ještě před plavbou jsme si dali krátkou vycházku Milford Foreshore Walk, odkud je krásný výhled na celý fjord.

Pak už byl čas vyrazit do přístavu. Jeli jsme s Mitre Peak Cruises. Naše loď byla malá, jen pro 75 lidí a s vyhlídkovou palubou. Čaj a káva byly po dobu plavby zdarma. Takhle odpoledne už tolik lidí nebylo, takže nás nakonec na lodi bylo kolem třiceti. Hned po odjezdu z přístavu jsme si mohli po pravé straně prohlédnout mohutný vodopád Bowen Falls. Podle map to vypadalo, že se k němu dá dojít, cesta je ale zničená a je potřeba použít přívoz, za který chtějí 10 NZD. Během plavby jsme krom vysokých skalních stěn, vodopádů a širého moře viděli i Hoiho - vzácný druh tučňáka se žlutým peřím okolo očí, který se vyskytuje jen na Novém Zélandu. Také jsme viděli další lachtany, kteří leželi rozpláclí na velkém kameni. Kousek od nich jsme pak zahlédli početnou skupinu delfínů a kapitán dokonce na chvíli otočil loď, abychom se mohli podívat. Dvakrát nás během plavby vzali pod vodopád a bavili se tím, kdy kdo uteče. Jana vydržela celkem dlouho, nicméně zapomněla před sprchou předat tašku Alešovi, takže jsme měli všechno mokré :D Ještě nám kapitán říkal, že dnes vyšlo skvělé počasí - včera (kdy jsme původně chtěli jet kdybychom stíhali harmonogram) bylo prý mlíko a nebylo nic moc vidět. Nám svítilo slunce a u vodopádů byla často krásná duha.

Po příjezdu jsme si ještě došli na konec přístavní zdi, odkud je také krásný výhled. Pak už jsme utíkali na parkoviště, abychom nemuseli platit další hodinu. Pak už zbývalo jen se vydat zpět přes hory. Před průjezdem tunelem jsme se ale ještě zastavili u starého silničního mostu a zašli jsme se podívat k průrvě The Chasm. Řeka tady překonává zátaras z balvanů uzoučkým korytem a ještě navíc padá trochu do hloubky. Prostě fakt hukot.

Během cesty jsme se nakonec vzhledem k pozdní hodině rozhodli přespat v kempu Gunn's Camp na jedné z odboček z hlavní silnice. Měli jsme štěstí, měli poslední volné místo. Majitelé kempu říkali, že minulou noc měli povodeň a ve čtyři ráno museli budit a stěhovat hosty pryč od řeky. My naštěstí spali klidně, žádná povodeň se nekonala. K večeři byla rýže s masovou konzervou SPAM, která na první pohled po uvaření vypadala nepoživatelně, nakonec byla ale celkem dobrá.

Po večeři jsme si už za tmy dali ještě krátkou procházku, protože majitelé kempu nám doporučili místo asi 500 metrů od kempu, kde je v lese pod převisem možné vidět velké množství glowwormů. Cesta byla dokonce označená a červíci tam opravdu byli, dokonce mnohem víc, než ráno v jeskyních.

Dlouhý den plný zážitků jsme pak zakončili sprchou s krásně teplou vodou ohřívanou nad ohňem. Do kempu není zavedená elektřina, mají vlastní generátor, který by ale k ohřevu vody nestačil, takže mají velký kotel, pod kterým se topí dřevem. Generátor se navíc na noc vypíná, takže čelovky jsou přes noc nutností i do kuchyně, sprchy a na záchod.

Ráno byla šílená zima (třeba 10 stupňů, abychom si rozuměli) a foukal od ledovcové řeky studený vítr. Proti zimě se bojovat dalo - člověk se oblékl. Problémem byly ale místní vyhlášené sandflies. Zatímco si Aleš dopřával horkou sprchu, Jana chtěla uvařit čaj. V silných poryvech větru ale bylo potřeba neustále kontrolovat vařič, a množství sandflies bylo příšerné. Jana si během vaření nasadila přes obličej šátek, čímž si vysloužila od umytého Aleše hlasitý smích. Na kalhotách měla při vaření snad 50 malých mušek. Vyměnili jsme si službu na hlídání vody a Jana utekla do dodávky k menšímu, ale stejně otravnému množství bodavého hmyzu.

Ani jsme neumyli nádobí, abychom hmyzákům nedávali víc šancí si na nás pochutnat a po desáté jsme vyrazili prozkoumat konec silnice. Ten vedl k Humboldt Falls a k úzkému visutému mostu, kterým začínala cesta Hollyford Track. K vodopádům jsme si došli - necelý kilometr na vyhlídku, odkud byly vidět dva vysoké úzké vodopády, které se alespoň 3x lámaly. V lese jsme slyšeli spoustu ptáků, jeden byl slyšet dokonce skoro u nás. Fotky ale nemáme, potvůrky se zdařile schovávaly. Visutý most jsme si pak přešli. Je uzoučký, unese jen 10 lidí najednou a docela se s námi při chůzi rozkejval.

Cestou zpátky na hlavní silnici jsme párkrát zastavovali, například u Moraine Creek, kde byl ještě užší a delší most, jen pro 5 lidí. Nebo v lese uprostřed ničeho, kde nám přeletěli před autem dva papoušci Kākā. U nich jsme zastavili a trochu si je nafotili. Nakonec se ukázalo, že jich na okolních stromech je celá skupinka, viděli jsme jich alespoň šest. Trochu poprchávalo, ale pohled na papoušky v přírodě člověka potěší. Ještě jsme si pak přešli mostek u začátku cesty Lake Marian Walkway. Ten se při normální chůzí tak kymácel zleva doprava, že Alešovi se pletly nohy a Jana se musela zastavovat.

Najeli jsme zpět na hlavní silnici a zamířili do Te Anau. Ještě jsme cestou udělali pár zastávek, ale byla zima, a vršky hor byly skryté v mracích. V zatáčce na trávě jsme viděli páreček zřejmě blue duck - místní barevné kachny. Pěkná byla i zastávka u Mirror Lakes. Jezírka sice nezrcadlila kvůli větru a mrakům skoro nic, ale byla pěkná, pluly po nich kachny a viděli jsme asi tři další druhy ptáků a celkem blízko - zeleného se žlutou čepičkou, červeného zpívajícího a většího tmavého s bílým bříškem.

V Te Anau jsme si nakoupili něco málo zásob a v blízkém parku u stejnojmenného jezera si na lavičce dali oběd s úžasným výhledem na ono jezero. Bylo skoro zataženo, a když se slunce schovalo, byla celkem dost zima. Po jídle jsme vyrazili na další delší přejezd. Opět se okolí proměnilo - spousta ovcí, krav na zelených pláních, za nimi se zvedaly kopečky a v dálce hory. Projeli jsme i krátkou intenzivní přepršku. A nakrmili jsme cestou trochu auto, které na nás už zase koukalo svým hladovým okem.

Také jsme udělali několik zastávek u jezera Wakatipu, na které byly ze silnice moc krásné vyhlídky. Za námi se v dálce blížil silný liják, takže pohledy zpět měly lehce apokalyptický nádech.

Nedaleko města Queenstown jsme se zastavili u mostu Kawarau Gorge Bridge z roku 1880, který je nyní v soukromých rukách a skáče se z něj bungee jumping. Dopravě neslouží od roku 1963. Naštěstí je ale možné přes něj normálně přejít, dokonce u něj je i vyhlídková plošina s krásným výhledem.

Od mostu jsme zamířili na Crown Range Road, nejvyšší hlavní silnici na Novém Zélandu. Ta začíná několika serpentinami v prudkém stoupání, takže si konečně Aleš trochu zakroutil volantem. Sedlo se nachází ve výšce 1121 m.n.m. a my tam přijeli těsně před západem slunce, který jsme si tak mohli i s malou svačinkou vychutnat. Ještě předtím jsme si ale dali malou procházku po úbočí jedné z hor, abychom se na sedlo mohli podívat z výšky. Parkovalo tu i hodně karavanů. Na sedle se totiž dá i strávit noc na parkovišti, ale jen pokud máte nálepku self-contained. Tu my bohužel na autě nemáme, a tak jsme museli pokračovat dál. Cesta ze sedla dolů byla méně z kopce a s menším množstvím zatáček, než jsme čekali, takže se nám podařilo těsně před soumrakem dorazit do města Albert Town, kde jsme zastavili v místním kempu u řeky. Kemp je sice v podstatě jen několik holých plácků mezi stromy, plus k tomu navíc záchody, zato se tu ale platí jen 7 NZD za osobu za noc. Celou dobu nám ale před autem utíkala spousta zajíců, viděli jsme jich snad 40. Chvilku nám trvalo, než jsme vybrali vhodné místo, protože v jednom rohu kempu byla parta podivných lidí pouštějících hlasitou tuc-tuc hudbu. Nakonec jsme ale našli plácek, kde nebyla hudba moc slyšet, dali si večeři a šli spát.

Ráno jsme se vzbudili a hned začali dělat snídani. Zajíců kolem už tolik vidět nebylo - Aleš viděl jednoho, Jana dokonce žádného. Před odjezdem z kempu jsme se ještě zašli podívat na nedaleký visutý most přes Hawea River. Byl dlouhý, ale celkem bytelný, protože po něm vedla i cyklotrasa.

V půl jedenácté jsme vyrazili a pokračovali po silnici SH6 dál na sever. Otevíraly se nám krásné výhledy na okolní kopce a jezera, celkem často jsme dělali kochací a fotící zastávky. Projížděli jsme kolem Lake Hawea a Lake Wanaka. Tentokrát nám počasí vyšlo a viděli jsme i zasněžené špičky okolních hor.

Kolem poledne jsme zastavili na parkovišti u Blue Pools. Bylo úplně plné, takže jsme museli chvíli čekat na volné místo. Navíc nás několikrát předběhla právě přijíždějící auta, až se Jana naštvala a uvolněné místo šla hájit vlastním tělem. To se vyplatilo, neboť jinak by nám tam opět vjelo právě se přiřítivší auto.

Bylo vidět, že toto místo je turisticky velmi frekventované, lidí tu bylo mraky. Cesta nejdřív zvolna klesala lesem k prvnímu visutému mostu, pak následoval krátký boardwalk, končící u druhého visutého mostu. Z toho byl krásný výhled na ony bazénky. Řeka Blue River tu vytéká z úzké soutěsky a rozlévá se na štěrkovém poli, než se vlévá do Makarora River. Konec soutěsky je hluboký a voda krásně modrá, ale nepřišlo nám to až tak úchvatné. Na tabuli bylo nicméně napsáno, že pokud je povodeň na obou řekách současně, může se v bazéncích nahromadit štěrk a tím pádem nejsou modré. Vyčistí se pak až další povodní. Tak možná to byl i náš případ, jelikož nedávno silně pršelo. Prohlédli jsme si bazénky shora z mostu a pak si šli na chvíli sednout na kameny u soutoku obou řek. Tam jsme se ještě chvíli kochali a pak se vrátili k autu. Tím jsme přejeli malý kousek do blízkého kempu, kde jsme si u stolku dali oběd s krásným výhledem do údolí.

Po obědě jsme pokračovali dál po silnici do města Haast přes Haast Pass, který ale měl tak nenápadný vrchol, že jsme si uvědomili, že jsme ho přejeli, až po nějaké chvíli klesání. Na druhou stranu na vrcholku nic extra nebylo, ani žádný výhled, jen vysoký les. Sedlo se totiž nachází poměrně nízko, jen 562 m.n.m.

Cestou jsme si také udělali několik krátkých zastávek. K vodopádům Fantail Falls a Thunder Creek Falls to v obou případech bylo jen asi 200 metrů a koukali jsme na ně z vyhlídky přes řeku. Zejména Thunder Creek Falls byly moc pěkné, jen u nich bylo dost sandflies. K vodopádu Roaring Billy Falls to bylo asi půl kilometru a koukalo se na něj dost z dálky, takže nic moc. Krásná ale byla cesta lesem k řece mezi stromy porostlými mechem a za zpěvu ptáků. Zastavili jsme se také u mostu, který se jmenuje Gates of Haast. Je úzký, jednopruhový a pod ním v soutěsce burácí řeka.

Ve městě Haast jsme dobrali pitnou vodu u totálně nejluxusnějších záchodů, co jsme zatím viděli. Většinou jsou záchody u silnic jen díra v zemi, tady ale měli splachovací se zamykáním na tlačítka. Navíc reproduktor v kabince oznámil, že dveře jsou uzavřeny, časový limit na použití je deset minut a pak začal ve smyčce přehrávat vážnou hudbu. Samozřejmostí bylo závěrečné poděkování za využití Exeloo.

Po dlouhém impozantním jednopruhovém mostě s dvěma vyhýbacími místy jsme překonali Haast River a zamířili k Ship Creek. To se tak jmenuje podle nalezených zbytků Skotské lodi Schomberg, která v roce 1855 ztroskotala u Austrálie na své plavbě z Liverpoolu do Melbourne. Trosky k novozélandským břehům překonaly vzdálenost přes 2000 km od místa ztroskotání. Vedou odsud dvě asi půlhodinové cesty. Jedna prochází močálem, kde rostou obrovské stromy kahikatea (white pine). Na sekvoje nemají, ale vysoké mohou být až 65 metrů a hlavně druh pochází z větve kterou je možné vysledovat až do Jurského období. Druhá cesta pak jde písečnými dunami u pláže a vede k jezírku, které se mezi dunami vytvořilo. Zpátky z téhle druhé cesty jsme se vraceli po oblázkové pláži, kde je prý občas možné vidět místní žlutooké tučňáky. My ale neviděli nic, krom kamínků a mušlí.

To se ale změnilo na Monro Beach, kam jsme s malou zastávkou na vyhlídce Knights Point přejeli. K pláži se šlo necelé 2 km pěšky po krásné cestě pralesem podél potoka a přes jeden krátký visutý most. My zvažovali, jestli to má smysl. Aut ale bylo na parkovišti docela dost a navíc tam byla cedule, že tučňáci se na pláži vyskytují od července do listopadu. Celkem jsme hnali, protože už bylo pozdě. U pláže ale je kolonie tučňáků a to jsme si nemohli nechat ujít. Hned když jsme přišli, viděli jsme v dálce na konci pláže dva tučňáky (Jana tedy jen jednoho). Bylo to ale nic moc, protože byli daleko a ani jsme nestihli vytáhnout foťák a už se schovali za kameny. Přesunuli jsme se na místo, kde už několik lidí čekalo, a vyhlíželo další tučňáky. Když se dlouho nic nedělo a už jsme byli celkem vymrzlí a chtěli vyrazit zpět, Aleš se najednou otočil a mezi kameny asi deset metrů od sebe uviděl tučňáka. Rychle ho ukázal Janě a konečně jsme se mohli oba pořádně pokochat. Tučňák se kousek od nás odkolébal do moře a nezapomněl při tom náležitě zapózovat. To byla ale klika. Ještě chvíli jsme koukali, ale tučňák zmizel v moři a další už se neobjevovali, takže jsme po chvíli zamířili zpátky k autu a vyrazili hledat kemp.

Jana původně našla jeden několik desítek kilometrů daleko, ale Aleš si při řízení všiml jiného kempu, když jsme projížděli kolem jezera Paringa, tak jsme to hned otočili a vjeli dovnitř. Na zvonek na recepci nejdřív nikdo neodpovídal, ale když už jsme to chtěli vzdát a vyřešit placení až ráno, objevila se paní a ubytovala nás. K večeři jsme si udělali těstoviny s červenou omáčkou a brzy usnuli.

Přes noc i ráno silně pršelo, budík jsme posunuli na 8.40, protože se nám vůbec nechtělo do toho marastu vstávat. Přestavěli jsme postel na stolek a lavice a Aleš přeparkoval auto blíž ke kuchyňce. Uvařili jsme si horký čaj, v toustovači opekli tousty a dojedli sýr. Kolem desáté, kdy byl check-out jsme vyrazili dále do deště.

Ve městě Fox Glacier jsme zjistili, že celé údolí a všechny traily u ledovce Fox Glacier jsou uzavřené. Jeli jsme tedy dál a ve městě odbočili k jezeru Matheson. Za pěkného počasí je možné odtud vidět hory Mt Cook a Mt Tasman, případně za bezvětří i jejich odrazy na hladině. Na parkovišti jsme si na sebe oblékli pláštěnky a vyrazili na čtyřkilometrový okruh okolo jezera. Les byl plný ptáků a v rákosí létali malí zelení ptáčci. Bohužel výhledy na ledovce a hory se moc nekonaly. Jedna z vyhlídek se jmenuje View of Views - odtud pochází typický zrcadlový pohled na hory na Novém Zélandu. Díky obrázkům na ceduli jsme měli představu, jak krásná je vyhlídka za lepší viditelnosti. Nám naštěstí během procházky přestalo alespoň na chvíli pršet, začalo opět až když jsme se blížili k autu.

Na benzínce jsme natankovali dražší benzín, jelikož jsme si na internetu přečetli, že ve městě Franz Josef jsou ceny ještě šílenější. Přejeli jsme kopečky a řeku Omoeroa a těsně před městem uhli na úzkou přístupovou silnici k ledovci. A za vytrvalého deště zanedlouho dorazili na parkoviště u ledovce Franz Josef Glacier. Tam jsme si dali oběd, a protože nepřestávalo pršet, chvilku jsme přemýšleli, jestli půjdeme k ledovci. Nakonec jsme se rozhodli vyrazit i přes silný déšť. Lidé vracející se z cesty říkali, že ledovec vidět je. Údolím je možné po asi pěti kilometrech dojít až k čelu ledovce, tahle část byla ale opět uzavřena, takže jsme se museli spokojit s asi půlhodinovou procházkou na konec lesa, odkud byl ledovec vidět ze vzdálenosti asi čtyř kilometrů. Vlastně byla vidět jen spodní část ledovce, zbytek byl schovaný v mracích. I tak to byl ale pěkný pohled a vzhledem k neustávajícímu prudkému dešti nám to docela stačilo. U ledovce jsme potkali pár indického vzhledu, který asi ještě nikdy neviděl ledovec, tak jsme jim museli ukazovat, co je ledovec a co ne. Aleš jim pak udělal malou přednášku o ledovcích v Rakousku a Norsku, vypadali docela spokojeně :)

Úplně mokří jsme se vrátili k autu a přemýšleli, jestli ještě dáme další bod dnešního programu - Tatare Tunnels Walk. Jedná se o krátký trail, který stoupá k několika úzkým tunelům a akvaduktu, které dříve přiváděly vodu k malé vodní elektrárně. Celkem se takhle prý dá pod zemí projít asi půl kilometru. Nakonec se ale žádná další procházka nekonala, protože když jsme v ještě silnějším dešti dorazili k začátku cesty, zjistili jsme, že je také uzavřena a spolu s ní i druhá záložní cesta - Callery Gorge Walk, která vede podél pozůstatků těžby zlata a končí u historického mostu s výhledem do říční soutěsky.

Nezbylo nám tedy, než pokračovat dál v cestě, což bylo dobrodružství samo o sobě, protože k silnému dešti se přidal i velmi silný vítr, takže občas dalo docela práci vůbec udržet dodávku na silnici. Po 75 krušných kilometrech jsme dorazili do kempu u jezera Ianthe. Ukázalo se, že kemp se nachází jen asi metr nad hladinou jezera, které bylo viditelně vylité z břehů a byly na něm celkem vysoké vlny. Minimálně byly pod vodou i lavičky a cedule. Chvíli jsme váhali, ale nakonec jsme se rozhodli zůstat, protože další kemp byl celkem daleko. Zaparkovali jsme vedle velkého autobusu, jehož řidič nám rozměnil desetidolarovou bankovku za dvě pětidolarové, což částečně vyřešilo náš problém, že jsme neměli přesnou částku na zaplacení kempu. Potřebovali jsme zaplatit 16 NZD, ale měli jsme jen dvě desetidolarové bankovky a dvě dvoudolarové mince. Bohužel se Aleš zapomněl zeptat i na mince, takže rozměnil jen bankovku a až pak mu došlo, že z mincí částku stejně nedáme dohromady. Nakonec jsme se ale rozhodli pána z autobusu nechat spát a věnovali kempu dolar navíc. Tenhle kemp byl totiž bez obsluhy a peníze se dávaly do obálky do schránky.

V kempu byl naštěstí i přístřešek, pod kterým se dalo uvařit, jídlo jsme si pak snědli v autě a šli spát. Počasí bylo celkem strašidelné, pořád silně pršelo a vítr občas celkem silně zacloumal dodávkou, až se celá zahoupala. Nakonec se ale vítr v noci utišil a my si užili celkem příjemný spánek.

Šílený déšť a vítr přes noc ustal a nám se po probuzení naskytl pohled na zrcadlové jezero. Stačila ale půl hodina a zadní část jezera už se vlnila. Bylo vlastně docela zábavné při snídani pozorovat auta, jak zastavují na vyhlídce, fotí si potopené lavičky a jedou dál. My nijak nespěchali. Konečně totiž svítilo sluníčko, takže jsme dali sušit co se dalo, především pláštěnky.

Cestou jsme zastavovali na různých vyhlídkách, protože jsme jeli podél pobřeží, které bylo velice fotogenické - rozeklané skály a o ně se tříštící vlny. Dnešní navigace byla jednoduchá - pořád po hlavní, a pak na kruháči, který dvakrát protínají koleje, doprava.

Jeden takový kruhový objezd jsme potkali. Značek, zákazů a příkazů u něj bylo dost. Hned za odbočkou byl vystaven jeden segment původního dřevěného mostu Arahura Bridge z roku 1886. Most byl 211 metrů dlouhý a kombinovaný - používala ho železnice a jednopruhová silnice se střídavým provozem. V roce 2009 byl nahrazen moderním silničním a železničním mostem. Na tomto místě také proběhlo naše první setkání Wekou. Viděli jsme nelétavého hnědého ptáka, o malinko většího, než naše slepice. Nejdřív jsme si mysleli, že je to Kiwi, ale nemělo to dlouhý zobák a vlastně to bylo na Kiwi celkem malé. Později jsme zjistili, že to je Weka a viděli jsme jich pak ještě hodně.

Pokračovali jsme po cestě dál, koukali na ovečky a metro dezert krávy (hlavu až nohy a zadek měly tmavé, břicho měly bílé). Až když se silnice opravdu změnila skoro v polní cestu se Jana podívala do navigace a zjistila, že kolejemi protínaných kruhových objezdů je na hlavní silnici víc. Prostě jsme uhnuli moc brzy a zajeli si asi deset kilometrů, po jakési venkovské silnici. Ta naštěstí byla celkem rovná a dalo se na ní jet chvílemi i 100km/h, takže nás tato odbočka stála celkem jen půl hodiny času navíc. Na druhý pokus už jsme odbočku trefili.

U města Otira jsme jeli kolem hotelu, který měl na střeše dřevěného Gluma, opodál Gandalfa s drakem a ještě spoustu dalších soch. Silnice vedla nádherným údolím a konečně jsme si užívali i výhledů na hory. Začali jsme stoupat na Arthur's Pass. Před námi modro a krásně.

V jednom místě jsme projeli kratičkým tunelem a galerií, po jejíž střeše byl převedený potok, tvořící celkem mohutný vodopád. Chvilku jsme se zastavili na jedné vyhlídce, ze které nebylo vlastně vůbec nic vidět, výhledy už zřejmě zarostly. Kousek dál u vyhlídky na silniční viadukt, který nahradil sesuvem zničenou část silnice, jsme si všimli, že nás zezadu plíživě stíhá tmavý mrak a déšť. A jen co jsme si toho všimli, už byl u nás a my se běželi schovat do auta. Počasí nás celkem naštvalo, protože jsme měli naplánované nějaké to chození. Dali jsme si tedy v autě oběd a kupodivu déšť mezitím ustal.

Přejeli jsme vrchol průsmyku a zastavili se u infocentra, které je nedaleko vrcholového nádraží. Nakonec jsme se i s ohledem na čas a počasí rozhodli dát si několik kratších procházek. Nejdřív jsme se zašli podívat pár set metrů na železniční most, vedoucí k vrcholovému tunelu dlouhému 8,5 kilometru. Práce na něm začaly v roce 1908, dokončen ale byl až v roce 1923. Pak jsme si prošli kratičký Millenium Walk k vodopádu v soutěsce Avalanche Creek. Všude před námi utíkaly malé myšky, bylo jich tu spousta. Pak jsme autem popojeli o kousek zpět na kraj vesničky a vydali se na asi dvoukilometrový výlet horským lesem k vyhlídkám na Bridal Veil Falls a Devil's Punchbowl Falls. Oba vodopády jsou vysoké přes sto metrů a obzvlášť ten druhý je opravdu mohutný. Bohužel jsme si zapomněli vzít pláštěnky a samozřejmě, že asi v půlce začalo pršet. Nejdřív lehce, pak silněji a k autu už jsme docházeli promočení a v celkem silném lijáku. I tak jsme si ale zvládli dát ještě krátkou procházku k Bealey Chasm a k vyhlídce na Twin Falls, Aleš ještě krátce vyběhl z auta ke kamennému sloupu na vrcholku průsmyku. Pak už jsme se konečně převlékli do suchého a vyrazili z hor zpátky k pobřeží.

Jeli jsme nejdřív stejnou cestou, ale pak jsme zvolili zkratku přes scénickou Lake Brunner Road, kde byl i celkem velký úzký most s jedním jízdním pruhem. Těsně před koncem zkratky pak byla uzavírka a objížďka, naštěstí ne moc dlouhá. Nicméně asi jen díky tomu jsme si všimli zbytků uhelného dolu Brunner Mine s velkým visutým mostem, po kterém kdysi převáželi důlní vozíky a tudíž na něm byly i koleje. Ty už tam dnes po rekonstrukci povrchu ale nejsou. U dolu byl i památník důlního neštěstí roku 1896, při kterém během série výbuchů uhelného prachu zahynulo 65 horníků. Jde o největší důlní neštěstí v historii Nového Zélandu. Dnes už z budov dolu zbývají jen ruiny zpřístupněné jako muzeum pod širým nebem a nedávno opravený visutý most. My si s ohledem na čas prošli jen malou část a přešli most na druhou stranu řeky. Pak jsme pokračovali do kempu.

Noc jsme tentokrát přečkali v kempu hned u moře ve městě Rapahoe. Z valu za naším stáním byly vidět skály v moři, o které se rozbíjely vlny. Stáli jsme tak 20 metrů od moře, od kterého nás dělil onen kamenný val. Recepce byla už zavřená a platilo se pomocí obálek, my ovšem opět neměli přesnou částku - potřebovali jsme 30 NZD a měli jsme jen 50 a 10 NZD. V nedalekém motelu už měli také zavřeno, takže nám nezbylo než se opět pustit do našeho oblíbeného sportu - shánění někoho, kdo nám rozmění přímo v kempu. Kupodivu jsme hned na začátku kempu potkali pár, který měl na rozměnění a my tak mohli zaplatit za pobyt. V kempu byly zajímavě vyřešené sprchy - byly dvě a umístěné v obývací místnosti. Sprchovalo se v nich ale dobře. Janinka nám k večeři udělala výborné palačinky, které potom Aleš s chutí zblajznul. Bohužel mu ale tak chutnaly, že nám na snídani zbyly jen tři.

Později večer se nám podařilo zastihnout na Messengeru Káju, takže jsme si krásně popovídali a popřáli jí hodně štěstí u státnic. Kolem půlnoci jsme definitivně odpadli a šli spát.

Přes noc a ráno střídavě pršelo. Během jedné takové přepršky nás vzbudil budík. Za sucha jsme se přesunuli do kuchyňky, dojedli jsme palačinky a dali si se zbytkem mléka cereálie. Během toho zase začalo pršet. Když jsme si ale šli vyčistit zuby, už zas svítilo slunce. U auta zas začalo pršet. Úplně to vypadalo, že tam nahoře se nemůžou dohodnout, jestli si to slunce už zasloužíme, nebo nás ještě chvilku budou trápit deštěm.

Než jsme před jedenáctou vyrazili, už byla zas modrá obloha. Naposledy jsme si vyfotili moře, načepovali pitnou vodu a vyrazili na cestu. Jeli jsme podél pobřeží, takže jsme hodně zastavovali a kochali se výhledy. Jana z okénka viděla pěkné skalní okno, tak se Aleš otočil, abychom si ho mohli lépe prohlédnout.

Překvapivě svítilo sluníčko a déšť ustal. Dojeli jsme k infocentru u Pancake Rocks. Vyhlídli jsme si plecháček s kiwi a přidali ho do naší omezené sbírky suvenýrů.

Pancake Rocks and Blowhole Walk je krátký okruh s vyhlídkami na vápencové skalní útvary, tvarované větrnou a vodní erozí do různých bizarních útvarů, děr a jeskyní. Zdejší vápenec vznikl ukládáním sedimentů na mořském dně asi 2 km pod hladinou. Měnící se tlak vody pak způsobil vznik různě tvrdých vrstev, které dnes, po vyzdvižení geologickými procesy z mořských hlubin, připomínají na sebe naskládané palačinky. Moře se tříštilo o skály a vlny vytlačující vzduch ze skalních dutin vytvářely v některých místech blowholes. Z těchto děr pak s různou intenzitou podle síly příboje vychází silný vítr, někdy i s vodní tříští či pěnou. Tento jev je zároveň provázen syčením unikajícího vzduchu a někdy i vzdáleným duněním příboje. Některé z těchto děr jsou vzdáleny i stovky metrů od pobřežních útesů. Procházeli jsme se po cestě kolem útesů, poslouchali dunění vln v jeskyních pod námi a mnohokrát dostali mořskou sprchu. I duhy jsme se díky stále svítícímu slunci dočkali.

Když jsme si celý okruh prošli, vzali jsme si z auta čelovky a vyrazili asi 5 minut pěšky z parkoviště k Punakaiki Cavern. Jeskyně je volně přístupná a podle toho také vypadá. Stěny počmárané a ozdob také mnoho nezbylo, byť pár krápníků se nám objevit podařilo. Jen poměrně malá část jeskyně se dá projít bez plazení a je nutné mít své vlastní světlo.

Pozdní oběd (jiné na Novém Zélandu neumíme) jsme si dali na pěkné vyhlídce u silnice s výhledem na moře tříštící se o vysoké skály. Kromě přírody jsme také mohli sledovat další auta, která se na vyhlídce zastavovala. Třeba dodávku plnou Asiatů.

Když jsme konečně chytili signál, Jana našla informaci o uzavírce našeho plánovaného treku - Charming Creek Walk je zřejmě kvůli sesuvům půdy uzavřen. Poslední aktualizace před 8 dny. Dojeli jsme na místo a opravdu - ta nejzajímavější prostřední část byla zavřená. Aspoň jsme si ale prohlédli stojící nákladní vlak a viděli funkční nákladní lanovku s vozíky.

Pokračovali jsme dále na sever a opět začalo poprchávat. Jana v místech se signálem našla alespoň krátkou procházku s názvem Chasm Creek Walk. Nakonec se z toho vyklubala celkem pěkná cesta, vedoucí po bývalé železniční trati. Koleje už tu dávno nebyly, jen vysoká tráva. V krátkém úseku tu trať procházela zářezem, několika krátkými mosty a dokonce i krátkým tunelem. V místech, kde bylo sucho byl tunel pěkně začouzený od sazí z parních lokomotiv, jinak ho stékající voda umyla. Došli jsme až k uzavřenému původnímu dřevěnému mostu. Přes něj už se nedalo jít, takže žádnou propast jsme neviděli. I tak to byla ale pěkná procházka. Viděli jsme opět pelášit po cestě Weku a nějaké další ptáčky. Na několika místech rostl po skalách mech, kterým stékala na zem voda.

Posledním úsekem cesty byl přejezd zalesněné a opuštěné vrchoviny z města Westport do města Karamea. Cesta byla dlouhá několik desítek kilometrů a během ní jsme viděli asi dva domy. Silnice se klikatila a v jednom místě byl dokonce krátký úsek bez asfaltu. Aleš si tedy opět užil nějaké to kroucení volantem, tento úsek jsme ale jeli přes hodinu.

Celý den jsme taky drželi palce Káje, která dneska měla státnice. Na Wikicamps jsme si našli levné ubytování se sprchou - pouze 10 NZD za člověka. To mívají většinou v kempech, kde je jen suchý záchod. Tady je kuchyňka, společenská místnost a (což ocenila zvláště Jana) staré piano. Po večeři si Jana něco málo zahrála a Aleš přitom dopisoval zápisky.

V autě jsme pak konečně objednali trajekt na severní ostrov, jelikož jsme předtím pořád nevěděli, jak budeme stíhat a ceny s blížícím se datem značně rostou. Spát jsme šli v jedenáct, abychom zítra všechno stihli.

Přes noc pištěla venku nějaká siréna, a byla slyšet i přes špunty v uších. Aleše pak ráno dost bolela hlava. Vstali jsme v půl osmé, dali si tousty se sýrem v místní kuchyňce, napsali vzkaz do knihy hostů a vyrazili, už opět za deště. Před půl desátou už jsme vjížděli na neasfaltovou silnici. Na začátku byla cedule "Warning - not suitable for campervans". Ještě že jsme oba programátoři - warning jsme s klidným svědomím ignorovali a jeli dál. Pan správce kempu nám včera totiž říkal, že to naše dodávka v pohodě zvládne. Cedule se pak objevila podél cesty ještě asi 5x. Třináct kilometrů po štěrkové silnici jsme zvládli za 35 minut. Náš Nissan se do prudkého kopce nejlíp měl při rychlosti kolem 10km/h. Ale ani jednou nepodhrábl, cesta byla naprosto v pohodě a Aleš si ji za volantem patřičně užíval.

V deset jsme úspěšně dojeli na parkoviště, kde už bylo pár aut, jejichž osádky na nás dost nevěřícně koukaly. Zase se drželo alespoň chvilku počasí bez deště. Vzali jsme si batoh a dali do něj jak bundy, tak pláštěnky. Nejdřív jsme vyrazili směr Oparara Arch - 1 km vzdálený vápencový oblouk, největší na jižní polokouli. Šlo se k němu podél řeky krásně zbarvené do oranžova.

Oblouk byl majestátní a obrovský, 219 m dlouhý, až 79 m široký a 43 m vysoký. Hluboko pod ním hučela řeka, podél které jsme došli na vyhlídku, odkud byla vidět obrovská jeskyně, kterou řeka protéká nitrem kopce. Na stěnách byly dokonce vidět zbytky krápníků - kdysi byla jeskyně nejspíš ještě delší. Celkem dlouho jsme nasávali atmosféru tohoto místa a pak vyrazili zpět k parkovišti. Těsně před ním opět začalo trochu pršet, takže jsme s ohledem na předpověď rovnou nahodili pláštěnky.

U auta jsme doplnili zásoby a vydali se na trošku delší výlet k Moria Arch Cave a jezírku Mirror Tarn. Ze začátku byla informační cedule o výstavbě tohoto trailu. Netrvalo dlouho a dorazili jsme k díře v zemi s řetězem, kudy se vstupovalo do jeskyně pod obloukem Moria Arch. I tady jsme strávili hodně času, možná ještě víc, než u Oparara Arch, i když tenhle oblouk nebyl tak vysoký a mohutný. I tady ale pod ním protékala řeka. Připadali jsme si tu opravdu jak někde v horách u vstupu do Morie. Na stěnách byly ještě zřetelnější zbytky krápníků a od stropu visely kořeny rostlin. A po nějaké době jsme navíc objevili menší boční jeskyni, do které se dalo vydrápat přes vyplavený mohutný kmen stromu.

Když jsme vylézali ven zpod oblouku, začínalo akorát pršet. Než jsme ale dorazili k vyhlídce na oblouk, spustil se pořádný liják, tentokrát doprovázený i občasným úderem hromu. A nám zbývalo ještě 2,5 kilometru zpět k autu. Ty jsme prošli rychle a bez dlouhých zastávek. U Mirror Tarn jsme udělali jen jednu rychlou fotku, neboť zrovna velmi hustě pršelo a navíc se akorát ozval silný hrom, i když blesk jsme neviděli. Každopádně jsme nechtěli dlouho zůstávat v blízkosti vodní plochy. K autu jsme dorazili s úplně promočenými botami a spodky nohavic.

Ještě jsme ale chtěli vidět jeskyně, a proto jsme nasedli do auta a popojeli ještě tři kilometry na úplný konec silnice. Mezitím přestalo pršet, takže kratičkou cestu ke vstupu do jeskyň jsme proběhli jen v bundách, akorát jsme se museli vyhýbat několika hlubokým kalužím přes celou šířku cesty. V jeskyních bylo ale překvapivě sucho, jen ze skály nad vstupem crčela voda. První jeskyně - Crazy Paving Cave - byla zajímavá jemnou hlínou, která v suchém prostředí rozpraskala do pravidelných obdélníků. Jeskyně byla ale krátká a během pěti minut jsme byli venku. To druhá jeskyně - Box Canyon Cave - byla něco jiného. Po dřevěných schodech jsme sestoupili do velké chodby, na šířku i výšku určitě přes pět metrů. Po stranách byly vidět zbytky krasové výzdoby. Z hlavní chodby odbočovalo několik dalších. Některé jsme prolezli až na konec, jiné ale pokračovaly ještě dál. Pak jsme zjistili, že i zával, kterým končila hlavní chodba se dá nadejít a chodba za ním ještě kousek pokračuje. Pak byly ze stropu popadané kameny, které se daly podlézt. Do toho už jsme ale nešli, abychom nebyli celí od bahna. V tomhle místě jsme viděli několik glowwormů, kokon jeskynního pavouka a ve stropě bylo vidět velké množství zkamenělých mušlí. Dalo by se tu asi strávit hodně času, my už jsme se ale museli vrátit k autu.

