Dos llamas

Budík jsme nastavili na 7.30, abychom stihli dobalit a připravit se na vrácení dodávky a na přelet do Austrálie. Než jsme ale všechno sbalili a uklidili, vyjížděli jsme akorát před desátou.

Jana si pak vzpomněla, že nevyfotila místo přenocování, tak se Aleš u recepce otočil a ještě jednou zajel na místo, kde jsme spali :)

Abychom minimalizovali čas strávený na cestě, nechali jsme si natrasovat cestu přes Google mapy. Z našeho datového balíčku zbývalo ještě asi 150 MB, tak proč je nevyužít. Cesta vedla okolo malého vodopádu Maketu Falls, asi 300 metrů od silnice. Alespoň jsme se tak ještě prošli naposledy lesem. Vodopád byl kaskádový, 8 m vysoký, celkem malý. Jana bravurně přeskákala podél vody po kamenech, ale cestou zpátky narazila čelem do větve. Určitě tam akorát vyrostla, potvora! Aleš se jí pak posmíval, že je Kiwi, protože taky špatně vidí.

Pokračovali jsme pak dalších asi 40 minut k naší závěrečné zastávce, ke krásným vodopádům Hunua Falls, zařazeným mezi "must see". Jako by ale Nový Zéland chtěl naposledy otestovat naši trpělivost - 4 km od cíle jsme objevili ceduli, že je silnice k vodopádu uzavřena. Na internetu jsme se pak dočetli, že je uzavřena přesně pouze dnes, a to ještě jen do pěti hodin. Nezbylo než se otočit. Mrzutě jsme pak hledali nějaká zajímavá místa v okolí, bohužel ale v rozumné vzdálenosti nic nebylo.

Jana se proto snažila najít alespoň nějaký obchod se suvenýry - abychom tu nabytou půl hodinu využili. Po cestě bylo ale jen obchodní centrum, ve kterém oba obchody, které google označil za "souvenirs and new zealand gifts" byly spíš obchody s běžnými dárkovými předměty než s novozélandskou tématikou. Velmi rychle jsme se tedy vrátili k autu, aniž bychom něco koupili.

Tak nám zbývalo už jen dotankovat a vrátit dodávku. První část proběhla celkem v pohodě, jednu benzínku jsme našli s malou zajížďkou. I náročnější odbočení vpravo se na celkem frekventované silnici povedlo. Avšak nalezení před týdnem přestěhovaných RoadRunnerRentals bylo větším oříškem. Nakonec jsme museli zase nevýhodně volat na infolinku a teprve pak jsme si všimli malé oranžové cedule schované za rohem.

Díky přestěhování blíž k letišti jsme ale nemuseli řešit odvoz na letiště za 32 NZD, avizovaný na stránkách, ty čtyři kilometry nás převezli zdarma. Asi jak ještě nemají vše přestěhováno, nemají tu zatím žádnou dodávku na shuttle, takže nás pán na letiště vezl jinou obytnou dodávkou. Seděli jsme spolu s řidičem vepředu tři - na sedadle uprostřed seděla Jana a byla tak vysoko, že se dopředu dívala průhledem mezi zpětným zrcátkem a stropem.

Na letišti jsme byli s dostatečnou rezervou. U kiosku jsme si sami vytiskli boarding passy a u pásu si sami odbavili jedno zavazadlo. Díky dobrému času jsme si mohli projít ještě letištní obchody se suvenýry, ač to normálně neděláme. Nostalgicky jsme procházeli okolo místa, kde jsme se snažili na zemi před 20 dny spát. Pak jsme si na lavičkách dali hermelín se zbytkem toustového chleba. Naproti v obchůdku jsme našli náušnice a nášivku, které jsme si vyhlídli už dříve, ale nekoupili je. Za security jsme pak ještě sehnali tričko pro Aleše, které si taky vyhlédl už dřív, ale nebyl si předtím jistý jestli ho chce. Tak aspoň něco se dnes podařilo.

Výhled na letadla je v Aucklandu celkem dobrý. Na místní wifi jsme ještě zveřejnili fotky a už nastupovali do našeho letadla Boeing 787-9 Dreamliner Air New Zealand, opět se zatemňovacími okénky. Ačkoli let trval necelé tři hodiny a letadlo bylo velké, letělo skoro plné. Zase nás trochu děsily plačící děti, naštěstí ale nebrečely celou dobu. Pouze při vzletu, párkrát během letu, při klesání a během pojíždění. Na letišti byl po bouřce silný provoz, tak jsme před přistáním točili asi 4x dokola.

Zatímco Nový Zéland jsme opouštěli s 23 stupni, Sydney nás přivítalo teplotou ještě o 10 stupňů vyšší. U celní kontroly jsme deklarovali léky ("jaké léky máte?" "Normální cestovní" "Tak můžete jít") a boty (ptali se na vybavení, které bylo používané venku nebo na farmách). Alešovy boty byly na patách zabahněné, tak je pan kontrolor šel umýt. Po úspěšné kontrole jsme vyzvedli náš batoh, který se na karouselu točil jako jeden z posledních.

Zbývalo už jen vyzvednout auto a dojet na ubytování. Než jsme se ale přes nekonečné automaty dovolali na pobočku, aby pro nás přijeli, stálo nás to asi 150 korun. Při 30 korunách za minutu hovoru se bavit s automatem, jehož informační hodnota je nulová, bylo celkem dost frustrující. Nakonec jsme se ale dovolali a přijel mikrobus naší půjčovny Ace. Když jsme odjížděli z terminálu, běžel za námi další rozhořčený muž, že už na shuttle čekají půl hodiny, ať odcouvá zpátky. Nasedli pak s věcmi i malým dítětem, které naštěstí spalo, a jelo se pro auto.

Během čekání, než vyřídili rodinu před námi, jsme si zjistili, jak je to s mýtem a odmítli jejich nabídku na předplacení za 90 NZD na den - většina placených úseků je v Sydney a tam se autem moc dlouho zdržovat nechceme. Dostali jsme SUV Nissan X-Trail, najeto 8246 km, šedá barva. Strašně špatně je z něj vidět a má dlouhý čumák. Asi jsme s Alešem oba zvyklí na dodávkovitá auta.

Následoval přejezd Sydney do ubytování. Aleš měl celkem radost, že si na levostranný provoz už zvykl. V Sydney jsou silnice uzoučké a řidiči dost nervózní. Z motelu nám psali, že je počet míst k parkování je omezen, ale že se dá parkovat zdarma ve vedlejších ulicích. To je sice pravda, ale parkování je možné jen do sedmi do rána.

Na recepci nám řekli, že se jim zrovna dnes rozbil výtah, a tak nám dali lepší a větší pokoj v prvním patře. Recepční nás ale prosil, abychom nesahali na palandu ve větším pokoji, naše postel byla v samostatné malé ložnici. A snídani jsme měli na pokoji v lednici. Moc jí tedy nebylo, hlavně chleba byly jen dva plátky.

Pokoj byl celkem pěkný, ale dost zatuchlý, museli jsme nejdřív vyvětrat. Rychle jsme se umyli, abychom mohli jít brzo spát, protože kvůli autu jsme museli brzy vstávat. V Austrálii je o dvě hodiny méně než na Novém Zélandu, takže budík na šestou pro nás znamenal vlastně v osm hodin, což ještě šlo.

Využili jsme časového posunu a dali si budík na šestou. Vzbudili jsme se ale oba ještě před ním. Celkem se nám to hodilo - v klidu jsme si dali snídani, kterou jsme měli nachystanou v lednici. Aleš se pak ještě dojídal sušenkami, jelikož jsme měli pouze dva plátky toustového chleba, porci křupek s mlékem a pomerančový džus. A vzhledem ke kombinaci toho všeho se nám časová rezerva hodila.