Popojeli jsme zpátky k parkovišti u oblouku, kde byly stoly a záchody a kolem páté si dali chleba se sýrem k pozdnímu obědu. Odháněli jsme žebrající Weky. Pak jsme vyrazili na další přejezd. Cestu zpátky po štěrkové silnici jsme naštěstí i přes déšť zvládli bez problému. V sedle mezi Karameou a Westportem bylo mlhavo a místy jsme museli jet hodně pomalu, protože nebylo moc vidět. Ve Westportu jsme na stejné benzínce nabrali krmení pro dodávku a jeli dále. Aleš si místo vlněného trička oblékl havajskou košili.

Další cesta vedla kolem Buller River, velké široké řeky, podél které se klikatila jak naše silnice, tak na protější straně železnice. Zastavili jsme se na Kilkenny vyhlídce, před kterou se široká silnice na chvilku mění v úzkou jednopruhovou, která pod skalním převisem prochází úzkým místem údolí. Čas byl ale opět neúprosný a tak jsme museli zastávky omezit a spěchat dále. Slunce už zapadlo a my jsme ještě chtěli stihnout vodopády Maruia Falls, což se nám i povedlo, byť velmi těsně. Když jsme se vraceli ze spodní vyhlídky byla už skoro tma.

První vytipovaný kemp byl zavřený, takže jsme museli pokračovat několik desítek kilometrů dále. Alespoň jsme ale ušetřili. Kolem půl jedenácté v noci zastavili ve skoro prázdném DOC (Department of Conservation) kempu, který je zdarma, udělali si zalévací polévku a šli rychle spát.

Ráno jsme se vzbudili a svítilo sluníčko! Neuvěřitelné. Když pak ale Aleš vyndal ven pláštěnky, aby uschnuly, tak se zas schovalo. Voda na čaj se ve vařiči vařila extrémně dlouho, že jsme se na ní načekali. Bylo to tím, že jsme potřebovali spotřebovat zbytky plynu ve dvou kartuších.

V půl deváté jsme vyrazili na cestu do Pictonu na trajekt. Silnice byla široká a rovná a dalo se po ní celou dobu jet celkem rychle. Krajina se opět změnila, silnice vedla podél řeky Wairau River, objevovaly se vinice a zelené kopečky. Po cestě ale nebyly žádné vyhlídky a nedalo se moc zastavovat. I díky tomu jsme už v 11 hodin tankovali v blízkém městě Blenheim, kde na pumpě dobírali palivo i dva veteráni. Ve městě jsme rovnou dokoupili zásoby na další dny. V obchodě New World mají samozřejmě spoustu akcí podmíněnou kartičkou. My si u kasy nechali kartičku dát, mají i speciální papírovou pro turisty bez žádného vyplňování osobních údajů.

Do Pictonu jsme přijeli před jednou hodinou, tedy s více než hodinovou rezervou. Vystáli jsme si v autě krátkou frontu na check-in, kde se divili, proč jim u okénka Aleš otevírá dveře. Přestalo nám totiž fungovat elektrické otevírání okének, takže okénko u řidiče nejde otevřít. Aleš tedy vždy musel otevřít dveře nebo vystoupit. Jinak ale vše proběhlo bez problémů a za chvíli jsme se zařadili do další fronty. V autě jsme dopisovali zápisky a vybírali fotky. Před druhou hodinou jsme dostali pokyn k nalodění na trajekt.

Vyšli jsme si z Decku 3 až úplně nahoru, kde sice foukal vítr, ale bylo pěkně vidět. Sousední trajekt Interislander měl vyrazit až po nás, ale nakonec nás předběhl a my startovali s malým zpožděním.

První část cesty trajektem vede dlouhým a úzkým, fjordu podobným průlivem. Někdy byl břeh opravdu dost blízko. Jednou jsme dokonce viděli v dálce skotačit delfíny. Když jsme vyjeli z průlivu mezi kopci na otevřené moře v Cook Strait, Jana si zalezla dolů, kde tolik nefoukalo. Dokonce našla i místo k sezení. Těsně před Wellingtonem začalo jemně pršet a foukal opravdu silný vítr, že se skoro nedalo na palubě stát. Přesunuli jsme se na vyhlídku na příď lodi a vždycky chviličku bojovali s větrem a pak se zase schovali do závětří.

Welington je oproti malému Pictonu velké město s vícepruhovými silnicemi, semafory a věžáky. Centrum je ale poměrně malé. Stačí chvilka jízdy a najednou jsou všude malé domečky a vilky, jako na venkově.

Jeli jsme delší a hezčí cestou přes Takarau Gorge Road. Ta se nachází poměrně vysoko nad městem a klikatí se mezi zelenými kopečky na předměstí. Viděli jsme ptáčky, kachny s kachňátky a spoustu ovcí.

Do kempu jsme přijeli už v půl osmé a vyprali si konečně oblečení, které nám už opravdu docházelo. V kuchyni jsme si pěkně popovídali s jedním Američanem z Jižní Karolíny, který na Novém Zélandu teď pracuje. Udělali jsme si těstoviny, prohřáli se v úžasné horké sprše a nakonec šli stejně spát kolem půlnoci - zápisky, zápisky, zápisky. Nedají nám spát :D

Po delší době jsme se ráno vzbudili a bylo nám teplo, venku dokonce trochu svítilo slunce. Bez deště jsme si v kuchyňce připravili snídani a využili chvíle volna na upload zápisků a vyřešení některých mailů.

Po desáté jsme, už s mírným poprcháváním vyrazili na cestu. Jana si uvědomila, že poprvé zapomněla zdokumentovat místo, kde jsme spali. Aleš jí nabízel, že se přes kemp můžeme ještě vrátit, ale to nakonec odmítla, byla by to velká zajížďka.

Ve městě Porirua jsme v obchodním centru konečně sehnali talíř, který se nám podařilo rozbít na neoznačeném zpomalovacím prahu ještě na jižním ostrově, potkali jsme v přízemí Santu, kterému si můžou děti sednout na klín a nakonec vně obchodního centra našli i bankomat bez poplatku při výběru - v peněžence už jsme měli jenom drobné. Jelikož bankomat na stvrzence píše i zůstatek, ověřili jsme, že peníze od Jany došly v pořádku.

Vyrazili jsme po silnici SH1 na sever přes Otaki Gorge Road k starému silničním mostu Waihoanga. Podél čtyřproudé dálnice vedoucí i skrze město vedla i trať, takže jsme viděli dva vlaky. Také jsme projížděli úseky s rychlostí 30 km/h na dálnici, jelikož ji rozšiřovali a stavěli nové úseky.

Odbočili jsme z dálnice, po chvíli dorazili k Otaki Gorge Road. V jednom místě z ní odbočuje uzoučký visutý most z roku 1916. Přejeli jsme si ho tam a zase zpátky. Vede přes řeku Otaki a krom nosných lan je celý ze dřeva. Na naši dodávku byl široký tak akorát. Samozřejmě jsme se po něm chtěli i projít, a proto začalo opět pršet.

Déšť neustával, my však pokračovali dále. Asfalt se změnil ve štěrk a silnice se zúžila na jeden pruh. Na straně řeky to byla celkem slušná propast, na druhé straně skála. Cesta se klikatila a na jednom úseku nás zastavil pán v reflexní vestě - před námi byl zával a bagr ho zrovna čistil. Počkali jsme asi 3 minuty a pak mohli projet. Skutečně byla silnice plná hlíny a kamení. Překonali jsme dokonce pěkný malý brod a zastavili na parkovišti u dalšího mostu, tentokrát přes řeku Waiotautu a určeného jen pro pěší. Stále pršelo a my váhali, jestli jít na cca 5 km okruh v dešti, nebo se spokojit jen s mostem. Chvílemi lilo fakt jako z konve, pak se déšť trochu zmírnil, ale nevypadalo to, že by chtělo přestat.

Dali jsme si čas na rozmyšlenou během oběda - Jana udělala jednoduchou guacamole pomazánku. Nakonec jsme se rozhodli na sebe hodit pláštěnky a znovu promočit konečně uschlé boty. Kupodivu mezitím déšť téměř ustal.

Když pršelo trochu méně, vyrazili jsme přes visutý most s nosností 15 lidí. Pod ním tekla řeka Waiotautu. Cesta vedla nejprve do kopce a s krásnými výhledy na okolní lesy a soutok řek Waiotautu a Otaki, pak přes travnaté plácky, které byly místy úplně podmáčené a museli jsme složitě obcházet velké a hluboké kaluže. Rozhodli jsme se pro čtyřkilometrový okruh. Brzy nám přestala ale sedět mapa v mobilu, tak jsme šli po vyznačené cestě, která byla ještě delší.

Po nějaké chvíli dokonce přestalo pršet, takže jsme si výhledů na řeku a kopce mohli užívat bez pláštěnky. Došli jsme k dalšímu visutému mostu, tentokrát přes řeku Otaki. Ten už byl pouze na šířku jednoho prkna a nosnost byla jen 3 osoby. Byl i docela dlouhý. Když byl člověk uprostřed a zafoukal vítr, celkem to dost houpalo. Moc krásný most, přesně takový si člověk představuje někde na treku hluboko v nějakém zapadlém údolí. Od mostu jsme se kousek vrátili stejnou cestou a pak jsme došli okruh do konce s ještě jednou pěknou vyhlídkou. A až k autu už šli za sucha, asi protože jsme měli pláštěnky.

Cestou zpátky autem jsme si natočili jízdu přes brod a divili se, že v úseku, kde opravovali silnici nebyla ani známka po sesuvu. Cestou nám před autem přeletěli nějací malí barevní papoušci, nepoznali jsme ale, co byli zač.

Aleš byl nějaký unavený a nechtěl řídit v kuse, takže jsme udělali jednu příjemnou zastávku ve městě Whanganui u jezera. Trochu jsme se prošli po místním parku a zvenku si prohlédli ptačí voliéru, kde bylo obrovské množství druhů ptáků, kteří štěbetali jeden přes druhého. Přes den, když mají otevřeno, je možné vejít i dovnitř. Mají tam i nějaké cedule s informacemi o různých druzích, zvenku ale nebyly moc vidět.

Do kempu u města Waitotara jsme dorazili se západem slunce, na recepci ale nikdo nebyl. Naštěstí ale byl za dveřmi papírek pro kempující, že se máme ubytovat. Kemp byl vlastně součástí většího areálu, zvaného Ashley Park, kde měli i různá zvířata v ohradách a klecích. Silnice ke kempu vedla kolem ptačích voliér, viděli jsme i chrochtající prase, ovce a kozy. Šli jsme se na chvíli projít kolem voliér, kvůli šeru jsme ale toho moc neviděli, tak jsme se zase vrátili a raději si uvařili večeři v kuchyňce. Tam seděl muž ze ostrova Samoa, tak jsme si chvíli povídali o našich zemích a o cestování. Ve společenské místnosti měli piano, ale hodně rozladěné, takže na večerní koncert nedošlo.

Po dlouhé době bylo v noci jasno a nesvítil měsíc, takže nádherně zářily hvězdy.

Ráno svítilo sluníčko, takže jsme si snídani dali na lavičce s možností výběru výhledu buď na chlupaté prase Franklina, nebo na ptačí voliéru. Znovu jsme zkusili jít na recepci, pořád byla zavřená. Prošli jsme si proto areál, prohlédli jednotlivé voliéry s papoušky, potkali volně chodící černou ovcí, slepice a natřásajícího se páva. V zadní části parku byl i emu, osli, kozy, další prasata a další ovce. K areálu patří i velká zahrada plná květin a malé jezero. Asi by se tam dal strávit celý den.

Po desáté jsme už na recepci měli štěstí a mohli jsme konečně zaplatit. Krom recepce kempu tam měli i bazén a obchůdek se starožitnostmi. Vyrazili jsme pak směrem Taranaki. Už po pár kilometrech jsme opět měli kolem sebe nespočet zelených kopečků a v dálce na nás začala vykukovat vysoká zasněžená hora Taranaki.

Párkrát jsme si zastavili, abychom si zdálky vyfotili horu. Pořád před ní byl kus mraku, ale i tak byla nádherná. Čím jsme se ale blížili, tím víc byl vršek v mracích. Ve městě Hawera jsme natankovali a v dalším městě jsme na kruhovému objezdu s altánkem uprostřed zahnuli doprava směrem na Egmont National Park.

Krajina se s přejetím hranice parku naprosto změnila. Z obyčejné silnice mezi kopci a ovcemi s výhledy do dálky jsme se najednou ocitli na mnohem užší silnici z obou stran obklopené tunelem ze stromů.

Na parkovišti jsme si zabalili batůžek a za výjimečně pěkného počasí vyrazili. Pláštěnky jsme nechali v autě. Nejdřív jsme si dali asi 4 km okruh. Vedl nádherným mechovým lesem, jen část cesty byla poničená vodou - vymleté schody, po stezce často tekla voda a místy bylo dost bahno. My už jsme si ale na mokřady zvykli, takže nás stav stezky nezaskočil.

Začali jsme Ridge Loop Trackem, který sice vedl po hřebeni, výhledů na něm ale moc nebylo. Oběd jsme si dali až když jsme vystoupali dost vysoko a viděli na zasněženou Taranaki. Během jídla vždy nějaká její část vykoukla zpoza mraků, takže jsme nafotili několik oblakových konfigurací.

Kolem mechového vodopádu a po zpola zatopených schodech jsme dorazili k Wilkies Pools. Byl to řetěz několika vodopádů v soutěsce, přičemž pod každým z nich byl malý modrý bazének. Vystoupali jsme podél vodopádů a nahoře byla neuvěřitelná vyhlídka na vrchol Taranaki s kráterem, tentokrát uz téměř bez mraků. Dole pod vodopádem byl i malý visutý most.

Pokračovali jsme už po Wilkies Pools Track, kde jsme se stále doháněli s jednou rodinkou. Oni byli pomalí, my se ale zas hodně kochali a zastavovali. Ve výsledku jsme byli podobně rychlí. V jednu chvíli se Aleš otočil a konečně jsme viděli horu s modrou oblohou. O kus dál byl malý brod, kde se nám rodinka ztratila, jelikož jsme si sedli na kámen a kochali se tou nádherou se sušenkou v ruce.

Cestou k parkovišti jsme viděli ještě pár malých vodopádů. Tady byla cesta většinou bez vody. Jelikož jsme dopili všechno vodu, zastavili jsme se u auta, dobrali zásoby a vyrazili na další krátký výlet.

Druhý okruh byl kratší, ale my ho šli celkem dlouho. Vedl starým lesem a v korunách stromů vydávali ptáci neuvěřitelné skřeky. Chvílemi to připomínalo zvuk připojování starého modemu k internetu přes pevnou linku. Ptáky jsme párkrát viděli, ale vždy byli nefotitelně ve větvích. Podle límečku na krku to nejspíš byli Tuī. Kousek za polovinou okruhu jsme konečně dorazili k Dawson Falls - vodopádům vysokým 16 m. Po dlouhých schodech jsme si seběhli dolů pod vodopád udělat pár fotek. Na konci okruhu jsme si pak udělali kratičkou zacházku ke staré vodní elektrárně s nejstarším dosud funkčním generátorem na světě. Byl to takový malý domeček a na generátor bylo vidět skrz okna.

Po šesté hodině jsme se rozloučili s horou Taranaki a vyrazili na poslední úsek dnešního dne, k Bertrand Road Swing Bridge. Po cestě jsme dobrali pitnou vodu a k mostu se dostali bez větších potíží. Za tu chvíli, co jsme u něj stáli kolem projela dvě auta. My si ho projeli tam i zpět, krásně jsme se vešli do povolené dvoumetrové šířky auta, kolem sloupků na koncích mostu jsme ale museli opatrně a dávat pozor na zrcátka.

Se západem slunce jsme pak dojeli na místo, kde jsme chtěli kempovat. Bohužel všechna místa vyhrazená pro non-self-contained auta (jako jsme my) byla už obsazená. Zakempovali jsme proto opět v placeném kempu o kus dál.

V půl deváté se zamykala kuchyňka a Jana se rozhodla zbavit se zbytku vajec a udělat druhou várku palačinek. Když měla těsto připravené, zjistila, že je 20:10. Naštěstí ale měli šikovný systém - paní přišla zamknout dveře, které po zabouchnutí už nepůjdou otevřít. Stačilo tedy, aby v kuchyňce někdo byl a nezavíral dveře.

Po zkušenosti z minula, kdy nám palačinky na snídani skoro nezbyly, udělala Jana tentokrát palačinek osmnáct. Chvilku to vypadalo, že to bude hodně. Ke snídani jich ale zbylo osm, což je tak akorát :)

Přes noc pršelo a jak jsme parkovali pod stromy, kapky deště nám o kapotu klapaly i poté, co déšť ustal. Také byla k ránu celkem zima. O to více jsme ale měli radost, když nás ráno vzbudilo slunce. Venku bylo opět krásně.

Kuchyň i společenská místnost byla okupovaná jednou německou rodinou, takže jsme si snídani dali v autě. Dojedli jsme palačinky a vyrazili před desátou po místní Broadwayi na hlavní silnici. Dnes jsme měli v plánu projet si Forgotten World Highway. Jelikož před začátkem silnice ve městě Stratford je cedule, že nejbližší benzínka je 150km daleko, raději jsme dotankovali. A také dokoupili pečivo.

Cesta byla naprosto překrásná. Okolo byly neustále zelené hobití kopečky s ovečkami. Forgotten World Highway je hlavní státní silnice, označená jako SH43. Je dlouhá 155 km a spojuje města Stratford a Taumarunui. Kopíruje původní obchodní cesty Maorů a vede přes čtyři sedla. Nachází se na ní také jediný nezpevněný úsek státní hlavní silnice na celém Novém Zélandu. Podél silnice vede i už nepoužívaná železniční trať. Rezavé kolejnice ještě umocňují atmosféru tohoto místa. Na některých úsecích je ale trať používána k turistickým vyjížďkám upravenými golfovými vozíky. Chtěli jsme tuto atrakci taky zkusit, ale když jsme si zjistili cenu, rozmysleli jsme si to.

Prvních 15 km jsme jeli po hlavní silnici, potom nakrátko zahnuli na místní silnici Douglas Road, která vede podél železniční trati. Podle brožurky měla být část silnice nezpevněná, zřejmě už ji ale upravili a asfalt byl všude. Že má brožura nedostatky se ukázalo hned u první zastávky, kdy tunel Kiore byl značen na jiném místě. Jana ale správně odhadla situaci a i přes radu brožurky zavelela odbočit vlevo, a po pár stech metrech už jsme se přibližovali k úzkému jednopruhovému a neosvětlenému tunelu, dlouhému necelých 200 metrů. Cesta za ním byla pěkně klikatá, tak jsme si odbočku ještě o kus prodloužili.

Přes Mohakau Road, která byla také zpevněná, ale užší a klikatější, jsme se napojili zpátky na hlavní silnici a přes sedla Strathmore, odkud je za dobrého počasí možné vidět sopky Tongariro, Ruapehu, Ngaurahoe a Taranaki, sedlo Pohokura, kde byl krásný výhled do údolí a na železnici, a sedlo Whangamomona pokračovali dále. Na jednom ze sedel jsme si dali i oběd, jen samozřejmě jako na skoro každém pěkném místě už na nejlepším výhledu parkovala Jucy dodávka.

Na trase pak následoval Moki Tunnel, přezdívaný též "Hobbit Hole". Byl velmi podobný tomu u Kiore, jen o něco vyšší - v roce 1985 byla podlaha tunelu snížena, aby projely i vyšší trucky.

Kousek za tunelem jsme odbočili z hlavní silnice, abychom se mohli projít k druhým nejvyšším vodopádům na severním ostrově - k Mt. Damper Falls, vysokým 74 m. Cesta k nim vedla kousek přes pastviny, takže jsme měli krásný výhled na zelené kopečky okolo. V postranním údolí jsme si všimli menšího, ale taky moc krásného vodopádu a došli jsme se k němu podívat. Na cestě zpět k hlavní silnici jsme se ještě zastavili na plácku, kde byly vystavené tři staré parní stroje, používané při těžbě dřeva. Krom toho tam taky nádherně zpíval nějaký ptáček, byl ale tak dobře schovaný, že se nám ho nepodařilo pěkně vyfotit.

Když jsme se vrátili na hlavní, přejeli jsme za chvíli krátký jednopruhový most a vjeli do soutěsky Tangarakau Gorge, kde je silnice pouze štěrková, úzká a samá díra. Po stranách se občas zvedají skalní stěny vysoké několik desítek metrů a těsně vedle silnice protéká o něco hlouběji řeka. Kamion jsme tu naštěstí nepotkali. Úsek bez asfaltu je dlouhý několik kilometrů, projet ho ale kvůli dírám a prudkým zatáčkám chvilku trvá.

Když jsme znovu najeli na asfalt, zanedlouho jsme dorazili ke křižovatce a zjistili, že další úsek silnice je uzavřený a musíme proto jet oklikou přes město Ohura. Nejdřív nám to bylo líto, pak jsme ale zjistili, že cesta je podobně krásná. Zážitkem navíc byl i průjezd městem Ohura. Tedy spíš vesničkou s čtyřpruhovou hlavní silnicí. Ohura je totiž jedním z "měst duchů", kterých podle železnice vzniklo několik, očekávaný růst se ale nedostavil. Projížděli jsme tak po hlavní ulici, kde byly mezi domy velké rozestupy a většina domů byla zřejmě prázdná. Rovněž prázdné byly výkladní skříně obchodů, některé byly dokonce zatlučené dřevěnými deskami. Celkem strašidelné místo.

Kousek za Ohurou jsme přejeli nízké sedlo, ze kterého byl nádherný výhled na vrcholky sopek v národním parku Tongariro. Oba nejvýraznější vrcholky - Mt. Ngāuruhoe a Mt. Tahurangi pokryté sněhem se koupaly v odpoledním slunci a byl na ně nádherný výhled, byť byly oba ještě daleko. Kousek za sedlem jsme tedy udělali krátkou fotozastávku a zároveň hledali, kde budeme spát.

Po cestě jsme se ještě zastavili u hrobu jednoho z průzkumníků - Jushua Morgan's Grave. Při vytyčování trasy skrz soutěsku Tangarakau začal mít křeče v břiše a po sedmi dnech na tomto místě zemřel, zřejmě na zánět podbřišnice. Dva roky po jeho smrti byla na trase, kterou pomáhal vytyčit, dokončena silnice. Cesta k hrobu byla kratičká, vedla lesem a byly z ní moc pěkné výhledy do údolí potoka. Byl tam dokonce i malý mechem porostlý vodopádek.

Tentokrát jsme si našli kemp zdarma, jen malá zajížďka od naší trasy. Byl to malý park, kde už byl postavený jeden stan a u výhledů na vlaky i malá dodávka (výjimečně to nebyla Jucy). My zaparkovali mezi ně. Bohužel pár v dodávce kouřil, takže jsme se museli při jídle zavřít. Nějaké vlaky jsme viděli, hlavně ale skrz křoví. Jen byla večer dost zima a večerní vaření s otevřeným kufrem moc tepla neuchovalo. Večeře byla ale moc dobrá a my po nějaké době doplňování zápisků ulehli k spánku, nabalení v očekávání chladné noci i do rukavic, čepic a vlněných mikin.

Přes noc byla šílená zima. Podle předpovědi mělo být kolem 5 stupňů a to rozhodně není na to spát ve staré dodávce jen pod dekou. I když jsme měli na sobě vlněné mikinky, čepice a rukavice, stejně jsme dost klepali kosu. Na druhou stranu svítily večer úplně nádherně hvězdy.

Ráno jsme dvakrát posunuli budík, aby nám slunce trochu vyhřálo autíko. Dojedli jsme jedny lupínky a mléko a za odměnu si dali kousek dortu. Umyli jsme nádobí ze včera, jelikož Aleš nechtěl večer cinkat, a dobrali trochu vody, protože nám došla užitková pro dřez.

Před desátou jsme byli konečně na cestě. Po chvíli jízdy se před námi v dálce začala krásně ukazovat hora Tahurangi. Když to šlo, zastavovali jsme a fotili. Bylo nám jasné, že budeme mít na konci tisíc fotek stejného pohoří, ale když ty výhledy byly tak nádherné. Chvílemi byly vidět hory obě - jak Tahurangi tak Ngauruhoe.

Když jsme konečně dojeli do Wakapapa Village, podařilo se nám zabrat poslední volné místo na parkovišti, takže jsme nemuseli nijak dlouho kroužit okolo. Nejdříve jsme se podívali do infocentra, kde nás to ale moc nezaujalo. Dlouho jsme se proto nezdržovali, abychom měli víc času na výlet.

Plni nadšení z nadcházejícího výletu jsme vyrazili na přibližně 2-3 hodinovou procházku k vodopádům Taranaki Falls. Celou cestu jsme měli nádherné výhledy na obě hory. Když jsme se přiblížili k vodopádu, lidí přibylo a potkali jsme i něco jako školní exkurzi - spousta mladých lidí s doprovodem, naštěstí šli v protějším směru.

Kousek od vodopádů jsme si dali oběd s výhledem na obě sopky a trochu i vodopád, a bavili se na témata jako "Proč Sauron všechno viděl? Protože je Mordor je plně pokryt mobilním signálem." nebo "Co se stane, když do Hory Osudu vhodíte mangový bonbón z Havaje?". Bylo vidět, že tohle místo je turisty hodně vyhledávané, lidí tu bylo opravdu hodně - hlavně mladých němců, zaslechli jsme ale i češtinu.

Po schodech jsme pak sešli k vodopádům, které nebyly zase tak ohromující, o to víc ale byly přelidněné. Moc dlouho jsme se tu nezdrželi. Zbytek cesty byl celkem rychlý, protože vedl v lese údolím jen s občasnými výhledy na řeku. Na parkovišti jsme dobrali vodu a vyrazili na druhou procházku, a to k Silica Rapids. I na ní jsme se mohli kochat nádhernými výhledy na obě sopky. Tentokrát cesta vedla více lesem, ze začátku jsme šli podél Golden Rapids, jejichž zlatavá barva ale pochází ze železa. To se uvolňuje ze sopečného popela a hornin, voda ho vynáší ven a po proudu se okysličuje jak se tok zrychluje a vzniká tak na kamenech rez, případně se železo mísí s jílem a vzniká tak barevný povlak.

O kus dál se nachází bílý potok, podle něhož tato cesta dostala svůj název. Bílou barvu má pak na svědomí hliník a křemičitany Proces tvorby bílých usazenin je pak stejný jako u železa. Je tu malá odbočka k místu, kde je vrstva usazenin největší a voda tu opravdu vypadá jasně bílá. Cesta pak pokračuje přes několik mokřadů a údolíček a s několika krásnými výhledy na vrcholky sopek.

Konec okruhu vedl po silnici, tak jsme ho přešli rychle, protože auta v tom úseku jezdila celkem rychle, což nebylo úplně příjemné. Navíc kolem silnice nebylo zase tolik na co koukat. Tento úsek byl ale celkem krátký.

Na parkovišti Jana objevila, že tam svítí wifi. Dnes nám totiž skončila platnost aplikace Wikicamps, která se nám velice dobře osvědčila na hledání kempů. Bohužel zdarma byla jen na 14 dní. A Alešův mobil už není podporován. Naštěstí zas tak složitou ochranu naprogramovanou neměli a stačilo odinstalovat aplikaci a smazat data. Bohužel než se stáhne pro offline použití 300 MB dat mapových podkladů, chvíli trvá.

Autem jsme pak dojeli až na konec silnice, kde mělo být další místo z natáčení Pána Prstenů - Mead's Wall. Vršek fungoval jako velké zimní lyžařské středisko. Teď na začátku léta to tu opravdu vypadalo jako Mordor - skaliska, kameny a vyprahlo. Chvíli jsme měli problém najít cestu, ale pak nám ji nějaký dělník ukázal. Staví tu totiž novou lanovku a cesta kudy jsme chtěli jít byla rozkopaná. Naštěstí se ale projít dalo. Dokonce jsme potkali i nějaký ten sníh. Od zdi byl nádherný rozhled do obou stran a viděli jsme tu i nějaké lezce, zřejmě je to tu oblíbené místo na lezení. Z druhé strany zdi je to ale pořádná hloubka do vedlejšího údolí. Chvilku jsme se tu kochali a pak se vrátili k autu.

Cestou dolů jsme zastavovali a opět se kochali výhledy. Dole ve městečku jsme si udělali krátkou wifi pauzu a nacachovali potřebné kempy v okolí. Na stahování jsme neměli nervy, zas tak rychlé připojení to nebylo.

Poslední zastávka v oblasti byla u vodopádů Tawhai Falls, kterým se také říká Gollum's Pool, jelikož se tu natáčela scéna s Glumem v Ithilienu. Vodopád byl moc pěkný a řeka pod ním taky. A hlavně jak byl večer, tak jsme tu byli úplně sami. Gluma jsme nezahlédli, což je ale nejspíš dobře.

V půl osmé jsme se vrátili od vodopádu a zamířili hledat další místo na přespání. V okolí toho mnoho není, a když ano, tak dost drahé (např. kemp za 50 NZD už nám přijde dost). V aplikaci jsme našli i jeden scénický kemp přímo pod sopkami, u kterého byla poznámka: "very close to Mordor, watch out for orcs" :)

My se ale potřebovali přesunout na druhou stranu hory, takže jsme tento kemp nevyužili. Silnice po které jsme jeli byla uzavřená, naštěstí ale až od města Raetihi, do kterého jsme plánovali dojet. Cestou jsme neplánovaně zastavili u velkého viaduktu Makatote, kterého jsme si při jízdě všimli. Je to třetí nejvyšší most na Novém Zélandu. O pár minut jsme na něm minuli vlak. Ten jsme bohužel potkali až o kus dále u památníku zatlučení "posledního hřebu" a tím dokončení železničního propojení Wellingtonu s Aucklandem.

Kemp jsme našli, jen recepce už byla zavřená. Aleš zavolal na napsaná telefonní čísla a paní naštěstí byla uvnitř. Jen si zrovna po celém dni chtěla vychutnat čaj. Zaplatili jsme tedy 30 NZD a v malém kempu se ubytovali. Prošli jsme se okolo řeky, a Aleš úspěšně našel odbočku ke Glowworms. Nebylo jich mnoho, ale už trochu svítili.

K večeři byly opět těstoviny, tentokrát s pořádnou porcí mozzarely, až se Aleš olizoval za ušima. Dojedli jsme taky dortík a pak šli spát.

Po delší době má smysl zapsat údaj o počtu kroků - dnes přes 27500.

Ráno byla opět pořádná zima, takže se nám moc vstávat nechtělo. Nakonec jsme ale vylézt museli. Snídali jsme cereálie s výhledem na zasněžené vrcholky v národním parku Tongariro. Po odjezdu z kempu jsme opět nakrmili naši dodávku a vyrazili do 11 km vzdáleného Ohakune, abychom si prošli část Old Coach Road Track.

Tento Track prochází částečně po trase staré cesty pro dostavníky a částečně po staré železniční trati. Toto byl poslední a nejsložitější úsek trati mezi Aucklandem a Wellingtonem, který na své dokončení čekal od roku 1884 do roku 1906. Do té doby cestující mezi dvěma konci tratě využívali dostavníků jezdících po zmíněné cestě. Teprve v roce 1906 byla zprovozněna železnice, vedoucí přes 286 m dlouhý a 43 m vysoký viadukt, v té době nejdelší na jižní polokouli. Viadukt poté sloužil do roku 1987, kdy byla trať kolem něj přeložena na nový most. Zároveň s tím byl opuštěn i přes 200 m dlouhý tunel nedaleko viaduktu. Dnes je viadukt součástí trailu a dá se přes něj přejít, stejně jako se dá projít onen starý tunel, který je ovšem na konci přehrazen mříží, protože tam prochází nová trať. My jsme si viadukt přešli a u stolu na druhé straně si dali oběd. Během něj projely přes most dva vlaky - jeden krátký osobní a jeden dlouhý nákladní.

Celý trail měří přes 15 kilometrů, takže jsme šli jen k viaduktu. Po servisní cestě jsme se pak vrátili na druhou stranu údolí přes mostek na dně, takže jsme si oba mosty prohlédli i zespodu. Cesta zpátky pak už byla celá z kopce, takže jsme za chvíli byli zpátky u auta. Tam si bohužel Jana uvědomila, že u sebe nemá telefon. Prohledali jsme celé auto a telefon nenašli. Nezbylo tedy, než se vydat po trase zpátky. Hned u první cedule jsme narazili na belgický pár cyklistů, který nám řekl, že potkal pána, který telefon našel a plánuje ho večer odevzdat na místní policejní stanici. Pán bohužel jel na druhou stranu. Zkoušeli jsme na telefon volat, ale nikdo to nezvedal. Tak jsme si sedli na kámen a čekali, jestli se cyklista vrátí. Mezitím přijelo několik dalších cyklistů a všichni věděli, že někdo ztratil mobil. Představovali jsme si, jak se teď nálezce všech ptá na mobilní telefon, zatímco pravý majitel sedí na parkovišti a čeká na návrat nálezce z výletu.

Jana mezitím připravila alespoň zalévací polévku a zjistila, že v autoatlase jsou na mapě zakreslena místa, kde se točil Pán Prstenů, spolu s filmovými názvy oblastí. Aleš mezitím na druhém telefonu psal zápisky. Podle cedule bylo na trase více míst, kam se dalo dojet na kole, včetně odhadovaných časů. Nejkratší varianta, pouze k prvnímu viaduktu, měla na kole trvat 30 minut. Naopak nejdelší, až do vedlejšího města, hodiny dvě.

Nakonec, zhruba po jedné hodině ze stezky přijela paní v létech a mobil u sebe měla. Manžel prý mobil našel uprostřed cesty, asi v místech, kde jsme si dávali svačinku. Na další cestu podél jezera Taupo jsme se tedy vypravili s hodinovým zpožděním, ale hlavně i s telefonem. Při průjezdu městem jsme pak projeli okolo onoho belgického páru, tak na ně Jana zamávala mobilem, že vše dobře dopadlo.

Cestou jsme zastavovali u vyhlídek na jezero, odkud byl krásný pohled na vzdálené kopce. Jen jsme si připadali jako u Balatonu - většina přístupů k jezeru je v soukromém vlastnictví a člověk se k němu jen tak nedostane. Také se nám podařilo náhodou objevit a projít si památník největšího železničního neštěstí na Novém Zélandu, při kterém o Vánocích roku 1953 zahynulo 151 lidí, když se 6 z 11 vagónů nočního expresu zřítilo do rozvodněné řeky, která strhla most. Ještě jednu krátkou zastávku jsme si pak udělali na silnici Desert Road, kde jsme se dokonce chvilku prošli po jemném písku mezi malými dunami.

Kolem šesté jsme dorazili na parkoviště u Tokaanu Hot Pools. Prošli jsme si asi dvacetiminutový okruh kolem fumarol, bublajících jezírek či horkých bazénků, ze kterých stoupala pára. Protože jsme ještě neměli ubytování a museli jsme ještě kus jet, vykoupat jsme se nešli. Za vstup se platí 8 NZD a to se nám za necelou hodinku, kterou bychom tam měli, nechtělo dávat.

Kempy v okolí byly opět celkem drahé, nám se ale podařilo najít jeden za 30 NZD. V celém malém kempu byla ještě dvě auta, jinak bylo prázdno. Hodně míst bylo ale obsazeno stálými rezidenty. V kuchyňce jsme si uvařili večeři, prohlédli si hvězdnou oblohu a zalezli si do postelí. Večer konečně nebyla taková zima, vlastně bylo celkem příjemně.

V noci bylo konečně celkem přijatelně, takže jsme konečně neklepali kosu a celkem jsme se i vyspali.

Protože naše nádržka na odpadní vodu ze dřezu už byla skoro plná, museli jsme navštívit dump station a vody se zbavit. Zamířili jsme tedy do města Taupo, kde jsme se nejdřív na chviličku zastavili na vyhlídce na stejnojmenné jezero a pak pokračovali k místu určenému pro spouštění menších lodí na vodu, kde byla značená dump station. Měli jsme trochu problém ji najít, protože u odbočky sice označení bylo, na parkovišti už ale ne. Nakonec jsme ji objevili hned vedle záchodů.

První opravdovou zastávkou pak byl termální park ve městě Taupo, kterým protéká horký potok a v místě, kde ústí do řeky, je možné se koupat. Je tu dokonce i několik horkých vodopádů, vysokých tak akorát na výšku člověka. Trochu stranou pak mají tůňku, kam je přivedená horká voda z potoka a odhadem tak deset lidí se tam může rochnit. Místo je pěkně upravené, jsou tu i záchody a dřevěné plošinky na sezení a opalování.

Bylo tu ale celkem dost lidí, vodopády i tůňka byly pořád někým obsazené a navíc se konečně udělalo opravdu hezky a teplota se vyhoupla nad 25 stupňů, takže jsme se rozhodli se nekoupat celí, ale vyráchat si jen nohy v kraťasech. I tak to byl velmi příjemný zážitek. Několikrát jsme přešli z potoka do řeky a zpět. Bylo zajímavé sledovat, jak se teplota vody mění. Když nám bylo na nohy moc horko, popošli jsme kousek dál do proudu řeky a ochladili se. Když pak byla naopak zima, vrátili jsme se zpátky do ústí potoka. Takový přírodní Kneippův chodník. Celkem dlouho jsme tu strávili v teplé vodě a pak se trochu prošli po parku cestou zpátky k autu.

Dalším bodem dnešního programu byly mohutné vodopády Huka Falls. Ještě cestou k nim jsme ale objevili další krásnou vyhlídku na jezero, u které jsme si dali krátkou zastávku. Vodopády samotné pak byly spíš mohutné, než vysoké. Jsou přímo na řece Waikato, která vytéká z jezera Taupo a je v ní tedy dost vody. Před nimi se nachází celkem dlouhá skalní soutěska s peřejemi, přes kterou je postavený vyhlídkový most. Od něj se dá dojít k vodopádu, kde se celá řeka s burácením řítí do celkem velkého vymletého bazénu, položeného o 11 metrů níže. Pohled je to impozantní. Tyhle vodopády jsou nicméně jedním z největších místních lákadel, takže u nich byl tím pádem pořádný nával.

Po celkem krátké návštěvě vodopádů jsme zamířili k přehradě Aratiatia, pod kterou se nachází Aratiatia Rapids - soutěska s peřejemi, opět na řece Waikato. Za normálních okolností tu je vody tak po kolena a po dně protéká nevelký čůrek. Několikrát denně se ale stavidla přehrady otevřou a člověk tak může vidět, jak toto místo původně vypadalo. My dorazili něco přes půl hodiny předem, vzali si jídlo na oběd a vyrazili na jednu z vyhlídek. První byla blíž řece, ale zase z ní nebyla vidět celá soutěska, druhá byla o poznání výše, vidět bylo vše, ale zase to bylo od řeky daleko. Rozhodli jsme se nakonec pro druhou vyhlídku a šli si na ni dát oběd. Bohužel stejný nápad měli i ostatní, takže tam nebylo žádné místo ve stínu. Jídlo jsme si tedy dali na sluníčku, které se do toho dnes pořádně pustilo, asi aby dohnalo předchozí deštivé dny. Na druhou stranu jsme tak zabrali nejlepší místo na focení. Po necelé půl hodině jsme se dočkali a mohli vidět, jak se propusti na přehradě otevírají. Trvalo ale dalších asi deset minut, než velká voda dotekla na konec soutěsky. Hukot to byl tedy pořádný. Tento stav trval asi 15 minut, než voda zase odtekla. Chvíli jsme se kochali z horní vyhlídky a pak se přesunuli na spodní, abychom se na peřeje podívali zblízka. Ještě chvíli jsme sledovali, jak hladina klesá a nakonec se vrátili k autu.

Poslední plánovanou zastávkou byla termální oblast Craters of the Moon. Za vstup jsme zaplatili každý 8 NZD, trochu se ochladili v klimatizovaném souvenir shopu a pak vyrazili na prohlídku. Na celkem velké oblasti se tu nachází několik menších kráterů a velké množství fumarol, vypouštějících ze země horkou páru. Místo to je zajímavé, krom unikající páry a různými minerály zbarvených stěn kráterů toho ale zase tolik k vidění nebylo. Žádné bahenní sopky nebo gejzíry či bazénky. I tak to ovšem stálo za to. Nejvíc nás zaujala maličká fumarolka, která vypouštěla obrovské množství páry a vydávala zvuk skoro jako když startuje letadlo. U ní pak bylo jediné malé jezírko v celém parku. Po prohlídce jsme se opět trochu ochladili v obchůdku. Před ním jsme viděli skupinku středně velkých nelétavých ptáků s korunkou na hlavě, nepodařilo se nám ale zjistit co jsou zač.

Protože nám pořád ještě bylo docela teplo, zajeli jsme opět k jezeru Taupo, kde na pláži vyvěrá horký pramen. Říkali jsme si, že se ochladíme v jezeře a pak si na chvíli ještě vlezeme do teplé vody. Ukázalo se ale, že pramen je maličký, hodně horký a dvě místa, kde se mísil s vodou z jezera a dalo se v něm tudíž chvíli vydržet, byla hodně malá, mělká a navíc obsazená. S teplou vodou jsme se tedy rozloučili a šli se zchladit do jezera. To bylo pořádně studené, celý tam nakonec vlezl jen Aleš. Trochu nás ale naštvalo, že u záchodů na pláži bylo napsáno, že sprcha je u zachodů v centru, nicméně když jsme k nim dorazili, zjistili jsme, že jsou otevřené jen do čtyř odpoledne.

Nedalo se tedy nic dělat, museli jsme se obejít bez sprchy. Stavili jsme se na rychlý nákup a pak už vyrazili k nalezenému rozlehlému bezplatnému přírodnímu kempu opět u řeky Waikato, vzdálenému asi 40 kilometrů. Tam jsme si našli krásné místo v lese, kde jsme byli sami. Koupat se bohužel nedalo, řeka se v těch místech dost rozlévala a připomínala spíš mokřad. Aleš si tedy dal improvizovanou sprchu z plastového kanystříku. V noci ale bylo teplo a krásně svítily hvězdy.

Po dlouhé době nám bylo přes noc teplo, skoro až vedro. Jana ze samé radosti vyskočila z dodávky a celou ji dokola oběhla. Aleš se k tomuto činu přemluvit nenechal.

Po snídani zasedla Jana za volant a zkusila si odřídit kousek k záchodům. Zvládla to úspěšně a bez nehody, byť velký podíl na tom měl i fakt, že dodávka má automatickou převodovku. Dál už ale jel Aleš. Přece jen on má aspoň řídičák.

První zastávka byla necelou půl hodinku od našeho spaní - termální oblast Orakei Korako. Na parkovišti jsme byli jako jedni z prvních, ačkoli jsme přijeli kolem deváté, tedy hodinu po otevírací době. Aleš koupil dva lístky, zaplatil, ale na otázku kolik stál vstup odpověď neznal. Pak zpětně jsme zjistili, že to bylo 39 NZD za osobu, čili o dolar více, než jsme našli ve Wikicamps. To ale nevadilo, i přes relativně vysokou cenu to za to stálo.

Abychom se dostali k termální oblasti, museli jsme nejprve překonat řeku Waikato. Na vyžádání mezi infocentrem a parkem pluje přívoz. A tak jsme měli součástí vstupného i soukromou plavbu na loďce. Hned na začátku prohlídky jsme viděli dva gejzíry, jeden z nich prý stříká každé 2 - 3 hodiny, my ho ale nepřistihli. Kromě gejzírů je tu i nespočet fumarol a malých i větších bazénků s různě teplou vodou, sintrová jezírka a krásně barevná místa ve vodě i mimo ni. Jedno z míst je tak krásně barevné a pestré, že se mu říká Malířova paleta. Mají tu i malý termální vodopád. Bohužel chvilku po našem příjezdu dorazila loďkou i skupina asi deseti Asiatů, kteří byli dost hluční. Snažili jsme se jim nějak vyhnout, za chvíli nás ale doběhli a předběhli, takže už jsme pak měli docela klid.

V nejvýše položené části areálu se nachází i světový unikát - termální jeskyně jménem Alladin's Cave. Jediná další na světě je prý v jižní Itálii. Jeskyně se nachází pod vysokou skalní stěnou a asi do třetiny její hloubky se dá sestoupit po chodníčku. Na dně jeskyně je malý a klidný termální bazének, ze kterého stoupá pára. Tedy nic dramatického. Ve skále nad jeskyní ale hnízdí spousta druhů ptáků, kterými jsme se tu poměrně dlouho kochali. V nejodlehlejší části areálu se pak nachází několik bahenních bazénků. Bahno tu bublá, jak skrz něj uniká horký plyn. Bubliny jsou docela velké a když prasknou, bahno občas vystřikuje docela vysoko.

My jsme si areál kompletně prošmejdili a pak se nechali převézt zpět k infocentru, kde jsme na místní wifi nahráli nějaké další fotky a zápisky. Pak jsme si na parkovišti uvařili k obědu zalévací polévku a vydali se k dalšímu dnešnímu cíli - termální oblasti Wai-o-Tapu.

Okolo půl druhé jsme zaparkovali na parkovišti a hned bylo jasné, že tohle bude o dost masovější záležitost, než předchozí zastávka. Parkoviště bylo plné a stálo tu i několik autobusů. Příjemně nás ale překvapila cena, která byla 32 NZD, což je méně než v menším Orakei Korako. Dokonce tu mají tištěného průvodce v češtině! Pro tuhle oblast jsou typické hluboké krátery s jezírky či bahenními bazénky na dnech. Jezírka jsou ale i mimo krátery. Některá z nich mají zajímavé barvy - jedno například bylo světle zelené. Hodně zajímavý byl i velký bazének Champagne Pool, hluboký 62 m. Plyn stoupající k hladině vydává zvuk podobný šumění šampaňského. Dokonce i my jsme to slyšeli. Nedaleko tohoto bazénku je i největší sintrová terasa s miniaturními jezírky na Novém Zélandu. Prošli jsme si celý areál až po jezero Ngakoro, do jehož zelených vod se pod malým vodopádem termální potok vlévá. Horká voda má světlejší barvu a na hladině tvoří zajímavé obrazce. Malá část stezky byla bohužel uzavřená, a tak jsme museli dvakrát oklikou přes nízký zalesněný hřeben. O nic zásadního jsme ale nepřišli. Zpět u vstupu jsme Janince koupili šedé tričko s typickou novozélandskou kapradinou a samozřejmě i s ptákem Kiwi.

V okolí jsme pak navštívili ještě celkem velký bahenní bazének, kde světlé bahno vylétalo celkem vysoko či daleko do vzduchu. Bazének byl celkem velký a dost neklidný. Vydával zvuky velmi podobné těm, které vznikají když se vaří porridge. I ta konzistence byla dost podobná. Od bazénku jsme zamířili na nedaleké místo, kde se horký termální potok vlévá do studené říčky. Tam jsme si opět vyráchali nohy a od sdílného pána se dozvěděli spoustu zajímavých informací o okolí. Třeba i to, že teplota vody v potoce se mění a dnes je voda velmi horká, zatímco včera byla relativně studená. Bylo tam místo na jednom velkém kameni, kde člověk mohl stát s jednou nohou ve studené a druhou v horké vodě. Koneckonců jsme pak zjistili, že to místo se jmenuje "Hot and Cold".

V jednu chvíli se Janě rozhoukal telefon a na něm se objevila zpráva "This is a test of the Emergency Mobil Alert system" To jsme také ještě nezažili.

Odtud jsme pokračovali do kempu nedaleko města Rotorua, kde jsme dokonce stihli ještě otevřenou recepci. Pokochali jsme se krásnými výhledy na jezero, u kterého kemp byl a pak se vrhli na domácí práce a vyprali si špinavé oblečení. Během praní nám Janinka udělala dobrou večeři a jak jinak ladili jsme též zápisky. Spát jsme šli kolem půlnoci a spalo se nám dobře.

V půl sedmé ráno nás vzbudilo sluníčko - vycházelo právě nad jezerem a bylo zbarvené do červena. Aleš šel tu krásu vyfotit, ale akorát se vybila baterka u foťáku, takže máme pěkné fotky slunce nad hladinou, ale už nejsou tak pěkně do červena.

S budíkem o hodinu později se nám vstávat už moc nechtělo. Zatímco se Aleš myl, Jana přeskládala auto ze spacího na jízdní mód, vyvěsila vlhké ponožky z včerejšího praní a připravila snídani. Tu jsme si pak dali na lavičce s výhledem na jezero.

V 9.45 jsme vyrazili, ještě se prošli po molu nad jezerem a pak jeli do termálního parku v Rotorua - Kuirau Park. Jedná se o velký, veřejně a zdarma přístupný park v centru města, kde najdete velkou část toho, co je i v placených termálních areálech - bahenní bazénky, fumaroly a horká jezírka včetně jednoho opravdu velkého. Dokonce tu jsou i dva betonové bazénky, kde si je možné sednout a ohřívat si nohy v teploučké vodě. Podle nás park stál za návštěvu, i když jsme předtím viděli dvě jiné oblasti.

Nakonec jsme se po parku procházeli více než hodinu. Přejezd do města Otorohanga měl trvat okolo dvou hodin. Po cestě byla část cesty se střídavým provozem, protože se zřejmě jeden svah sesunul dolů. Byla tu docela kolona, ale zase tak dlouho nás nezdržela. Jinak byla cesta moc krásná - slunce svítilo, okolo zelené kopečky s ovečkami. Nádhera. Další zdržení pak byla objížďka uzavřeného úseku u Cambridge.

Na parkoviště ve městě Otorohanga jsme dorazili po druhé hodině. Cílem byla zdejší minizoo, kde mají i Kiwi. V půl mělo být krmení místních úhořů. Nejdřív ale muselo proběhnout krmení nás. To zabralo asi dvacet minut a zahrnovalo zalévací polévku. Takže jsme počítali, že úhoře nestihneme, na pokladně nám ale řekli, že se dá k úhořům dostat za 3 minuty. Tak jsme je nakonec stihli. Krmení bylo i se zajímavým komentářem.

Po nějaké době strávené u úhořů jsme začali procházet další části parku. V teráriích jsme hledali ještěrky, ve výbězích ptáky. Viděli jsme různé gekony, ústřičníky (Oystercatcher), papoušky Kākā i Kea, místní kachny a sovy. Velkou část zvířat jsme předtím viděli i ve volné přírodě, ale tady jsme si je mohli pěkně prohlédnout. Hlídali jsme si ale čas, protože v 15.30 měl být v nočním domě komentář ke Kiwi.

Do přítmí domova Kiwi jsme dorazili před půl a dobře jsme udělali - jeden Kiwi se vzadu procházel a my se mohli kochat tím neobvyklým zvířetem. Chovatel, který přišel později nám potom sdělil spoustu zajímavých údajů o kiwi - že jich kdysi žilo na Novém Zélandu více než 12 milionů a nyní jich je kolem 68 tisíc. Nebo že se Kiwi umí velmi dobře bránit klováním a kopáním nohama a okolí svého hnízda si dobře hlídá. Jedna samička, kterou už bohužel nemají byla tak teritoriální, že chovatele vždy klovala do nohou a když přišel v holinách, tak ho alespoň kopala nohama. Nebo třeba že Kiwi je pták nelétavý, ale křídla má - používá je ovšem pouze na přikrytí zobáku, když spí.

Park zavíral v pět, proto jsme pavilon s Kiwi po nějaké době zase opustili a snažili se v omezeném čase projít co nejvíce ze zbytku areálu. Stihli jsme pak ještě papoušky, kachny, velmi výřečného ptáka Tui i novozélandského holuba. A Aleš se dočkal i ledňáčka, kterého předtím neviděl. Také jsme chvíli strávili v druhém nočním pavilonu, kde zas byli jiní Kiwi. Podle kamer ale zrovna odpočívali v norách. Jeden ze zaměstnanců zkontroloval druhý výběh, kde měli ještě další, a tam už byl jeden vzhůru a pěkně pochodoval. Aleš ho viděl krásně zblízka u misky s jídlem. Jana si ho pak taky prohlédla, i když bohužel ne tak zblízka. Oni tam totiž mají takové poloskryté přehazovací dveře mezi dvěma výběhy a lidi pomocí nich směrují k tomu výběhu, kde se zrovna něco děje. A jak pán šel zkontrolovat ten druhý výběh, přehodil tyhle dveře a zavřel Janinku u prvního výběhu a Aleše u druhého. A Janinka nevěděla, jak se má k tomu druhému výběhu dostat, takže čekala u prvního, dokud pro ni Aleš nepřišel. To už ale Kiwi byl zase v zadní části výběhu.

Fotky bohužel žádné nemáme, protože Kiwi má výborný čich a sluch, ale šeredný zrak. Kdyby na něj někdo zasvítil, mohl by se leknout, začít utíkat a zranit se o sklo nebo stěnu. A foťáky při ostření používají červené světlo, které lidem nevadí, ale noční zvířata může rušit. Takže fotografování je tu zakázáno i bez blesku, nesmí se sem ani s rozsvíceným mobilem.

Na konec jsme si nechali velkou voliéru s mnoha papoušky a dalšími ptáky. Před průchodem do obchodu se suvenýry jsme mohli vidět i naše milé Weky. Bohužel nám bylo oznámeno, že Weky už spí, takže severní ostrov pro nás zůstal bez Wek. Zdejší Weky jsou zjevně mnohem ostýchavější, než ty z jižního ostrova.

Oba jsme se shodli na tom, že bychom rozhodně rádi využili i druhý den vstupu (vstupenky tu totiž mají dvoudenní platnost). Bohužel zítra už letíme do Austrálie, takže nám musela stačit tato 2,5 hodinová prohlídka a nezbylo nám, než zamířit k našemu cíli - Aucklandu.

Cestou jsme projeli jednu ostrou zatáčku a zezadu z auta se ozval podivný padací zvuk. Po chvíli jsme si uvědomili, že to byl vařič na kterém byl hrnec se zbytkem vody po vaření oběda. Když šla Jana pohromu zkontrolovat, zjistila, že je vše v pořádku - vařič zůstal na stole a hrnec se způsobně sesunul do dřezu, i voda v něm zůstala.

V Hamiltonu jsme nakoupili maličko jídla na další den a konečně si dopřáli malinový dortík, po kterém Aleš další dobu pokukoval. Na dálnici jsme pak byli skoro jediní, co dodržovali stovku. Mnoho úseků se ale opravovalo, a proto jsme do kempu dojeli až pozdě - po osmé hodině. Na recepci nikdo nebyl, ale na ceduli stálo, že se můžeme ubytovat a zaplatit ráno. Jen jsme doufali, že budou brát karty. Hotovost nám už dochází a v Hamiltonu jsme zapomněli vybrat.

K večeři jsme si otevřeli malou lahvičku místního bílého vína. Bylo dobré a moc krásně vonělo. Po jídle jsme přebalovali batohy - jeden totiž musíme odbavit jako velké zavazadlo, příruční se u Air New Zealand musí vejít do 7 kg. Probrali a vyházeli jsme většinu místních letáčků a teprve kolem jedenácté byli oba umytí a mohli jsme jít spát, resp. psát zápisky a snažit se je zveřejnit, abychom nebyli tak strašně pozadu. Opravdu spát jsme šli opět až kolem půlnoci.

Budík jsme nastavili na 7.30, abychom stihli dobalit a připravit se na vrácení dodávky a na přelet do Austrálie. Než jsme ale všechno sbalili a uklidili, vyjížděli jsme akorát před desátou.

Jana si pak vzpomněla, že nevyfotila místo přenocování, tak se Aleš u recepce otočil a ještě jednou zajel na místo, kde jsme spali :)

Abychom minimalizovali čas strávený na cestě, nechali jsme si natrasovat cestu přes Google mapy. Z našeho datového balíčku zbývalo ještě asi 150 MB, tak proč je nevyužít. Cesta vedla okolo malého vodopádu Maketu Falls, asi 300 metrů od silnice. Alespoň jsme se tak ještě prošli naposledy lesem. Vodopád byl kaskádový, 8 m vysoký, celkem malý. Jana bravurně přeskákala podél vody po kamenech, ale cestou zpátky narazila čelem do větve. Určitě tam akorát vyrostla, potvora! Aleš se jí pak posmíval, že je Kiwi, protože taky špatně vidí.

Pokračovali jsme pak dalších asi 40 minut k naší závěrečné zastávce, ke krásným vodopádům Hunua Falls, zařazeným mezi "must see". Jako by ale Nový Zéland chtěl naposledy otestovat naši trpělivost - 4 km od cíle jsme objevili ceduli, že je silnice k vodopádu uzavřena. Na internetu jsme se pak dočetli, že je uzavřena přesně pouze dnes, a to ještě jen do pěti hodin. Nezbylo než se otočit. Mrzutě jsme pak hledali nějaká zajímavá místa v okolí, bohužel ale v rozumné vzdálenosti nic nebylo.

Jana se proto snažila najít alespoň nějaký obchod se suvenýry - abychom tu nabytou půl hodinu využili. Po cestě bylo ale jen obchodní centrum, ve kterém oba obchody, které google označil za "souvenirs and new zealand gifts" byly spíš obchody s běžnými dárkovými předměty než s novozélandskou tématikou. Velmi rychle jsme se tedy vrátili k autu, aniž bychom něco koupili.

Tak nám zbývalo už jen dotankovat a vrátit dodávku. První část proběhla celkem v pohodě, jednu benzínku jsme našli s malou zajížďkou. I náročnější odbočení vpravo se na celkem frekventované silnici povedlo. Avšak nalezení před týdnem přestěhovaných RoadRunnerRentals bylo větším oříškem. Nakonec jsme museli zase nevýhodně volat na infolinku a teprve pak jsme si všimli malé oranžové cedule schované za rohem.

Díky přestěhování blíž k letišti jsme ale nemuseli řešit odvoz na letiště za 32 NZD, avizovaný na stránkách, ty čtyři kilometry nás převezli zdarma. Asi jak ještě nemají vše přestěhováno, nemají tu zatím žádnou dodávku na shuttle, takže nás pán na letiště vezl jinou obytnou dodávkou. Seděli jsme spolu s řidičem vepředu tři - na sedadle uprostřed seděla Jana a byla tak vysoko, že se dopředu dívala průhledem mezi zpětným zrcátkem a stropem.

Na letišti jsme byli s dostatečnou rezervou. U kiosku jsme si sami vytiskli boarding passy a u pásu si sami odbavili jedno zavazadlo. Díky dobrému času jsme si mohli projít ještě letištní obchody se suvenýry, ač to normálně neděláme. Nostalgicky jsme procházeli okolo místa, kde jsme se snažili na zemi před 20 dny spát. Pak jsme si na lavičkách dali hermelín se zbytkem toustového chleba. Naproti v obchůdku jsme našli náušnice a nášivku, které jsme si vyhlídli už dříve, ale nekoupili je. Za security jsme pak ještě sehnali tričko pro Aleše, které si taky vyhlédl už dřív, ale nebyl si předtím jistý jestli ho chce. Tak aspoň něco se dnes podařilo.

Výhled na letadla je v Aucklandu celkem dobrý. Na místní wifi jsme ještě zveřejnili fotky a už nastupovali do našeho letadla Boeing 787-9 Dreamliner Air New Zealand, opět se zatemňovacími okénky. Ačkoli let trval necelé tři hodiny a letadlo bylo velké, letělo skoro plné. Zase nás trochu děsily plačící děti, naštěstí ale nebrečely celou dobu. Pouze při vzletu, párkrát během letu, při klesání a během pojíždění. Na letišti byl po bouřce silný provoz, tak jsme před přistáním točili asi 4x dokola.

Zatímco Nový Zéland jsme opouštěli s 23 stupni, Sydney nás přivítalo teplotou ještě o 10 stupňů vyšší. U celní kontroly jsme deklarovali léky ("jaké léky máte?" "Normální cestovní" "Tak můžete jít") a boty (ptali se na vybavení, které bylo používané venku nebo na farmách). Alešovy boty byly na patách zabahněné, tak je pan kontrolor šel umýt. Po úspěšné kontrole jsme vyzvedli náš batoh, který se na karouselu točil jako jeden z posledních.

Zbývalo už jen vyzvednout auto a dojet na ubytování. Než jsme se ale přes nekonečné automaty dovolali na pobočku, aby pro nás přijeli, stálo nás to asi 150 korun. Při 30 korunách za minutu hovoru se bavit s automatem, jehož informační hodnota je nulová, bylo celkem dost frustrující. Nakonec jsme se ale dovolali a přijel mikrobus naší půjčovny Ace. Když jsme odjížděli z terminálu, běžel za námi další rozhořčený muž, že už na shuttle čekají půl hodiny, ať odcouvá zpátky. Nasedli pak s věcmi i malým dítětem, které naštěstí spalo, a jelo se pro auto.

Během čekání, než vyřídili rodinu před námi, jsme si zjistili, jak je to s mýtem a odmítli jejich nabídku na předplacení za 90 NZD na den - většina placených úseků je v Sydney a tam se autem moc dlouho zdržovat nechceme. Dostali jsme SUV Nissan X-Trail, najeto 8246 km, šedá barva. Strašně špatně je z něj vidět a má dlouhý čumák. Asi jsme s Alešem oba zvyklí na dodávkovitá auta.

Následoval přejezd Sydney do ubytování. Aleš měl celkem radost, že si na levostranný provoz už zvykl. V Sydney jsou silnice uzoučké a řidiči dost nervózní. Z motelu nám psali, že je počet míst k parkování je omezen, ale že se dá parkovat zdarma ve vedlejších ulicích. To je sice pravda, ale parkování je možné jen do sedmi do rána.

Na recepci nám řekli, že se jim zrovna dnes rozbil výtah, a tak nám dali lepší a větší pokoj v prvním patře. Recepční nás ale prosil, abychom nesahali na palandu ve větším pokoji, naše postel byla v samostatné malé ložnici. A snídani jsme měli na pokoji v lednici. Moc jí tedy nebylo, hlavně chleba byly jen dva plátky.

Pokoj byl celkem pěkný, ale dost zatuchlý, museli jsme nejdřív vyvětrat. Rychle jsme se umyli, abychom mohli jít brzo spát, protože kvůli autu jsme museli brzy vstávat. V Austrálii je o dvě hodiny méně než na Novém Zélandu, takže budík na šestou pro nás znamenal vlastně v osm hodin, což ještě šlo.

Využili jsme časového posunu a dali si budík na šestou. Vzbudili jsme se ale oba ještě před ním. Celkem se nám to hodilo - v klidu jsme si dali snídani, kterou jsme měli nachystanou v lednici. Aleš se pak ještě dojídal sušenkami, jelikož jsme měli pouze dva plátky toustového chleba, porci křupek s mlékem a pomerančový džus. A vzhledem ke kombinaci toho všeho se nám časová rezerva hodila.

Také jsme hledali, kde parkovat. Sydney je totiž na tom s parkováním velice špatně. Když už najdete první hodinu nebo dvě zdarma, sazba za následující hodiny roste skoro exponenciálně. Nakonec jsme objevili celodenní parkování na střeše obchodního domu u Bondi Junction za 17 AUD.

Po deváté hodině jsme dobalili věci, nasedli do auta a vyrazili k obchodnímu domu. Provoz byl celkem hustý, vícekrát jsme špatně odbočili, protože z křižovatky vedly silnice třeba i do 6 směrů a to se slovně špatně popisuje ("do prvního prava", "rovně spíš doleva", "takový esíčko přes větší silnici"). Pruhy jsou tu celkem úzké a je celkem šílené, když se mezi nimi ještě motají cyklisti.

I samotný výjezd do 6. patra na parkování bylo celkem zábavné najít. Nakonec jsme ale uspěli. V obchoďáku jsme koupili jídlo na oběd a hledali v několika obchodech microSD kartu, protože Janince už dochází místo v mobilu. Nenašli jsme nic, co by nám vyhovovalo. Buď byly moc malé, nebo vypadaly podezřele. Abychom jen neběhali po obchodech, vyrazili jsme na vlakové nádraží.

V Sydney je nejlepší jezdit MHD a ideálně nepoužívat auto. Síť autobusů, metra (teprve od května 2019), vlaků a trajektů je ve městě na výborné úrovni a s autem jsou jen starosti. Dalším tipem je jet do Sydney o víkendu - v sobotu nebo neděli je jízdné mnohem levnější. Např. v sobotu stojí jízdné na celý den jen 2,8 AUD. Cena se také mění podle dopravní špičky. Co mají ale zase pěkně vyřešené, jsou jízdenky. Nedají se koupit samostatně, člověk si buď musí koupit a nabít Opal Card nebo se dá za stejnou cenu platit i bezkontaktní kartou. Jen si člověk musí dávat pozor, aby si při výstupu "odpípnul", nebo mu bude naúčtována maximální denní částka.

Oba nás platební karta bez problému vpustila za turnikety, kde jsme si našli naše nástupiště a nastoupili do vlaku linky T4. Většina trasy vedla pod zemí, ale občas byl i krásný výhled na město. Stanice vypadají jako u metra, jen jsou delší. Vlaky jsou ale většinou dvoupatrové, takže to vlastně vypadá, jako by tu měli dvoupatrové metro. Vystoupili jsme na stanici Martins Place. Za pěkného slunečného počasí jsme si prošli Hyde park s velkou kašnou, následně část botanické zahrady. Ta je volně přístupná a je celkem rozlehlá, překvapivě ale rozmístění rostlin není úplně fotogenické. Tu strom, tu palma, tu bambus ...

Hledali jsme nějakou lavičku s hezkým výhledem a ve stínu. Hledali jsme tak dlouho, až se před námi objevila budova Opery. Obešli jsme si ji a zanedlouho uviděli i Harbour Bridge. Oběd jsme si dali na zeleném plácku pod velkým stromem se spletitými kořeny. To si tak dáte ve středu housku se sýrem Brie a díváte se, jak kolem Opery a pod Harbour Bridge proplouvají lodě. Idylka. Jako zákusek čokoláda Toblerone :)

Dále jsme se vydali lépe prozkoumat most. Nejdříve jsme ho podešli a vyfotili z nasvícené strany. Pak jsme hledali, kudy bychom se dostali na něj. Nakonec jsme výtah i schody našli (zvolili jsme samozřejmě schody) a prošli se asi do půlky mostu. Výhled na Operu je krásný, na jedné straně je stezka pro chodce, na druhé pro cyklisty. Dále dvě koleje pro vlaky a celkem osm pruhů pro auta, které se stejně jako v San Francisku na Golden Gate podle potřeby střídají.

Řádně ofoukaní větrem jsme pak pomalu směřovali zpátky k vlaku. Cestou jsme procházeli kolem vysokých mrakodrapů i několika kostelů, které mezi vysokými domy vypadaly maličké. U radnice jsme nastoupili na vlak a dojeli zpátky na Bondi Junction, kde jsme nechali auto. Opět jsme neúspěšně hledali SD kartu. V jednom obchodě měli 128 GB za asi 20 AUD, ale neměla na sobě žádné informace, jen že je "proefssional". Tak jsme radši poděkovali a šli jinam. Nakonec jsme ale úspěšní byli - v druhém obchodním centru nám doporučili prodejnu kancelářských potřeb, a tam už kartu měli. Takže máme novou 128 GB SD kartu, snad Janince bude chvíli stačit :) Ještě jsme dokoupili pití a v šest vyrazili do dnešního cíle - Katoomby.

Přesně 6 minut jsme kličkovali z parkoviště, a pak asi hodinu a půl projížděli centrem Sydney. Celkem náročný řidičský počin. Cesta navíc vedla většinou na západ, což nebylo úplně příjemné. Nakonec se ale slunce k večeru zabalilo do nízké oblačnosti, takže jsme ho skrze ni viděli jako zářivě rudý kotouč.

Cesta nám nakonec trvala přes 2 hodiny, ačkoli je od Sydney město vzdáleno cca 85 km. Abychom přijeli včas, jeli jsme bez večeře rovnou na ubytování. Překvapilo nás, jak hotel vypadal honosně. Přišli jsme ale k recepci a tam byla cedule, že je zavřeno. Zazvonili jsme proto na zvonek a pán nám oznámil, že vše máme pod rohožkou. Skutečně pod černou rohožkou byla obálka s klíčem, heslem k wifi a A4 papír s informacemi. Dali jsme si alespoň do pokoje věci. Hotel byl moc útulně zařízený, všude na chodbách byly koberce a obrazy. Sauna a SPA už byly bohužel zavřené.

My měli ale hlad, takže jsme se ještě vrátili do centra městečka a koupili si bagetu v Subway. O kus dál probíhalo nějaké bujaré veselí, tak jsme si bagetu raději vzali na pokoj a snědli ji u stolku. Mimochodem na velkém krytém parkovišti pod hotelem parkují včetně nás pouze tři auta. Večer jsme kromě zápisků ještě vymýšleli přesný program na další den. Nakonec jsme se rozhodli vyrazit do 70 km vzdálených Jenolan Caves a rovnou jsme si zarezervovali vstupenky. Spát jsme šli opět kolem půlnoci.

Vstávali jsme v 7:50 a po osmé hodině jsme šli na snídani. Ve velké místnosti s černými stoly byla u dvou stolků připravená jednoduchá kontinentální snídaně - tousty, marmelády, křupky, ovoce. Nám to ale stačilo. Jana ochutnala místní specialitu - pomazánku Vegemite. Byla pěkně odporná :)

Před desátou jsme v blízkém obchodě koupili pití a vyrazili směr Jenolan Caves. Hlavní silnice byla klikatá, s hupy nahoru dolů a často s omezením pro osobní auta na 60. Plus jako bonus s radarem. Naše šílené SUV se sedmi rychlostmi vůbec nechtělo při nastaveném tempomatu šedesátku dodržovat. V manuálu jsme se pak přečetli, že když auto jede do kopce nebo z kopce, řidič tempomat používat nemá. Což je fakt zbytečný, protože tím pádem se dá použít jen na rovné silnici s malým provozem. Oproti autům, která jsme měli půjčená v USA dost nic moc.

Okolní kopečky byly vyprahlé a táhly se do dáli. Viděli jsme i své první klokany. Přejeté. A jednoho wombata - také přejetého. Počet přejetých klokanů na silnici se vyšplhal až na číslo 8. Závěrečná část cesty byla úzká a plná pěkných zatáček - konečně si Aleš řízení i trochu užil.

Velká cedule nám oznámila, že už jsme na místě. To kdybychom si náhodou nevšimli, že silnice dál vede pod obrovským skalním obloukem. Byl to zajímavý pocit, řídit a koukat přitom na krápníky. Projeli jsme jeskyní a kolem návštěvnického centra a zaparkovali nad ním na velkém parkovišti, které bylo skoro prázdné. Bylo chvilku před dvanáctou. Na informacích jsme se dočetli, že vstupenka v mobilu ke vstupu stačí a můžeme jít rovnou na místo srazu prohlídek, netřeba ji tisknout. Vzali jsme si mapku areálu a šli prozkoumat okolí. Prohlídka nám začínala až v půl druhé. My se beze spěchu vrátili pro jídlo a šli se projít k Modrému jezírku. Obsadili jsme jednu lavičku ve stínu. Pouze nás trochu rušil muslimský dětský zájezd. Do vody i přes zákaz (v jezeře žijí ptakopysci) házeli kameny a byli celkem dost hluční. Učitelky na ně jenom křičely.

Jezírko mělo nebesky modrou barvu, protože obsahovalo částečky vápence, které odráží modrou a zelenou složku slunečního světla. Kolem nás běhalo či se slunilo velké množství ještěrek a větších agam vodních (Water Dragon). Snědli jsme si náš oběd. Ptakopyska jsme neviděli. Pouze kachnu a plavající ještěrky.

Kolem jedné jsme šli k autu přezout se do plných bot a nasadit nohavice. V infocentru nám pak řekli, kde máme sraz a že si máme dát pozor - na stejném místě začínají dvě další prohlídky, tak ať jsme v té své.

Pět minut po půl druhé skutečně přišli dva průvodci. Náš se jmenoval Russel a mluvil krásně srozumitelně. Aby se skupiny nepomíchaly, vzal si nás do ústí jeskyně, kde zkontroloval lístky. Hned ze začátku jsme si pěkně v tempu vyzkoušeli vyjít nějaké ty schody. Celkem nás bylo 20 z maximálního možného počtu 25 osob. Když nám Russel kontroloval lístky a ptal se odkud jsme, tak řekl, že jeden kolega je taky z Čech a že prý máme moc pěkné jeskyně.

Náš okruh se jmenoval River Cave. Tato část jeskyně je tvořená spíše delšími chodbami, než velkými sály, i když i těch v ní několik je. Po celé trase je možné obdivovat bohatou krápníkovou výzdobu. Hlavní atrakcí je pak jeskyně s modrým jezírkem Pool of Reflections, kde se odráží strop a je zároveň vidět dno. Okruh má délku 1271 metrů a je na něm 1298 schodů. Je to nejtěžší a nejdelší z běžně nabízených prohlídkových okruhů.

Focení v jeskyni bylo dovoleno, dokonce i s bleskem (který jsme ale nevyužili). Jeskyně jsou nádherné, spousta krápníků, záclon a minaretů a k tomu modrá podzemní řeka Styx, která podzemím velmi pomalu protéká a tvoří několik bazénků. Zajímavostí byl drát pocházející z doby prvního osvětlení jeskyně, ze kterého stékající voda stihla udělat sintrovou záclonku vysokou několik centimetrů. To bylo možné jen díky specifickým podmínkám v tom místě, jinak tu krápníky rostou rychlostí přibližně 1 cm za 100 let. Mimochodem tato jeskyně byla první elektricky osvětlenou jeskyní na světě. Po trase jsme lezli i několik žebříků, některé nahoru, jiné dolů a jeden dokonce dvakrát. Byť jsme čas prohlídky nakonec ještě trochu přetáhli, stejně nám to strašně uteklo a klidně bychom se zdrželi déle.

Po prohlídce jsme se opět stavili v autě, převlékli se do lehčího oblečení a vzali si další pití a nějaké sušenky proti hladu. Sešli jsme k velké mapě okolí a nejdřív vyzkoušeli cestu, která měla vést k jakémusi Binomea tunelu. Když jsme k němu došli, zjistili jsme, že se jedná o zamčený vstup do některé z jeskyň, z venku bohužel nic zajímavého k vidění. Sešli jsme pak dolů k infocentru a odtud už na plánovanou Carlotta Arch Walk. Jen počáteční výstup nad oblouk byl dost náročný, ale my ho i v pálícím slunci zvládli. Oblouk se dal podejít a z jedné vyhlídky se dalo i nakouknout do volně přístupné Nettle Cave. Cesta plynule navazovala na jinou, která procházela dalším obrovským obloukem, zvaným Devils Coach House. Odtud se navíc dalo odbočit na prohlídku jeskyně Nettle Cave, kterou jsme si celou prošli. Prochází se do ní turniketem, ale vstup je zdarma a jde se bez průvodce. Jeskyně už je bohužel většinou bez vody, ale i zde je bohatá výzdoba, bohužel už nerostoucí. V písku v jeskyni byly vidět stopy klokanů, kterých jsme několik viděli i venku před obloukem. Byli to nějací menší lesní klokani a jedna ze samic měla dokonce ve vaku malé klokáně.

Skrz dlouhý oblouk Devils Coach House jsme prošli zpět k Blue Lake a obešli ho dokola. Ptakopyska jsme ani teď nezahlédli, takže jsme se vydali zpět k autu.

Po sedmé hodině jsme přišli k autu, dali si ještě banán a vyrazili na cestu domů. Viděli jsme takové množství klokanů, že už jsme to přestali počítat. Minimálně nějakých dalších 15. Pár jich dokonce bylo i jiného druhu, byli mnohem větší. Také nám před autem létali červení papoušci s modrým ocáskem a křídly.