Také jsme hledali, kde parkovat. Sydney je totiž na tom s parkováním velice špatně. Když už najdete první hodinu nebo dvě zdarma, sazba za následující hodiny roste skoro exponenciálně. Nakonec jsme objevili celodenní parkování na střeše obchodního domu u Bondi Junction za 17 AUD.

Po deváté hodině jsme dobalili věci, nasedli do auta a vyrazili k obchodnímu domu. Provoz byl celkem hustý, vícekrát jsme špatně odbočili, protože z křižovatky vedly silnice třeba i do 6 směrů a to se slovně špatně popisuje ("do prvního prava", "rovně spíš doleva", "takový esíčko přes větší silnici"). Pruhy jsou tu celkem úzké a je celkem šílené, když se mezi nimi ještě motají cyklisti.

I samotný výjezd do 6. patra na parkování bylo celkem zábavné najít. Nakonec jsme ale uspěli. V obchoďáku jsme koupili jídlo na oběd a hledali v několika obchodech microSD kartu, protože Janince už dochází místo v mobilu. Nenašli jsme nic, co by nám vyhovovalo. Buď byly moc malé, nebo vypadaly podezřele. Abychom jen neběhali po obchodech, vyrazili jsme na vlakové nádraží.

V Sydney je nejlepší jezdit MHD a ideálně nepoužívat auto. Síť autobusů, metra (teprve od května 2019), vlaků a trajektů je ve městě na výborné úrovni a s autem jsou jen starosti. Dalším tipem je jet do Sydney o víkendu - v sobotu nebo neděli je jízdné mnohem levnější. Např. v sobotu stojí jízdné na celý den jen 2,8 AUD. Cena se také mění podle dopravní špičky. Co mají ale zase pěkně vyřešené, jsou jízdenky. Nedají se koupit samostatně, člověk si buď musí koupit a nabít Opal Card nebo se dá za stejnou cenu platit i bezkontaktní kartou. Jen si člověk musí dávat pozor, aby si při výstupu "odpípnul", nebo mu bude naúčtována maximální denní částka.

Oba nás platební karta bez problému vpustila za turnikety, kde jsme si našli naše nástupiště a nastoupili do vlaku linky T4. Většina trasy vedla pod zemí, ale občas byl i krásný výhled na město. Stanice vypadají jako u metra, jen jsou delší. Vlaky jsou ale většinou dvoupatrové, takže to vlastně vypadá, jako by tu měli dvoupatrové metro. Vystoupili jsme na stanici Martins Place. Za pěkného slunečného počasí jsme si prošli Hyde park s velkou kašnou, následně část botanické zahrady. Ta je volně přístupná a je celkem rozlehlá, překvapivě ale rozmístění rostlin není úplně fotogenické. Tu strom, tu palma, tu bambus ...

Hledali jsme nějakou lavičku s hezkým výhledem a ve stínu. Hledali jsme tak dlouho, až se před námi objevila budova Opery. Obešli jsme si ji a zanedlouho uviděli i Harbour Bridge. Oběd jsme si dali na zeleném plácku pod velkým stromem se spletitými kořeny. To si tak dáte ve středu housku se sýrem Brie a díváte se, jak kolem Opery a pod Harbour Bridge proplouvají lodě. Idylka. Jako zákusek čokoláda Toblerone :)

Dále jsme se vydali lépe prozkoumat most. Nejdříve jsme ho podešli a vyfotili z nasvícené strany. Pak jsme hledali, kudy bychom se dostali na něj. Nakonec jsme výtah i schody našli (zvolili jsme samozřejmě schody) a prošli se asi do půlky mostu. Výhled na Operu je krásný, na jedné straně je stezka pro chodce, na druhé pro cyklisty. Dále dvě koleje pro vlaky a celkem osm pruhů pro auta, které se stejně jako v San Francisku na Golden Gate podle potřeby střídají.

Řádně ofoukaní větrem jsme pak pomalu směřovali zpátky k vlaku. Cestou jsme procházeli kolem vysokých mrakodrapů i několika kostelů, které mezi vysokými domy vypadaly maličké. U radnice jsme nastoupili na vlak a dojeli zpátky na Bondi Junction, kde jsme nechali auto. Opět jsme neúspěšně hledali SD kartu. V jednom obchodě měli 128 GB za asi 20 AUD, ale neměla na sobě žádné informace, jen že je "proefssional". Tak jsme radši poděkovali a šli jinam. Nakonec jsme ale úspěšní byli - v druhém obchodním centru nám doporučili prodejnu kancelářských potřeb, a tam už kartu měli. Takže máme novou 128 GB SD kartu, snad Janince bude chvíli stačit :) Ještě jsme dokoupili pití a v šest vyrazili do dnešního cíle - Katoomby.

Přesně 6 minut jsme kličkovali z parkoviště, a pak asi hodinu a půl projížděli centrem Sydney. Celkem náročný řidičský počin. Cesta navíc vedla většinou na západ, což nebylo úplně příjemné. Nakonec se ale slunce k večeru zabalilo do nízké oblačnosti, takže jsme ho skrze ni viděli jako zářivě rudý kotouč.

Cesta nám nakonec trvala přes 2 hodiny, ačkoli je od Sydney město vzdáleno cca 85 km. Abychom přijeli včas, jeli jsme bez večeře rovnou na ubytování. Překvapilo nás, jak hotel vypadal honosně. Přišli jsme ale k recepci a tam byla cedule, že je zavřeno. Zazvonili jsme proto na zvonek a pán nám oznámil, že vše máme pod rohožkou. Skutečně pod černou rohožkou byla obálka s klíčem, heslem k wifi a A4 papír s informacemi. Dali jsme si alespoň do pokoje věci. Hotel byl moc útulně zařízený, všude na chodbách byly koberce a obrazy. Sauna a SPA už byly bohužel zavřené.

My měli ale hlad, takže jsme se ještě vrátili do centra městečka a koupili si bagetu v Subway. O kus dál probíhalo nějaké bujaré veselí, tak jsme si bagetu raději vzali na pokoj a snědli ji u stolku. Mimochodem na velkém krytém parkovišti pod hotelem parkují včetně nás pouze tři auta. Večer jsme kromě zápisků ještě vymýšleli přesný program na další den. Nakonec jsme se rozhodli vyrazit do 70 km vzdálených Jenolan Caves a rovnou jsme si zarezervovali vstupenky. Spát jsme šli opět kolem půlnoci.

Vstávali jsme v 7:50 a po osmé hodině jsme šli na snídani. Ve velké místnosti s černými stoly byla u dvou stolků připravená jednoduchá kontinentální snídaně - tousty, marmelády, křupky, ovoce. Nám to ale stačilo. Jana ochutnala místní specialitu - pomazánku Vegemite. Byla pěkně odporná :)

Před desátou jsme v blízkém obchodě koupili pití a vyrazili směr Jenolan Caves. Hlavní silnice byla klikatá, s hupy nahoru dolů a často s omezením pro osobní auta na 60. Plus jako bonus s radarem. Naše šílené SUV se sedmi rychlostmi vůbec nechtělo při nastaveném tempomatu šedesátku dodržovat. V manuálu jsme se pak přečetli, že když auto jede do kopce nebo z kopce, řidič tempomat používat nemá. Což je fakt zbytečný, protože tím pádem se dá použít jen na rovné silnici s malým provozem. Oproti autům, která jsme měli půjčená v USA dost nic moc.

Okolní kopečky byly vyprahlé a táhly se do dáli. Viděli jsme i své první klokany. Přejeté. A jednoho wombata - také přejetého. Počet přejetých klokanů na silnici se vyšplhal až na číslo 8. Závěrečná část cesty byla úzká a plná pěkných zatáček - konečně si Aleš řízení i trochu užil.