Cesta domů uběhla celkem rychle. V Subway jsme si opět koupili bagetu a snědli si ji na hotelu. Vymysleli jsme co dál a kvůli zápiskům šli zase spát o půlnoci.

Vstávali jsme až v 8.20, abychom se trochu dospali. Snídani jsme stihli tak tak. Končila totiž v 9.30. Za zbylou půl hodinku jsme se rychle sbalili, abychom stihli check-out. Zkusili jsme tentokrát jídlo nakoupit ve woolworths, což je podobný obchod jako countdown na Zélandu.

Dnes jsme měli v plánu výlet po okolí Katoomby - spoustu vyhlídek a pár vodopádů. První pokus o zaparkování nebyl úspěšný - odmítli jsme platit 4 AUD za hodinu, když chceme parkovat skoro celý den. Naštěstí jsme ale pak našli vzdálenější parkoviště u vodopádů Leura Cascades. Tam bylo parkování zdarma. A hned u parkoviště seděli na větvi dva ptáci - jeden dospělý a jedno mládě. Bohužel seděli zády, takže jsme na ně pořádně neviděli, ale později jsme zjistili, že je to sově podobný pták zvaný Frogmouth.

Jak to tak bývá, část cest v okolí byla uzavřená kvůli sesuvu půdy. Naštěstí se ale dalo prokličkovat tak, abychom se dostali kam chceme. Svítilo slunce a bylo celkem vedro, ale naštěstí byla značná část cesty ve stínu stromů. Nejdřív jsme sestoupili o něco níže k Leura Falls, u kterých byla i vyhlídka. Město Katoomba totiž leží nedaleko horní hrany útesů, které jsou místy přes sto metrů vysoké a přechází v zalesněný svah, protože údolí pod nimi je ještě hlubší. Vodopád tedy padá od města směrem dolů a z jeho horní strany je nádherný výhled na pískovcové skalní stěny v okolí. Jen byla škoda, že kvůli suchu nebylo dost vody, takže vodopády byly spíše takové menší či větší čůrky.

My od vodopádu pokračovali po Prince Henry Cliff Walk, který se drží horní hrany útesů a spojuje tak snad všechny vyhlídky a vodopády v okolí. Po nějaké chvíli jsme z něj ale sešli a začali sestupovat podél vodopádů Linda Falls, protože jsme si chtěli prohlédnout i les pod útesy. Cesta byla moc krásná a zajímavá, samá lávka a schodiště. Navíc sem už chodilo výrazně méně lidí. Kousek od rozcestí Leura Forest jsme objevili piknikový stůl a dali si u něj oběd. Pak jsme pokračovali po Dardanelles Pass, který prochází naopak podél spodní hrany útesů. V jednu chvíli se před námi začaly ozývat podivné hlasité zvuky. Opatrně jsme se přiblížili a viděli jsme kohouta a slepici místního opeřence zvaného Lyrebird, kterého má ve znaku i místní správa národních parků. Kohout má na ocase podobná zdobná pera jako páv, jen nejsou tak pestrá a bohatá. Co mu ale schází na vzhledu, dohání hlasovým projevem - připravil nám pěkné divadlo, které se nám dokonce podařilo natočit.

Velmi silným zážitkem pak byl výstup zpět na horní hranu útesů po schodišti Giant Stairway. Schody jsou poměrně strmé, různě kličkují mezi skalami a kameny v úbočí, zejména v horní části nejsou moc vhodné pro jedince se strachem z výšek, ale především jsou zatraceně dlouhé.

Schodiště končí na vyhlídce u skalního útvaru Tři sestry, kde zároveň výrazně narostl počet lidí. Po krátkém Tree Sisters Walku jsme zanedlouho dorazili na vyhlídku Echo Point, odkud je na Tři sestry krásný výhled, ovšem je tu také poněkud přelidněno. Cestou jsme také objevili několik pěkných kovových sošek místních zvířat. Byly tu cikády, had, ježura, myšky i Lyrebird.

Z Echo Pointu jsme pokračovali dál po Prince Henry Cliff Walku kolem stanice scénické lanovky až ke Katoomba Cascades a Katoomba Falls. Kaskády jsou relativně nízké, ale fotogenické, vodopád pak padá přes útesy do údolí a je vysoký téměř 150 m. I tady bylo nicméně dost málo vody. Prozkoumali jsme ještě vyhlídky ležící na Reid's Plateau, odkud byl opět nadherný výhled do údolí a na vodopád. Následoval krátký lesní úsek k výchozímu místu tří lanovek, z toho jedné pozemní, zvanému Scenic World. Kromě lanovek tu mají i několikapatrové kryté parkoviště, kavárnu s vyhlídkou na Tři sestry a objevili jsme dokonce zbytky staré horské dráhy. U záchodů na parkovišti jsme našli pítko a doplnili tak zásoby vody.

Zpátky od lanovek jsme šli městem. Říkali jsme si: je to pořád rovně a po silnici, to budem po silnici rychlejší než se motat po trase s vyhlídkami. Zapomněli jsme se ale podívat na vrstevnice. Na začátku to byl fakt šílený stoupák, i když nakonec to asi přece jen rychlejší bylo. Na turistickou trasu jsme se napojili u Honeymoon Lookout - ten jsme si nemohli nechat ujít ;) Škoda, že z něj přes stromy a křoví nebylo skoro nic vidět. Kousek dál byl i Honeymoon Point, tam už to s výhledem bylo výrazně lepší. Prohlédli jsme si cestou ještě pár dalších výhledů a už jsme byli u auta. Žabáci Frogmouth stále seděli na stejném místě, tím pádem ale stále zády k nám. Škoda.

Na rozloučenou s Katoombou jsme si dojeli ještě na vyhlídku Sublime Point. Slunce už se sklánělo k západu, ale z nedalekých požárů se valil kouř, který halil část výhledu do šedého oparu. Když jsme z vyhlídky chtěli odejít, akorát letělo nad námi letadlo. Velké vrtulové a čtyřmotorové. A za chviličku druhé, ještě větší. Bylo to starší proudové se třemi motory - jeden je v ocase letadla. Když si je Aleš přiblížil foťákem, zjistil, že jsou to letadla na hašení požárů. Kroužila nad námi v malé výšce, jak piloti obhlíželi situaci a hledali nejlepší způsob jak shodit svůj náklad vody na místo požáru. Připadali jsme si trochu jako na leteckém dni. Nakonec celkem čtyři různě velká letadla kroužila kolem nás v zapadajícím slunci. Několikrát jsme dokonce viděli i vypuštění vody. Z největšího letadla vypouštěli vodu obarvenou na červeno, nebo nějaký zvláštní roztok k hašení, nevíme. Každopádně to byla úžasná podívaná. Když už jsme se vraceli k autu, přímo nad námi přiletělo největší z letadel, a my si ho mohli detailně prohlédnout.

V půl osmé jsme vyrazili směr Lithgow. Aleš definitivně zlomil hůl nad tempomatem. Cestou jsme viděli vlak, strom plný kakadu papoušků a opět také kouř z požárů. Motel jsme našli bez problémů, dokonce máme i vlastní koupelnu, což na bookingu nebylo. Sjeli jsme si do města nakoupit na snídani a koupili si v blízkém Pizza Hutu večeři. Snědli jsme si ji ale v motelu, protože to bylo asi 300 metrů. Wifi byla v pokoji dost slabá, takže na větší stahování dat šla Jana k recepci. Zjistili jsme totiž, že hoří velká část buše kousek od Glowworms Tunnelu, kam jsme měli v plánu zítra jít. Zkontrolovali jsme radši aktuální upozornění a dobře jsme udělali - celý park je zavřený z důvodu nebezpečí blízkého požáru. Takže jsme zase museli vymýšlet alternativy. Navíc bychom neměli s naším autem jezdit po nezpevněných silnicích. A plán na ten další den byly jeskyně Yorrangobilly, k nimž se ale musí 6 km po nezpevněné cestě. Když k tomu přidáte ne úplně rychlý a funkční internet, máte z toho zase ponocování do pozdních hodin a ne moc kvalitní odpočinek.

Přes noc Janu trochu budil noční život a vedro. Aleš spal tentokrát jak špalek. Na snídani jsme se celkem přejedli, nějak jsme neodhadli množství jídla. Zbyly nám muffiny. V deset už jsme byli sbalení a ve stínu u recepce ještě lovili wifi a pak vyrazili dále.

Na mapách jsme si našli nějakou vyhlídku ještě ve městě Lithgow. Byl z ní krásný rozhled do krajiny, hory ale vidět moc nebyly. Dlouho jsme se nezdrželi a jeli dál. Abychom ale celý den jenom nejeli v kuse autem, snažili jsme se na mapě vyhledat i nějaká zajímavá místa po cestě.

První zastávka byla u vlakového nádraží ve městě Bathurst, kde byla vystavena místní parní lokomotiva. My si pročetli nějaké naučné cedule o železnici ve městě a zkusili štěstí na peronu, protože za chvíli měl odjíždět osobní vlak. Viděli jsme ale jen odjezd nákladního vlaku z vedlejší koleje. Místo vlaku totiž cestující odvezl autobus.

Aleš pak ve stejném městě městě našel starý silniční most Denison Bridge z roku 1870, nyní už jen pro pěší. Byl celý bílý, měl několik polí a část podpěr byla ze dřeva. K našemu překvapení pak začalo trochu poprchávat. To jsme v Austrálii nečekali. Poslední zastávka byla moc pěkná, a to miniaturní železnice. Byla to ta velikost, která už může vozit lidi, ale zárověň je tak malá, že se na vagónech sedí obkročmo. Žádné vagónky ani mašinky sice venku nebyly, ale měli pěkně udělané koleje, točnu, mostky a zděné zářezy.

Další zastávkou byla přehrada u města Carcoar. Cedule sice strašila, že je silnice nezpevněná, ale celá přehrada se dala přejet. Podívali jsme se na vyhlídku, prošli jsme se po hrázi a na parkovišti u ní jsme si dali oběd. Slunce a mraky se neustále střídaly, takže chvilku bylo krásně a chvilku byla i trochu zima. Dokonce jsme viděli u přehrady i duhu. Když se obloha zcela zatáhla do jednolitého šedého oparu, raději jsme nasedli do auta a jeli dál. Ještě jsme ale viděli zeleného papouška s červenou hlavou a modrým ocáskem a křídly.

Netrvalo to dlouho a začalo pršet, což nám přišlo fascinující. Opustili jsme ráno místo, kde byly z důvodu požárů zavřené celé národní parky, a tady prší. Cestou jsme se ještě nechali ukecat k zajížďce cedulí Carcoar Historic Center a dobře jsme udělali. Městečko vypadalo, jako by se tam zastavil čas. Zdobené dřevěné domky s verandami a starý dřevěný silniční most, přes který jsme si i přejeli.

Část cesty jsme jeli v dešti a téměř vždy, když jsme se přiblížili k místu se záchody, rozpršelo se ještě víc. Mrak deště jsme ale předjeli a na vyhlídku Bellevue Hill ve městě Cowra jsme došli za sucha. Ve městě byla i japonská zahrada, ale my usoudili, že si zahradu prohlédneme přímo v Japonsku. Také všude rostly krásně stromy s fialovými pohárkovými květy a poletovali zas trošku jinak zbarvení papoušci.

Zbytek cesty už jsme jeli najednou, abychom do ubytování dojeli do osmi hodin. Nakonec jsme přijeli chvilku po sedmé. Star Hotel Tumut je ve skutečnosti i restaurace a herna. Pokoje jsou v prvním patře a jejich zařízení už viditelně dost pamatuje. On vlastně celý ten hotel navozuje atmosféru let dávno minulých. Zaplatili jsme 90 AUD a pak zjistili, že sice máme v pokoji tři postele, ale záchod a koupelna je společná. Na druhou stranu ale mnoho pokojů bylo volných, vlastně tam kromě nás nejspíš byli jen jedni další hosté.

Ještě jsme jeli nakoupit jídlo a dát si večeři. KFC padlo, jelikož nemělo wifi. U Mekáče jsme chvilku stáli, a když se Janě podařilo přihlásit na jejich wifi, šli jsme si objednat. V hotelu totiž internet není a my si potřebovali rezervovat ubytování a vyřešit dilema s nezpevněnou silnicí u jeskyň. A burger jsme si tentokrát vybrali podle chuti, nikoli podle ceny - kuřecí stejk s BBQ a slaninou byl výborný. Typově se blížil k Pico Guacamole z našeho výletu do USA s EVONy.

Když jsme vyřešili a postahovali vše potřebné, vrátili jsme se na pokoj. Jana si dole na baru řekla o dva hrnky, protože v pokoji byla rychlovarná konvice, ale nic, z čeho by se pak dalo pít. K hrnkům nakonec dostala i pytlíčky s čajem. Čaj jsme si dali před spaním a výjimečně šli konečně spát rozumně. Sice byla dost slyšet diskotéka z přízemí, ale naštěstí stačilo vzít si špunty do uší a jak jsme byli unavení, celkem rychle jsme usnuli jak dva špalky.

První adventní neděle. Abychom ji aspoň trochu oslavili, připravila Jana ke snídani adventní věnec z muffinů, jahod a hrášků. Po snídani zbyl jen jeden muffin, vše ostatní jsme s chutí snědli. Zvláštně jahody byly naprosto výborné a slaďoučké.

Z půjčovny nám stále nenapsali, jestli můžeme do Yarrangobilly Caves i když je část cesty neasfaltová. Stavili jsme se proto v infocentru, kde Jana na wifi zveřejnila nějaké zápisky a Aleš zatím zjišťoval informace o možných procházkách v parku. Vybaveni základní mapou s aktuální deštivou předpovědí jsme pak vyrazili z Tumutu do národního parku Kosciuszko.

Kousek od města Talbingo měl být jeden trochu delší walk, který nám pán na informacích doporučil. Bohužel jsme ho ale nenašli. Kolem jeskyň jsme ještě zvažovali, jestli tam jet. Vůbec nikde u vjezdu nebyla informace o nezpevněnosti silnice, ale hloupé bylo, že byla silnice jednosměrná a tudíž jak bychom na ni jednou vjeli, už těch 12 km musíme projet. Alešovi se to riskovat nechtělo, tak jsme jeli dál. Přece jen, všechny případné škody na autě bychom museli platit ze svého. Navíc už jsme byli v Jenolanu a i když tyhle jeskyně jsou prý taky krásné, budou mu nejspíš dost podobné. Rozhodli jsme se tedy nakonec spíš prozkoumat, jak vypadá krajina australských Alp. O kousek dál jsme se zastavili na Black Perry vyhlídce, odkud byly vidět hlavně protější kopce. Jen nebe už se pomalu zatahovalo.

Odbočili jsme na menší a klikatější silnici Link Road. Na jejímž začátku byla cedule, že je celá silnice nově zpevněná, takže hurá. Kousek za odbočkou jsme se zastavili na New Chum Hill, kde byly zbytky nástrojů po těžbě zlata. V autě bylo pěkně, slunce svítilo. Venkovní teploměr ale ukazoval 11°C a když jsme vylezli, pochopili jsme, že procházet se v nadmořské výšce přes 1350 m.n.m. jen v tričku nebyl dobrý nápad. Zima ještě taková nebyla, ale kvůli silnému větru byla pocitová teplota rozhodně nižší. Jana si vyfotila cedule a četla si je radši až v autě. Brr!

Projeli jsme bránou, kde nikdo nebyl, takže jsme zatím 29 AUD za vjezd neplatili. Později jsme zjistili, že v létě je tato část parku zdarma. Kousek od důlního muzea jsme narazili na krátký asi dvouhodinový trail s názvem Goldseeker. Cesta vedla křovinami a kolem velkých suchých bílých stromů, kterých tu bylo všude plno. Prý v nich žijí possumové, my ale žádného neviděli. Za to jsme viděli spoustu ptáků. Cestou jsme si dali malý oběd. Zima nám tentokrát tolik nevadila, jelikož už jsme se pořádně oblékli a přezuli do plných bot.

Když jsme se vrátili k autu, obloha se začala víc zatahovat a za chvíli začalo pršet. Zastavovali jsme cestou hlavně jen na krátké vyhlídky. Jednou z nich byla vyhlídka ve městě Cabramurra nacházející se v 1488 m.n.m. Dalo se dojet až k ní, což jsme ocenili, jelikož venku teplota klesla na 5 stupňů a začal foukat silný ledový vítr. Vidět byly hlavně okolní kopce. Byly zelené, ale díky bílým větvím suchých starých stromů vypadaly jako poprášené sněhem. Silnice dál vedla přes přehradu na Tumut river. Bohužel se u ní nedalo moc rozumně zastavit a hlavně se ani jednomu z nás nechtělo do deště, takže jsme se po ní prošli jen kousek. Hráz byla betonová, vysoká a silnice po ní byla úzká a jen jednopruhová, takže to byl i zajímavý řidičský zážitek.

O kus dál u horské chaty a piknik místa jsme si zastavili na oběd a to dokonce začalo i sněžit. Jedli jsme v autě. Venku totiž byly asi 2 stupně a silný vítr nesl mračna prachového sněhu.

Silnička klesala, stoupala a byla samá zatáčka. Po chvíli nás dovedla i k přehradě Tooma. Ta už byla nižší a její hráz byla sypaná, takže nebyla tak fotogenická. Její výpust právě upravovali, takže se dole procházeli lidé v reflexních vestách. Vůbec jsme jim tu procházku nezáviděli, protože i když už jsme byli o něco níž, teplota stále byla kolem pěti stupňů a pršelo. Od přehrady jsme jeli horským deštným lesem a v některých úsecích jsme jeli i přes zimu s otevřenými okénky, protože z lesa nádherně voněl eukalyptus. Silnice vytrvale klesala a za chvíli jsme dokonce zahlédli i klokana.

U města Khancoban jsme zahnuli na Alpine Way směr Cooma. Silnice byla chvíli široká, pak se ale zase zúžila a začala opět stoupat horským lesem. Scammel's Lookout se nacházel na krátké odbočce že silnice, takže jsme jen vyběhli z auta, krátce se rozhlédli a utíkali zpátky. Pořád bylo k pěti stupňům celsia a pršelo. Les kolem ale krásně voněl a bylo slyšet spoustu ptáků.

Ve větší výšce jsme vjeli do mraků a projížděli tak chvíli úplnou mlhou. Jeli jsme skrz les s vysokými jehličnany a jak vystupovaly z mlhy, byl to nádherný a trochu mystický pohled. Les pořád krásně voněl, tak jsme si opět pouštěli chvilkami zimu do auta, abychom si tu vůni užili.

I když venku byly pořád jen dva stupně, nechtěli jsme jen sedět v autě a tak jsme se rozhodli pro maličkou procházku u Cascade Trailhead. Vzali jsme bundy i čepice a došli si alespoň k mostku přes horskou bystřinu a pak proti proudu jednoho z jejích přítoků, abychom se podívali do bočního údolí. O moc déle jsme se ale zdržovat nechtěli, abychom stihli otevírací dobu recepce.

Ještě nás trochu naštval závěr - všude byly cedule, že vyjíždíme z placeného úseku, i kamery, brána ale byla otevřená a nikdo v ní. Zkusili jsme sjet do blízkého městečka, ale to vypadalo taky mrtvě. Jeli jsme tedy dál, až jsme dojeli ke vjezdu do parku. Dvakrát jsme se vraceli, abychom kolem výběrčí budky projeli, ale jen jsme se tam dočetli, že pokud v budce nikdo není, máme vstup zaplatit v té vesnici, která teď už byla asi 8 km daleko. Mimo jiné ale na ceduli stálo i to, že průjezd po silnici je zdarma. Tak jsme trochu nesví jeli bez placení domů a přemýšleli, jestli všechny ty kamery u parku fungují. Později v infocentru jsme se dozvěděli, že tahle část parku je sice placená i v létě - 17 AUD za auto, ale za průjezd se opravdu neplatí, takže by to mělo být v pohodě.

Náladu nám ale zlepšila zvěř - cestou dál jsme totiž viděli dva ptáky emu, dvě srnky, šílenou spoustu klokanů, ať už volně, nebo v ohradách. Dokonce jsme viděli i lišku.

Na ubytování jsme dorazili podle námi avizovaného času. Na recepci ale nikdo nebyl. Visela tam jen cedule, ať zavoláme na telefonní číslo. Samozřejmě tam byly dvě a na tom prvním nám jen řekli, ať zavoláme jinam. Naštěstí druhé číslo už fungovalo. Jen jsme si říkali, že jsme si blbci měli koupit místní sim kartu. Už by se nám bývala dávno zaplatila.

Po deseti minutách přijel milý pán a ubytoval nás, prý se nám snažili dovolat, ale Aleš měl telefon v režimu letadlo, aby se mu v horách nevybila baterka. V našem pokoji bylo místo pro 7 lidí, jen jedna postel ale byla manželská. Tu jsme obsadili a palandy nechali být. Byla celkem dost zima, takže jsme si večer pustili klimatizaci, aby nám místnost ohřála. Předtím jsme se ale stavili v KFC pro jídlo a snědli si ho v motelu. Tenhle má totiž wifi, takže jsme nebyli nuceni kempovat v restauraci kvůli připojení. Po jídle jsme ještě chvíli psali zápisky a pak šli spát.

Ke snídani jsme měli jen půl muffinu ze včera a cookies, protože jsme včera zapomněli koupit snídani. Když Aleš vracel klíče, chvilku padaly malé kroupy. První zastávka byla v obchodě, kde jsme dokoupili jídlo. V blízkém infocentru byla wifi, tak jsme se šli podívat dovnitř. Paní nám doporučila vyhlídku na vrcholu Mt. Gladstone kousek za městem a pochválila Janě náušnice.

Další zastávka byla tedy na oné doporučené vyhlídce, kde se dalo autem vyjet na vrchol 1077 m vysoké hory. Rozhled byl pěkný, v dálce jsme dokonce viděli nějaké vyšší hory. Moc dlouho jsme se ale nezdrželi a vyrazili dál.

Včera se nám podařilo najít jedno místo na krátký výlet, ke kterému vedla zpevněná silnice. Bylo jím Booroomba Rocks nedaleko hlavního města Canberra. Když jsme ale konečně dorazili skoro na místo, zjistili jsme, že poslední 3 km jsou po nezpevněné silnici. Tady ale nebyl žádný provoz a dalo se otočit, proto jsme se rozhodli pokračovat. Silnice vedla několikrát nahoru a dolů, jeden úsek byl dokonce tak příkrý, že ho raději vyasfaltovali. Po patnácti minutách opatrné jízdy jsme konečně dojeli na konec silnice, kde bylo malé parkoviště.

Kolem půl druhé jsme tedy vyrazili na Booroomba Rocks Trail. Kousek od začátku stezky jsme po levé straně viděli utíkat klokana. Cesta vedla celkem do kopce, spousta přírodních schodů a kamenů k zdolání. A nádherná vůně, zřejmě eukalyptu. Po chvíli jsme došli až k útesům. Chtěli jsme si tam dát oběd, ale fičel silný vítr, který chvilkami přinášel i malé kroupy. Ty ale dlouho na zemi nevydržely. Občas jsme se na skalách zastavili, aby nás poryvy větru někam neshodily. Podle rychlosti mraků bylo poznat, že nám větrné ale zatím slunečné počasí dlouho nevydrží. Dali jsme si proto jen jednu housku a měli pěkný výhled na žebrajícího strakatého ptáka, kterému tu říkají Pied Currawong. Má dokonce i vtipné české jméno - Flétňák Stračí. Po obědě jsme ještě pokračovali kousek podél útesu až na nízký vrcholek, ze kterého byl krásný kruhový výhled do okolí.

Z vrcholku jsme se pak vrátili na cestu a šli zpátky. Normálně bychom byli rychlí, ve větvích se ale pohybovalo velké množství různých ptáků, tak jsme se často zastavovali a snažili se je najít a vyfotit. A na podobném místě jako cestou nahoru jsme potkali tentokrát dva klokany. Tahle poslední část lesa před parkovištěm byla totiž méně kamenitá a příkrá, tak se tu asi klokanům víc líbilo.

Procházka nám zabrala dvě a půl hodiny a dalších 15 minut trvala cesta autem zpět po nezpevněné silnici. Viděli jsme ale z auta další dva klokany a nějaké papoušky.

Jana na mapě objevila nějakou malou zajímavost na konci silnice, kde se asi něco dělo ohledně vesmíru. Tak jsme se tam vydali a záhy pochopili, proč se vlastně přístupová silnice jmenuje Apollo Road. Na tomto místě totiž byla budova NASA, která sloužila komunikaci pro měsíční program Apollo. Právě na tomto místě přijali první obrázky z přistání Armstronga na měsíci. Z budovy do dnešních dnů zbyly jen základy, protože po ukončení programu Apollo pro ni nebylo využití a v roce 1981 byla vyřazena z provozu. Zdejší anténa o průměru 26 metrů byla v roce 1983 přemístěna do jiné komunikační stanice u města Tidbinbilla a zbylé budovy byly v roce 1992 odstraněny.

Kolem čtvrté hodiny jsme vyrazili dál kolem hlavního města a pak po Kings Highway. Původně jsme se chtěli v Canbeře na chvilku zastavit, nakonec nám to ale časově nevyšlo. Cestou jsme projížděli kolem města Braidwood, kde zuřil požár buše. V dálce jsme viděli oblaka kouře a ten byl i dost cítit. Většina cesty byla po pláních s občasnými stromy. Jak jsme se ale přiblížili k pobřeží, vjeli jsme do lesa a silnice se začala klikatit, až jsme nakonec sklesali sérií prudkých zatáček k moři. Tahle část cesty byla moc pěkná, a to i řidičsky. Jedna ze zatáček se jmenovala Zatáčka medvídka Pú a pod malým převisem tu bylo naskládaných spousta plyšových medvídků v různém stavu, což vlastně působilo dost děsivě.

Když jsme se blížili k Batemans Bay, všimli jsme si světelné cedule, že Princes Highway je uzavřena. To je hlavní silnice směrem na Sydney, po které jsme měli v plánu další den jet. V motelu nám pak řekli, že je silnice uzavřena kvůli požárům buše. Ubytovali jsme se v pokoji 14 a opět vyjeli do města nakoupit zásoby a hledat wifi, protože v motelu nebyla. Zjistili jsme, že hoří už přes 17000 ha lesa a oheň stále není pod kontrolou. Dnes se prý dostal až k silnici a ta musela být uzavřena. Když jsme se podívali na oficiální objížďku, zjistili jsme, že část vede po nezpevněné silnici, takže my si zajedeme ještě o kus víc. Jestli tedy neuzavřou i Kings Highway. To bychom pak měli docela problém. Jen nám tedy tato uzavírka opět překazila plány - v daném úseku jsme chtěli navštívit asi tři místa.

Všechny informace jsme si našli v ověřeném zdroji internetu - v Mekáči. Dali jsme si 24 nuggetek (byly v akci!), hranolky a nějaký mražený nápoj. Na pokoji jsme si pak vyhřáli pokoj klimatizací, uvařili si čaj a snědli krabičku s ovocem (meloun, ananas, borůvky, nektarinka), kterou jsme koupili též ve slevě. A k tomu jsme opět dopisovali zápisky. Prostě idylka. Spát jsme šli opět kolem půlnoci.

Vstávali jsme po osmé hodině a dali si neuvěřitelně drobivou máslovou buchtu. V pokoji byla trochu zima, ale když jsme vyšli ven, začali jsme za ni být rádi. Venku svítilo slunce, nebe bez mráčku. A předpověď hlásila teploty kolem 25 stupňů.

První zastávka byla u infocentra. Tam jsme se zeptali na otevřené walky, protože jsme měli nalezeno všechno severně od Batemans Bay a to bylo teď kvůli ohni mimo hru. Objevili jsme také Birdland Animal Park, neboli zoo s převážně místními zvířaty. Tam jsme také zamířili jako první. Vstupné bylo 26 AUD. Přišli jsme v 10.30, kdy mělo být krmení koal. Při našem štěstí jim ale zrovna nedávno ta koala chcípla a ještě jim nedorazila nová. Takže jsme koalu neviděli. Na druhou stranu prý jí bylo přes 20 let a koaly se v zajetí dožívají cca 15 let. I tak jsme ale viděli wombata, ježury, ptáky emu a pštrosy, různé druhy klokanů a spoustu ptáků. Měli i terária s ještěry a hady, akvárko se želvou, axolotlem, žábami. Konečně jsme se také dozvěděli, že ty divné sovy, co jsme viděli v Katoombě jsou Lelkouni soví (Tawny Frogmouth). V 11.30 bylo setkání s hady a wombatem. Sešla se tam spousta dětí s rodiči. Hada kolem krku jsme nepotřebovali, tak jsme se jen procházeli opodál, než přinesli malého wombata. Děti se kolem něj seskupily a horlivě plyšové zvířátko hladily. Mohly si ho i pochovat. Jana usoudila, že čekat než se všechny děti vystřídají bude trvat dlouho, tak jí nakonec stačilo se jen koukat, i když původně si chtěla wombata taky potulit. Doprošli jsme si zbytek parku. Měli tam i výběh s klokany, do kterého se dalo vejít. Pak jsme se ještě jednou podívali na už spící wombaty. Z jednoho koukal jen čumák, z dalšího jen zadek. Ptakopysky bohužel neměli, ale i tak jsme toho viděli dost. I lamy.

Ze zoo jsme vyšli po dvou a půl hodinách, tedy ještě celkem rozumně. Rozhodli jsme se proto vyzkoušet dva walky. Nejdřív jsme popojeli autem asi 15 minut jižně ke Guerrila Bay, odkud jsme se vypravili na krátkou procházku k vyhlídce na moře a zpátky. Původně jsme měli v plánu si dát na vyhlídce oběd, ale nikdo nás nevaroval před neuvěřitelným množstvím much. Ty sice neštípou jako sandflies na Novém Zélandu, ale mají oblibu v lezení po obličeji, takže jsou neuvěřitelně otravné, zejména ve větším množství.

Druhý walk jsme měli vytipovaný už předem a jmenoval se Mangrove Walk. Část procházela jehličnatým lesem, pak se šlo kousek po písčité pláži a pak začal pěkný boardwalk vedoucí mangrovovým lesem. Ve vodě jsme viděli spoustu malých i větších rybek. Za námi se tyčil mrak kouře z blízkého požáru. Cestu zpátky jsme se pak brouzdali bosky po pláži. Moře bylo příjemně chladné a v zátoce nebyly skoro žádné vlny. Viděli jsme spoustu mušlí a škeblí, některé obývané malými korýši.

Na rozloučenou s Batemans Bay jsme si ještě jednou přejeli zdejší zvedací most a vyfotili si ho z boku. Před pátou jsme najeli na objízdnou trasu a vzápětí si na ceduli přečetli, že i Kings Highway, která nahrazuje uzavřenou Princess, je v některých úsecích kvůli požáru uzavřena. Že prý se máme podívat na internet. Tak jsme pokrčili rameny a jeli. Internet nemáme. Naštěstí do naší odbočky byla silnice průjezdná. Požár se oproti včerejšku dost posunul k silnici, takže jsme měli dobrý výhled na mohutné sloupy kouře stoupající k obloze. Plameny ale vidět nebyly. Po odbočení z Kings Highway jsme jeli nějakou dobu po menší silnici vedoucí buší, pak jsme přejeli na dálnici a poslední úsek byl po úzké silnici vedoucí lesem. Místo 120 km po pobřeží jsme nakonec jeli 280 km vnitrozemím.

Už večer jsme cestou viděli odbočku na Fitzroy Falls. Vodopády byly hned u silnice. Parkoviště ale bylo placené. Nejdřív jsme se rozhodli, že se nám nechce platit 4 AUD za pětiminutovou procházku k nejbližší vyhlídce. Když jsme ale ujeli asi 2 kilometry, Jana zjistila, že vodopád měří 80 metrů. Tak jsme se vrátili a zaplatili. Bohužel už nebylo moc světlo, ale každopádně pohled to byl pěkný. Vyhlídka vede k nádhernému výhledu do dálky a trochu i na vodopád. Krajina tu strmě klesá o těch cca 80 metrů dolů a vyhlídka je trochu vysunutá přes okraj útesu, takže člověk má ničím nerušený výhled na spodní část vodopádu a kameny v řečišti pod ním. Wow efekt toto místo rozhodně mělo. Vody ve vodopádu bohužel zase tolik nebylo a hlavně nebyl tak pěkně vidět. Další vyhlídka byla ale až 800 metrů daleko, na což jsme neměli dost času. Bylo po osmé hodině a potřebovali jsme být včas v cíli.

Ubytování v Nowře jsme trochu hledali, protože jsme měli privát, něco jako Airbnb a místo nebylo moc označené. Když jsme ale zadali kód do schránky s klíčem a klíč získali, usoudili jsme, že jsme dobře. Zapomněli jsme si nakoupit na večeři, v pokoji jsme ale měli k dispozici mj. zeleninovou polévku do mikrovlnky. Když jsme si poprosili o 2 krajíce chleba navíc na snídani, dostali jsme celý pecen. Postele byly měkké a krásně pohodlné a celý pokoj byl moc příjemný. K polévce jsme si krom chleba dali i heřmánkový čaj pro lepší spánek. Ten ale musel počkat zase až po zápiscích.

Jana se vzbudila už v šest kvůli slunci. Když konečně znovu zabrala a zvonil budík, vůbec se jí nechtělo vstávat. Aleš jí vzbudil vložením několika M&M's do pusy :) Snídaně nakonec byla trochu chabá, jelikož na nás sice v lednici čekaly malé dózičky s marmeládou, atd., některé ale byly už snědené. Dali jsme si proto krajíc se samotnou marmeládou a tři chleby s oříškovým máslem.

Když jsme se sbalili, nakoupili jsme v blízkém obchodě něco na chleba a vyrazili po Princes Highway do Kiamy. Silnici zrovna upravovali, takže nás cedule varovaly "watch for queued traffic", což jsme si hned překřtili na "cute traffic" :)

První zastávkou byla Kiama Blowhole, což je díra v mořském pobřeží, spojená jeskyní s mořem, kudy při vlnobití vystřikuje mořská voda. Podobné už jsme viděli na Novém Zélandu u města Punakiki, kde jich bylo i víc. Blowhole u Kiamy je ale prý největší na světě a umí tryskat až 50 litrů vody až do výšky 25 m. My měli trochu smůlu, protože bylo téměř bezvětří a tudíž nebyly skoro žádné vlny. Po většinu času jsme tedy viděli jen malé fontánky do výšky tak metru nad ústí díry. Párkrát ale zřejmě přece jen přišla větší vlna a voda vystříkla do výšky kolem pěti metrů. Podle fotek na cedulích to tu ale umí být mnohem divočejší, když fouká silný vítr nebo za bouře. Prohlédli jsme si místní bílý cihlový maják z roku 1887 a vyrazili k druhé místní blowhole, která už je ovšem o dost menší.

To je znát i na zázemí. Little Kiama Blowhole se nachází mezi rodinnými vilami a je u ní jen maličké parkoviště pro několik aut. To jsme navíc napoprvé přehlédli a přejeli, takže pán dozorující dopravu na přilehlé silnici se asi dost divil, když kolem něj přejelo stejné auto po dvou minutách znovu. Silnici kolem parkoviště totiž zrovna opravovali a byl tam střídavý provoz. Blowhole samotná je opravdu maličká, otvor je velký odhadem tak půl metru. Navíc se nachází v zátoce, takže vlny tu byly ještě menší. Viděli jsme jen pár nizoučkých výstřiků tak do půl metru. Dlouho jsme tu tudíž nepobyli a vyrazili k dalšímu cíli - Cathedral Rocks.

Když jsme tam dorazili, nejdřív jsme chvilku hledali, jak se ke skalisku, které jsme viděli už zdálky, dostat. Cesta, která byla na mapě totiž vypadala jako něčí zahrada. Nakonec jsme se odhodlali tam vyrazit a vyhlídku jsme našli, dokonce nás ani nikdo nezastřelil při obraně svého pozemku. Protože u auta jsme byli zpátky za chviličku, rozhodli jsme se ještě pro procházku po nedalekém poloostrově. Nejdřív jsme se prošli po kamenité pláži, bohužel bez koupání, protože jsme si nevzali plavky a ručník a vracet se nám nechtělo. Pak jsme po cestičce skrz křoví přešli na druhou stranu poloostrova, kde byl dříve lom. Po něm zbylo několik skalních stěn, odkud byl krásný výhled na osamělé skalní sloupy u moře, vzniklé rovněž těžbou. Dokonce tu byl i jakýsi pozůstatek mořské jeskyně - dlouhý otevřený kanál, na jehož konci se vlny tříštily o skálu a voda stříkala do výšky. Zastavili jsme se na několika vyhlídkách na lom a pak se vrátili kolem železniční trati zpět k autu. Jedinou nepříjemností tohoto poloostrova byly mouchy, které tu byly extrémně dotěrné a bylo jich mnoho. Jakože neskutečně mnoho.

Další zastávkou byl deštný les v rezervaci Budderoo. Po krátkém přejezdu autem jsme zaplatili vstupné - 12 AUD za auto - a vyrazili po boardwalku obdivovat místní přírodu. Šli jsme nejprve proti proudu potoka a potom jsme stoupali po úbočí kopce až k vodopádu, odkud jsme se částečně stejnou cestou vrátili k parkovišti. Les moc krásně voněl a k vidění byla i spousta zvířat, hlavně Lyrebirdů a ježur. V závěru jsme viděli dokonce i dva malé klokany. U vodopádu, který výjimečně nebyl jen nevýrazným čůrkem, jsme si dali pozdní oběd. Cestou zpátky jsme bohužel museli dost hnát, protože park zavíral v pět a tato hodina se kvapem blížila. A v tomhle parku měli u vjezdu bránu s varováním, že za pozdní odjezd je vybírán zvláštní poplatek.

Nakonec jsme vyrazili v 16:45. Hned na začátku jsme museli zastavit, protože přes silnici se batolila ježura. Dali jsme jí přednost a počkali až přejde. Jana o chvilku později viděla malého zajíce, címž se dostala do vedení 2:0 oproti Alešovi v počtu spatřených zajíců v Austrálii. V okolí parku jsme ještě zahlédli 6 červenomodrých papoušků a jednoho ledňáka chcechtáka. Taky tři kakadu jednoho maličkého modrého ptáčka. Docela pěkná zoo to dnes byla.

Další část cesty už vedla po větších silnicích a dálnicích a ubíhala poklidně, jen ve městě Bulli byl tak pekelně značený kruháč, že jsme špatně sjeli a pak se museli kus vracet, protože byl takový provoz, že bychom se neotočili. Naštěstí se z dálnice dalo hned sjet a moc jsme si nezajeli. Další rébus na nás čekal opodál, kde místo čísel silnic či jmen měst byly před křižovatkou jen šipky na nějaké parky, které jsme neznali. Naštěstí jsme ale zahnuli správně.

Další zastávkou byl silniční most, obcházející problematický úsek pobřeží: Sea Cliff Bridge. Silnice Lawrence Hargrave Drive tu v úseku dlouhém několik set metrů prochází pod strmými pískovcovými útesy, ze kterých často padají větší či menší balvany a jsou tu velmi časté i sesuvy půdy. To v minulosti často vedlo k neprůjezdnosti silnice a vyvrcholilo v roce 2003 jejím uzavřením po velkém sesuvu. Během následujících dvou let byla silnice uzavřena a byl postaven most s pilíři v moři a v bezpečné vzdálenosti od útesů. Most je dlouhý 455 m, vysoký 41 m a ze strany od moře po něm vede stezka pro pěší. Tu jsme si celou prošli a užívali si výhledy na moře, útesy, pobřeží i most samotný. Ten totiž kopíruje tvar pobřeží a je tím pádem dost zakroucený. Po návratu k autu jsme se ještě přesunuli na vedlejší parkoviště, kde byl záchod Exeloo, stejný jako na Novém Zélandu, jen s jednou kabinkou. Tady po zavření dveří začal hrát klavír.

Před cestou do hotelu jsme se ještě zastavili u Kelly's Falls. Byla to zajížďka jen asi 400 metrů. Nezpevněná, ale zvládli jsme to. Prý v lese žijí i ptakopyskové, my ale viděli jen dvě agamy. Vodopád celkem fungoval, pro změnu ale nefungovaly vyhlídky. Bylo vidět, že z nich dříve bylo vidět o dost líp, ale zřejmě skály pod nimi už nejsou bezpečné, tak je oplotili tak, že je z vyhlídek krásný výhled na jiné vyhlídky. Na vodopád ale moc ne.

Po této kratičké pauze jsme už definitivně zamířili do Ibis Budget hotelu ve městě Campbelltown. Cesta byla bez problémů, zákeřná ale byla poslední část asi 800 metrů před ubytováním. Probíhaly tam nějaké práce na silnici, právě frézovali asfalt. Nejdřív to vypadalo, že příjezd k hotelu je uzavřen. Viděli jsme ale projíždět auta, tudíž i my zabočili doleva. Na malém kruhovém objezdu jsme ale špatně zahnuli, protože zprava vyrazilo auto, které na objezdu předtím chvíli stálo. Aleš se lekl a vyjel o exit dříve. Zrovna tohle místo ale bylo kvůli pracem jednosměrné a nedalo se otočit, tak jsme se museli přidat do kolony, složitě místo objet a znovu si projet křižovatku z druhého směru. Napodruhé to už ale vyšlo.

Ubytovali jsme se bez problémů a vyrazili do KFC na večeři. Koupili jsme si nějaký ultimátní mix pro dva, což jsme možná neměli dělat - celkem 3 nějaké stripsy, 6 velkých porcí kuřete, 6 nugetek a dvakrát velké hranolky. No řekněme, že jsme se pak do toho třetího patra dobře belhali. Ještě jsme si vzali z auta všechny věci, abychom se připravili na zítřejší odlet.

V pokoji byla přistavěná buňka s koupelnou, sprcha neměla závěs a umyvadlo bylo na pokoji mimo koupelnu, ale jinak byl pokoj zařízený příjemně. Ještě před spaním jsme přebalili batohy, abychom Alešův odbavili a Janin se vešel do 7kg. Virgin Australia totiž dovoluje příruční zavazadlo jen do 7 kilo, na druhou stranu ale je v ceně letenky i zavazadlo odbavené. Před spaním jsme stihli ještě chvíli ladit zápisky a tradičně kolem půlnoci šli spát.

Kolem sedmé si blízko našeho pokoje někdo hlasitě povídal a ozývaly se občasné rány. Když jsme kolem osmé šli na snídani, zjistili jsme, že to byli řemeslníci opravující vedlejší pokoj. Po snídani Jana stihla napustit vodu do kelímku, jelikož řemeslníci vodu vypnuli. Moc jsme nepochopili, proč s tím nepočkali po desáté, kdy je check-out. Jedna paní na chodbě lamentovala, že vypli vodu, zatímco se sprchovala.

Sbalení jsme ještě pár minut na wifi vybírali fotky a pak vyrazili vrátit auto k letišti. Cesta ubíhala bez problémů, až u Sydney provoz celkem zhoustl a nám se podařilo omylem z dlouhého tunelu vyjet o exit dřív. Než jsme se zvládli vrátit, trvalo to asi 20 minut, takže nakonec jsme zas tolik času u letiště neměli. K našemu překvapení benzínka hned u letiště měla velmi příznivé ceny.

Když jsme vjížděli k rental drop off, všimli jsme si směrovky na letištní vyhlídku. Jelikož jsme měli ještě asi 15 minut na vrácení auta, vyrazili jsme k ní. Škoda, že jsme si jí nevšimli dřív na mapě a nevyrazili dřív, pěkný výhled na letadla a ideální místo na oběd. Jen to trochu kazil kouř z požárů, který vítr hnal přes celé Sydney. Asi 15 minut jsme se koukali na letadla a pak už jsme vrátili auto a nechali se odvézt na letiště.

Tam jsme kontinuálně dojídali zbytky jídla - nějaké sušenky, cookies, nektarinku, ovocný kompot, cukrové banánky, kyselý spečený mix a chipsy. No musím říct, že ještě s včerejším KFC by se za tento mix nemusela stydět leckterá budoucí maminka :D Samozřejmostí bylo k tomu dopít i dva litry ochucené vody.

Virgin Airlines měly kiosky na self check-in a na tištění lístku na zavazadla. Váhově sice Janino zavazadlo bylo v pořádku, nevšimli jsme si ale rozměrů. Tak jsme se rozhodli odbavit oba batohy, jelikož jsme to měli v ceně letenky. Mysleli jsme, že díky kioskům se baggage drop značně zrychlí, ale mýlili jsme se. Ač bylo otevřeno asi 10 přepážek, stáli jsme ve frontě asi 45 minut. Rezerva se nám začala tenčit a do boardingu zbývala půl hodina. Když jsme konečně přišli na řadu a dostali se k security, tak tam to bylo naopak krásně rychlé. Za 2 minuty jsme byli u gatů, takže už nebylo kam se hnát.

V klidu jsme si počkali u našeho gatu a s malým zpožděním si nastoupili. Letěli jsme boeingem 737-800. Seděli jsme v 6. řadě za Asiaty, kteří si ještě před odletem sklopili sedačku. Asiatka vedle nás zas odmítla dát tašku pod sedadlo před sebou a celý let ji držela na klíně.

Během letu jsme dostali malý snack, dokonce byla na palubě i wifi s připojením k internetu. Z okna jsme viděli kouř z velkých požárů severně od Sydney, nějaké další menší požáry a pak dlouho krásnou, ale vyprahlou krajinu. Dokonce i části červené Austrálie jsme zahlédli. Víc na severu se přidaly i mraky a u Cairns pěkné zalesněné hory. Přistáli jsme celkem příjemně. Stejně jako v Sydney přední část letadla, tedy i my, vystupovala chobotem, zadní řady šly po schůdkách přes plochu. Už v chobotu jsme ucítili, že jsme daleko blíž k rovníku - bylo tam vlhko a vedro.

Než nám přijely odbavené batohy, zařídili jsme si vyzvednutí auta. Pán byl sympatický, nevnucoval další pojištění, jen nám po vyčíslení ceny po případné nehodě doporučil "just don't crash". Batohy dorazily v pořádku a my pak vyšli z klimatizovaného prostoru. Pořádná ťafka. Hned jsme sundali nohavice a šli si pro auto a těšili se na klimatizaci. Máme červený Hyundai i30. Auto je celkem malé, ale i tak je větší než to co jsme původně měli v rezervaci. Aleš už automaticky hledal nožní brzdu, která ale v autě nebyla. Mělo klasickou ruční. Teplota podle vybraného auta byla 37°C, po rozjezdu se ale ustálila na 32°C. Koneckonců bylo už po páté hodině.

Bez problémů jsme vyrazili z letiště a jeli se ubytovat. Měli jsme rezervované 4 noci v hotelu New Chalon asi 15 minut autem od centra. Check-in proběhl rychle a bez problému, dostali jsme pokoj č. 1. Pokoj měl dva vchody. Jeden z parkoviště, které funguje jako v amerických motelech, tzn. každý pokoj má před vchodem svoje parkovací stání. Druhý vchod je na prostranství k hotelovému bazénu. V pokoji byla i koupelna s vanou, lednička a klimatizace. Bylo znát, že sem jezdí hodně Japonců - některé texty byly v Japonštině. Jen jsme měli problém s čumákem auta, který byl moc nízko a při vjezdu na parkovací místo, kde byla prohlubeň, drhnul spodní plast o asfalt.

Vybalili jsme si a vyrazili si vyprat, protože už nám docházelo čisté prádlo. Objevili jsme automatickou prádelnu nedaleko od hotelu a zatímco probíhalo sušení vypraného prádla, dali jsme si přes ulici v Subway večeři. Potom jsme se ještě zastavili v nedalekém obchodním centru nakoupit nějaké jídlo na obědy a snídaně. Po návratu na hotel jsme ještě chvilku plánovali další den a také plán do Japonska a pak šli spát.

Vyděsil nás asi v půl čtvrté ráno Alešův mobil, který než se vybil, tak hlasitě zaípal a zavibroval. Výborně. Naštěstí jsme usnuli. S pravým budíkem už jsme souhlasili. Nasnídali jsme se, dojedli zbytek darovaného chleba ještě z Nowry a před desátou vyrazili do města.

Nejdříve jsme hledali místo na zaparkování. Jana nějaké našla na mapě, nakonec ale bylo obsazené. Naštěstí v Cairns mají často v ulicích odbočky pro U-turn, neboli místa, kde se dá krásně otočit do protisměru. Nakonec jsme zaparkovali o kus dál s limitem 3 hodiny zdarma s tím, že na procházku centrem to bude stačit.

Zastavili jsme se v infocentru a zeptali se na plavby k Velkému bariérovému útesu. Chlapík vypadal, že tomu rozumí a ceny víceméně odpovídaly tomu co jsme si našli. Nakonec jsme se nechali přemluvit dokonce k plavbě s možností potápění s přístrojem a se dvěma ponory v ceně. Koneckonců kde jinde to zkusit, než u Velkého barieroveho útesu, ne? Celodenní plavba nás ovšem vyšla na tolik, co jindy celá dovolená. Volno měli až v neděli 8.12., takže se alespoň máme na co těšit.

Pokračovali jsme šíleným městským vedrem k The Lagoon, o které jsme viděli zmínku v průvodci. Co se počasí týče, venku bylo 31°C, pocitově ale na slunci minimálně o 5 stupňů více. Laguna byla u moře, jen byla celá umělá a byly v ní vodotrysky. Lidí tam ovšem bylo plno. Měli tam dokonce i barbeque. Když jsme došli k moři, byl odliv a viděli jsme široko daleko jen bahno a spoustu kamenů. Pak jsme si všimli jednoho kraba. A pak druhého, vlastně všechny ty malé kamínky byli ve skutečnosti krabi. Vítejte v Cairns, kde vás moře může poštípat. Navíc jsme pochopili, proč Cairns nemá pláž.

Kousek dál po promenádě jsme narazili na přistávací plochu pro vrtulníky. Už tak drahou plavbu k útesu si totiž můžete ještě prodražit tím, že jednu z cest poletíte. Viděli jsme vzlétat a přistávat dva vrtulníky. Pokračovali jsme po promenádě až k molu, našli kde kotví naše nedělní loď a prozkoumali i terminál. Prošli jsme si nějaké obchůdky s nic moc suvenýry a došli až k půjčovně foťáků. Jen měli zrovna 3 hodiny polední pauzu - mají otevřeno okolo začátku plaveb a potom kolem konce.

Šli jsme tedy zpátky a tentokrát jsme prošli skoro celou promenádu. Zastavili jsme se opět u helikoptér a koukali, jak ve větru startují. Také jsme si koupili zmrzlinu. Ve Woolworths měli akci - čtyři Magnum zmrzliny za 4,5 AUD. Na ulici stojí jeden kopeček 5 AUD. Tak jsme si dali do sosáku. Od promenády jsme uhnuli až u ulice, kde jsme nechali auto a ještě prošli kolem katedrály sv. Moniky. Rychle jsme nakoukli dovnitř. Katedrála byla celkem nová a uvnitř vypadala podobně jako kostel Nejsvětějšího srdce Páně na Jiřího z Poděbrad. Vitrážová okna ale zachycovala zejména výjevy z útesu a moře.

Protože tři hodiny parkování už se zvolna blížily ke konci, vyrazili jsme autem k Mount Whitfield Conservation Park. V infocentru jsme dostali malou mapku. V parku byly celkem čtyři různě dlouhé a různě náročné trasy. My si pro začátek zvolili základní červenou trasu. Obyčejně by to byla pěkná 1,5 km dlouhá procházka trochu do kopce. S šíleným vedrem, vlhkem a minimálním větrem to byl ale celkem infernální zážitek. Oba jsme po chvíli byli úplně spocení, jako bychom čerstvě vyšli ze sauny. Cesta vedla po schodech na kopec nad letištěm. Jakmile jsme se vyškrábali na kopec, bylo už trochu příjemněji, protože foukal alespoň trochu vítr. Dali jsme si oběd s výhledem na letiště. Těch bylo po cestě dokonce víc, ale většinou byly částečně zarostlé. Celá dráha nebyla vidět nikde. Ono se toho ale na letišti zase tolik nedělo, přistávalo pouze několik menších letadel. Cesta zpátky vedla částečně bambusovým lesem, kde Aleš zahlédl asi metr velkého varana. Kromě toho jsme cestou viděli spoustu hrabavých ptáků dvou druhů. Jedni byli menší a dohněda, druzí byli černí s červenou hlavou a žlutým obojkem.

Před návratem k autu jsme se ještě prošli spodní částí parku. Ta byla po rovině a obsahovala slaná i sladkovodní jezírka. Viděli jsme tam spoustu vodních ptáků. Malá část byla zařízená jako dětský koutek, kde byla různá prolézadla a další možnosti zábavy pro děti. Měli to tam moc pěkně udělané. Další částí pak byla čínská zahrada, kde byla jakási zděná brána, čínský pavilon a na vodě spousta leknínů.

K večeru jsme se rozhodli si užít taky trochu místních písečných pláží. Dojeli jsme k blízké Trinity Beach. Cedule ale upozorňovaly na mořské krokodýly a zákeřné prudce jedovaté jelly fish. Procházeli jsme se proto po písečné pláži a v moři si nohy vyráchali až v části, kde byly sítě proti medúzám. Během teplých zimních měsíců se tu totiž vyskytují dva druhy medúz, kterým tu říkají Stingers a jejichž žahnutí může skončit velmi nepříjemnými komplikacemi a dokonce i smrtí. Na žahnutí se jako první pomoc lije ocet, takže tu na každé pláži mají červený sloupek a v něm je lahev octa.

Sice jsme se tedy nevykoupali, ale u moře bylo příjemně. Teplota klesla na 30 stupňů a foukal slabý větřík. Přešli jsme celou pláž až ke skalám na druhém konci. Tam byla vyhlídka a dokonce i lavička. Idylka. Ještě kdybychom tak nebyli na východním pobřeží a viděli slunce zapadat. I tak to ale bylo moc krásné místo a na lavičce jsme si chvíli povídali. Zpátky už jsme nešli po pláži, ale po promenádě, ze které bylo taky pěkně vidět a procházela kolem stromů a různých květin.

Před sedmou jsme došli k autu a vyrazili zpátky. Cestou jsme se ale ještě zastavili v centru Cairns u stromu, kde je možné vidět hodně flying foxes, neboli velkých kaloňů. Flying foxes se živí se nektarem a ovocem ze stromů. Jsou také jedni z hlavních opilovačů. Nepoužívají echolokaci, protože perfektně vidí - 20x lépe než člověk a v noci vidí až do dálky jednoho kilometru. Když jsme přijeli na místo a otevřeli dveře auta, okamžitě jsme věděli, že jsme správně. Chodník byl od kaloňů totálně podělaný a od stromu jsme slyšeli i jejich hlasité švitoření. Ukázalo se, že stromů je tu hned několik a kolem nich létaly desítky, možná i stovky těch zvířátek. Už byla dost tma na focení, ale viděli jsme je krásně.

Po chvíli jsme pokračovali dál a ještě se pak stavili nakoupit zásoby jídla a koupit si k večeři pizzu. Ta byla od obchodního domu asi 230 metrů, my k ní ale jeli snad 10 minut, jelikož jsme neustále špatně zatáčeli. Nakonec jsme ale vjezd objevili a pizzu si úspěšně objednali. Pak už jsme zamířili domů na hotel.

Potřebovali jsme se trochu dospat, ale kvůli tomu jsme vyrazili pozdě - opět kolem desáté. Chvilku jsme i váhali, jestli nepojedeme jinam. Nakonec jsme si ale řekli, že by byla škoda vynechat Daintree Forest, který je součástí Wet Tropics of Queensland, což je nejstarší původní deštný prales na světě. K němu je to totiž z Cairns okolo 120 km, což v místních podmínkách znamená téměř dvě hodiny jízdy. Jana za jízdy procházela včera stažené letáčky. Většina byla dost k ničemu, naštěstí jedna brožura obsahovala 28 stran s vypsanými walky, takže bylo z čeho čerpat.

Z Cairns jsme nejdřív jeli dlouho po hlavní silnici, na které je na celkem krátkém úseku devět kruhových objezdů za sebou. Dál ale silnice byla moc krásná a scénická. Vedla podél pobřeží a byly z ní moc pěkné výhledy na moře. Občas se zase jelo skrze les, který celou silnici obklopoval a tvořil tak zelený tunel. Jana si cestu ale ze začátku moc neužila, protože procházela místa v Daintree, abychom měli nějaký plán. Našla tři pěkné boardwalky a pár menších zastávek.

A abychom jen neseděli v autě, našla Jana po cestě vyhlídku Rex Lookout, odkud bylo krásně vidět na moře a okolní pobřeží. Z toho místa se také prý rogalisti rozbíhají plachtit, žádného jsme ale neviděli. Další zajímavá zastávka měla být u "krokodýlího mostu". Podle Wikicamps je z mostu často vidět krokodýly. Poslední a nejnovější příspěvek ale celkem prakticky říkal, že zastávka je na mostě, což není dobré místo zastavení. A opravdu, u mostu byla cedule zákaz zastavování a zákaz vstupu. Takže smolík.

Před dvanáctou hodinou jsme dorazili k přívozu, jediné přístupové cestě do NP Daintree. Zaplatili jsme 30 AUD za zpáteční jízdenku. Venku bylo přes 30 stupňů, trajekt byl maličký a bylo zakázáno opouštět vozidlo. Docela jsme se smažili, ale od řeky alespoň foukal svěží vítr. Po 10 minutách byla plavba za námi a my už si trochu přivykli tropickému počasí, takže jsme nechali otevřená okénka, abychom slyšeli zvuky z lesa a cítili jeho vůni.

Zastavili jsme po 6 km na vyhlídce Mount Alexandra Lookout, kde Jana Alešovi ukázala na mapě, co vymyslela. Z vyhlídky byl krásně vidět deštný prales, klesající po úbočí k moři a sahající až k plážím. Tenhle přechod lesa v moře je také jedním z hlavních lákadel parku.

První procházkou byl Jindalba Walk. Tento necelý kilometr dlouhý boardwalk se nachází jen kousek od jedné z dalších místních atrakcí - Daintree Rainforest Discovery Center. Soustavy cest po zemi i ve větvích pralesa a je tam i 23 metrů vysoká věž Canopy Tower. To místo nám ale přišlo trochu moc turistické a navíc tam vstup stál přes 30 AUD pro jednoho, takže jsme ho vypustili. Náš boardwalk byl zdarma a vedl vysokým deštným pralesem plným zvuků. Překvapilo nás ale, jak málo zvířat jsme viděli. Čekali jsme, že nad námi každou chvíli přeletí nějaký papoušek a po zemi budou běhat hrabaví ptáci a ještěrky, místo toho jsme ale jen párkrát zahlédli vysoko nad námi nějakou siluetu. Je ale fakt, že prales byl tak hustý, že kdyby se deset metrů od nás schovával kasuár, kterých je tu prý hodně, stejně bychom ho neviděli. Létalo kolem nás ale docela dost krásných velkých modrých motýlů Papilio ulysses. Krásně se třpytili v zeleném pralese. Vyfotit se bohužel moc nedali, prohlédli jsme si je ale pěkně. A i když jsme neviděli moc zvířat, procházka pralesem byl úžasný zážitek.

Pokračovali jsme po silnici a přes několik jednopruhových mostů k další zastávce, kterou byl Madja Botanical Walk. Tenhle už o trochu delší boardwalk procházel částečně pralesem a částečně mangrovovým lesem. Stromy tu nebyly tak vysoké a husté jako na předchozí zastávce, takže jsme občas zahlédli i nějakého ptáka. Navíc bylo zajímavé sledovat, jak se les mění a postupně přechází v mangrovy. Jedinou skvrnou na kráse tohoto místa bylo, že když jsme chtěli vyrazit, přistál na parkovišti asi dvacetimístný turistický autobus. Chvilku to vypadalo, že budou pomalí, pořád nás ale docházeli a dělali hluk. Tak jsme je u jednoho kanálu nechali přejít a mezitím sledovali, co se děje ve vodě. Viděli jsme pár různě barevných rybek, krokodýla ale bohužel ne, i když tu prý také jsou. Cestou k parkovišti si pak Aleš ve větvích nad cestou všiml obří pavučiny a v ní pavouka s rozpětím nohou snad 20 centimetrů. Brr.

Po návratu k autu jsme popojeli na naše nejsevernější místo v Austrálii, kde jsme si prošli Dubuji Boardwalk. Ten skoro celý vedl mangrovy a jelikož byl už večer, pralesem se neslo volání různých ptáků. Žádného jsme ale tradičně neviděli. Po cestě jsme procházeli kolem rozvětvených kořenů mangrovníků. Ke konci začali celkem kousat komáři, i tak jsme si ale udělali ještě krátkou zacházku k Myall Beach. Ta byla moc pěkná s jemným bílým pískem. My měli ale obuté pevné boty, tak jsme se do písku moc nehrnuli a po chvíli kochání se vrátili k autu.

Protože soumrak se kvapem blížil, nezbylo než se vydat zpět. Krátká zastávka u Cape Tribulation. Cestou jsme se ale ještě zastavili a prošli po dvou plážích - Coconut Beach a Thorton Beach. Krom nich jsme udělali zastávku i u dvou mostů přes říčku, jestli neuvidíme krokodýla. Kromě pár ryb a bílých kakadu jsme ale neviděli nic.

Většinu zpáteční cesty jsme nakonec jeli za tmy, žádné zvíře nám na silnici naštěstí nevběhlo a provoz byl malý. Na přívozu s námi bylo jen jedno další auto. Na večeři jsme si opět zajeli do Domino pizza. Dokonce jsme dostali slevu, protože tam měli rozdělanou pizzu (nepečenou, jen těsto a část ingrediencí). Asi někdo zrušil objednávku. Tak nám ji dodělali, přidali navíc pár ingrediencí a dostali jsme ji o 5 AUD levněji. Poznat to nebylo. Snědli si ji na pokoji, byla ještě větší, než ta včerejší a opět jsme se pořádně přežrali. Pak jsme se rychle umyli a šli spát, protože další den jsme měli plavbu a sraz na ni byl v 7:15 v centru Cairns.

Druhá adventní neděle v našem případě začala brzy - už v 5.40. Po včerejší mega porci pizzy jsme ráno vůbec neměli hlad. Po půl sedmé jsme proto už sbalení vyráželi ke Cruise Terminalu.

Většina placených parkovacích míst je v neděli zdarma, proto jsme neměli problém zaparkovat. V sedm hodin už jsme čekali před půjčovnu Calypso, kde jsme si chtěli půjčit foťák. Paní nás ale poprosila, že než otevře, máme si dojít na check-in, protože jí chvíli potrvá vyndat všechny stojany a obchod připravit. Přesunuli jsme se proto na terminál, kde už u přepážky naší společnosti Down Under Cruise & Dive stála malá fronta. Otvírali ale až ve čtvrt, takže jsme po chvíli zamířili zpět do půjčovny.

Tam nám paní k našemu překvapení doporučila levnější model, protože má blesk. A k dalšímu, už ne tak milému překvapení nám řekla, že SD karty se kupují zvlášť. Nejlevnějších 8 GB vyšlo na 15 AUD. A my si zrovna dnes nechali foťák se všemi náhradními a velkými kartami doma. Když jsme totiž hledali různé půjčovny foťáků, většinou měly i kartu v ceně. A když pak Jana kontrolovala web, tak Calypso tam o kartách nemá žádnou informaci. Samozřejmě jsme ale kartu koupili a dostali se tak na dost podobnou cenu jako při půjčení na palubě. Co se dá dělat.

Při check-inu nám přiřadili bezpečnostní čísla, pod kterými se budeme hlásit. V 7.40 jsme se konečně nalodili na naši loď Evolution. Posádka byla usměvavá a příjemná. Nejdříve nás vyfotili u záchranného kruhu a pak poslali na loď. Jeden člen posádky nás přivítal a poslal na záď. Tam nám někdo jiný ukázal, kde jsou záchody, kde jídlo a kam si máme odkládat výstroj. Pak nás poslali o patro výše do místnosti pro teoretickou přípravu potápěčů.

Tam jsme nejdřív vyplnili osobní údaje do formuláře a pak nás poslali nafasovat brýle a ploutve, které jsme si pak dali do přihrádek s našimi čísly. O vyplutí z přístavu jsme přišli, protože jsme se museli vrátit do instruktážní místnosti kvůli školení bezpečnosti a pohybu na lodi. To bylo celkem zábavné: "Pokud se vám na moři dělá špatně, máme tu pro vás za 50 centů prášek. Pokud už je vám špatně teď, už je pozdě a prášek vám nepomůže. Máme tu ale pro vás zdarma plán B ..." a v tu chvíli ukázal papírový pytlík.

Potom přišlo na řadu intro k potápění. Vše probíhalo hladce, než jsme si v dotazníku všimli kolonky o letech letadlem. Zeptali se: "Je tu někdo, kdo v příštích 24 hodinách poletí letadlem?". Nám do letu do Japonska zbývá asi 20 hodin, takže jsme se přihlásili. "Takže vy můžete jen na jeden ponor". Vysvětloval pak, co se s tělem při potápění děje a že následný let ve vysokých výškách může vytvořit v žilách bublinky, což může mít celkem nepěkné následky. Jenom jsme nechápali, proč se nás na to nezeptali, když jsme výlet rezervovali. Ach jo.

Během výkladu pravidel potápění a učení základních dovedností potápěče k nám ke stolku někdo přišel, ptal se na přesný čas odletu a zase odešel. Naučili nás, jak vyrovnávat tlak v uších, jak dostat pod vodou vodu z brýlí, jak se chovat, když nám z pusy vypadne dýchací přístroj a také základní komunikační gesta. Po skončení teoretické části vyhlásili potápěčské čtveřice a my byli v té první. Na palubě totiž byl další pár, který také brzy někam letěl, tak nás vzali přednostně.

Netrvalo dlouho a dorazili jsme na první zastávku - Norman Reef. Bez dlouhého prostoje jsme se rychle převlékli do plavek a následně i do lykrového obleku, který chrání jednak před jedovatými medúzami a jednak před spálením od sluníčka. Aleš ale zjistil, že mu někdo ploutve a brýle z přihrádky vzal, musel si proto pro nové. Dostali jsme přes boky pás se závažím a na záda postroj s kyslíkem. Všechno to vážilo asi 20 kilo. Sedli jsme si na okraj lodi. Když jsme si nasadili brýle a ploutve, slezli jsme do moře, které bylo krásně teplé (27 stupňů) a měli chviličku na trénování dýchání z přístroje. Instruktor už byl ponořený a postupně jsme se měli ponořit i my. Měli tam takový žebřík, kterého jsme se při sestupu drželi. I když bylo vše v pořádku, Jana se hrozně bála a musela dvakrát vyplout zpátky na hladinu. I když přísun kyslíku fungoval, mozek jako by se ji snažil přemlouvat, že pod vodou se dýchat nedá. Mezitím se vynořila i druhá holka, že se jí dostala voda do pusy a po chvilce i Aleš se stejným problémem. Naštěstí se s tím trochu počítá a tak byl čas se dát dokupy. Při třetím pokusu už Jana dýchání pod vodou zvládla. U druhé příčky žebříku vyzkoušela dvě základní schopnosti potápěče - dostat si vodu z brýlí a vyndat a vrátit si dýchací přístroj do pusy bez zadržení dechu (to se pod vodou nesmí). Po těchto dvou testech už o něco méně vystresovaně klesla za zbytkem skupinky.

Všichni včetně instruktora jsme se chytili za lokty a postupně klesali. Proti nám se objevila fotografka, kolem které plulo velké množství velkých ryb. Když jsme se trochu vzpamatovali, konečně jsme viděli tu neuvěřitelnou krásu podmořského světa. Pluli jsme kolem korálů, všude spousta barevných ryb všech velikostí i tvarů. Instruktor nás vedl a udělali jsme krátký okruh kolem útesů. Aleše občas dost bolely uši, i když se snažil vyrovnávat tlak. Oba jsme se hodně soustředili na plavání a dýchání, takže jsme po vyplutí na hladinu zjistili, že si toho z ponoru moc nepamatujeme :D Jen příjemný pocit.

Když jsme se vynořili na hladinu, přišel za námi člen posádky a řekl nám, že na druhý ponor jsme skupina sedm a můžeme teď jít šnorchlovat. Sundali nám vybavení a my, šťastní, že o druhý ponor nepřijdeme, když už ho máme v ceně, jsme si vzali foťák a vlezli znovu do moře. A tentokrát, s jednoduchým šnorchlem a blízkostí hladiny, jsme si konečně pořádně užili podmořskou podívanou. Aleš viděl želvu, kolem nás pluly stovky barevných ryb, velkých i malých. S úžasem jsme zjistili, že všechny ty promo obrázky útesu jsou nepřibarvované - tak barevný a nádherný a tak blízko u hladiny ten podmořský svět na útese skutečně je.

V jednu chvíli se nám ale zdálo, že volali skupinu 11 a 12. Chvilku jsme se obávali, že nám sice dali volno na šnorchlování, my ale přeslechli naše číslo. Po nepříjemné chvilce zjišťování nás ujistili, že je vše v pořádku, potápí se skupina 5, pak se přípraví 6 a nakonec budeme my. O poznání klidnější jsme pokračovali v prohlížení krás moře s pomocí šnorchlu.

O něco později vyhlásili naši skupinu, opět spolu s druhým mladým párem. Pro ostatní zaveleli vylézt z moře a jít na oběd. My čekali, než se skupinka před námi vydá na první ponor - vypadalo to, že žena se neustále vynořovala a instruktor měl problém je dostat pod vodu. Kolem nás chodili lidé s plnými talíři dobrot a nám se s Alešem začalo chtít na záchod. Měli jsme už ale na zádech přístroje, tak to nešlo. Ale nakonec jsme se dočkali. Dva ze skupiny před námi to vzdali, zbytek šel pod vodu a žebřík byl konečně volný.

Druhý ponor byl úplně jiný - žádný trénink, rovnou do hloubky několika metrů s přestávkami na vyrovnání tlaku v uších. Tentokrát jsme si ale mohli vzít s sebou kameru. Tu měla Jana. Na začátku jsme se chvilku rozplavávali v pětici, pak jsme se ale pustili a plavali dál už každý sám. Těm dvěma to šlo krásně, Alešovi chvíli trvalo, než si vyrovnal tlak v uších, takže byl pomalejší a Jana byla marná :D Neustále vyplavávala nahoru a instruktor ji musel tahat dolů. Pak ji chytil za loket a provázel podmořskou nádherou. Když ji znovu pustil a ona pořád vyplavávala, přidal ji do kapes další 4 závaží. Pak už to bylo dobré. Viděli jsme velkou želvu, sasanku s klauny, klekli si na písčité dno a pochovali si mořskou okurku. Na omak je trochu jako liči, tvrdá, ale zárověň měkká. Druhý ponor jsme si rozhodně užili mnohem víc než ten první.

Když jsme opět vyplavali na hladinu, byli jsme jediní, co ještě neobědvali. Výběr už nebyl tak velkorysý jako na začátku (slibovali mořské potvory a spoustu dalšího), i tak jsme se ale s chutí a dosyta najedli a zbyla na nás i výborná ryba. Loď mezitím plula rychle dál, až nám salát ve větru odlétal z talíře. Dopluli jsme na druhé místo - Hastings Reef - akorát ve chvíli, kdy jsme dojedli.

Abychom neztráceli čas, rovnou jsme se šli převléknout do lykry a pochopili jsme, proč si oblek někdo ani nesundavá. Chvíli nám totiž trvalo, než jsme tu mokrou studenou těsnou věc na sebe dostali. Nakonec jsme ale nad oblekem zvítězili a pak - šnorchl, ploutve, foťák a jedem!

Na této části Útesu byla většina korálů dál od lodi. Museli jsme proto chvilku plavat a brzy jsme se jeden druhému ztratili. Ono celomodrých šnorchlistů byla plná voda. Jana se víc snažila fotit konkrétní věci a ryby (předtím to bylo spíš: cvak, cvak, vůbec nevím, co fotím, snad z toho něco bude). Skoro celou druhou zastávku jsme strávili ve vodě, než zaveleli zpátky na palubu. Uteklo to hrozně. Viděli jsme toho ale spoustu.

Závěrečnou tečkou za neuvěřitelným dnem byl ovocný bar - ananas, tři druhy melounů, sýr, sušenky. A k tomu červené a bílé víno. Aleš bohužel řídil, takže Jana musela vypít z větší části obě skleničky. Nahoře jsme si pak se skleničkou v ruce sdíleli dojmy, koukali na moře kolem a shodli se na tom, že to byl neuvěřitelný zážitek, který stál za každý dolar.

Jana ještě uvažovala nad koupí společné fotky z potápění. Byly ale příšerně drahé. Když vyhledala onen mladý pár, se kterým jsme se potápěli, zjistila, že jsou také na líbánkách a fotky si koupili. Dokonce jsme na některých i my, takže nám je pošlou. Peníze pro ně nejsou problém, protože jsou z Ameriky. Nabídli jsme se jim tedy alespoň jako průvodci, kdyby jeli někdy do Prahy.

Když loď zakotvila v Cairns, celá posádka udělala špalír a loučila se s cestujícími. A ještě jsme pak dostali diplom za absolvování potápění :)

Cestou k autu jsme si ještě procházeli obchůdky se suvenýry, aby měl Aleš jistotu, že alkohol vyprchá. Nic nás ale nezaujalo natolik, abychom to koupili. Náušnice i trička měli zatím všude v Austrálii dost nic moc. Koupili jsme si barevné muffiny a zelený čaj na svačinku a doplnili zásoby k snídani. A protože do západu slunce zbývalo ještě pár hodin, vyrazili jsme autem podívat se na jedno z místních lákadel, vodopády Barron's Falls, které jsme chtěli navštívit první den, ale nestihli jsme to.

Cestou jsme se ještě zastavili na vyhlídce Henry Ross Lookout, kde byl krásný výhled na město, hory i Velký Bariérový Útes. Vjeli jsme opět do zóny, kde se vyskytují kasuáři, ani dnes jsme ale žádného neviděli. K parkovišti u vodopádů jsme dorazili kolem páté a bylo tu kromě nás jen jedno další auto. Kousek od parkoviště byla první vyhlídka, ze které byla ale vidět jen horní část vodopádu. I tak bylo ale jasné, že ani tyhle vodopády nás v tuhle roční dobu příliš neoslní. Alespoň tady ale bylo poměrně dost vody a vodopád byl opravdu celkem mohutný. Podle velikosti holých skal okolo bylo ale vidět, že když prší, musí to tady být opravdu pořádný hukot.

Pokračovali jsme dál po stezce. K našemu milému překvapení na vyhlídku k vodopádu vedla přes 600 metrů dlouhá vyvýšená lávka, která se klikatila nejdřív přes deštný a potom eukalyptový les. Skoro jak cesta korunami stromů. Po chvilce jsme se vrátili na zem a po lávce přešli železniční trať, u které je i zastávka, kudy přes den proudí davy turistů. Teď tu ale kromě nás byl jen jeden černý hrabavý pták a my tak měli celé vodopády jen pro sebe. Hezký výhled byl už z nástupiště zastávky, jen o pár desítek metrů dál byla ale ještě spodní vyhlídka, odkud bylo vidět nejlíp. Chvíli jsme se kochali a pak se houstnoucím šerem vrátili k autu.