Velká cedule nám oznámila, že už jsme na místě. To kdybychom si náhodou nevšimli, že silnice dál vede pod obrovským skalním obloukem. Byl to zajímavý pocit, řídit a koukat přitom na krápníky. Projeli jsme jeskyní a kolem návštěvnického centra a zaparkovali nad ním na velkém parkovišti, které bylo skoro prázdné. Bylo chvilku před dvanáctou. Na informacích jsme se dočetli, že vstupenka v mobilu ke vstupu stačí a můžeme jít rovnou na místo srazu prohlídek, netřeba ji tisknout. Vzali jsme si mapku areálu a šli prozkoumat okolí. Prohlídka nám začínala až v půl druhé. My se beze spěchu vrátili pro jídlo a šli se projít k Modrému jezírku. Obsadili jsme jednu lavičku ve stínu. Pouze nás trochu rušil muslimský dětský zájezd. Do vody i přes zákaz (v jezeře žijí ptakopysci) házeli kameny a byli celkem dost hluční. Učitelky na ně jenom křičely.

Jezírko mělo nebesky modrou barvu, protože obsahovalo částečky vápence, které odráží modrou a zelenou složku slunečního světla. Kolem nás běhalo či se slunilo velké množství ještěrek a větších agam vodních (Water Dragon). Snědli jsme si náš oběd. Ptakopyska jsme neviděli. Pouze kachnu a plavající ještěrky.

Kolem jedné jsme šli k autu přezout se do plných bot a nasadit nohavice. V infocentru nám pak řekli, kde máme sraz a že si máme dát pozor - na stejném místě začínají dvě další prohlídky, tak ať jsme v té své.

Pět minut po půl druhé skutečně přišli dva průvodci. Náš se jmenoval Russel a mluvil krásně srozumitelně. Aby se skupiny nepomíchaly, vzal si nás do ústí jeskyně, kde zkontroloval lístky. Hned ze začátku jsme si pěkně v tempu vyzkoušeli vyjít nějaké ty schody. Celkem nás bylo 20 z maximálního možného počtu 25 osob. Když nám Russel kontroloval lístky a ptal se odkud jsme, tak řekl, že jeden kolega je taky z Čech a že prý máme moc pěkné jeskyně.

Náš okruh se jmenoval River Cave. Tato část jeskyně je tvořená spíše delšími chodbami, než velkými sály, i když i těch v ní několik je. Po celé trase je možné obdivovat bohatou krápníkovou výzdobu. Hlavní atrakcí je pak jeskyně s modrým jezírkem Pool of Reflections, kde se odráží strop a je zároveň vidět dno. Okruh má délku 1271 metrů a je na něm 1298 schodů. Je to nejtěžší a nejdelší z běžně nabízených prohlídkových okruhů.

Focení v jeskyni bylo dovoleno, dokonce i s bleskem (který jsme ale nevyužili). Jeskyně jsou nádherné, spousta krápníků, záclon a minaretů a k tomu modrá podzemní řeka Styx, která podzemím velmi pomalu protéká a tvoří několik bazénků. Zajímavostí byl drát pocházející z doby prvního osvětlení jeskyně, ze kterého stékající voda stihla udělat sintrovou záclonku vysokou několik centimetrů. To bylo možné jen díky specifickým podmínkám v tom místě, jinak tu krápníky rostou rychlostí přibližně 1 cm za 100 let. Mimochodem tato jeskyně byla první elektricky osvětlenou jeskyní na světě. Po trase jsme lezli i několik žebříků, některé nahoru, jiné dolů a jeden dokonce dvakrát. Byť jsme čas prohlídky nakonec ještě trochu přetáhli, stejně nám to strašně uteklo a klidně bychom se zdrželi déle.

Po prohlídce jsme se opět stavili v autě, převlékli se do lehčího oblečení a vzali si další pití a nějaké sušenky proti hladu. Sešli jsme k velké mapě okolí a nejdřív vyzkoušeli cestu, která měla vést k jakémusi Binomea tunelu. Když jsme k němu došli, zjistili jsme, že se jedná o zamčený vstup do některé z jeskyň, z venku bohužel nic zajímavého k vidění. Sešli jsme pak dolů k infocentru a odtud už na plánovanou Carlotta Arch Walk. Jen počáteční výstup nad oblouk byl dost náročný, ale my ho i v pálícím slunci zvládli. Oblouk se dal podejít a z jedné vyhlídky se dalo i nakouknout do volně přístupné Nettle Cave. Cesta plynule navazovala na jinou, která procházela dalším obrovským obloukem, zvaným Devils Coach House. Odtud se navíc dalo odbočit na prohlídku jeskyně Nettle Cave, kterou jsme si celou prošli. Prochází se do ní turniketem, ale vstup je zdarma a jde se bez průvodce. Jeskyně už je bohužel většinou bez vody, ale i zde je bohatá výzdoba, bohužel už nerostoucí. V písku v jeskyni byly vidět stopy klokanů, kterých jsme několik viděli i venku před obloukem. Byli to nějací menší lesní klokani a jedna ze samic měla dokonce ve vaku malé klokáně.

Skrz dlouhý oblouk Devils Coach House jsme prošli zpět k Blue Lake a obešli ho dokola. Ptakopyska jsme ani teď nezahlédli, takže jsme se vydali zpět k autu.

Po sedmé hodině jsme přišli k autu, dali si ještě banán a vyrazili na cestu domů. Viděli jsme takové množství klokanů, že už jsme to přestali počítat. Minimálně nějakých dalších 15. Pár jich dokonce bylo i jiného druhu, byli mnohem větší. Také nám před autem létali červení papoušci s modrým ocáskem a křídly.

Cesta domů uběhla celkem rychle. V Subway jsme si opět koupili bagetu a snědli si ji na hotelu. Vymysleli jsme co dál a kvůli zápiskům šli zase spát o půlnoci.

Vstávali jsme až v 8.20, abychom se trochu dospali. Snídani jsme stihli tak tak. Končila totiž v 9.30. Za zbylou půl hodinku jsme se rychle sbalili, abychom stihli check-out. Zkusili jsme tentokrát jídlo nakoupit ve woolworths, což je podobný obchod jako countdown na Zélandu.

Dnes jsme měli v plánu výlet po okolí Katoomby - spoustu vyhlídek a pár vodopádů. První pokus o zaparkování nebyl úspěšný - odmítli jsme platit 4 AUD za hodinu, když chceme parkovat skoro celý den. Naštěstí jsme ale pak našli vzdálenější parkoviště u vodopádů Leura Cascades. Tam bylo parkování zdarma. A hned u parkoviště seděli na větvi dva ptáci - jeden dospělý a jedno mládě. Bohužel seděli zády, takže jsme na ně pořádně neviděli, ale později jsme zjistili, že je to sově podobný pták zvaný Frogmouth.

Jak to tak bývá, část cest v okolí byla uzavřená kvůli sesuvu půdy. Naštěstí se ale dalo prokličkovat tak, abychom se dostali kam chceme. Svítilo slunce a bylo celkem vedro, ale naštěstí byla značná část cesty ve stínu stromů. Nejdřív jsme sestoupili o něco níže k Leura Falls, u kterých byla i vyhlídka. Město Katoomba totiž leží nedaleko horní hrany útesů, které jsou místy přes sto metrů vysoké a přechází v zalesněný svah, protože údolí pod nimi je ještě hlubší. Vodopád tedy padá od města směrem dolů a z jeho horní strany je nádherný výhled na pískovcové skalní stěny v okolí. Jen byla škoda, že kvůli suchu nebylo dost vody, takže vodopády byly spíše takové menší či větší čůrky.