Poslední dnešní zastávkou byla vyhlídka Wright's Lookout, vzdálená asi kilometr po malé lesní silnici. Z vyhlídky byl pěkný výhled do údolí Barron River a na v dálce se rozsvěcející město Cairns. Už ale byla skoro tma, takže jsme se moc dlouho nezdrželi a vyrazili už za šera zpět do hotelu. Cestou jsme ještě zdlábli zbytek barevných muffinů. Původně jsme se chtěli stavit na večeři, po vyhodnocení zbylého jídla jsme se ale rozhodli jet rovnou na hotel a dojídat. Krom toho jsme ještě museli sbalit a protřídit věci, protože další den nás čekal let do Japonska s Jetstarem, kde máme jen příruční zavazadlo do 10 kilo. To se nám nakonec s odřenýma ušima podařilo a kolem naší oblíbené půlnoci jsme šli konečně do hajan. Dnešní den ale opravdu stál za to!

Spali jsme do osmi a k snídani dojedli zbytky jídla, takže jsme měli i tousty se dvěma plátky sýra a dvěma plátky šunky. K tomu opět slaďoučké vynikající čerstvé mango a jogurt. Chtěli jsme původně vyrazit chvilku po deváté, nakonec jsme ale check-out dělali po půl desáté.

Natankovali jsme a dojeli na letiště. Půjčovny aut jsou až k letišti krásně značené, ale pak nastává moment, kdy se řidič musí rozhodnout, jestli chce pobočku u domestic terminálu nebo international terminálu. Auto jsme totiž půjčoval na domesticu, ale dnes letíme do Japonska z international. Zkusili jsme tedy nejdřív ten, ale pobočku jsme nikde neviděli, vrátili jsme tedy auto tam, kde jsme si ho půjčili a na terminál došli pěšky. Jen jsme úplně nepochopili, proč u příjezdu mají šipku na neexistující pobočku.

U Jetstar přepážek byla velká fronta a online check-in nebyl možný. Tak jsme i my stáli. Jana si říkala, že je fronta celkem dlouhá, a jestli to stihneme. Aleš byl ale v klidu, a tak to neřešila. Fronta sice postupovala vpřed, ale ne zas tak rychle. Po nějaké době ale letušky cestující do Narity volali k business přepážce a odbavovali přednostně.

Žádné vážení kufrů s přesností na gramy se naštěstí nekonalo, vše proběhlo hladce a rychle. Vlastně nám nakonec batohy nevážili vůbec. V jedenáct jsme už mohli k security. Tam se Aleš při pohledu na letenky podivil boarding času - za 35 minut. Žil v domění, že máme spoustu času. Aspoň jsme se ale nestresovali.

Na security nám (konečně) zabavili nůžky na nehty, což nám přišlo úsměvné - máme za sebou celkem 12 letů (kdy ještě nepočítáme přestupy a další kontroly). Zkontrolovali jsme si nehty a s nůžkami se bez problémů rozloučili - se zabavením jsme totiž počítali od začátku, a naše kvalitní zůstaly proto v Praze. Vlastně jsme nečekali, že s námi doputují tak daleko.

Na letišti bylo pár obchodů, suvenýr jsme nakonec ale žádný nebrali. Sedli jsme si ke gatu 3 a čekali na výzvu. Mezitím si ještě rychle stahovali různé překladače z japonštiny a mapy.

Boarding začal se zpožděním, až po dvanácté. Nejdřív se ozvala výzva pro business třídu, a my si oblékli nohavice. Než jsme ale dopli druhý zip, už byl boarding všech. V letadle jsme pak ještě dlouho seděli, jelikož se řešil nějaký technický problém. Ve 12.45 jsme ale úspěšně odstartovali, k našemu štěstí směrem na jih. To totiž znamenalo, že my u levých okének budeme mít výhled na Velký bariérový útes. Mraky se držely jen nad městem a my si tak užili překrásné rozloučení s Austrálií. Jednotlivé útesy byly v moři krásně vidět a byly pěkně barevné.

Když jsme se vzdálili a nebylo už tolik na co koukat, Aleš se dal na horlivé upravování zápisků a dodělal další dva dny. Jana zbaběle usnula na jeho rameni. Kolem třetí hodiny východoaustralského času jsme přeletěli rovník, čímž skončilo naše cestování u protinožců. Ke konci skoro sedmihodinového letu jsme konečně dostali naše jídlo. Jen jsme zapomněli, že jsme si objednali zalévací polévku. Ale byla celkem dobrá. Když jsme si pak k čaji dali ještě vodu, Japonka nam dala vroucí a Evropan studenou. Tak jsme podruhé vylouhovali černý čaj. Venku mezitím zapadlo slunce a my tak do Japonska přiletěli po setmění.

V 18.45 místního, o hodinu posunutějšího času, jsme úspěšně přistáli v Japonsku na letišti Tokio Narita. Jelikož jsme neměli propisku, vyplňovali jsme imigrační formuláře až na místě a tím se dostali až na konec fronty. Trvalo asi 40 minut, než jsme přišli na řadu. Vše proběhlo v pořádku, otisky prstů i fotografie. Raději jsme deklarovali sušené meruňky a brusinky, které nám zbyly ještě z Austrálie. U přepážky nám ale řekli, že to je v pořádku. Když se nás na celnici ptali, proč Češi jedou z Austrálie, Aleš znaven cestou začal popisovat detailní důvody a úředník ho musel brzdit.

Pak začalo louskání cedulí a značek, a hledání latinských znaků. Letiště Narita je totiž asi hodinu jízdy vlakem od Tokia a Japan Rail Pass budeme aktivovat až za dva dny. Nakonec jsme zvolili Keisei Line, protože narozdíl od letištních expresů jede přímo k našemu hotelu. Po chvilce hledání jsme našli vstup a úspěšně si vystáli frontu na lístek. Při volbě "rychlý a dražší vlak" versus "pomalý a o ždibec levnější vlak" jsme zvolili pomalý. Chtěli jsme si ještě u přepážky JR (Japan Railway) vyměnit Rail Pass, ale přišli jsme 10 minut po zavíračce. Zavírali ale už ve 20:00.

Když jsme dorazili na nástupiště, zjistili jsme, že nám o minutu ujel vlak. Další jel asi za 20 minut. Měli jsme ale štěstí, byl to zrychlený vlak a jel přímo k našemu hotelu. Hotel je totiž u druhé stanice metra linky A, přičemž některé vlaky se v Tokiu v určitých stanicích mění v metro, projedou centrum pod zemí a pokračují pak zase dál za město jako vlak. Někdy se tak musí z vlaku na metro přestoupit, jindy ne. A náš vlak byl zrovna ten, co projížděl metrem. Cesta ale i tak trvala skoro hodinu a půl. Jana po několika stanicích obsadila sedadlo a podřimovala. Aleš hrdinně pozoroval noční Tokyo.

Když jsme z vlaku vystoupili, čekalo nás 8 stupňů, studený vítr a déšť. A my se včera koupali v moři při teplotách přes 30 stupňů! Docela šok. Rychle jsme se přesunuli s kapucemi do hotelu. Vypadal moc pěkně, skoro jsme se cítili nepatřičně s batohy a barevným sportovním oblečením. V tomto hotelu budeme dvě noci a zaplatili jsme si i snídani.

Krásné mladé Japonky nám s úsměvem daly klíče od pokoje v šestém patře. Pokoj je maličký, ale pěkný. Jsou v něm i dvoje přezůvky - do koupelny a pokoje, balené kartáčky na zuby s pastou, žiletky, hřebeny a jiné drobnosti. Záchod má vyhřívané prkénko a vestavěný bidet, jak to v Japonsku bývá. Na posteli bylo i lněné pyžamo, ve kterém jsme se vyfotili, ale spala v něm jen Jana, Alešovi bylo malé a těsné.

My si do pokoje jen dali batohy a vyrazili hledat večeři. Bylo před desátou, tak jsme vyrazili do deště hledat otevřený mekáč, protože jsme chtěli něco známého, rychlého a teplého. Slečna na recepci nám ještě půjčila průhledný deštník. Abychom v zimě nebyli dlouho, vyrazili jsme rázně ven. Ovšem opačným směrem. Tak jsme to zkusili znovu, rázně jsme v dešti pochodovali, opět špatně. Když jsme šli už asi 10 minut, objevili jsme klasický obchod, kde jsme si koupili balený burger, balený párek v rohlíku, salát s tuňákem a nějaký sladký dortík. Vše jsme si před půlnoci snědli na pokoji a k tomu přidali teplý matcha čaj. Museli jsme si ale zapnout topení, protože byla docela zima. Spát jsme šli před jednou hodinou ráno. Bez psaní zápisků a bez plánování.

Přes noc jsme si museli zapnout topení, protože byla docela zima. Vstávali jsme pak až v 7.30. Zatímco se Aleš myl, Jana skočila na recepci pro bento - snídani v krabičce. Cestou si vyšla schody a kochala se pohledem na nedalekou věž Sky Tree Tower a okolo jezdící vlaky.

K snídani jsme tedy měli kus smažené ryby, dva menší kousky kuřecích stehen, rýži, nějaké řasy, houbičky, nakládané puntíky, žlutou polosladkou vajíčkovou hmotu a sladké fazolky. Jídlo jsme jedli hůlkami a překvapivě bylo všechno svým způsobem dobré. K tomu instantní kafe, protože čaj jsme si vypili včera k večeři. Do města jsme vyrazili chvíli po deváté. Ve stejném hotelu budeme ještě jednu noc, takže jsme mohli jít jen nalehko, což bylo moc fajn.

Přešli jsme most přes řeku Sumida a kolem stanice metra Asakusa jsme došli až k první zastávce - chrámu Sensōji. Ještě před vstupem byla dlouhá ulička lemovaná krámky a vyzdobená pentlemi a lampiony. Do ní se vstupovali velkou zdobenou bránou Kaminarimon. Janě to místo připadalo povědomé, ale nebyla si jistá. Prošli jsme tedy uličkou, koukali do stánků a na konci dorazili k mohutné bráně Hozomon před chrámem. Hlavní budova chrámu byla velká a zdobená, kromě ní tu byl i klášter s vysokou pagodou, několik menších svatyň, pavilonků, bran a také malá japonská zahrada. Všude byly samozřejmě mraky lidí. I tak to místo ale mělo tu pravou japonskou atmosféru. Chrám Sensōji je totiž nejstarší buddhistický chrám v Japonsku - z roku 645. Prošmejdili jsme, co šlo a udělali mraky fotek. U budovy se záchodky byl strom s barevným podzimním listím a někteří lidé se zastavovali a fotili si to zákoutí. Trochu zvláštní, když měli v záběru toalety, někdy i s otevřenými dveřmi. Obešli jsme blok a nakonec se ještě vrátili do areálu k boční bráně, kterou jsme vynechali. Pak jsme se vrátili na stanici Asakusa a po chvíli přemlouvání z automatu dostali dvě jízdenky na metro na 24 hodin po 600 JPY. Neplatí sice na všechny linky metra - A, E, I a S provozuje jiná společnost - pro naše účely jsou ale vyhovující a o něco levnější, než jízdenka na celé metro za 900 JPY. Ta navíc platí jen v den zakoupení, zatímco ta naše opravdu 24 hodin, takže ji můžeme ještě využít zítra ráno pro cestu na nádraží.

Nastoupili jsme do metra a hned na začátek si dali rozcvičku z orientace ve velkoměstě, když jsme se linkami G, Z a C přesunuli na stanici Shin-ochanomizu, odkud jsme pak pěšky šli kousek k chrámu Kanda, který jsme si našli v mapce metra. Chrám byl pěkný, i když ne tak velký, jako ten první. Zato jsme tu ale byli svědky zajímavé situace, kdy kněz žehnal modrému historickému sportovnímu autu, které bylo zaparkované na prostranství před chrámem a po rituálu s hřmotem odjelo. My se vrátili k metru a cestou se stavili v obchodě 7-11 (seven-eleven), kde jsme si vybrali nějaké peníze v bankomatu bez poplatku a zároveň si koupili onigiri s tuňákem a pečivo k obědu. V blízkém parku jsme to všechno rovnou zdlábli.

Potom jsme přejeli pár stanic linkou C na Nishi-Nippori a odtud šli kousek pěšky k dalšímu bodu programu - hřbitovu Yanaka. Těsně před ním jsme po pěším mostě Momiji přecházeli nad nádražím, takže jsme se chvilku zdrželi a pozorovali provoz vlaků. Hřbitov samotný pak byl asi něco jako náš Slavín na Vyšehradě. Ale mnohem, mnohem větší. Hned u vstupu byl moc hezký chrám Tennoji. Chvilku jsme se procházeli uličkami a objevili hrob posledního japonského shoguna, který zemřel v roce 1913. Zaujala nás také výstavka různých stylů bambusových plotů, roztroušená na několika místech po hřbitově.

Na mapce jsme měli kreslených poměrně dost chrámů, ale na hřbitově jsme je nemohli najít. Až po chvíli jsme zjistili, že chrámy jsou roztroušené v uličkách blízké čtvrti, ve kterou hřbitov celkem volně přecházel. Žádný plot, prostě najednou skončily hroby a začaly nízké domky. Chvíli jsme se procházeli uličkami, ale moc chrámů jsme nenašli. Opět až po chvíli nám došlo, že většina zdejších chrámů je na soukromých pozemcích a ne ke všem se dá dojít. Někde jsme alespoň nakoukli přes plot.

Po nějaké době nás ale bloumání uličkami přestalo bavit, a tak jsme zamířili opět do metra a popojeli na stanici Machiya, kolem které projíždí jediná linka tramvaje v Tokiu - Sakura Tram. V metru jsme si všimli skupinky mladých šotoušů s foťáky, kteří evidentně na něco čekali. A opravdu, za chvilku stanicí projel vlak bez lidí, nepřišel nám ale na první pohled až tak zajímavý. Zastávka tramvaje byla hned u východu z metra, jen v tomto úseku trať moc tramvaj nepřipomínala. Byly tu dvě koleje vedené po štěrku a od silnice oddělené plotem. Jen délka nástupišť dávala tušit, že tu nejezdí běžný vlak. Chvilku jsme pozorovali provoz - jezdily celkem krátké sólo tramvajové vozy se vstupem vysoko - nástupiště tramvaje byla vysoká jako ta vlaková.

Poté jsme se vydali metrem zpět do centra podívat se na císařský palác. Linky metra, kterými jsme v Tokiu jeli, měly většinou 8 nebo i 10 vozů. Stanice jsou proto pořádně dlouhé a najít správný východ může být celkem oříšek. Nakonec jsme ale uspěli a před námi se otevřel pohled na rozlehlé prostranství před palácem. Areál paláce jinak je pro veřejnost nepřístupný, takže jsme jen obešli vodní příkop a udělali pár fotek vstupních bran a mostů k nim. Nevěděli jsme ale, že pro veřejnost jsou přístupné Východní zahrady. Zjistili jsme to až na místě, bohužel zároveň s tím, že asi před půl hodinou zavřeli. Z prostranství před palácem byl ale krásný výhled na vysoké budovy v okolí, které se zvolna začínaly rozsvěcet.

Protože už se šeřilo, vydali jsme se pěšky mezi obřími domy k nádraží. Domy byly vysoké, skleněné, ale nikde žádné křiklavé reklamy. Bylo vidět, že v téhle čtvrti se spíš pracuje, než baví. Zajímavý byl jeden starý cihlový dům, zřejmě chráněný, nad kterým byl postavený moderní věžák s kancelářemi. Prostě ve spodních patrech věžáku byla díra, ve které byl ten starý dům, obklopený tím novým. V zadní části byly obě stavby propojené.

Na nádraží jsme hned u vchodu objevili kancelář, kde se dal vyměnit Japan Rail Pass za dovezený voucher, takže jsme si ho vyměnili, s platností od zítřka. Rovnou nám i rezervovali místa na zítřejší Shinkansen. Pak jsme se vrátili do metra a popojeli k budově parlamentu, která na mapě vypadala moc pěkně a říkali jsme si, že by mohla být pěkně nasvícená. Na místě nás ale přivítal vysoký plot a i když jsme si budovu dokola obešli, nenašli jsme místo, odkud by bylo pěkně vidět. I když zdálky se zdálo, že minimálně část nasvícená je.

Vyrazili jsme tedy k poslednímu bodu dnešního plánu - Shibuya Crossing. Cestou ale Jana objevila, že nedaleko od Shibuyi probíhá Google Pixel Illumination, přičemž show měla za pár minut začínat, takže jsme nakonec ještě popojeli na stanici Meiji-jingumae. Než jsme se ale vymotali, stihli jsme jen posledních pár minut. 150 stromů podél dlouhého bulváru bylo omotaných bílými světelnými řetězy a s hudebním doprovodem se různě měnila jejich jasnost v různých místech, například na nich předváděli světelné vlny. Protože jsme měli hlad a v horní části ulice bylo dost restaurací, řekli jsme si, že se tu najíme. Opět jsme hledali mekáč nebo něco podobného, chtěli jsme být rychlí. Nic vyhovujícího jsme sice nenašli, zato jsme ale našli restauraci s Rámenem za rozumnou cenu a s anglickým menu. Chvilku jsme se rozmýšleli a nakonec vlezli dovnitř. U vchodu jsme si vybrali a předem zaplatili, obsluha nás pak usadila na barové židličky s výhledem do ulice, což bylo fajn. Rámen nám moc chutnal, byť nejsme znalci, že :) Dojedli jsme tak akorát, abychom stihli další show. Tentokrát jsme se přesunuli k reproduktoru a užívali si světelné představení.

Když světelná show skončila, přesunuli jsme se jednu stanici metrem na Shibuyu. Našli jsme východ směrem ke světoznámému přechodu a když jsme k němu přišli, nedalo se dělat nic jiného, než jít s davem přes něj. Během přecházení jsme si všimli prosklené spojovací chodby mezi metrem a obchodním domem, odkud bylo na přechod krásně vidět z výšky. Kdyby to někdo náhodou nevěděl, tento přechod je proslulý tím, že když přijde řada na přecházení, svítí zelená do všech směrů a je možné jít i přes křižovatku. K tomu si přidejte extrémní davy lidí a je hned jasné, že tohle místo stojí za to chvíli pozorovat, ideálně z výšky. Přesunuli jsme se tedy do spojovací chodby a chvíli pozorovali mumraj dole. Navíc jsme si všimli infocentra, udělaného ze starého vozu metra či vlaku, bylo ale už zavřeno.

Metrem linky Z jsme pak přejeli přes celé město až pod věž Tokyo Skytree a vyvezli se několika eskalátory až pod věž. Město sice vidět nebylo, věž byla ale vidět krásně a byla hezky nasvícená. Taky tam měli několik stánků jako vánoční trhy a u nich několik celkem vtipných figur santy se sobem, popíjejících pivo a punč. Chvíli jsme pozorovali, jak jezdí nasvícené rychlovýtahy ve věži a pak vyrazili zpátky k hotelu. Vtipné bylo, že zatímco jsme byli pod věží, někdo přehodil směr eskalátorů, takže jsme po nich sjeli zpátky dolů. Byl tam totiž jen jeden eskalátor u každého schodiště.

Zanedlouho už jsme byli v hotelu. Než jsme šli spát, museli jsme ale ještě vymyslet program na další den, což nám opět trvalo až do půlnoci.

Ráno šla Jana zase pro snídani, zatímco se Aleš kachnil. Tentokrát bento obsahovalo trochu jiné dobroty. Mysleli jsme si, že jsme dostali méně masa, než včera, pak jsme ale objevili masovou kuličku v těstíčku a také že ty malé kousky zeleniny na rýži vlastně mají oči a jsou to malé rybičky :)

Po deváté jsme opustili Amanek Hotel, usměvavým Japonkám předali kartu a vyrazili přes řeku k metru. Na přechodu jsme chytili skupinku studentů, kolem kterých bylo trochu těžké projít, jak tvořili hlouček. Nakonec jsme ale úspěšně zapluli do metra a nastoupili na naši linku G, akorát včas. Po pár stanicích nám došlo, že ještě asi neskončila ranní špička a hlavně že tenhle vlak jede na Shibuyu. Vlak se začal nepříjemně plnit a začalo to vypadat jako to občas bývá k vidění v televizi. Jen pány v rukavičkách, presující lidi do vozů jsme neviděli. My byli usazení stranou hlavního davu s batohy v rukou, takže jsme měli celkem pohodlí, problém ovšem byl, že za pár stanic jsme potřebovali vystoupit. Něco podobného už Aleš zažil v Praze po povodních v tramvaji a tam přejel o tři stanice, než se mu podařilo dostat ven. Tady se ale v mase těl najednou nějakým způsobem vytvořila ulička (nejspíš i protože první šla Jana) a během chviličky jsme byli i s batohy venku. Nevěřili jsme. Přestoupili jsme na linku M a popojeli jednu stanici k nádraží. Tady už bylo na nástupišti i ve vlaku celkem volno.

Na nádraží jsme byli o chvíli dřív, a tak jsme mohli ještě pozorovat čilý ruch a přijíždějící a odjíždějící shinkanseny. Náš vlak Yamabiko 207 už nějakou dobu stál u nástupiště, nastoupit jsme ale mohli až těsně před odjezdem. Trochu nepochopitelně mají Japonci na nástupišti značené číslo vozu, ale už ne pro jaká čísla sedadel je lepší jaký vchod. Samozřejmě, že jsme tak nastoupili tím na druhé straně a museli se prodírat přes celý vůz. Hodně shinkansenů má uspořádání sedadel 2+3, my dnes chytli tu dvojku, takže fajn.

Pro Aleše to byla první jízda rychlovlakem s patřičně si ji užíval. Jen ze začátku to moc rychlovlak nebyl - po Tokiu jsme jeli rychlostí kolem 100 km/h a asi za 10 minut jsme znovu zastavovali ve stanici Ueno. Pak jsme se ještě chvíli proplétali centrem Tokia stovkou, nicméně pak jsme konečně pořádně zrychlili. Tenhle shinkansen ale nepatřil k nejrychlejším, maximálně Jana naměřila na mobilu něco přes 230 km/h. Překvapilo nás, jak často jsme zastavovali - každých 15 až 20 minut. Byl to spíš takový shinkansenový courák. I tak to byl ale zajímavý pocit, jet tak rychle. Po 50 minutách jsme vystoupili ve stanici Utsunomiya a přestoupili na lokální elektrický vlak do našeho dnešního cíle - horského městečka Nikko. Během přestupu jsme viděli pár jiných shinkansenů, které naší stanicí projížděly plnou rychlostí. To byl celkem hukot. Vlak do Nikko pak už byl celkem obyčejný, třívozový a sedělo se bokem. Po dalších asi 40 minutách jsme se konečně octli v Nikku. Nejdřív jsme našli naše ubytování "Nikko Park Lodge Tobu Station" a nechali si tam batohy. Chrámová oblast je ale od nádraží vzdálená 2,5 km do mírného kopce, proto jsme chtěli jet autobusem. Nevěděli jsme ale, kde koupit jízdenku, tak jsme šli do infocentra, kde ovšem pán moc neuměl anglicky a než jsme se domluvili, nejbližší autobus nám ujel. Vtipné bylo, že jsme do toho infocentra šli úplně zbytečně, protože autobusy fungují tak, že člověk nastoupí a vezme si lístek s číslem nástupní zastávky. Během cesty se na displeji uvnitř ukazují čísla nástupních zastávek a pod nimi kolik peněz bude třeba zaplatit při výstupu v následující zastávce. Řidiči pak člověk dá lístek s číslem a vhodí patřičný obnos do kasičky. My jeli jen pár zastávek k mostu Shinkyó Bridge, což nás stálo za oba 400 JPY.

Most je jedním z místních lákadel, je posvátný a říká se o něm, že ho postavil bůh Jinja-Daiou ze dvou hadů, které měl omotané kolem ruky. Proto se mu občas říká i "Hadí most". Pochází z roku 1636, i když od té doby byl mnohokrát upravován. Veřejnost přes něj smí přejít teprve od roku 1973. Za vstup se platí 300 JPY. Kousek vedle ovšem vede most silniční, odkud se dá krásně fotit a dá se tudy i projít k chrámům, takže za vstup na most Shinkyó jsme neplatili.

Po schodech jsme vystoupali na prostranství před chrámem Rinnoji a koupili si kombinovaný lístek do něj a také do mauzolea Taiyuin za 900 JPY pro jednoho. Nejdřív jsme prošli celkem krátkou trasu hlavním chrámem Sanbutsudo, kde nejzajímavější byly tři velké zlaté sochy budhů. Pak jsme prošli kolem vstupu do chrámu Toshogu, zapsaného v UNESCO, a kolem chrámu Futarasan Jinja. Před vstupem do mauzolea nás ještě zaujal menší chrám Jogyodo, kam byl volný vstup. Zuli jsme si tedy boty a prohlédli si interiér. Krásně to tam vonělo vonnými tyčinkami. Pak už jsme zamířili k mauzoleu, kde jsme ovšem museli ještě vyřešit menší problém, jelikož se Janince podařilo někde ztratit jednu z našich vstupenek. Naštěstí to hned napravila tím, že obsluze u vstupu ukázala fotku obou vstupenek na mobilu a stvrzenku na dva lístky a oni nás naštěstí nechali oba projít.

Do mauzolea se prochází hned třemi branami: Niomon, Nitenmon a Yashamon. To má dokazovat, jak mocný shogun je tu pohřbený. Běžně před vstupem bývá brána jen jedna. Všechny brány jsou bohatě zdobené, takže jsme čile fotili. Prošli jsme kolem příbytku služebníka Kaji Sadayoshiho zde pohřbeného shoguna Iemitsu. Obyčejně měli služebníci po smrti svého pána spáchat rituální sebevraždu a provázet tak svého pána do hrobu. Kajimu to ale nebylo dovoleno, a tak dožil v tomto domě u hrobu svého pána, kde mu připravoval denní jídla, jako by byl shogun stále naživu. Do tohoto domu ale nebyl vstup povolen, takže jsme pokračovali dál nahoru po schodech a kolem dvou krásně zdobených věží, jedné určené pro zvon a druhé pro buben. Prošli jsme poslední branou a před námi se objevila hlavní budova chrámu. Dovnitř jsme se museli zout. Interiér byl zdobené zlatem tak bohatě, že se mu říká zlatý pavilon. Vzadu za chrámem jsme objevili menší zlatem zdobenou bránu mauzolea, vedoucí k hrobu samotnému.

Blížila se pátá hodina, kdy většina zdejších chrámů zavírá. Stihli jsme to tedy tak akorát. A protože bylo ještě světlo, rozhodli jsme se se ještě projít k nedalekému vodopádu Shiraito. Cestou jsme narazili ještě na několik menších chrámů a svatyň. Cesta vedla krásným cedrovým lesem a byla dlážděná velkými kameny, po kterých se ale moc dobře nešlo. Vodopád byl pěkný, ale ne zas tak oslnivý. Stejně se pak jmenuje vodopád u Fuji. U něj ale bylo ještě schodiště, vedoucí k chrámu Takinoo. A protože jsme měli ještě čas, vydali jsme se tam. Byl to krásný lesní chrám. Sice nebyl tak krásně zdobený, ale zato jsme tu byli skoro sami. Byla tu červeně natřená brána, tři další větší budovy a několik menších svatyň. Krom toho i tři posvátné obří cedry, stojící v řadě těsně vedle sebe a zvané Tři sestry a také posvátný kámen, ke kterému se lidé modlí pro bezproblémové těhotenství či hladký průběh porodu. Nedaleko byl i pramen, odkud se prý bere voda pro místní saké. Byl ale pod sítí plnou listí, takže moc nebyl vidět.

Už se začínalo šeřit, a tak jsme pomalu zamířili zpět. Ještě jsme se krátce zastavili u malé svatyně u parkoviště a pak zvolili cestu zpět raději po místní silničce, abychom šli rychleji, než po kamenech lesem. Netrvalo dlouho a byli jsme zpět u mostu Shinkyó. To už padla tma. Nám už ale zbývalo jen ujít asi 2 kilometry městečkem k nádraží a přitom sehnat něco k večeři. Zarazilo nás, že ač jsme minuli asi tři otevřená květinářství, jedno holičství, dvě galerie a jeden obchod s domácími potřebami, jídlo se nedalo koupit nikde. Až těsně před nádražím jsme narazili na otevřený Family Mart, kde jsme si koupili snídani a nakonec i večeři. Chvíli jsme přemýšleli, jestli si koupit zalévací polévku, nebo si koupit večeři v ubytování. Nakonec vyhrála zalévačka, a to bylo dobře, protože v ubytování měli jen smažené burgery a podobné spíše západní pokrmy. Naproti tomu zalévačka byla japonská a chutnala líp, než ty naše. K ní jsme si dopřáli melounovou koblihu, na kterých tu celkem začínáme ujíždět, protože jsou moc dobré.

Z obchodu jsme byli na hotelu během chvilky, našli jsme naše batohy a ubytovali se. Pán naštěstí mluvil celkem dobře anglicky, takže jsme se domluvili. Pokoj byl na Japonsko nezvykle velký, byly v něm dokonce tři postele - manželská a obyčejná. Krom toho tam byla i kuchyňská linka, ovšem bez nádobí, jen s rychlovarnou konvicí. Pokoj byl ovšem řádně vymrzlý. Naštěstí tam byla klimatizace, která uměla topit, takže jsme si za nějakou chvíli už mohli sundat bundy :) Když se teplota začala blížit pokojové, dali jsme si naši polévku, umyli se a od sedmi do desíti večer řešili, co další den. Původně jsme se měli trochu projet vlakem, nicméně trať, kterou Aleš našel, byla uzavřená kvůli sesuvu půdy po deštích. Nakonec jsme se rozhodli zůstat ještě dopoledne v Nikku, podívat se na chrám, který jsme nestihli a po poledni vyrazit přes Tokio do další plánované destinace - Kamakury. Po desáté jsme ještě chvíli válčili se zápisky a pak šli spát. Mimochodem postel má i vyhřívanou deku, takže kromě klimatizace jsme si topili i zespoda.

Nasnídali jsme se, sbalili a před půl desátou vyrazili. Využili jsme možnost nechat si zadarmo přes den batohy v úschovně hostelu. Venku nádherně svítilo slunce a vynikly tak na obzoru hory, které by se daly vzhledově přirovnat k slovenským Roháčům, jen o trošku nižším. Nejprve jsme došli k nádraží a zarezervovali si místenky na dnešní shinkanzen. Podle jízdního řádu měl za 4 minuty jet autobus, tak jsme na něj čekali. Asi 15 minut. Pak už jsme se naštvali a šli pěšky na další zastávku, kde jsme akorát chytili další, který jel podle jízdního řádu za 15 minut. Na Japonsko tedy dost nic moc.

Už jsme věděli, jak to tu funguje s placením, takže jsme se ve vyhřátém autobusu více koukali z oken. Lepší počasí přineslo i lepší výhledy. Opět jsme vystoupili u posvátného mostu a vyrazili k poslednímu chrámu, který jsme včera neprošli - Toshogu Shrine. Tentokrát jsme od mostu šli trochu jinou trasou, abychom nechodili pořád stejně.

Koupili jsme si lístek, který byl o něco dražší, stál 1000 JPY. Vystoupali jsme schody k první zdobené bráně a prošli dovnitř. Už po malé chvíli jsme si byli jistí, že zůstat půlden navíc a vidět tenhle chrám byl dobrý nápad. Hned za branou se nacházela stáj pro posvátné dřevěné chrámové koně. Ty mají aktuálně dva a jeden z nich byl darován Novým Zélandem. Stáje jsou jedinou téměř nezdobenou budovou v areálu chrámu. Nachází se na nich ale série fresek s opicemi, obsahující různé výjevy, ze života moudrých opic. Jedním z výjevů je i světoznámá scénka se třemi opicemi, zakrývajícími si oči, uši a pusu - "See no evil, hear no evil, speak no evil". Na prostranství jsou také tři sklady, přičemž na jednom z nich se nachází řezba "Imaginated elephant" od řezbáře, který nikdy neviděl slona.

Dál jsme pokračovali ke schodišti před bránou Yomeimon, která má jednu z nejbohatších výzdob v Japonsku. Je na ní nespočet malých či větších řezeb a je vykládaná plátkovým zlatem. V dopoledním slunci zářila jako drahokam. Před branou stojí dvě rovněž bohatě zdobené věže - jedna pro buben a jedna pro zvon. Ještě před schodištěm nás odchytila paní, jestli nechceme fotku, že nás vyfotí i na náš foťák. Tak jsme se trochu ďábelsky nechali vyfotit, ale hotovou fotku od nich si nekoupili.

Ještě chvíli jsme obdivovali zlatou bránu a pak prošli dovnitř před hlavní budovu chrámu, jehož vstupní brána je také zdobená zlatem, ale už ne tak bohatě. Po levé straně jsme si krátce prohlédli sklad, ve kterém spočívaly tři bohatě zdobené přenosné oltáře, používané při poutích. Na opačné straně jsme objevili bránu Sakashitamon, která vede k dlouhým schodům, vedoucím k hrobu shoguna Ieyasu, prvního z rodu Tokugawa. Nad branou se nachází řezba spící kočky, která je jednou z místních atrakcí a symbolizuje roky klidu a míru za vlády tohoto shoguna, jimž předcházela léta občanských válek. Překvapilo nás, jak je řezba maličká. Schody za branou jsme vylezli a v lese na jejich konci objevili pomerně malý areál, sestávající z chrámu, kde se mohl modlit jen shogun, když byl zrovna na návštěvě, a hrobu samotného. Ten je tvořen kamenným podstavcem a malou pagodou ze slitiny zlata, bronzu a stříbra.

Vrátili jsme se zpátky k hlavní budově chrámu, zuli si boty a podívali se dovnitř. Pak jsme se začali vracet ven z areálu, ale všimli jsme si budovy po levé straně od vstupní brány, kterou jsme předtím vynechali. Ukázalo se, že se tam dá po zutí bot také vejít a že interiér obsahuje velikou stropní malbu Plačícího draka. Ten se tak jmenuje kvůli charakteristickému cinknutí, které se díky akustice místa ozve, když se udeří dřívky o sebe pod místem, kde má drak oči. Tohle bylo jediné místo v areálu, kam se smělo jen s průvodcem, který sice mluvil hlavně japonsky (pár anglických slov k našemu překvapení ale také utrousil), zato nám ale rovnou předvedl onen zvuk Plačícího draka. Tím jsme prošmejdili všechna přístupná místa chrámového areálu a zamířili ven.

Protože do odjezdu našeho vlaku zbývalo ještě docela dost času, vyrazili jsme na další místo, které jsme si včera vyhlídli - Kanmangafuchi Abyss. Cestou jsme si u mostu přes řeku dali lehký oběd. Soutěskou samotnou protéká řeka Daiya a krom peřejí je tu možné najít přes 70 sošek Jizo s červenými pletenými čapkami, stojících v jedné řadě podél řeky v délce několika set metrů. Velmi fotogenické místo, kde navíc narozdíl od chromového komplexu nebylo tolik lidí. Soutěsku jsme si celou prošli a pak už byl tak akorát čas vyrazit na vlak.

Ve dvě už jsme byli na nádraží. V klidu jsme vysedávali na sluníčku na lavičce, ochutnali matcha čokoládu (mňam!) a pak se přesunuli na nástupiště. Ve 14.37 nám přijel vlak Nikkó Line, se kterým jsme jeli zpět do města Utsunomiya. Vlak byl celkem prázdný, seděli jsme na lavici sami. Většina dalších lidí pospávala. My si užívali výhledy na hory a osvětlenou krajinu. Po necelé hodině jízdy jsme přistoupili na shinkanzen. Moc projíždějících vlaků ale během přestupu nejelo, hlasité dunění jsme slyšeli jen jednou, když jsme byli v podchodu. Náš vlak Yamabiko dorazil na čtvrtou kolej a my tentokrát stáli u správných dveří, takže jsme naše sedadla našli hned. Tentokrát byl shinkanzen celkem plný, byl to nějaký starší typ s užšími židlemi a menšími okénky. Když jsme si ale sklopili sedadlo, bylo nám pěkně. Seděli jsme vedle sebe na trojce u okénka, vedle nás byl ještě nějaký cizí Japonec.

Do Tokya jsme dorazili, když už zapadlo slunce. Mrakodrapy se koupaly v červánkách a kanceláře se rozsvěcovaly. Na přestup na další vlak jsme měli asi deset minut, naštěstí jsme úspěšně v tom mumraji našli správnou kolej. Byl to zrychlený vlak do Odawary a byl dost plný, takže jsme stáli. Batohy jsme dali na poličky, aby nepřekážely. Stanici před naším cílem byl vlak tak nacpaný, ze jsme si nebyli jisti, jestli vystoupíme. Aleš proto vystoupil s davem, aby se pak vrátil blíže svému batohu. Po tomto promyšleném tahu ale do vlaku nastoupila jen hrstka lidí, takže bychom se k batohu dostali úplně normálně :)

Vystoupili jsme v Totsuce a trochu nervózně čekali na vlak - předchozí vlak měl totiž asi 4 minuty zpoždění a odjížděl v dobu, kdy jsme měli jet my. Dokonce to chvilku vypadalo i na poruchu, jelikož se vlak rozjel a opět zastavil. Nakonec ale úspěšně zmizel a jeho místo zabral náš modrý vlak do Zushi, kterým jsme jeli do města Kamakura. Opět jsme stáli, ale místa jinak bylo dost.

Venku byla zima, tma a foukal studený vítr. Asi 8 stupňů. Ve městě ale i tak panoval čilý ruch, všude spousty lidí. Ubytování jsme měli asi 200 metrů od vlaku. Chvilku jsme Villa Sacra hledali - v ponuré a úzké uličce byla na zemi malá osvícená cedulka, že máme vstoupit do dřevěných vrat. Opět jsme se zuli a opět nás čekalo úplně jiné ubytování. Naštěstí slečna uměla pěkně anglicky, vše nám vysvětlila. Jsou tu dvě společné koupelny a dva záchody, malý prostor na sezení, kde si můžeme udělat čaj. Pokoj je taky maličký, ale máme postel s nebesy a každý svou peřinu. Naproti posteli je velká malba na stěně - páv a květiny.

Abychom si moc nezvykli na příjemné teplo (v pokoji byla zapnutá klimatizace a hřála), vyrazili jsme hned zase do města ulovit něco k snědku. První zastávka byla v Seven-eleven, kde mají bankomat bez poplatků. Rovnou jsme nakoupili i na snídani. Obcházeli jsme pak restaurace a nakonec si vybrali jednu japonskou, kde slibovali menu v angličtině.

Sestoupili jsme po schodech do restaurace, zuli si boty a uklidili je do skříněk. Dostali jsme tablet s nabídkou a byli usazeni do jedné z "kójí". U stolu jsme byli jen my dva, okolo byl bambusový závěs. Dlouze jsme vybírali a nakonec si dali konev čaje, nudle s něčím, smažená kuřecí stehna a nějaké knedlíčky. Oba jsme se z toho najedli krásně, a hlavně každé jídlo bylo pohárem chutí. Zázvor v nudlích, pikantní omáčka ke knedlíčkům, skvělé okořeněné kuře. Olizovali jsme se až za ušima.

Po osmé jsme pak zamířili zpátky do ubytování rozmýšlet zítřejší plán. Chtěli jsme k Fuji, ale tam neplatí Rail Pass. Hlavně tam ale nedávný hurikán poničil tratě, takhle místo vlaků a lanovek jezdí autobusy a taxíky. Cena ale kvůli provizornosti nikde není k dohledání. Alespoň jsme ale konečně zveřejnili fotky a zápisky z potápění v Austrálii, na které už se někteří těšili :) O brzkém spánku ale opět nebyla řeč.

Ráno jsme si přeskládali sedátka, abychom se vešli se snídaní do pokoje. Dali jsme si opět nakoupený mix že včera, onigiri, salát a nějakou sladkou krémovo-čokoládovou věc. Alešovi se zalíbil hiking trail, co Jana našla v jednom z letáčků, tak jsme se shodli, že ho zkusíme.

Po půl desáté jsme vyrazili na nádraží nechat si ve skříňce batohy. Zaplatili jsme 500 yenů na celý den a mohli si tak dnešní procházku užít bez těžkých zavazadel. Dokoupili jsme zásoby a vyrazili zdobenou ulicí Wakamiya Oji lemovanou sakurami ke komplexu svatyně Tsurugaoka Hachiman-gū. Cesta k ní vede přes vícero bran Tóry. Jde se přes most a nalevo i napravo jsou malé rybníky. Nahoře u svatyně nás zastavili dva Japonci. Jeden chtěl udělat fotku s chrámem, druhý s Janou :)

Moc jsme se ale nezdržovali, protože svatyně mají omezenou otevírací dobu a s dlouhými přechody po turistických trasách bychom nemuseli vše stihnout. Vydali jsme se proto rovnou po hlavní silnici k prvnímu placenému chrámu Hokokuji. Tento chrám je známý především díky bambusovému lesu, skrze který vede kamenná stezka. Za příplatek 600 JPY se dá ke vstupence pořídit i matcha čaj v malém pěkně zdobeném přístřešku. My si ale dopřáli jen vstup za 300. Kromě bambusů je u chrámu i malá zahrada se sochami a rybníčkem. Krásnými, více než 2000 bambusovými stromy jsme se kochali bezmála hodinu. Překvapilo nás ale, jak je bambusový lesík malý. Stromy rostly poměrně hustě, takže projít na druhou stranu byla otázka ani ne minuty. Bylo tu taky poměrně dost lidí, hlavně školáků. I tak to byl ale skvělý zážitek.

Cestou k dalšímu chrámu jsme nahlédli do parku Yohfukuji. V roce 1967 tu objevili pozůstatky starého chrámu z roku 1192. Mnoho z něj nezůstalo, jen část základů, ocenili jsme ale pěkné vizualizace místa v dobách jeho slávy. Přečetli jsme si jen dvě cedule a pokračovali. Město Kamakura a jeho okolí je poseto nesčetným množstvím chrámů a svatyň, že není možné si je všechny projít v jednom dni.

Chrám Zuisenji jsme v plánu původně neměli. Kousek od něj měl totiž konečně začít náš vytoužený hike. Už z dálky jsme u něj ale viděli ceduli "Danger, do not enter". Cesta je totiž po tajfunu uzavřena. Tou dobou jsme doufali, že jen část. Každopádně jsme si řekli, že když už jsme tu, podíváme se do chrámu. U vstupu do něj seděl v budce postarší pán, který nám prodal lístky a ptal se na národnost. Měl totiž připraveny základní fráze snad ve dvaceti jazycích. V češtině ale ne.

Do chrámu vedly dvoje kamenné schody - jedny zřejmě původní úzké, druhé novější a širší. Chrám je známý pro svou zahradu a také kamennou zahradu, která se nachází za hlavním chrámem. Na podzim toho samozřejmě moc nekvete, ale podzimní listí dodalo zahradě krásnou barvu i bez květů. Také se v zahradě nacházela kamenná svítilna se srdíčky. Cestou zpátky kolem budky na nás onen postarší pán zavolal a šťastně se s námi za pomoci google překladače česky rozloučil.

Jelikož byl hiking trail skutečně fail, museli jsme zpátky přes hlavní silnici. Další nástup na hike byl kousek vedle zřícenin chrámu Yohfukuji, tak jsme si alespoň vyšli schody a měli krásný výhled na vykopávky. Před dalšími schody už ale byla opět páska Stop. Takže ani tudy to nešlo.

Pokračovali jsme tedy dále po silnici. Cestou jsme se opět nechali zlákat kolemstojící svatyní Kamakura-gū. Velká bílo červená brána Tóry nás zvala dál. Až zpětně jsme se dočetli, že za svatyní je malá jeskyně o 12 m², ve které byl 9 měsíců vězněn rival tehdejšího shoguna.

V uličkách po cestě jsme viděli spoustu dalších krásných míst, vystoupali jsme po silnici do kopce a za chvíli se ocitli u chrámu Kencho-ji. Zaplatili jsme si vstup a prošli si téměř vše. Vynechali jsme ale průchod druhou hlavní bránou, o které se říká, že když jí člověk projde, zbaví se závislostí, posedlosti a silné touhy. A to jsme s Alešem riskovat nechtěli :) Do některých domů se dalo vstoupit a bez focení se podívat na interiér. Boty jsme zouvali až u nejvzdálenější budovy. K našemu překvapení jsme si boty měli vzít s sebou do igelitového pytle. Mysleli jsme si proto, že je budova průchozí. Důvodem ale byl zvýšený výskyt krádeží především dámské obuvi :D

Ke komplexu patřil i další buddhistický chrám, na který vedla ona zavřená trasa. Tam jsme ale nešli, byla by to dost velká zacházka. Místo toho jsme si vyběhli krátké schody k bližšímu chrámu Shoto-in.

Jelikož nám paní pokladní řekla, že i druhá část hiku je zavřená, nezbývalo nám, než i zbytek dne strávit chozením po městských silnicích. Když jsme prošli ulicí nahoru a zase dolů přes nízký průsmyk, došli jsme ke kolejím, kde také stála nějaká malá svatyně. Byl u ní pán a nabídl se, že nás vyfotí. Také nám dál letáček na chrám Gokokuji. Vypadal, že by nás tam rád vzal. My jsme se domlouvali, že chceme jít ještě do Kotoku-in k velkému Buddhovi. Pán se zaradoval, prý je to cestou. Řekli jsme si, že by to mohlo být zajímavé.

Chrám měl zvláštní křivou bílou střechu a byl celkem nový. Když už jsme si mysleli, že pána opustíme, přivolal si k sobě jakousi ženu. Ta mam nabídla bez poplatku prohlídku interiéru. Tak jsme vešli dovnitř chrámu, sedli si na první lavici ke zlatému oltáři a paní nám vyprávěla o chrámu a buddhismu. Dostali jsme fonetický překlad buddhistické mantry "Nam Myoho Renge Kyo". Když nás ale paní poprosila, jestli se s ní nechceme pár minut modlit, Jana zasáhla s informací o tom, že je to milé, ale že nám brzy zavírá poslední cíl našeho dne, a že ho fakt chceme vidět. Když jsme chrám opustili, dostali jsme ještě hrst papírových origami jeřábů.

Nasadili jsme rychlé tempo. Prošli jsme centrem Kamakury, skrze dva krátké silniční tunely a najednou už byli na místě. Chrám Kotoku-in je známý hlavně obrovskou bronzovou sochou Buddhy, vysokou přes 11 metrů. Původně socha z roku 1252 stála v chrámu, ten byl ale opakovaně ničen tajfuny a tsunami. Proto od konce 15. století stojí socha pod širým nebem. Za 20 yenů se dalo vstoupit do sochy po malém schodišti. Dvěma otevřenými okny na zádech Buddhy svítilo do interiéru mdlé světlo. Byl to zajímavý pohled, dívat se na sochu zevnitř. Je vytvořena z 30 bronzových dílů a zevnitř bylo vidět, jak se díly k sobě spojovaly. Obešli jsme si sochu dokola, krátce si prošli zbytek nevelkého chrámového areálu a pokračovali dál.

Zbylo nám ještě trochu času do setmění, tak jsme došli k místu, kde měla být podle mapy nějaká zajímavá jeskyně. Bohužel se ukázalo, že jeskyně se nachází v placené části areálu chrámu Hase-dera. Zvažovali jsme, jestli zaplatit, protože zavírali za 40 minut. Nakonec jsme se rozhodli, že to zkusíme.

Jeskyni Bemten-kutsu jsme prošli jako první, jelikož poslední vstup byl za 15 minut. Hned jsme věděli, že jsme udělali dobře. Jeskyně byla krásně provoněná tyčinkami a bylo v ní příjemné ticho, bylo slyšet pouze kapky vody dopadající na zem. Místo bylo osvětlené pouze svíčkami a ve výklencích byly malé sošky. Nízkou chodbou se pak šlo do další části, kde byl nespočet malých figurek božstva Benten.

Spokojeni, že jsme stihli jeskyni, jsme si procházeli krásnou zahradu, vyšli schody k chrámu a muzeu. Vstoupili i dovnitř a viděli tak velkou zlatou sochu Buddhy. Bohužel jsme ale o pár minut nestihli vstup k vyhlídce na kopci na město a moře. Na druhou stranu, celý tento komplex byl oproti plánu navíc, takže jsme se spokojili s vyhlídkou o něco nižší u chrámu. Rychle se stmívalo a my si prošli zbylé otevřené části. Odcházeli jsme jako jedni z posledních.

Zpět na nádraží v Kamakuře jsme jeli vlakem místní soukromé železničky. Nejdřív nám ale těsně ujel. Došli jsme skoro k nádraží, stačilo přejít koleje. V tu chvíli ale začal přejezd blikat a zvonit. A tak jsme měli krásný výhled na náš ujíždějící vlak, který ve stanici stál cca 10 metrů od nás. Naštěstí jel další za chvilku, a ten už jsme stihli.

Na nádraží jsme si vyzvedli batohy a nasedli do vlaku do města Ofuna. Tady jsme nemuseli hledat spoj, jezdilo to každou chvíli a vše stejným směrem. V Ofuně jsme přestoupili na lokálku do Odawary. Z nádraží jsme pak vyrazili rovnou do ubytování. Vchod byl ale z druhé strany ulice a nikde žádné číslo nebo název. Nakonec jsme ale náš Hinode Ryokan našli. Otevřeli jsme si posuvné dveře, zuli boty a obuli si připravené pantofle. Po chvíli vyšel pán a jednoduchou angličtinou nás poslal do společné místnosti. Tam jsme zaplatili a dostali výborný zelený čaj, který nás krásně na chvíli ohřál - venku byla celý den celkem zima, asi 8 stupňů. Ukázali nám společné záchody a koupelnu s horkou vanou. Náš pokoj je v patře. Většinu pokoje pokrývá postel, skoro se nám na volná místa ani nevešly batohy. Naštěstí ale v pokoji byla klimatizace, takže i teplo. Ubytování má více než stoletou historii.

Když jsme se trochu ohřáli, vyrazili jsme do města nakoupit. V Seven eleven jsme dokoupili zásoby na večeři a snídani. Na pokoj jsme si vzali šálek zeleného čaje a snědli si večeři u malého stolku, sedíce na modrých polštářích. Po jídle jsme si vzali připravenou yukatu a ručník, a šli do koupelny. Na celý komplex je jedna malá koupelna - jedna vana a jedna sprcha. S Alešem jsme se vyměnili. Nejdřív se umyla a následně naložila do horké lázně Jana, potom i Aleš. Moc příjemné po celém dni chození. V pokoji jsme pak ještě hledali alternativy programu, protože podle dnešní zkušenosti s uzavřeným trailem se spíše přesuneme někam, kde tajfun neřádil. Opět jsme tak ale šli spát po půlnoci.

Spalo se krásně, jen ráno už byly výrazně hlasitější zvuky z ulice, které Aleše vzbudily. Jana vychována Žižkovem spala bez problémů. Po budíku se Aleš zašel umýt a naložit se do lázně. Jana zatím připravila gurínu tý (green tea) a nechala si ohřát bento krabičku. Vše jsme si snědli v pokoji u nízkého stolku na polštářkách. Nijak jsme nespěchali a vyrazili v půl desáté. Když jsme se obouvali, vyšli ze svých pokojů oba hostitelé, klekli si a pak se nám klaněli až na zem.

S batohy na zádech jsme si nejdřív na nádraží rezervovali lístky na dnešní vlaky. Aleš byl pak chvíli smutný, jelikož neřekl, že chceme sedět spolu a dvakrát máme sedadla C a D, což by znamenalo, že bychom seděli od sebe přes uličku a ani jeden u okna. Venku ale nádherně svítilo slunce a to nám brzy trochu zvedlo náladu.

Prošli jsme se k hradu Odawara. Prošli jsme si areál, zahradu, rybníky, opice. Rezervovali jsme si na procházku kolem hradu asi hodinu a to celkem stačilo. Poté jsme nakoupili jídlo a spěchali na shinkansen Kodama z Odawary do Mishimy. Tentokrát jsme si nedělali rezervaci, protože cesta trvala 16 minut. Takže jsme poprvé použili nerezervované vozy, které v shinkansenech také jsou. Kupodivu jsme místo našli, jen ne u okna, což ale na těch pár minut nevadilo. V Mishimě jsme měli 6 minut na přestup na lokální vlak Tokaido Line do města Fujikawa, nádraží bylo ale malé, takže to nebyl problém.

Z lokálního vlaku jsme pak měli krásný výhled na horu Fuji a její krásně zasněžený vrchol. Podle předpovědi bylo po delší době slunečno, a proto jsme měli ten nejúžasnější výhled, jaký jsme si mohli přát. Předpověď také hlásila, že další dny, minimálně do 24.12. budou okolo Fuji mraky. Na jedné stanici k nám přistoupilo celkem dost lidí. Po chvíli jsme zjistili, že už nemáme zadní část vlaku, do které jsme původně nastoupili. Dostali jsme trochu strach, že se vlak rozdělil na dvě části a my jedeme špatně. Naštěstí podle GPS jsme jeli správně a žádné sjetí z trati se nekonalo.

Vystoupili jsme v úplném zapadákově - malé staničce Fujikawa. Když jsme opustili nádraží a prošli pár domky, narazili jsme na obří cementárnu a sklady. Po menším bloudění jsme se nám ale podařilo je obejít a dostat se k mostu shinkansenu s dokonalým výhledem na horu Fuji a řeku Fuji. Chvilku to vypadalo, že se budeme muset spokojit s fotkami "hora Fuji pod mostem pro shinkanzeny", naštěstí se ale pochybná zahrádkářská kolonie se spoustou cedulí v japonštině dala projít až ke břehu řeky. Kde končila rozumná cesta, tam jsme nechali batohy. Pouze s foťákem a malou taškou jsme seskákali po kamenech do říčního koryta a pokračovali po písku a kamení dále, až jsme našli to správné místo. Dávat si oběd s výhledem na zasněžený vrcholek Fuji bez mráčků a na projíždějící rychlovlaky, paráda. Tak jsme tam tak seděli, slunce nás hřálo na zádech a užívali jsme si tu scenérii. A taky jsme fotili a natáčeli. Alešovi se tady splnil další z jeho snů - odněkud mimo nádraží sledovat jak jezdí rychlovlaky. Nečekal ale, že si ten sen splní zrovna v Japonsku sledováním shinkansenů a s tak parádním výhledem.

Přibližně po hodině jsme se museli vrátit na nádraží, abychom stihli dřívější vlak do další destinace. Všimli jsme si totiž, že ve spojení nalezeném na hyperdia.com máme na přestup z lokálního vlaku na shinkansen pouze 2 minuty, a to se nám nechtělo pokoušet. Našli jsme si proto dřívější spoj, aby byla rezerva větší. Tři minuty jízdy stejnou lokálkou na stanici Fuji, pak jsme přestoupili na "Limited Express Wide view Fujikawa 8", což byl nakonec celkem normální rychlík po standardní trati do Shizuoky. K naší radosti sedadla C a D byla u sebe - vlak měl totiž konfiguraci 2+2. Jelikož byla ale sedadla do protisměru jízdy, rozhodla se Jana sedadla otočit. Šlo to ale tak snadno, že než se nadála, už sedadlo ohrožovalo cestující sedící za námi. Podařilo se jí ale úspěšně sedadlo otočit a zbytek cesty jsme jeli sice čelem k onim lidem, ale po směru jízdy.

V Shizuoce jsme přestoupili na shinkansen Hikari. V něm jsme seděli na trojce u okénka. A hned za námi dvě plačící děti, oujé. Oproti letadlu jsme ale měli určitou šanci, že vystoupí dřív než my. A opravdu pak na jedné z prvních stanic vystoupili. Jeli jsme přes Osaku a Kyoto, celkem 123 minut do Shin-Kobe, kde jsme přestoupili na další shinkansen Sakura do Hiroshimy, naší finální dnešní destinace. A v Sakuře jsme nakonec taky seděli vedle sebe, sedadla v rezervovaných vozech byla pohodlná a opět v rozdělení 2+2.

Cesta byla příjemná, většinou jsme ale jeli "jen" 260 km/h. Na trase Sakury byla velká spousta tunelů a dost nám zaléhaly uši. Částečně i proto, že tam jsme těch 300 km/h už jeli. V Shin-Kobe při přestupu jsme si koupili dvě bento krabičky, vzali si je do vlaku a odškrtli si tak další položku na našem "enjoy Japan" listu - dát si bento v jedoucím shinkansenu. Škoda jen, že už byla venku tma. Krabičky ovšem chutnaly skvěle, každá byla trochu jiná. Aleš měl dva druhy rýže s omáčkou a masem, Jana měla rýži a k tomu široký výběr masa, ryb a zeleniny, od každého trochu.

V Hirošimě hned před nádražím jsme viděli místní tramvaje, tak jsme chvíli pozorovali jak jezdí. Měli tam spoustu různých typů - krátké, kloubové i nízkopodlažní. Na vysokých domech blikala světýlka, na obřích obrazovkách zase reklamy. Na ulici se táhla dlouhá řada lidí čekajících na taxi. Došli jsme do našeho hostelu. Po ranní zkušenosti s hostiteli, kteří kolem nás možná někdy až moc skákali to byl ale celkem rozdíl. Mladík na recepci si nás všiml až po chvíli a trochu otráveně nám dál vyplnit nějaký papír. Zaplatili jsme a dostali klíče. "Nějaké otázky?". Ačkoli objektivně bylo vše v pořádku, nějak jsme měli divný pocit, že by se o nás měl víc starat :D Pokoj máme ve čtvrtém patře a s vlastní koupelnou. Jana ve společné kuchyňce připravila čaj, Aleš mezitím vypral pár kousků oblečení, aby nám do konce naší cesty zbylo. Pokoj jsme si museli pořádně vytopit klimatizací, jelikož v něm byla zima. Záchod v mikrokoupelně neměl vyhřívané prkénko (jojo, už jsme zhýčkaní), ale zato měli zdarma špunty do uší, což ocenil hlavně Aleš, který ty své už musel vyhodit. Znavení cestou a předchozími dny jsme usnuli už v půl dvanácté, něco málo zápisků jsme ale udělali.

Spali jsme krásně do osmi. Aleš prospal celou noc, měl nové špunty do uší. Janu sice nádraží a projíždějící vlaky trochu budily, vždy ale hned usnula. Navíc kdybychom měli špunty oba, zaspíme budík.

Jana opět v prvnim patře v kuchyňce připravila zelený čaj a vzala ho nahoru. Zjistila, jak se otevírají naše neprůhledná okna a při snídani jsme koukali na motorové, elektrické a nákladní vlaky, a na sshinkanseny.

Když jsme opustili hostel, naše první zastávka byla na nádraží, kde jsme si opět nechali batohy. V Seven-eleven jsme nakoupili jídlo a šli se projít po městě. Zamířili jsme na tramvajovou zastávku, abychom se přiblížili centru. Ochotnáá Japonka nám poradila, jakou linkou jet, ačkoli nějakou představu už jsme měli. Poradila nám ale hlavně, kolik lístek stojí a že se platí u řidiče při výstupu jako v autobuse.

Akorát nám ujela stará dvojka, brzy ale přijela jiná tramvaj, která se změnila v šestku, se kterou jsme také mohli jet. Stoupli jsme si do zadní části jednovozové tramvaje a brzy bylo úplně narváno. Představa, že za čtyři zastávky vystupujeme, byla hodně sci-fi. Naštěstí tak, jak se tramvaj rychle naplnila, tak se na jedné zastávce zase vyprázdnila. Přesunuli jsme se pak radeji dopředu a na chvíli si i sedli. Při výstupu jsme nasypali drobné do přístroje, řidič kývl a poděkoval a my vystoupili.

První zastávkou ve městě Hirošima byl samozřejmě Památník míru. Původní budova byla projektována a postavena českým architektem Janem Letzelem a byla dokončena v dubnu 1915. 6. srpna 1945 v 8:15 vybuchla nad dómem první reálně použitá atomová bomba v historii. Dodnes je dóm udržován ve stejném stavu, v jakém byl těsně po výbuchu. Slouží tak jako připomínka ničivosti jaderných zbraní a jako symbol naděje na světový mír bez nukleárních zbraní.

Kousek od Památníku je Mírový park, kde se nachází několik desítek různých památníků a soch. Ústředním památníkem je Kenotaf, oblouk z betonu a žuly ve tvaru starobylých japonských rituálních pohřebních předmětů. Za ním hoří tzv. Věčný oheň, který bude uhašen až bude na světě zničena poslední nukleární zbraň. Památník věnovaný Korejcům - přes 20 000 obětí byli Korejci, tedy asi 10% všech obětí. Socha holčičky Sadako, která onemocněla po útoku leukémií ve svých 11 letech a doufala, že se uzdraví, když složí 1000 origami jeřábů - symbolů zdraví a dlouhého života. Dílo se jí ale nepodařilo dokončit, to až jejím spolužákům. Její příběh se pak stal známým a lidé začali posílat a nosit do Hirošimy papírové jeřáby. Socha pak představuje holčičku držící papírového jeřába, za kterou jsou vitríny se stovkami dalších jeřábů. Spousta památníků pak opakuje motiv 8:15, času dopadu bomby.

Mírový park ale nebyl jediným místem, které jsme V Hiroshimě navštívili. Pokračovali jsme k Hirošimskému hradu. Je to replika původního hradu z 16. století, zničeného atomovou bombou. Potom už jsme ale zamířili na vlak, abychom se přesunuli k ostrovu Miyajima. Jeli jsme několik stanic lokálním vlakem po trase Sanyo line a pak přešli část města Myajimaguchi k trajektu a převezli se na ostrov.

Na ostrov jezdí dvě trajektové společnosti a jedna z nich jsou japonské železnice JR. Tím pádem na palubě platí Japan Rail Pass, což se nám hodilo. Navíc zatímco druhý trajekt jezdí jen po přímce, trasa JR trajektu je trochu zakřivená a vede přímo kolem Velké brány tóri u chrámu Itsukushima, na kterou tak je krásný výhled. Během plavby navíc japonsky a anglicky hlásili zajímavosti o této známé bráně, která je ale asi do půlky roku 2020 v rekonstrukci a zakrytá plachtou, což jsme tentokrát naštěstí už předem věděli. Brána se nachází na vodě v zálivu před chrámem, je vysoká přes 14 metrů, délka střechy je 24 metrů a její hmotnost činí přibližně 60 tun. Naštěstí to ale není jediná zajímavost na místě.

Vystoupili jsme na ostrově Miyajima. Hned nás zaujali jelínci a srnky. Volně se procházeli po městě a v přilehlých parcích. Byli zvyklí na lidi a celkem dotěrní, když zavětřili jídlo. My si jich pár vyfotili a pokračovali ke svatyni Itsukushima. Cestou jsme si dali malý oběd - onigiri a lívaneček s javorovým sirupem. Hned jsme měli kamaráda - mladého jelínka. Onigiri mu asi nevonělo a brzy odešel. Když jsme ale vytáhli lívance, už byl dotěrnější a začal i trochu trkat. Aleš se ale nedal a když jsme odešli mezi další lidi s jídlem, jelínek si našel jiného člověka na žebrání.

Cestu lemovaly kamenné lucerny a občas sochy, několik bran a spousta obchůdků. Zaplatili jsme vstup do svatyně Itsukushima. Stejně jako brána, byla celá svatyně postavena nad bahnitým mělkým mořským zálivem. V době přílivu to pak vypadá, že brána i celá svatyně plují na moři. My ale místo navštívili při odlivu, takže jsme si mohli prohlédnout podpůrné konstrukce a projít se po pláži. Komplex se skládá z několika budov, včetně modlitební haly, divadelních jevišť a hlavní síně. Vše je propojené dřevěnými chodníky. Trasa je jednosměrná.

Když jsme vyšli ze svatyně, zamířili jsme na pláž, prohlédnout si areál chrámu z druhé strany. Prošli jsme se kolem svatyně Kiyomori a kolem akvária (kam jsme nešli) k parku Omota. Bylo půl čtvrté a my váhali, jestli bychom stihli lanovku a projít se lesem. Slunce zapadalo v této části ostrova až v pět, poslední lanovka ale jela v půl páté. Rozhodli jsme se, že se projít chceme a tak jsme nasadili tempo a začali stoupat k malé pagodě a ke spodní stanici lanovky. Kilometr a půl s převýšením skoro 100 metrů jsme zvládli za 25 minut. Zaplatili jsme za ne úplně levnou lanovku a čekali, než nám přijela kabinka.

První část jsme jeli sami dva v malé kabince. Tato část lanovky byla oběžná s malými kabinkami pro šest lidí a jela 10 minut. V mezistanici jsme pak vystoupili a přestoupili na kyvadlovou lanovku se dvěma většími kabinami pro 30 lidí a jízdní dobou 4 minuty, která nás dovezla na vrchol. Dolů přijela kabinka úplně nacpaná, nahoru jsme jeli jen ve čtyřech. Skoro celou cestu jsme měli po levé straně nádherný výhled na moře a ostrůvky v něm.

Vyběhli jsme si od horní stanice na vyhlídku a chvíli se kochali mimo jiné výhledem na město Hirošima osvícené zapadajícím sluncem. Jelikož se ale slunce už sklánělo k obzoru a my chtěli vystoupat ještě na vršek nejvyšší hory ostrova Misen ve výšce 535 m.n.m., museli jsme brzy vyrazit dál. Byl to jeden kilometr a převýšení 135 metrů nahoru a 35 dolů. Tuto část i s fotícími zastávkami jsme zvládli za dalších asi 25 minut. Jana byla na vrcholku správně červená. Od stanice lanovky jsme slyšeli opakující se upozornění na poslední jízdu a pak hrálo Largo od Dvořáka. Těsně před vrcholem jsme dorazili na náměstíčko chrámu Misen, kde je hned několik různě velkých budov, a kde se nás starostlivý pán lámanou angličtinou ptal jestli víme, že nestihneme poslední lanovku. Pak už nám zbývalo jen pár schodů na vrchol. Do západu slunce zbývalo asi 20 minut, takže ani na tady jsme se nemohli kochat moc dlouho. Výhled byl ale úžasný. Cesta dál vedla lesem, kde se šeří rychleji a schody či kameny by nebyly úplně snadné na sejití za tmy. Tak jsme radši vyrazili. Čekalo nás do města ještě dalších 2,5 km.

Cestou si Jana znovu doběhla na náměstíčko chrámu, které jsme cestou k vršku prolétli jen zběžně. V jedné svatyni například už přes 1200 let hoří oheň. Příhodně se jmenuje Kiezu no hi - Věčný oheň. Právě tímto ohněm zapálili Oheň míru v Hirošimském parku. Dalšími svatyněmi na náměstíčku byly např. Misenhondo, Sankido, Reikado nebo Dainichido.

Bylo těžké spěchat, protože paprsky zapadajícího slunce vrhaly do lesa skrze podzimní listy nádherné světlo. Kolem cesty byla spousta malých sošek a svatyní. Tu kámen s japonskými znaky, tu malá usměvavá soška s čepicí. Když jsme procházeli jednu bránu, dokonce se spustila příjemná melodie. Jen nevíme, jestli to bylo proto, že jsme prošli bránou či protože bylo pět hodin. Chvíli jsme ještě šli za šera, pak už jsme si ale museli na cestu svítit.

Překvapilo nás, že když jsme došli do města, bylo osvícené jen střídmě. Žádné velké osvětlování budov a chrámů, na to jak velká atrakce to je. Reflektory zářily pouze na Velkou bránu, resp. na plachtu, kterou byla přikrytá, a na některé budovy svatyně Itsukushima. Jinak pouze pár pouličních lamp. Lidí ubylo, jelínků přibylo. My se už moc nezdržovali a zamířili na trajekt.

Kousek před trajektem se Jana koukala, kdy jezdí, a zjistili jsme, že další jede za 5 minut. Prodloužili jsme proto krok. Turnikety jsme procházeli necelé dvě minuty před odjezdem a došli pomalý pár. Bylo nám hloupé je předbíhat, ale když jsme viděli, jak už odepínají lana u přívozu, proběhli jsme kolem nich. Na palubu se nakonec dostali i ti dva, ale okamžitě poté jsme vypluli, opět kolem Velké brány. Rozloučili jsme se tak s její nasvícenou plachtou.

Vlak zpět do Hirošimy nám jel také hned, takže jsme dorazili na hotel před osmou. Cestou jsme si ještě vyzvedli batohy z úschovny a nakoupili na snídani. Pak jsme si našli náš hotel APA. Už z dálky bylo poznat, že tam budeme jako pěst na oko. Elegantní tmavý kámen osvícený zdobenými lustry, interiér zlatě zdobený. Naleštěná černá auta. Ale jméno sedělo a adresa také, a tak jsme vstoupili dovnitř. V barevných sportovních bundách a s velkými Osprey batohy jsme si připadali dost nepatřičně. Uvítala nás mladá Japonka, která při pohledu na nás ani nehla brvou. Check-in se dal udělat formou kiosků, kde se naskenoval pas a spárovala se rezervace se jménem. Zaplatili jsme 5100 JPY a z kiosku vyjely dvě karty ke dveřím. Dostali jsme také dvě půllitrovky kafe. Takže jsme tu asi fakt správně. Už trochu jistější jsme pokračovali naleštěným výtahem do 11. patra.

Pokoj je malý, ale stačí. Kartáčky na zuby, hřebeny a další věci byly samozřejmostí, stejně jako pantofle a yukata. Ve 2. patře byl onsen. Po zjištění, že na pokoji je varná konvice a na chodbě mikrovlnka jsme ještě rychle zaběhli pro večeři. Po návratu do pokoje jsme se převlékli do yukaty, vzali ručníky a vyrazili do onsenu. Museli jsme se rozdělit, protože samozřejmě jedna část byla pro ženy a jiná pro muže. V obou případech ale byly k dispozici skříňky na kartu a cennosti, poličky na věci, společné sprchy a celkem 3 různá místa k naložení. Největší bazének byl v části se sprchami - vedle sebe by se tam vešlo tak 20 lidí, na dámách byly ale vždy maximálně tři. Za dveřmi pak byla krytá venkovní část, kde byl bazének menší ale o to teplejší - tak pro 10 lidí. O něco chladnější, stále ale horkou vodu obsahovala i káď pro jednoho člověka. Aleš ji nezkoušel, jelikož v ní pořád někdo vysedával. Dopřáli jsme si oba úžasnou horkou koupel a nezávisle na sobě jsme se pak potkali v pokoji v rozmezí 10 minut.

Jana si do kelímku vzala led a přelila ho kafem, které jsme dostali, což po horké lázni bylo naprosto dokonalé. Když přišel i Aleš, ohřála krabičky s večeří. Aleše začal zase trápit zub. Oba jsme se shodli, že by bylo úplně nejlepší jít rovnou spát. Zítra nás čeká brzký odjezd, jelikož první rozumný shinkansen byl už plně rezervovaný a nám se nechtělo hodinu jízdy stát. Takže odjíždíme dřívějším spojem v 8.27, kde ještě místo bylo. Stejně jsme ale do půlnoci psali zápisky a ladili zítřejší program.

Budík na sedmou. Nasnídali jsme se, sbalili a v osm vyrazili na nádraží. Check-out proběhl formou vhození karty do nějakého přístroje, takže rychlovka. Uvidíme, jestli APA hotel v Kyotu, který jsme si rezervovali na další noc, bude podobně zdobený. Bez problémů jsme našli správné nástupiště, už ani nečekáme na latinkou psané cedule. Důležité informace jako čas odjezdu, počet vozů a nástupiště jde vyčíst i z japonské části.

V 8.27 přesně na čas přifrčela Sakura 540 a rychlostí místy 300 km/h nás popovezla do města Okayama. Mohli jsme si konečně užívat výhled z okna za světla. Jen množství tunelů trochu kazilo pohled ven. Často jen co jsme tunel opustili, hned jsme zajeli do dalšího. Třístovkou v tunelech navíc dost zaléhají uši.

V Okayamě jsme přestupovali jen na protější kolej na stejném nástupišti, tak jsme si prohlédli jak vlak odjíždí ze stanice. Další náš dnešní shinkansen byl Hikari 464 jedoucí do Tokia. Oproti Sakuře, která má sezení 2+2 jsme se najednou na klasické 2+3 cítili namačkaní. Navíc nefungovala wifi! Z okna byl ale krásný výhled na podzimní kopce a skály. Občas bylo vidět koleje s lokálními vlaky, občas rýžová pole, občas města. A samozřejmě také dost tunelů. Stavěli jsme sice jen jednou, za to ale asi na 20 minut, takže jízda trvala skoro 40 minut.

Dřívější spoj měl ale tu výhodu, že v deset hodin už jsme byli na nádraží v Himeji. Měli jsme přesně 3 hodiny, než nám jel vlak do Kyota. Za 500 JPY jsme si na tu chvíli zamkli batohy do skříňky a svižnou chůzí jsme vyrazili ke hradu.

Už z dálky byl krásný velký bílý hrad vidět. Zaplatili jsme vstupné a vydali se ho prozkoumat. Součástí vstupenky byl i vstup přímo do věže hradu. Dostali jsme pantofle a prošli si všech 6 pater. Interiér byl krásný, celý ze dřeva, ale lidí bylo celkem dost. Cestou bylo i několik infotabulí v angličtině. Z horního patra věže byl krásný výhled do okolí. Když jsme procházeli zbytkem hradního areálu, měli jsme pro změnu mnoho krásných výhledů na věž. Čas byl ale neúprosný a i když jsme měli koupenou vstupenku i do zahrad, ty jsme nestihli. Zase tolik nám to nevadilo, vstup do zahrad stál pro jednoho čtyřicet yenů navíc. Místo toho jsme raději vyrazili zpátky na nádraží, abychom nepřišli o vlak, který jezdí jednou za hodinu a na který jsme si předtím udělali rezervaci. Koupili jsme si oběd, vyzvedli batohy a měli tak akorát 5 minut do odjezdu. Shinkansen jsme stihli a mohli si tak užít náš poslední rychlovlak v Japonsku.

Do Kyota jsme dorazili ve dvě odpoledne. Shinkanzen cestou nabral maličko zpoždění, proto hlásili, ať se ti co vystupují připraví ke dveřím ještě před zastavením vlaku. Jana zapnula stopky ve chvíli, kdy se vlak zastavil. Do pěti sekund se otevřely dveře a přesně 59 sekund od zastavení se vlak znovu rozjížděl. Mazec.

Jana předtím cestou našla spoj do stanice Inari, kde by měla být svatyně Fushimi Inari. Ta je známá především pro tisíce červených dřevěných bran Tóri. Svatyně jsou věnované bohu rýže a lišek Inari. Proto jsou podél cest často k vidění sošky lišek. Ze začátku to byl ale totální mazec. Šíleně množství lidí, v podstatě se šlo v kompaktním průvodu. Průchod branami se tak nedal moc užívat, jelikož nás dav hnal jednou kupředu, jednou zastavoval. Naštěstí jsme věděli, že počet lidí se vzdáleností ubývá a tak jsme jen doufali, že to bude pravda.

Jednotlivé brány věnovali jednotlivci nebo firmy. Zezadu každé takové brány je jméno dárce a datum. Různě velké brány stojí rozdílné peníze - od 400 000 JPY po více než milion yenů. Po cestě je několik obchůdků a několik svatyň s maličkými brankami a sochami lišek. Na jedné křižovatce cest je i krásný výhled na Kyoto. My bohužel měli slunce nad městem, takže místo krásného výhledu jsme byli spíše oslnění. Na tomto místě se ale naštěstí většina lidí otáčí. Další stoupání skrze brány už bylo o poznání příjemnější.

Nakonec jsme si prošli celou trasu až na vršek, který ale byl dost nenápadný. Podobná svatyně jako předchozí, jen další brány už klesaly podél cesty dolů. Lidí už tu bylo poměrně málo, takže jsme si zastavovali a fotili, jak jsme chtěli. Netrvalo dlouho a vrátili jsme se druhou cestou na křižovatku u vyhlídky. Zkusili jsme odtamtud ještě další cestu do kopce. Po chvíli stoupání cesta končila u svatyně na vrcholku nižšího kopce. My se skrze ni propletli až k další a ještě hezčí vyhlídce. Slunce už bylo za obzorem, ale i tak to byl pěkný výhled.