My od vodopádu pokračovali po Prince Henry Cliff Walk, který se drží horní hrany útesů a spojuje tak snad všechny vyhlídky a vodopády v okolí. Po nějaké chvíli jsme z něj ale sešli a začali sestupovat podél vodopádů Linda Falls, protože jsme si chtěli prohlédnout i les pod útesy. Cesta byla moc krásná a zajímavá, samá lávka a schodiště. Navíc sem už chodilo výrazně méně lidí. Kousek od rozcestí Leura Forest jsme objevili piknikový stůl a dali si u něj oběd. Pak jsme pokračovali po Dardanelles Pass, který prochází naopak podél spodní hrany útesů. V jednu chvíli se před námi začaly ozývat podivné hlasité zvuky. Opatrně jsme se přiblížili a viděli jsme kohouta a slepici místního opeřence zvaného Lyrebird, kterého má ve znaku i místní správa národních parků. Kohout má na ocase podobná zdobná pera jako páv, jen nejsou tak pestrá a bohatá. Co mu ale schází na vzhledu, dohání hlasovým projevem - připravil nám pěkné divadlo, které se nám dokonce podařilo natočit.

Velmi silným zážitkem pak byl výstup zpět na horní hranu útesů po schodišti Giant Stairway. Schody jsou poměrně strmé, různě kličkují mezi skalami a kameny v úbočí, zejména v horní části nejsou moc vhodné pro jedince se strachem z výšek, ale především jsou zatraceně dlouhé.

Schodiště končí na vyhlídce u skalního útvaru Tři sestry, kde zároveň výrazně narostl počet lidí. Po krátkém Tree Sisters Walku jsme zanedlouho dorazili na vyhlídku Echo Point, odkud je na Tři sestry krásný výhled, ovšem je tu také poněkud přelidněno. Cestou jsme také objevili několik pěkných kovových sošek místních zvířat. Byly tu cikády, had, ježura, myšky i Lyrebird.

Z Echo Pointu jsme pokračovali dál po Prince Henry Cliff Walku kolem stanice scénické lanovky až ke Katoomba Cascades a Katoomba Falls. Kaskády jsou relativně nízké, ale fotogenické, vodopád pak padá přes útesy do údolí a je vysoký téměř 150 m. I tady bylo nicméně dost málo vody. Prozkoumali jsme ještě vyhlídky ležící na Reid's Plateau, odkud byl opět nadherný výhled do údolí a na vodopád. Následoval krátký lesní úsek k výchozímu místu tří lanovek, z toho jedné pozemní, zvanému Scenic World. Kromě lanovek tu mají i několikapatrové kryté parkoviště, kavárnu s vyhlídkou na Tři sestry a objevili jsme dokonce zbytky staré horské dráhy. U záchodů na parkovišti jsme našli pítko a doplnili tak zásoby vody.

Zpátky od lanovek jsme šli městem. Říkali jsme si: je to pořád rovně a po silnici, to budem po silnici rychlejší než se motat po trase s vyhlídkami. Zapomněli jsme se ale podívat na vrstevnice. Na začátku to byl fakt šílený stoupák, i když nakonec to asi přece jen rychlejší bylo. Na turistickou trasu jsme se napojili u Honeymoon Lookout - ten jsme si nemohli nechat ujít ;) Škoda, že z něj přes stromy a křoví nebylo skoro nic vidět. Kousek dál byl i Honeymoon Point, tam už to s výhledem bylo výrazně lepší. Prohlédli jsme si cestou ještě pár dalších výhledů a už jsme byli u auta. Žabáci Frogmouth stále seděli na stejném místě, tím pádem ale stále zády k nám. Škoda.

Na rozloučenou s Katoombou jsme si dojeli ještě na vyhlídku Sublime Point. Slunce už se sklánělo k západu, ale z nedalekých požárů se valil kouř, který halil část výhledu do šedého oparu. Když jsme z vyhlídky chtěli odejít, akorát letělo nad námi letadlo. Velké vrtulové a čtyřmotorové. A za chviličku druhé, ještě větší. Bylo to starší proudové se třemi motory - jeden je v ocase letadla. Když si je Aleš přiblížil foťákem, zjistil, že jsou to letadla na hašení požárů. Kroužila nad námi v malé výšce, jak piloti obhlíželi situaci a hledali nejlepší způsob jak shodit svůj náklad vody na místo požáru. Připadali jsme si trochu jako na leteckém dni. Nakonec celkem čtyři různě velká letadla kroužila kolem nás v zapadajícím slunci. Několikrát jsme dokonce viděli i vypuštění vody. Z největšího letadla vypouštěli vodu obarvenou na červeno, nebo nějaký zvláštní roztok k hašení, nevíme. Každopádně to byla úžasná podívaná. Když už jsme se vraceli k autu, přímo nad námi přiletělo největší z letadel, a my si ho mohli detailně prohlédnout.

V půl osmé jsme vyrazili směr Lithgow. Aleš definitivně zlomil hůl nad tempomatem. Cestou jsme viděli vlak, strom plný kakadu papoušků a opět také kouř z požárů. Motel jsme našli bez problémů, dokonce máme i vlastní koupelnu, což na bookingu nebylo. Sjeli jsme si do města nakoupit na snídani a koupili si v blízkém Pizza Hutu večeři. Snědli jsme si ji ale v motelu, protože to bylo asi 300 metrů. Wifi byla v pokoji dost slabá, takže na větší stahování dat šla Jana k recepci. Zjistili jsme totiž, že hoří velká část buše kousek od Glowworms Tunnelu, kam jsme měli v plánu zítra jít. Zkontrolovali jsme radši aktuální upozornění a dobře jsme udělali - celý park je zavřený z důvodu nebezpečí blízkého požáru. Takže jsme zase museli vymýšlet alternativy. Navíc bychom neměli s naším autem jezdit po nezpevněných silnicích. A plán na ten další den byly jeskyně Yorrangobilly, k nimž se ale musí 6 km po nezpevněné cestě. Když k tomu přidáte ne úplně rychlý a funkční internet, máte z toho zase ponocování do pozdních hodin a ne moc kvalitní odpočinek.

Přes noc Janu trochu budil noční život a vedro. Aleš spal tentokrát jak špalek. Na snídani jsme se celkem přejedli, nějak jsme neodhadli množství jídla. Zbyly nám muffiny. V deset už jsme byli sbalení a ve stínu u recepce ještě lovili wifi a pak vyrazili dále.

Na mapách jsme si našli nějakou vyhlídku ještě ve městě Lithgow. Byl z ní krásný rozhled do krajiny, hory ale vidět moc nebyly. Dlouho jsme se nezdrželi a jeli dál. Abychom ale celý den jenom nejeli v kuse autem, snažili jsme se na mapě vyhledat i nějaká zajímavá místa po cestě.

První zastávka byla u vlakového nádraží ve městě Bathurst, kde byla vystavena místní parní lokomotiva. My si pročetli nějaké naučné cedule o železnici ve městě a zkusili štěstí na peronu, protože za chvíli měl odjíždět osobní vlak. Viděli jsme ale jen odjezd nákladního vlaku z vedlejší koleje. Místo vlaku totiž cestující odvezl autobus.

Aleš pak ve stejném městě městě našel starý silniční most Denison Bridge z roku 1870, nyní už jen pro pěší. Byl celý bílý, měl několik polí a část podpěr byla ze dřeva. K našemu překvapení pak začalo trochu poprchávat. To jsme v Austrálii nečekali. Poslední zastávka byla moc pěkná, a to miniaturní železnice. Byla to ta velikost, která už může vozit lidi, ale zárověň je tak malá, že se na vagónech sedí obkročmo. Žádné vagónky ani mašinky sice venku nebyly, ale měli pěkně udělané koleje, točnu, mostky a zděné zářezy.

Další zastávkou byla přehrada u města Carcoar. Cedule sice strašila, že je silnice nezpevněná, ale celá přehrada se dala přejet. Podívali jsme se na vyhlídku, prošli jsme se po hrázi a na parkovišti u ní jsme si dali oběd. Slunce a mraky se neustále střídaly, takže chvilku bylo krásně a chvilku byla i trochu zima. Dokonce jsme viděli u přehrady i duhu. Když se obloha zcela zatáhla do jednolitého šedého oparu, raději jsme nasedli do auta a jeli dál. Ještě jsme ale viděli zeleného papouška s červenou hlavou a modrým ocáskem a křídly.