Aleše při focení neustále pronásledoval zákeřný dědek. Kdykoli se uvolnila ulička pod bránou na pěknou fotku, kde se vzal, tu se vzal, dědek. Tu přišel zezadu, tu z druhé strany, občas i z boku. Prostě kouzelný děda kazící fotky :)

Vrátili jsme se ke křižovatce a vyrazili zpět z kopce. Než jsme sešli dolů, setmělo se a brány začaly osvětlovat lampy. To byl také moc pěkný zážitek - procházet se nasvícenými uličkami pod branami. Tenhle areál je totiž přístupný i v noci, dokonce nám přišlo, že tu někteří v malých krámcích podél cesty bydlí.

Dole jsme si vyfotili svatyně a chrámy, které odpoledne přes davy vyfotit nešly a zamířili na nádraží. V našem směru byl úplně plný perón. Na to, že už byla tma a bylo před šestou, lidí bylo jak v Tokyu ve špičce. Překvapivě jsme se ale do vlaku vešli. Do Kyota to byly dvě stanice, celkem 5 minut. A vlaky jezdily v intervalu asi čtvrt hodiny.

V šest jsme dorazili zpět do Kyota, nakoupili jsme a vyzvedli batohy. A zamířili do ubytování - opět hotel APA. Rozmazlená z minulé noci byla Jana mírně rozmrzelá, že jsme nedostali láhev s kafem. Naštěstí i tady byl onsen, takže stejně jako včera jsme se po malé svačince převlékli a šli se pořádně prohřát. Tentokrát byl onsen v 11. patře na střeše a na dámách byla Jana sama. Sprch bylo méně, což nakonec bylo fajn, protože byly trochu zastrčené (včera měla Jana z největšího bazénku výhled až na 6 zadků myjících se žen). Hlavní bazének byl dost horký. Venku byl podobně, možná méně horký a hlavně byla součástí i malá sauna - v dámách do tvaru písmene L ve dvou řadách, u pánů do písmene U s jednou řadou. Samozřejmostí pak byl i malý ochlazovací bazének.

Oba jsme zůstali v onsenu skoro hodinu. Na pokoji jsme se zase sešli s desetiminutovým rozdílem. Zalili jsme si polévku a těšili se, že se pořádně vyspíme - bylo totiž teprve osm. Místo toho jsme ale zase strávili romantický večer psaním zápisků. Oba jsme se shodli na tom, že je chceme, ale už nás to k smrti nebaví. Spát jsme šli v půl jedné s dost nic moc náladou.

Vstali jsme v 8.15, ale vyrazili jsme až těsně před desátou. Aleše zase bolely zuby, takže první zastávka byla v lékárně. Ta vypadala jako čekárna u doktora - polstrované lavice po obou stranách, na stěnách letáčky, za rohem prostor na měření tlaku. Jen co jsme vešli a sundali batohy, přišla za námi postarší lékárnice, s čím nám může pomoci. Podali jsme paní papírek s vypsanými účinnými látkami. Po chvíli vyndala čtyři krabičky - dvě proti bolesti a dvě na zánět. Vzali jsme to silnější z léků na bolest. Jmenuje se to Eve a je to něco jako ibuprofen.

Na nádraží jsme si opět nechali ve skříňce batohy a vyrazili vlakem na Saga-Arashiyama. Stoupli jsme si úplně dopředu a koukali skrze okénka ven. Po příjezdu jsme ještě chvíli koukali z nástupiště, jak náš vlak odjíždí. Na vedlejší koleji stál připravený scénický vlak místní turistické dráhy Sagano Scenic Railway. Viděli jsme ho i odjíždět. Zašli jsme se pak podívat do haly té dráhy, protože jsme zahlédli informaci o směnárně a opravdu - nedaleko informací stál automat. Zkontrolovali jsme, že bere australské dolary. Kurz byl lepší, než co nám paní včera říkala na nádraží. Jana rychle vygooglila QR kód kupónu s ještě o něco lepším kurzem - něco jako u nás Exchange a VIP kurzovní lístek. Konečně jsme se tedy, den před odletem z Japonska, zbavili australských bankovek.

Venku jsme si pak ještě vyfotili lokomotivu na pomníku a vyrazili ke chrámu Tenryuji, zapsaném v UNESCO. V nedalekém Family Martu jsme si koupili pár dobrůtek k obědu a když jsme vylezli ven, zjistili jsme, že venku začalo pršet. Chvilku jsme přemýšleli nad koupí průhledného deštníku, což je vlastně super vynález. Nakonec jsme se ale po konzultaci s předpovědí rozhodli ho nekupovat. Aleš si místo toho zabalil tašku přes rameno do pláštěnky od batohu.

Před vstupem do chrámu samotného jsme ještě udělali několik odboček k menším chrámům a svatyním podél cesty. Většinou ale do nich bylo možné jen nakouknout od brány. Koupili jsme si kombinovanou vstupenku pro chrám a zahradu za 800 JPY. Nejdřív jsme šli do chrámu a hned na začátku jsme se zuli. Obešli jsme dvě chrámové budovy a mohli nahlédnout do jejich interiéru, který ale nebyl až tak zajímavý. V podstatě šlo o velké místnosti s podlahou tatami bez zásadnější výzdoby. Za zmínku stál jen menší obraz draka na jedné z dělících stěn. A také záchod. Protože se po chrámu chodilo bosky, byly na záchodech pantofle na přezutí. Na tom by nebylo nic divného až na to, že tady bylo na pánech asi deset mušlí a před každou byly jedny pantofle, což vypadalo dost komicky. Zajímavá byla také krytá cesta zahradou k dalšímu menšímu chrámu trochu stranou od hlavních dvou budov. I tady byla na podlaze rohož a šlo se bez bot, což byl zajímavý pocit, zvlášť když kousek od nás venku pršelo. Těsně před koncem kryté cesty byl pod střechou dokonce zavěšený menší zvon, ovšem zvonit se na něj nesmělo.

Další na řadě byla zahrada. Ta byla moc krásná. Ústředním bodem bylo jezírko před chramovými budovami, od něj pak vybíhalo několik cest. Samozřejmě nechyběl ani potůček s mostkem. I teď v pozdním podzimu byla zahrada krásně barevná a bylo na co koukat. Několik keřů a květin dokonce kvetlo. Chodili jsme po cestičkách a Jana snila o tom, jaké ze zdejších rostlin by chtěla mít jednou na naší zahrádce. Už tolik nepršelo a zahradu jsme komplet prošmejdili, tak jsme pokračovali do blízkého bambusového lesa.

Ukázalo se, že se v podstatě jedná o jednu uličku, lemovanou vzrostlým a moc krásným bambusem. Bohužel tu ale bylo dost přelidněno, takže o nějakém nasávání atmosféry to moc nebylo. Uličku jsme prošli, nebo spíš prokličkovali mezi lidmi fotícími selfie a pak se vydali podívat na vjezd do železničního tunelu a stanici Torokko Arashiyama, která leží opět na Sagano Scenic Railway. Tunel bohužel moc vidět nebyl, stanička ano. Dali jsme si lehký oběd ve formě Onigiri a vyrazili do Arashiyama parku, kde jsme našli vyhlídku, ze které bylo krásně vidět do údolí. Dokonce jsme měli štěstí a viděli dole projíždět turistický vláček.

Z vyhlídky jsme po schodech sestoupili k řece a podél ní se vrátili k městu. Jednou z ulic jsme pak prošli zpět ke vstupu do chrámu Tenryuji. Cestou jsme obdivovali travnatý pás mezi dvěma cestami, posetý mnoha kamennými sochami s různými výrazy v obličeji. U chrámu jsme chvíli přemýšleli, jestli zaplatit dalších 500 JPY za vstup do síně s obrazem oblačného draka (Cloud Dragon), který má v průměru 9 metrů. Nakonec jsme do toho šli, i když do sálu v tu chvíli proudil jakýsi, snad stohlavý, průvod turistů. Ti nás uvnitř trochu blokovali, protože jim tam nějaký mnich strašně dlouho něco japonsky vykládal a nedalo se kolem nich moc projít. A my si chtěli za ty prachy obraz prohlédnout ze všech stran. Stát přímo pod drakem a koukat se mu do tváře byl docela silný zážitek. Nakonec jsme tam zůstali přes 40 minut, až výprava odešla a my tak měli místnost a s ní i draka chvíli skoro sami pro sebe.

Když jsme vylezli ven, zjistili jsme, že opět začíná pršet. Dalším bodem dnešního programu měl být Monkey Park, ale s ohledem na relativně pozdní čas, nepříliš pěkné počasí a naši promrzlost jsme se po chvíli přemýšlení rozhodli se tam nevydat (stejně bychom tam mohli být jen necelou hodinu) a místo toho vyrazit zpět na vlak a projet si část tratě, obcházející soutěsku. Na této části trati je hodně mostů a tunelů, takže jsme si stoupli ve vlaku hned na začátek, odkud je v japonských vlacích často vidět dopředu, a kochali se výhledem na trať z pohledu strojvedoucího. Popojeli jsme dvě stanice skrz tunely na stranu od Kyota a ve stanici Umahori pak počkali na vlak zpátky.

Vystoupili jsme tentokrát dřív, už ve stanici Nijo a vydali se kouknout na stejnojmenný hrad. I když už byla tma, chtěli jsme vidět alespoň něco málo z centra Osaky. Nějak jsme ale pozapomněli, že pořád silně prší. Brány hradu už byly dávno zavřené, ale dalo se udělat pár celkem slušných fotek. Kolem chrámu Nishi-Honganji, kde jsme opět udělali pár fotek zavřených bran, jsme prochladlí a hlavně skoro durch mokří dorazili zpět na nádraží v Kyotu. Vyzvedli jsme si zavazadla a vyrazili na vlak do města Nara. Na nástupišti stálo dost lidí, vlak tu začínal. Stáli jsme pěkně ve frontě. Když přišel čas nastoupit, bohužel Jana napoprvé vybrala sedadlo pro invalidy a jiné místo už ukořistit nestihla. Nezbylo nám tedy než celou cestu stát. Ze začátku to bylo dost nepohodlné, jak byl vlak plný, po chvíli jsme se ale přesunuli opět dopředu a kochali se výhledem na trať před námi.

V Naře jsme měli hotel přímo na náměstí před nádražím. Jmenoval se "Onyado Nono Nara Natural Hot Spring". Nevypadal tak luxusně jako ten před dvěma dny, zato si ale dali dost práce, aby vypadal jako tradiční ryokan. Když jsme přišli, sundali jsme si boty a dali je do uzamykatelných skříňek. Všude po podlaze, včetně pokojů a výtahu, měli rohože tatami, po stěnách měli tapety v jemných barvách s japonskými motivy a samozřejmě nechyběl onsen. Na to, že hotel měl osm pater, dojem byl opravdu vcelku dobrý a bylo tam útulno.

Ubytovali jsme se, Aleš si vzal prášek a chvíli jsme čekali, až dá zub pokoj. Pak jsme se převlékli do připraveného pyžama a vyrazili si užít onsen. Ten byl pěkný a velký, měl venkovní a vnitřní bazén a dokonce i saunu s ochlazovacím bazénkem. Po celém dni na zimě a dešti to byla nádhera. Pořádně jsme se vyrochnili v obou bazéncích a dopřáli si saunu. Aleš byl tentokrát zpět o něco dřív, než Jana, protože mu teplo nedělalo dobře na zub. Když jsme se sešli na pokoji, zjistili jsme, že od půl desáté do jedenácti servírují v hotelové restauraci zdarma nudle. Tak jsme si šli dát. Byl k nim i zelený čaj a byly moc dobré, na to že byly zdarma. Po návratu na pokoj jsme jako obvykle ladili další program a zápisky. Spát šla Jana kolem půl dvanácté, Aleš až chvilku po půlnoci.

Check-out byl v jedenáct a venku bylo ošklivo. Rozhodli jsme se proto ještě ráno krátce zaskočit do onsenu. Na televizi jsme si ověřili, že v lázních není mnoho lidí a oproti šílené televizi v předchozím hotelu, kde vpravo dole hrála příšerná japonská reklama s dotěrnou znělkou a infantilní animací, tady hrála příjemná a klidná hudba. Hned jsme si řekli, že si ji pak pustíme na pozadí ke snídani.

Pokyn "jen jednu lázeň a hned ven" Jana dodržela. Alešovi už se to tolik nepodařilo - prece jen, musel dát ještě káď, a když už tam byla :) Jana na něj čekala na pokoji přes 15 minut. Na druhou stranu jí to příliš nevadilo, protože si pustila relaxační hudbu z televize a odpočívala v posteli.

Po snídani se Aleš oholil a Jana zjistila, že na recepci půjčují nůžky na nehty. Nadšeně se vydala na recepci, kde dostala malé kleštičky. Ono když je člověk většinu života klavírista a je zvyklý na ultra krátké nehty, tak s delšími drápy celkem trpí. Nebo alespoň Jana to tak má. Aleš měl radost, že se konečně oholil a Jana měla radost, že má konečně ostříhané nehty.

Čas ale letěl dál a ač byl check-out v jedenáct, stihli jsme ho tak tak. Bylo potřeba ještě rychle zarezervovat ubytování v Ósace a chtěli jsme ještě na web hodit nějaké zápisky a fotky. Dole na recepci jsme se domluvili na uschování zavazadel a vyrazili jsme na lehko do města.

Dnes nás čekala Nara a v ní procházka po Nara parku a chrámu Todaiji. Bylo lezavo, ale naštěstí aspoň nepršelo. Lidé ale i tak chodili často s deštníky. Na mapě jsme si našli komplex Kofukuji. Sestával v době své největší slávy (kolem roku 710) ze 150 budov. K vidění jsou základy několika budov, velká centrální budova (Central Golden Hall) a padesátimetrová pagoda, která je druhou nejvyšší v Japonsku. První je 57 metrů vysoká pagoda v Kyotu v chrámu Toji. Areál je volně přístupný, platí se jen do konkrétních budov. Nám ale stačila jen procházka okolo.

O kus dál už jsme viděli své první jelínky v Naře. Už přes 1000 let tu žijí spolu s lidmi a naučili se od lidí žebrat o jídlo. Také tu jsou stánky se sušenkami přímo pro jeleny, takže jak člověk zašustí igelitem, už k němu přichází několik jelínků. Cestami jsme došli postupně až do parku Nara. Jelínci byli stále všude, jen se snížil počet turistů. Ustoupily také chodníky a my se mohli procházet po trávě.

Přes park jsme pak došli k jezírku se šestihranným pavilonem Ukimi-do, jehož odraz se krásně na hladině zrcadlil. Obešli jsme si ho a zamířili ke svatyni Kasuga. Předtím jsme si ale ještě dali krátkou zacházku ke svatyni Kii po okraji posvátného lesa. Bylo to krásné klidné místo, kde nebylo tolik lidí. Vnitřní prostor svatyně Kasuga je placený, ale rozhodně stojí za to. Stovky dárců věnovaly svatyni lucerny. Visí téměř všude, ale rozsvěcí se pouze na svátky dvakrát do roka. V jedné budově ale přece jen lucerny rozsvícené byly. My měli štěstí, že většinu času, který jsme procházeli osvětlenou místnosti jsme šli pouze s jedním tichým člověkem. Po chvíli ale dorazilo víc lidí, hlasitě si povídali a lucerny si fotili s bleskem. Legrační ale bylo, že lucerny svítily pomocí LEDek a kvůli tomu divně poblikávaly. Rozhodně to nevypadalo moc přirozeně.

Částečně lesem a částečně podél silnice jsme poté došli ke dvojici chrámů Sangatsu-do a Nigatsu-do. Obě budovy vypadaly, že už něco pamatují, na kráse jim to ale neubíralo. Nejdřív jsme obešli budovu chrámu Nigatsu-do, jejíž ochozy jsou volně přístupné a je z nich nádherný výhled na město Nara. Zpod střechy visí papírové lampiony a nad dveřmi jsou zašlé a staře vypadající nápisy. Chrám vypadá opravdu prastaře. Aby také ne, když byl založen roku 752. Ochoz se dá obejít kolem dokola, což jsme také udělali. Pak jsme sešli zpět po schodech na náměstíčko pod chrámem a zaplatili si vstupné 500 JPY na osobu do druhé budovy - Sangatsu-do. V podstatě tam byla k vidění jen jedna místnost, ve které se nachází 15 soch, které jsou součástí japonského národního dědictví.

Mírně svažitou kamennou ulicí jsme pak sešli k chrámu Todaiji. Cestou jsme využili chvilkové nepřítomnosti jelínků a dali si jako dezert čokoládové lívanečky. V chrámu Todaiji je všechno obří - vstupní brána, prostranství před chrámem, chrám samotný a uvnitř je schovaný i obrovský Buddha, spolu s několika dalšími velkými sochami. Budova chrámu je aktuálně největší dřevěnou budovou na světě. A to byla dříve ještě o třetinu větší, než ji zničilo zemětřesení. To bohužel zničilo i dvě sedmipatrové pagody, vysoké přes sto metrů. Ve své době to nejspíš byly, s výjimkou pyramid, nejvyšší budovy na světě. Procházka chrámem a kolem obřích soch byl opravdu silný zážitek.

Protože nás ještě čekal přesun do Ósaky, zamířili jsme pomalu zpátky k hotelu pro zavazadla. Mezitím padla tma, takže jsme si na náměstí před nádražím mohli vyfotit pěkně nasvícenou historickou budovu, ve které je teď informační centrum. Tentokrát jsme si už museli koupit jízdenky, protože platnost Rail Passu nám skončila už včera. Měli jsme štěstí, že akorát za deset minut odjížděl zrychlený přímý vlak do Ósaky, takže jsme nemuseli přestupovat a zároveň byla cesta rychlejší. Vlak v Naře začínal, takže byl celkem prázdný a my si mohli v klidu vybrat místo. Aleš ze začátku pár stanic koukal zase dopředu na trať, pak se ale vlak začal plnit, tak si šel sednout zpátky k Janě. V Ósace jsme obkroužili centrum a stavěli v každé zastávce, vlak byl opravdu hodně plný. Na hlavním nádraží hodně lidí vystupovalo, ale vlak pokračoval dál, takže jsme museli vystoupit hodně rychle. Výstup z nádraží jsme našli krásně a rovnou pokračovali přes několik ulic po nadchodu. Všude okolo nás to blikalo a svítilo, skoro jako v Las Vegas.

Jana si vzala na starost navigaci a bez problémů nás dovedla asi kilometr k hotelu. Až na místě jsme zjistili, že patří ke stejnému řetězci jako ten v Naře. I tady měli onsen a večer podávali nudle, jen už to víc připomínalo klasický hotel. Chodilo se normálně v botech a výzdoba nebyla tak pěkná. Onsen byl o něco menší, ale i tak velmi příjemný. I saunu měli. Po příchodu na pokoj jsme si opět dali lehkou svačinku a vyrazili do onsenu, kde jsme strávili necelou hodinu. Bohužel pánská část byla tak přechlorovaná, že z toho Aleš dostal rýmu a pálily ho oči. Dal si radši ještě jednu sprchu na pokoji, ale i tak ze sebe ještě celý večer cítil chlór. Zašli jsme ještě dolů do restaurace na večerní nudle a pak se vrátili na pokoj dopisovat zápisky a plánovat náš poslední den v Ósace. Spát jsme šli po půl jedné.

Ráno jsme chtěli ještě naposledy zajít do Onsenu. Bohužel jsme zaspali a v 8.50 už to nemělo smysl. Trošku rozmrzelí jsme se nasnídali, přebalili věci, vyhledali poslední informace, třeba jak se dostat na letiště, a v jedenáct opustili hotel.

Došli jsme na zastávku metra a koupili si dvě jednorázové jízdenky k Ósackému hradu. Jeli jsme nejdřív fialovou linkou jednu stanici, poté přestoupili na zelenou a jeli dvě. S batohy a pěšky jsme se brzy celkem dost zapotili a přemýšleli jsme, zda bylo moudré je tahat. Mohli jsme je nechat zdarma v hotelu, na druhou stranu bychom se přes něj pak museli vracet. Nebo jsme je mohli nechat za peníze ve skříňkách u stanice metra, ale ani tady jsme nevěděli, jestli se přes ni budeme vracet. Naštěstí cesta byla spíš dlouhá než do kopce a brzy jsme kolem kamenných bran došli až na nádvoří před věž hradu.

U vstupu na prohlídku byla možnost si tam nechat batohy - kus za 100 yenů. Ke vstupenkám jsme proto přidali i úschovnu. Každopádně zpětně musíme doporučit za vstup neplatit a dovnitř hradu nechodit. Z věže po několika prestavbách totiž udělali muzeum. Žádné originální interiéry tam tedy nehledejte. Na druhou stranu, pokud vás zajímá historie hradu dopodrobna, může to být zajímavé. Vypadá to tak, že člověku doporučí nejdřív si vyjít do 8. patra na vyhlídku a pak patra procházet shora. Jezdí i výtah, u vchodu ale byla cedule, že se na něj dlouho čeká. My proto vystoupali schody pěšky. Nahoře je pěkný výhled, jen je omezený sítí - nahoře i dole je síť celkem hustá, pouze uprostřed je volný obdélník. Když se člověk nakloní přes zábradlí a natáhne ruku, má fotky bez sítě. Pěkné ale bylo, že na každé straně vyhlídky byly informace o budovách, které jsou v daném směru vidět.

První dvě patra odshora jsme proběhli celkem rychle - málo prostoru, spousta lidí, hluk. Spousta malých obrazovek, která se jedna přes druhou překřikovaly, kdo bude vyprávět zajímavější historický příběh. Zajímavé ale bylo, že ve výklencích byla fyzicky vymodelovaná scéna, na kterou holograficky promítali postavy nebo objekty. Případně se ze scény stala obyčejná obrazovka probíhající film. Celkem 19 scén o životě Hideyoshiho Toyotomiho - stavitele původního Osackého hradu.

Šesté patro se nějak nekonalo. Možná jím bylo myšleno mezipatro, které bylo vidět z pátého patra. Každopádně se tam ale nesmělo a asi tam ani nic zajímavého nebylo. V pátém patře pak byla výstava z Letní války v Ósace, po níž skončila éra vlády rodu Toyotomi a po úspěšném dobytí hradu začala v Ósace éra nám už známého Ieyasu Tokugawy.

Ve třetím a čtvrtém patře už bylo méně lidí. Ve vitrínách byly brnění, přilby a helmy - některé s vousy, jiné s metr dlouhými zlatými rohy. V těchto patrech bylo zakázáno fotit, jelikož tam byly vzácné historické artefakty od 15. století. Mimo jiné tam byla vystavena i replika zlaté čajové místnosti samotného Hideyoshiho Toyotomiho - celkem maličká místnůstka. Také tam byly dva modely hradu - jeden před Letní válkou, druhý po ní. Bylo na nich krásně vidět, jak se hrad a celé okolí změnilo za vlády shoguna Tokugawy k nepoznání.

Ve druhém patře byl stolek s razítkem, tak alespoň máme další do sbírky. Mohli jsme si prohlédnout model tygra a také Snachi - pozlacenou sošku ve tvaru delfína. Originály obou jsou na boku a střeše hlavní věže. Samozřejmě tam byla také možnost si za nějaký ten peníz vyzkoušet repliky některých přileb a vyfotit se v nich. Této lákavé nabídky jsme ale nevyužili.

První patro pak obsahovalo krom vstupních prostor i místnost s pětiminutovým filmem o Ósackém hradu a historii, obchod se suvenýry, informační koutek a panely se zajímavými fakty o hradu. Například o tom, že jeden z kamenů v základech připomíná tvarem žábu. Nebo o tom, že třicetimetrová studna, kam podle legendy stavitel hradu Toyotomi vhodil zlato, aby tak očistil vodu, podle archeologického výzkumu v jeho době ještě neexistovala. Postavili ji až za správy shoguna Tokugawy.

Ještě bez batohů jsme si obešli prostor kolem hradu a kolem jedné hodiny zamířili k místu, kde by měl být obchod Don Quijote se slevami s možností zakoupení zavazadla. Stejně jako v Americe s EVONy jsme plánovali koupit kufr na suvenýry a odbavit si batohy. Lov byl více než úspěšný - malý modrý příruční kufr za 3990 JPY.

S kufříkem jsme se pak vydali do nejbližší stanice metra a popovezli jsme se růžovou linkou na stanici Namba. Tam jsme chvíli hledali nějaké skříňky - ne, že by to bylo tězké, jen ty naše střední stály o sto yenů více. Nakonec jsme ale žádné levnější nenašli. Asi tu mají nějakou speciální Ósackou cenu.

Už bez batohů a igelitové tašky jsme se šli podívat, odkud nám jede vlak na letiště, abychom ho potom nehledali. A rovnou jsme koupili lístky. Pak už jsme šli hledat čajový obchůdek. Dostali jsme totiž jednu objednávku na přivezení výborného japonského čaje "Ujicha". Jen co jsme vyšli z nádraží, zaujala nás úzká šílená osvětlená a zastřešená ulice. Jelikož byla po cestě, rozhodli jsme se jí projít. Všude svítila a blikala světýlka, ve vzduchu smrděla rybina. Tu obří krab, tu ryba, tu chobotnice. Různé obchůdky a stánky, voňavé i smradlavé, obyčejné i neobyčejné, ulička s erotic obchodem. Jedním z obchůdku nakonec byl i námi hledaný čajový obchod. Uvnitř byla taková ta typická japonská čiperná babička. Zeptali jsme se na "Ujicha" a bylo nám hned ukázáno asi 8 různých zelených čajů. Když Jana našla wifi a ukázala paní obrázek s vyfoceným čajem, který jsme měli sehnat, ukázala nám jiných osm čajů, tentokrát Gyokuro. Na malé cedulce u pultu stálo, že můžeme ochutnat téměř všechny čaje, a tak jsme to tak udělali. Čaje byly tak dobré, že jsme nakonec koupili skoro všechny ochutnané. Vždy nám paní podala misku, do které nasypala čaj a k němu dala obal. Potom nám dala dva malé kalíšky s čajem. Pokukovali jsme i po konvičce, ale líbila se nám jen jedna, která ale byla maličká a nebyly k ní hrnky. Nakonec jsme koupili jen čaje a doufejme, že jsme splnili zadání objednávky :)

Další na našem pomyslném japonském seznamu bylo sehnat pro sebe nějaký čajový set. Našli jsme si přes google obchod s čajovými potřebami, bohužel se ale ukázalo, že to je obchod "vše za 100 yenů", který sice něco měl, ale za tu cenu to bylo takové nic moc a nevypadalo to pěkně. Procházeli jsme tedy dál uličkami. Našli jsme ještě jeden obchod, kde několik pěkných konviček měli, ale jednak nebyly v sadě a jednak tam nešlo platit kartou a už zavírali, takže bychom nestihli doběhnout k bankomatu. Pech. Ale alespoň si tam Jana koupila pěkné naušnice s origami jeřábem. Hledali jsme dál, pořád jsme ale nemohli narazit na něco, co by se nám líbilo. Dokoupili jsme si alespoň malé zásoby jídla. Byli jsme už trochu rozmrzelí, a tak jsme se rozhodli, že si místo nakupování dáme ještě onsen, který jsme si ráno našli na internetu. Šli jsme k němu přes nádraží, kde je také několikapatrový obchodní dům, měli ale spíš jen jídlo.

Když jsme dorazili do ulice, kde měl onsen být, nemohli jsme ho najít. Obešli jsme celý blok, který nebyl úplně malý, a nic. Nakonec jsme to našli, ale ačkoli na dveřích byla otevírací doba a mělo být otevřeno, bylo zhasnuto a viditelně onsen neonsenoval. Tak jsme se ještě o něco zklamanější pomalu vydali k zpět k nádraží.

Protože jsme do odjezdu vlaku na letiště měli ještě něco přes hodinu času, vrátili jsme se do úzkých uliček se stánky, abychom ještě nasáli zdejší atmosféru. Cestou jsme procházeli kolem obrovského obchodu tax-free. Řekli jsme si, že se tam ještě rychle koukneme, ale moc nadějí jsme si nedávali. Hned u prvního obchůdku jsme ale uviděli pěkné šálky a konvičky. Bylo těžké si vybrat, ale nakonec jsme si vybrali set s tmavou konvičkou s růžovým proužkem se sakurami a s pěti kalíšky. Měli tam dva stejné sety za dvě různé ceny, tak jsme si vzali ten levnější. A jelikož to bylo už přes 5000 yenů, splnili jsme podmínku tax-free a stálo to ještě méně. Jen Aleš dostal do pasu zvláštní účtenku s razítkem. Vlastně to bylo náš první tax-free nákup, tak jsme byli celkem zvědaví, co se bude dít na letišti.

Spokojeni, že jsme konvičku sehnali, jsme se vydali na nádraží. Byl nejvyšší čas. Jako menší problém se ukázalo najít, kde máme skřínky s batohy. Když jsme si batohy ukládali, nedošlo nám, jak je celé to nádraží velké a kolik tam je jiných míst se skříňkami. Nakonec jsme se museli vrátit v našich stopách skoro až k růžovému metru, kterým jsme původně přijeli. Pak jsme naštěstí zákoutí s našimi skřínkami našli, přebalili trochu kufr a batohy a vyrazili na vlak.

Jízdenky už jsme měli koupené, necelá hodinka cesty utekla jako voda. Aleš většinu jízdy stál vepředu a díval se dopředu na trať. Jana si na mapě zjistila, že poslední část k letišti vede po dlouhém mostě. A na tu část se k Alešovi přidala. Letiště Ósaka Kensei se totiž nachází na velkém uměle vybudovaném ostrově v mělkém moři, takže se tam ani jinak než po mostě či lodí dostat nedá. Most je ve velké části dvoupatrový, železnice vede ve spodní části.

Na letišti jsme byli po zkušenosti s Jetstarem z Cairns s předstihem více než 2 hodiny. Očekávali jsme frontu lidí s vozíky plnými kufrů a minimálně hodinu fronty na check-in. Proto jsme docela koukali, když u přepážky skoro nikdo nebyl. Na řadu jsme šli téměř ihned. Koridory měli rozdělené pro lidi s hotovým online check-inem a bez. My ho tentokrát nedělali, protože jsme si na to nějak nenašli čas. A věděli jsme, že máme dopředu vybraná i sedadla, takže hlavní důvod pro co nejdřívější check-in odpadl. Odbavili jsme oba batohy a nechali si jen nově koupený kufr s křehkými věcmi. Na mapě jsme si pak našli, že jídelní koutek je pouze před security, takže jsme si splnili i poslední z našeho check listu - najedli jsme se v japonském mekáči :D A skutečně, nabídka byla trochu jiná a chutnalo to jinak, než by člověk v mekáči čekal. Jana si dala hovězí burger se slaninou, který měl zajímavou omáčku, Aleš kuřecí burger s celkem dost pálivou omáčkou. A ještě jsme si přidali jahodovou kapsu a k tomu si dali nějakou místní limonádu. Chutnalo to každopádně celkem dost zvláštně a japonsky. Limonáda se ukázala být celkem chutná. Hlavně nás ale zarazila rychlost, kdy od dokončení objednávky u pultu k vyvolání objednávky u výdeje to trvalo asi minutu a půl. Rychle jsme se najedli a vyrazili k security. Kontrola proběhla bez problémů a my tak zamířili k naší gate. Cesta k ní vedla dokonce automatickým vláčkem. Když začal boarding, volali nás po sekcích, takže jsme do poslední chvíle seděli a pak předešli celou dlouhou frontu, která se tam mezitím vytvořila. Někdy se vyplatí poslouchat instrukce.

Nastoupili jsme do naší A380, ale náladu nám trochu zkazilo, když jsme si všimli asi čtyř malých dětí v našem bezprostředním okolí. Tři z nich byla malá batolata. Ve 23:40 jsme se za řevu daných malých bestií odlepili od země a z okénka pozorovali zmenšující se noční Ósaku.

Chvíli po vzletu servírovali pozdní večeři. K ní jsme si dali oba dva Hambagu - japonský styl telecího a hovězího burgeru s česneko-sezamovou rýží a karamelizovanou cibulkou. K tomu kuřecí salát teriyaki se sladkou bramborou a nezralými sojovými boby edamame. Dezert byl mangový cheesecake zdobený čokoládou. A k tomu jsme si dali červené víno.

Potom už nastal čas pokusit se usnout. Naštěstí jsme s sebou měli špunty do uší a byli jsme opravdu hodně unavení, takže jsme celkem brzy usnuli i přes okolní řev. Ale opravdu nechápeme rodiče, kteří vezmou ani ne roční dítě na jedenáctihodinový noční let. Totální bezohlednost k dítěti i okolí. Potěšilo nás ale, že i když posádka Emirates vypadala kids friendly a fotila děti na památku, také často umravňovala rodiče, ať si své děti klidní.

Nakonec jsme spali skoro šest hodin. V půl desáté japonského času jsme dostali snídani - ovoce, jogurt a chlebík. Jana si k tomu dala Udon nudle se zeleninou a kuřecím masem, Aleš si dal špenátovo-sýrovou omeletu s kroketami a fazolemi.

V 6.20 jsme přistáli v Dubaji, kde bylo o 5 hodin méně, než v Ósace. Ještě ani nevyšlo slunce, celou dobu jsme letěli potmě. I přes o něco dřívější start jsme doletěli se skoro půlhodinovým zpožděním, let nakonec trval 11,5 hodiny. Na zemi jsme ale ještě asi 25 minut čekali, než se pro nás uvolní místo u gatu.

Nás naštěstí zdržení nijak nestresovalo, jelikož let do Prahy odlétal až po deváté. Jen jsme si takhle ještě o něco déle mohli užívat řev dětí. Když jsme pak konečně vystoupili, zjistili jsme, že naše brána C 23 se nachází na jiném terminálu asi 10 minut jízdy autobusem. Venku začalo svítat a bylo krásných 22 stupňů, jen autobus z nějakého důvodu klimatizoval na 17°C. Cestou jsme ale měli nádherný výhled na letadla seřazená u gatů. Téměř vše byly obří A380. O chvíli později se nad obzor vyhouplo slunce, což byl také nádherný pohled - obří letadla a za nimi zlaté vycházející slunce. Dokonce jsme v dálce zahlédli i nejvyšší stavbu světa - mrakodrap Burdž Chalífa, vysoký 828 metrů.

Prošli jsme pak ještě jednou bezpečnostní kontrolou a šli si sednout k našemu gatu. Zveřejnili jsme dva dny ze zápisků a vyčistili si zuby. V jednu chvíli se utvořila dlouhá fronta do letadla a k našemu překvapení skutečně vedla na boarding. Z předchozích zkušeností jsme předpokládali, že i tady se bude volat po sekcích a frontu dělají lidé ze zvyku. I na boarding passech sekce byla uvedená. Místo toho ale boarding začal potichu a pro všechny najednou, neslyšeli jsme ani žádné hlášení. Na palubu jsme se ale v pořádku dostali, jen kufřík jsme museli dát do binu o pár sedadel dál než sedíme.

Spočítali jsme si, že toto byl náš 22. let na cestě. Při vzletu jsme koukali jak na kamery umístěné na třech místech letadla, tak z okénka. Dubaj je skutečně pouštní město, zaujalo nás, jak mezi domy jsou vidět místa, kde není nic, než písek. Dokonce byly z výšky vidět i malé duny. Jelikož byl let před svátky, k obědu byl jako jedna z možností pečený krocan. Zbyl i na nás v 77. řadě. Vedle nás seděl nějaký muž, který si velice přátelsky povídal s posádkou. Později jsme zjistili, že pracuje u Emirates jako pilot, a že většina dnešní posádky létá i s ním. Dali jsme se do řeči - nejdřív si samozřejmě začal povídat s Janou :) Prý letí za manželkou do Prahy. Pak jsme si i pěkně popovídali o našich cestách, o dětech na palubě, o tom, co viděl zajímavého z kokpitu, že nová letadla pořád jedou na Pentium 1 nebo že v Itálii mají šílená nepřehledná letiště plná značek a na systém v letadle je to příliš informací najednou, tak se restartuje a letadlo je pak chvíli neovladatelné. Zajímavé historky. A navrch nám ještě doporučil film Night School.

V 15.30 dubajského a tedy 12.30 českého času jsme dosedli na dráhu letiště v Praze, čímž jsme definitivně ukončili naše posvatební putování. Ještě jsme si ale museli vyzvednout batohy. Odbavení tak velkého letadla s takovým množstvím lidí chvilku trvá, takže jsme na ně čekali skoro hodinu.

Tádydádydádydá! A to je konec.

Za sebou máme přes dva měsíce na cestách. Obletěli jsme svět, byť v relativně krátkém čase. Čase plném neuvěřitelných zážitků, poznávání nádherných a zajímavých zemí, potkávání úžasných lidí. A ještě bude nějakou dobu trvat, než se nám to všechno usadí a vstřebá do paměti.

Doufáme, že se vám naše zápisky líbily a že jste jejich prostřednictvím také poznali něco nového. Děkujeme všem za přízeň a komentáře, které nás hodně motivovaly k dalšímu psaní, když jsme párkrát měli sto chutí s tím přestat. Pomáhalo nám i to, že my sami chceme mít naši svatební cestu zdokumentovanou, abychom si o ní mohli později pěkně počíst.

Možná by se zdálo, že po něčem takovém budeme mít na nějakou chvíli cestování dost, my ale místo toho už zvolna plánujeme, co podnikneme příště. Nebude to tak velký podnik jako cesta kolem světa, ale trochu lamovsky střelené by to být mohlo. A možná se s vámi o to opět podělíme :)

Přejeme krásné svátky všem a šťastný nový rok :)
Jana a Aleš Zrakovi