Netrvalo to dlouho a začalo pršet, což nám přišlo fascinující. Opustili jsme ráno místo, kde byly z důvodu požárů zavřené celé národní parky, a tady prší. Cestou jsme se ještě nechali ukecat k zajížďce cedulí Carcoar Historic Center a dobře jsme udělali. Městečko vypadalo, jako by se tam zastavil čas. Zdobené dřevěné domky s verandami a starý dřevěný silniční most, přes který jsme si i přejeli.

Část cesty jsme jeli v dešti a téměř vždy, když jsme se přiblížili k místu se záchody, rozpršelo se ještě víc. Mrak deště jsme ale předjeli a na vyhlídku Bellevue Hill ve městě Cowra jsme došli za sucha. Ve městě byla i japonská zahrada, ale my usoudili, že si zahradu prohlédneme přímo v Japonsku. Také všude rostly krásně stromy s fialovými pohárkovými květy a poletovali zas trošku jinak zbarvení papoušci.

Zbytek cesty už jsme jeli najednou, abychom do ubytování dojeli do osmi hodin. Nakonec jsme přijeli chvilku po sedmé. Star Hotel Tumut je ve skutečnosti i restaurace a herna. Pokoje jsou v prvním patře a jejich zařízení už viditelně dost pamatuje. On vlastně celý ten hotel navozuje atmosféru let dávno minulých. Zaplatili jsme 90 AUD a pak zjistili, že sice máme v pokoji tři postele, ale záchod a koupelna je společná. Na druhou stranu ale mnoho pokojů bylo volných, vlastně tam kromě nás nejspíš byli jen jedni další hosté.

Ještě jsme jeli nakoupit jídlo a dát si večeři. KFC padlo, jelikož nemělo wifi. U Mekáče jsme chvilku stáli, a když se Janě podařilo přihlásit na jejich wifi, šli jsme si objednat. V hotelu totiž internet není a my si potřebovali rezervovat ubytování a vyřešit dilema s nezpevněnou silnicí u jeskyň. A burger jsme si tentokrát vybrali podle chuti, nikoli podle ceny - kuřecí stejk s BBQ a slaninou byl výborný. Typově se blížil k Pico Guacamole z našeho výletu do USA s EVONy.

Když jsme vyřešili a postahovali vše potřebné, vrátili jsme se na pokoj. Jana si dole na baru řekla o dva hrnky, protože v pokoji byla rychlovarná konvice, ale nic, z čeho by se pak dalo pít. K hrnkům nakonec dostala i pytlíčky s čajem. Čaj jsme si dali před spaním a výjimečně šli konečně spát rozumně. Sice byla dost slyšet diskotéka z přízemí, ale naštěstí stačilo vzít si špunty do uší a jak jsme byli unavení, celkem rychle jsme usnuli jak dva špalky.

První adventní neděle. Abychom ji aspoň trochu oslavili, připravila Jana ke snídani adventní věnec z muffinů, jahod a hrášků. Po snídani zbyl jen jeden muffin, vše ostatní jsme s chutí snědli. Zvláštně jahody byly naprosto výborné a slaďoučké.

Z půjčovny nám stále nenapsali, jestli můžeme do Yarrangobilly Caves i když je část cesty neasfaltová. Stavili jsme se proto v infocentru, kde Jana na wifi zveřejnila nějaké zápisky a Aleš zatím zjišťoval informace o možných procházkách v parku. Vybaveni základní mapou s aktuální deštivou předpovědí jsme pak vyrazili z Tumutu do národního parku Kosciuszko.

Kousek od města Talbingo měl být jeden trochu delší walk, který nám pán na informacích doporučil. Bohužel jsme ho ale nenašli. Kolem jeskyň jsme ještě zvažovali, jestli tam jet. Vůbec nikde u vjezdu nebyla informace o nezpevněnosti silnice, ale hloupé bylo, že byla silnice jednosměrná a tudíž jak bychom na ni jednou vjeli, už těch 12 km musíme projet. Alešovi se to riskovat nechtělo, tak jsme jeli dál. Přece jen, všechny případné škody na autě bychom museli platit ze svého. Navíc už jsme byli v Jenolanu a i když tyhle jeskyně jsou prý taky krásné, budou mu nejspíš dost podobné. Rozhodli jsme se tedy nakonec spíš prozkoumat, jak vypadá krajina australských Alp. O kousek dál jsme se zastavili na Black Perry vyhlídce, odkud byly vidět hlavně protější kopce. Jen nebe už se pomalu zatahovalo.

Odbočili jsme na menší a klikatější silnici Link Road. Na jejímž začátku byla cedule, že je celá silnice nově zpevněná, takže hurá. Kousek za odbočkou jsme se zastavili na New Chum Hill, kde byly zbytky nástrojů po těžbě zlata. V autě bylo pěkně, slunce svítilo. Venkovní teploměr ale ukazoval 11°C a když jsme vylezli, pochopili jsme, že procházet se v nadmořské výšce přes 1350 m.n.m. jen v tričku nebyl dobrý nápad. Zima ještě taková nebyla, ale kvůli silnému větru byla pocitová teplota rozhodně nižší. Jana si vyfotila cedule a četla si je radši až v autě. Brr!

Projeli jsme bránou, kde nikdo nebyl, takže jsme zatím 29 AUD za vjezd neplatili. Později jsme zjistili, že v létě je tato část parku zdarma. Kousek od důlního muzea jsme narazili na krátký asi dvouhodinový trail s názvem Goldseeker. Cesta vedla křovinami a kolem velkých suchých bílých stromů, kterých tu bylo všude plno. Prý v nich žijí possumové, my ale žádného neviděli. Za to jsme viděli spoustu ptáků. Cestou jsme si dali malý oběd. Zima nám tentokrát tolik nevadila, jelikož už jsme se pořádně oblékli a přezuli do plných bot.

Když jsme se vrátili k autu, obloha se začala víc zatahovat a za chvíli začalo pršet. Zastavovali jsme cestou hlavně jen na krátké vyhlídky. Jednou z nich byla vyhlídka ve městě Cabramurra nacházející se v 1488 m.n.m. Dalo se dojet až k ní, což jsme ocenili, jelikož venku teplota klesla na 5 stupňů a začal foukat silný ledový vítr. Vidět byly hlavně okolní kopce. Byly zelené, ale díky bílým větvím suchých starých stromů vypadaly jako poprášené sněhem. Silnice dál vedla přes přehradu na Tumut river. Bohužel se u ní nedalo moc rozumně zastavit a hlavně se ani jednomu z nás nechtělo do deště, takže jsme se po ní prošli jen kousek. Hráz byla betonová, vysoká a silnice po ní byla úzká a jen jednopruhová, takže to byl i zajímavý řidičský zážitek.

O kus dál u horské chaty a piknik místa jsme si zastavili na oběd a to dokonce začalo i sněžit. Jedli jsme v autě. Venku totiž byly asi 2 stupně a silný vítr nesl mračna prachového sněhu.

Silnička klesala, stoupala a byla samá zatáčka. Po chvíli nás dovedla i k přehradě Tooma. Ta už byla nižší a její hráz byla sypaná, takže nebyla tak fotogenická. Její výpust právě upravovali, takže se dole procházeli lidé v reflexních vestách. Vůbec jsme jim tu procházku nezáviděli, protože i když už jsme byli o něco níž, teplota stále byla kolem pěti stupňů a pršelo. Od přehrady jsme jeli horským deštným lesem a v některých úsecích jsme jeli i přes zimu s otevřenými okénky, protože z lesa nádherně voněl eukalyptus. Silnice vytrvale klesala a za chvíli jsme dokonce zahlédli i klokana.

U města Khancoban jsme zahnuli na Alpine Way směr Cooma. Silnice byla chvíli široká, pak se ale zase zúžila a začala opět stoupat horským lesem. Scammel's Lookout se nacházel na krátké odbočce že silnice, takže jsme jen vyběhli z auta, krátce se rozhlédli a utíkali zpátky. Pořád bylo k pěti stupňům celsia a pršelo. Les kolem ale krásně voněl a bylo slyšet spoustu ptáků.

Ve větší výšce jsme vjeli do mraků a projížděli tak chvíli úplnou mlhou. Jeli jsme skrz les s vysokými jehličnany a jak vystupovaly z mlhy, byl to nádherný a trochu mystický pohled. Les pořád krásně voněl, tak jsme si opět pouštěli chvilkami zimu do auta, abychom si tu vůni užili.

I když venku byly pořád jen dva stupně, nechtěli jsme jen sedět v autě a tak jsme se rozhodli pro maličkou procházku u Cascade Trailhead. Vzali jsme bundy i čepice a došli si alespoň k mostku přes horskou bystřinu a pak proti proudu jednoho z jejích přítoků, abychom se podívali do bočního údolí. O moc déle jsme se ale zdržovat nechtěli, abychom stihli otevírací dobu recepce.

Ještě nás trochu naštval závěr - všude byly cedule, že vyjíždíme z placeného úseku, i kamery, brána ale byla otevřená a nikdo v ní. Zkusili jsme sjet do blízkého městečka, ale to vypadalo taky mrtvě. Jeli jsme tedy dál, až jsme dojeli ke vjezdu do parku. Dvakrát jsme se vraceli, abychom kolem výběrčí budky projeli, ale jen jsme se tam dočetli, že pokud v budce nikdo není, máme vstup zaplatit v té vesnici, která teď už byla asi 8 km daleko. Mimo jiné ale na ceduli stálo i to, že průjezd po silnici je zdarma. Tak jsme trochu nesví jeli bez placení domů a přemýšleli, jestli všechny ty kamery u parku fungují. Později v infocentru jsme se dozvěděli, že tahle část parku je sice placená i v létě - 17 AUD za auto, ale za průjezd se opravdu neplatí, takže by to mělo být v pohodě.

Náladu nám ale zlepšila zvěř - cestou dál jsme totiž viděli dva ptáky emu, dvě srnky, šílenou spoustu klokanů, ať už volně, nebo v ohradách. Dokonce jsme viděli i lišku.

Na ubytování jsme dorazili podle námi avizovaného času. Na recepci ale nikdo nebyl. Visela tam jen cedule, ať zavoláme na telefonní číslo. Samozřejmě tam byly dvě a na tom prvním nám jen řekli, ať zavoláme jinam. Naštěstí druhé číslo už fungovalo. Jen jsme si říkali, že jsme si blbci měli koupit místní sim kartu. Už by se nám bývala dávno zaplatila.

Po deseti minutách přijel milý pán a ubytoval nás, prý se nám snažili dovolat, ale Aleš měl telefon v režimu letadlo, aby se mu v horách nevybila baterka. V našem pokoji bylo místo pro 7 lidí, jen jedna postel ale byla manželská. Tu jsme obsadili a palandy nechali být. Byla celkem dost zima, takže jsme si večer pustili klimatizaci, aby nám místnost ohřála. Předtím jsme se ale stavili v KFC pro jídlo a snědli si ho v motelu. Tenhle má totiž wifi, takže jsme nebyli nuceni kempovat v restauraci kvůli připojení. Po jídle jsme ještě chvíli psali zápisky a pak šli spát.

Ke snídani jsme měli jen půl muffinu ze včera a cookies, protože jsme včera zapomněli koupit snídani. Když Aleš vracel klíče, chvilku padaly malé kroupy. První zastávka byla v obchodě, kde jsme dokoupili jídlo. V blízkém infocentru byla wifi, tak jsme se šli podívat dovnitř. Paní nám doporučila vyhlídku na vrcholu Mt. Gladstone kousek za městem a pochválila Janě náušnice.

Další zastávka byla tedy na oné doporučené vyhlídce, kde se dalo autem vyjet na vrchol 1077 m vysoké hory. Rozhled byl pěkný, v dálce jsme dokonce viděli nějaké vyšší hory. Moc dlouho jsme se ale nezdrželi a vyrazili dál.

Včera se nám podařilo najít jedno místo na krátký výlet, ke kterému vedla zpevněná silnice. Bylo jím Booroomba Rocks nedaleko hlavního města Canberra. Když jsme ale konečně dorazili skoro na místo, zjistili jsme, že poslední 3 km jsou po nezpevněné silnici. Tady ale nebyl žádný provoz a dalo se otočit, proto jsme se rozhodli pokračovat. Silnice vedla několikrát nahoru a dolů, jeden úsek byl dokonce tak příkrý, že ho raději vyasfaltovali. Po patnácti minutách opatrné jízdy jsme konečně dojeli na konec silnice, kde bylo malé parkoviště.

Kolem půl druhé jsme tedy vyrazili na Booroomba Rocks Trail. Kousek od začátku stezky jsme po levé straně viděli utíkat klokana. Cesta vedla celkem do kopce, spousta přírodních schodů a kamenů k zdolání. A nádherná vůně, zřejmě eukalyptu. Po chvíli jsme došli až k útesům. Chtěli jsme si tam dát oběd, ale fičel silný vítr, který chvilkami přinášel i malé kroupy. Ty ale dlouho na zemi nevydržely. Občas jsme se na skalách zastavili, aby nás poryvy větru někam neshodily. Podle rychlosti mraků bylo poznat, že nám větrné ale zatím slunečné počasí dlouho nevydrží. Dali jsme si proto jen jednu housku a měli pěkný výhled na žebrajícího strakatého ptáka, kterému tu říkají Pied Currawong. Má dokonce i vtipné české jméno - Flétňák Stračí. Po obědě jsme ještě pokračovali kousek podél útesu až na nízký vrcholek, ze kterého byl krásný kruhový výhled do okolí.

Z vrcholku jsme se pak vrátili na cestu a šli zpátky. Normálně bychom byli rychlí, ve větvích se ale pohybovalo velké množství různých ptáků, tak jsme se často zastavovali a snažili se je najít a vyfotit. A na podobném místě jako cestou nahoru jsme potkali tentokrát dva klokany. Tahle poslední část lesa před parkovištěm byla totiž méně kamenitá a příkrá, tak se tu asi klokanům víc líbilo.

Procházka nám zabrala dvě a půl hodiny a dalších 15 minut trvala cesta autem zpět po nezpevněné silnici. Viděli jsme ale z auta další dva klokany a nějaké papoušky.

Jana na mapě objevila nějakou malou zajímavost na konci silnice, kde se asi něco dělo ohledně vesmíru. Tak jsme se tam vydali a záhy pochopili, proč se vlastně přístupová silnice jmenuje Apollo Road. Na tomto místě totiž byla budova NASA, která sloužila komunikaci pro měsíční program Apollo. Právě na tomto místě přijali první obrázky z přistání Armstronga na měsíci. Z budovy do dnešních dnů zbyly jen základy, protože po ukončení programu Apollo pro ni nebylo využití a v roce 1981 byla vyřazena z provozu. Zdejší anténa o průměru 26 metrů byla v roce 1983 přemístěna do jiné komunikační stanice u města Tidbinbilla a zbylé budovy byly v roce 1992 odstraněny.

Kolem čtvrté hodiny jsme vyrazili dál kolem hlavního města a pak po Kings Highway. Původně jsme se chtěli v Canbeře na chvilku zastavit, nakonec nám to ale časově nevyšlo. Cestou jsme projížděli kolem města Braidwood, kde zuřil požár buše. V dálce jsme viděli oblaka kouře a ten byl i dost cítit. Většina cesty byla po pláních s občasnými stromy. Jak jsme se ale přiblížili k pobřeží, vjeli jsme do lesa a silnice se začala klikatit, až jsme nakonec sklesali sérií prudkých zatáček k moři. Tahle část cesty byla moc pěkná, a to i řidičsky. Jedna ze zatáček se jmenovala Zatáčka medvídka Pú a pod malým převisem tu bylo naskládaných spousta plyšových medvídků v různém stavu, což vlastně působilo dost děsivě.

Když jsme se blížili k Batemans Bay, všimli jsme si světelné cedule, že Princes Highway je uzavřena. To je hlavní silnice směrem na Sydney, po které jsme měli v plánu další den jet. V motelu nám pak řekli, že je silnice uzavřena kvůli požárům buše. Ubytovali jsme se v pokoji 14 a opět vyjeli do města nakoupit zásoby a hledat wifi, protože v motelu nebyla. Zjistili jsme, že hoří už přes 17000 ha lesa a oheň stále není pod kontrolou. Dnes se prý dostal až k silnici a ta musela být uzavřena. Když jsme se podívali na oficiální objížďku, zjistili jsme, že část vede po nezpevněné silnici, takže my si zajedeme ještě o kus víc. Jestli tedy neuzavřou i Kings Highway. To bychom pak měli docela problém. Jen nám tedy tato uzavírka opět překazila plány - v daném úseku jsme chtěli navštívit asi tři místa.

Všechny informace jsme si našli v ověřeném zdroji internetu - v Mekáči. Dali jsme si 24 nuggetek (byly v akci!), hranolky a nějaký mražený nápoj. Na pokoji jsme si pak vyhřáli pokoj klimatizací, uvařili si čaj a snědli krabičku s ovocem (meloun, ananas, borůvky, nektarinka), kterou jsme koupili též ve slevě. A k tomu jsme opět dopisovali zápisky. Prostě idylka. Spát jsme šli opět kolem půlnoci.

Vstávali jsme po osmé hodině a dali si neuvěřitelně drobivou máslovou buchtu. V pokoji byla trochu zima, ale když jsme vyšli ven, začali jsme za ni být rádi. Venku svítilo slunce, nebe bez mráčku. A předpověď hlásila teploty kolem 25 stupňů.

První zastávka byla u infocentra. Tam jsme se zeptali na otevřené walky, protože jsme měli nalezeno všechno severně od Batemans Bay a to bylo teď kvůli ohni mimo hru. Objevili jsme také Birdland Animal Park, neboli zoo s převážně místními zvířaty. Tam jsme také zamířili jako první. Vstupné bylo 26 AUD. Přišli jsme v 10.30, kdy mělo být krmení koal. Při našem štěstí jim ale zrovna nedávno ta koala chcípla a ještě jim nedorazila nová. Takže jsme koalu neviděli. Na druhou stranu prý jí bylo přes 20 let a koaly se v zajetí dožívají cca 15 let. I tak jsme ale viděli wombata, ježury, ptáky emu a pštrosy, různé druhy klokanů a spoustu ptáků. Měli i terária s ještěry a hady, akvárko se želvou, axolotlem, žábami. Konečně jsme se také dozvěděli, že ty divné sovy, co jsme viděli v Katoombě jsou Lelkouni soví (Tawny Frogmouth). V 11.30 bylo setkání s hady a wombatem. Sešla se tam spousta dětí s rodiči. Hada kolem krku jsme nepotřebovali, tak jsme se jen procházeli opodál, než přinesli malého wombata. Děti se kolem něj seskupily a horlivě plyšové zvířátko hladily. Mohly si ho i pochovat. Jana usoudila, že čekat než se všechny děti vystřídají bude trvat dlouho, tak jí nakonec stačilo se jen koukat, i když původně si chtěla wombata taky potulit. Doprošli jsme si zbytek parku. Měli tam i výběh s klokany, do kterého se dalo vejít. Pak jsme se ještě jednou podívali na už spící wombaty. Z jednoho koukal jen čumák, z dalšího jen zadek. Ptakopysky bohužel neměli, ale i tak jsme toho viděli dost. I lamy.

Ze zoo jsme vyšli po dvou a půl hodinách, tedy ještě celkem rozumně. Rozhodli jsme se proto vyzkoušet dva walky. Nejdřív jsme popojeli autem asi 15 minut jižně ke Guerrila Bay, odkud jsme se vypravili na krátkou procházku k vyhlídce na moře a zpátky. Původně jsme měli v plánu si dát na vyhlídce oběd, ale nikdo nás nevaroval před neuvěřitelným množstvím much. Ty sice neštípou jako sandflies na Novém Zélandu, ale mají oblibu v lezení po obličeji, takže jsou neuvěřitelně otravné, zejména ve větším množství.

Druhý walk jsme měli vytipovaný už předem a jmenoval se Mangrove Walk. Část procházela jehličnatým lesem, pak se šlo kousek po písčité pláži a pak začal pěkný boardwalk vedoucí mangrovovým lesem. Ve vodě jsme viděli spoustu malých i větších rybek. Za námi se tyčil mrak kouře z blízkého požáru. Cestu zpátky jsme se pak brouzdali bosky po pláži. Moře bylo příjemně chladné a v zátoce nebyly skoro žádné vlny. Viděli jsme spoustu mušlí a škeblí, některé obývané malými korýši.

Na rozloučenou s Batemans Bay jsme si ještě jednou přejeli zdejší zvedací most a vyfotili si ho z boku. Před pátou jsme najeli na objízdnou trasu a vzápětí si na ceduli přečetli, že i Kings Highway, která nahrazuje uzavřenou Princess, je v některých úsecích kvůli požáru uzavřena. Že prý se máme podívat na internet. Tak jsme pokrčili rameny a jeli. Internet nemáme. Naštěstí do naší odbočky byla silnice průjezdná. Požár se oproti včerejšku dost posunul k silnici, takže jsme měli dobrý výhled na mohutné sloupy kouře stoupající k obloze. Plameny ale vidět nebyly. Po odbočení z Kings Highway jsme jeli nějakou dobu po menší silnici vedoucí buší, pak jsme přejeli na dálnici a poslední úsek byl po úzké silnici vedoucí lesem. Místo 120 km po pobřeží jsme nakonec jeli 280 km vnitrozemím.

Už večer jsme cestou viděli odbočku na Fitzroy Falls. Vodopády byly hned u silnice. Parkoviště ale bylo placené. Nejdřív jsme se rozhodli, že se nám nechce platit 4 AUD za pětiminutovou procházku k nejbližší vyhlídce. Když jsme ale ujeli asi 2 kilometry, Jana zjistila, že vodopád měří 80 metrů. Tak jsme se vrátili a zaplatili. Bohužel už nebylo moc světlo, ale každopádně pohled to byl pěkný. Vyhlídka vede k nádhernému výhledu do dálky a trochu i na vodopád. Krajina tu strmě klesá o těch cca 80 metrů dolů a vyhlídka je trochu vysunutá přes okraj útesu, takže člověk má ničím nerušený výhled na spodní část vodopádu a kameny v řečišti pod ním. Wow efekt toto místo rozhodně mělo. Vody ve vodopádu bohužel zase tolik nebylo a hlavně nebyl tak pěkně vidět. Další vyhlídka byla ale až 800 metrů daleko, na což jsme neměli dost času. Bylo po osmé hodině a potřebovali jsme být včas v cíli.

Ubytování v Nowře jsme trochu hledali, protože jsme měli privát, něco jako Airbnb a místo nebylo moc označené. Když jsme ale zadali kód do schránky s klíčem a klíč získali, usoudili jsme, že jsme dobře. Zapomněli jsme si nakoupit na večeři, v pokoji jsme ale měli k dispozici mj. zeleninovou polévku do mikrovlnky. Když jsme si poprosili o 2 krajíce chleba navíc na snídani, dostali jsme celý pecen. Postele byly měkké a krásně pohodlné a celý pokoj byl moc příjemný. K polévce jsme si krom chleba dali i heřmánkový čaj pro lepší spánek. Ten ale musel počkat zase až po zápiscích.

Jana se vzbudila už v šest kvůli slunci. Když konečně znovu zabrala a zvonil budík, vůbec se jí nechtělo vstávat. Aleš jí vzbudil vložením několika M&M's do pusy :) Snídaně nakonec byla trochu chabá, jelikož na nás sice v lednici čekaly malé dózičky s marmeládou, atd., některé ale byly už snědené. Dali jsme si proto krajíc se samotnou marmeládou a tři chleby s oříškovým máslem.

Když jsme se sbalili, nakoupili jsme v blízkém obchodě něco na chleba a vyrazili po Princes Highway do Kiamy. Silnici zrovna upravovali, takže nás cedule varovaly "watch for queued traffic", což jsme si hned překřtili na "cute traffic" :)

První zastávkou byla Kiama Blowhole, což je díra v mořském pobřeží, spojená jeskyní s mořem, kudy při vlnobití vystřikuje mořská voda. Podobné už jsme viděli na Novém Zélandu u města Punakiki, kde jich bylo i víc. Blowhole u Kiamy je ale prý největší na světě a umí tryskat až 50 litrů vody až do výšky 25 m. My měli trochu smůlu, protože bylo téměř bezvětří a tudíž nebyly skoro žádné vlny. Po většinu času jsme tedy viděli jen malé fontánky do výšky tak metru nad ústí díry. Párkrát ale zřejmě přece jen přišla větší vlna a voda vystříkla do výšky kolem pěti metrů. Podle fotek na cedulích to tu ale umí být mnohem divočejší, když fouká silný vítr nebo za bouře. Prohlédli jsme si místní bílý cihlový maják z roku 1887 a vyrazili k druhé místní blowhole, která už je ovšem o dost menší.

To je znát i na zázemí. Little Kiama Blowhole se nachází mezi rodinnými vilami a je u ní jen maličké parkoviště pro několik aut. To jsme navíc napoprvé přehlédli a přejeli, takže pán dozorující dopravu na přilehlé silnici se asi dost divil, když kolem něj přejelo stejné auto po dvou minutách znovu. Silnici kolem parkoviště totiž zrovna opravovali a byl tam střídavý provoz. Blowhole samotná je opravdu maličká, otvor je velký odhadem tak půl metru. Navíc se nachází v zátoce, takže vlny tu byly ještě menší. Viděli jsme jen pár nizoučkých výstřiků tak do půl metru. Dlouho jsme tu tudíž nepobyli a vyrazili k dalšímu cíli - Cathedral Rocks.

Když jsme tam dorazili, nejdřív jsme chvilku hledali, jak se ke skalisku, které jsme viděli už zdálky, dostat. Cesta, která byla na mapě totiž vypadala jako něčí zahrada. Nakonec jsme se odhodlali tam vyrazit a vyhlídku jsme našli, dokonce nás ani nikdo nezastřelil při obraně svého pozemku. Protože u auta jsme byli zpátky za chviličku, rozhodli jsme se ještě pro procházku po nedalekém poloostrově. Nejdřív jsme se prošli po kamenité pláži, bohužel bez koupání, protože jsme si nevzali plavky a ručník a vracet se nám nechtělo. Pak jsme po cestičce skrz křoví přešli na druhou stranu poloostrova, kde byl dříve lom. Po něm zbylo několik skalních stěn, odkud byl krásný výhled na osamělé skalní sloupy u moře, vzniklé rovněž těžbou. Dokonce tu byl i jakýsi pozůstatek mořské jeskyně - dlouhý otevřený kanál, na jehož konci se vlny tříštily o skálu a voda stříkala do výšky. Zastavili jsme se na několika vyhlídkách na lom a pak se vrátili kolem železniční trati zpět k autu. Jedinou nepříjemností tohoto poloostrova byly mouchy, které tu byly extrémně dotěrné a bylo jich mnoho. Jakože neskutečně mnoho.

Další zastávkou byl deštný les v rezervaci Budderoo. Po krátkém přejezdu autem jsme zaplatili vstupné - 12 AUD za auto - a vyrazili po boardwalku obdivovat místní přírodu. Šli jsme nejprve proti proudu potoka a potom jsme stoupali po úbočí kopce až k vodopádu, odkud jsme se částečně stejnou cestou vrátili k parkovišti. Les moc krásně voněl a k vidění byla i spousta zvířat, hlavně Lyrebirdů a ježur. V závěru jsme viděli dokonce i dva malé klokany. U vodopádu, který výjimečně nebyl jen nevýrazným čůrkem, jsme si dali pozdní oběd. Cestou zpátky jsme bohužel museli dost hnát, protože park zavíral v pět a tato hodina se kvapem blížila. A v tomhle parku měli u vjezdu bránu s varováním, že za pozdní odjezd je vybírán zvláštní poplatek.

Nakonec jsme vyrazili v 16:45. Hned na začátku jsme museli zastavit, protože přes silnici se batolila ježura. Dali jsme jí přednost a počkali až přejde. Jana o chvilku později viděla malého zajíce, címž se dostala do vedení 2:0 oproti Alešovi v počtu spatřených zajíců v Austrálii. V okolí parku jsme ještě zahlédli 6 červenomodrých papoušků a jednoho ledňáka chcechtáka. Taky tři kakadu jednoho maličkého modrého ptáčka. Docela pěkná zoo to dnes byla.

Další část cesty už vedla po větších silnicích a dálnicích a ubíhala poklidně, jen ve městě Bulli byl tak pekelně značený kruháč, že jsme špatně sjeli a pak se museli kus vracet, protože byl takový provoz, že bychom se neotočili. Naštěstí se z dálnice dalo hned sjet a moc jsme si nezajeli. Další rébus na nás čekal opodál, kde místo čísel silnic či jmen měst byly před křižovatkou jen šipky na nějaké parky, které jsme neznali. Naštěstí jsme ale zahnuli správně.

Další zastávkou byl silniční most, obcházející problematický úsek pobřeží: Sea Cliff Bridge. Silnice Lawrence Hargrave Drive tu v úseku dlouhém několik set metrů prochází pod strmými pískovcovými útesy, ze kterých často padají větší či menší balvany a jsou tu velmi časté i sesuvy půdy. To v minulosti často vedlo k neprůjezdnosti silnice a vyvrcholilo v roce 2003 jejím uzavřením po velkém sesuvu. Během následujících dvou let byla silnice uzavřena a byl postaven most s pilíři v moři a v bezpečné vzdálenosti od útesů. Most je dlouhý 455 m, vysoký 41 m a ze strany od moře po něm vede stezka pro pěší. Tu jsme si celou prošli a užívali si výhledy na moře, útesy, pobřeží i most samotný. Ten totiž kopíruje tvar pobřeží a je tím pádem dost zakroucený. Po návratu k autu jsme se ještě přesunuli na vedlejší parkoviště, kde byl záchod Exeloo, stejný jako na Novém Zélandu, jen s jednou kabinkou. Tady po zavření dveří začal hrát klavír.

Před cestou do hotelu jsme se ještě zastavili u Kelly's Falls. Byla to zajížďka jen asi 400 metrů. Nezpevněná, ale zvládli jsme to. Prý v lese žijí i ptakopyskové, my ale viděli jen dvě agamy. Vodopád celkem fungoval, pro změnu ale nefungovaly vyhlídky. Bylo vidět, že z nich dříve bylo vidět o dost líp, ale zřejmě skály pod nimi už nejsou bezpečné, tak je oplotili tak, že je z vyhlídek krásný výhled na jiné vyhlídky. Na vodopád ale moc ne.

Po této kratičké pauze jsme už definitivně zamířili do Ibis Budget hotelu ve městě Campbelltown. Cesta byla bez problémů, zákeřná ale byla poslední část asi 800 metrů před ubytováním. Probíhaly tam nějaké práce na silnici, právě frézovali asfalt. Nejdřív to vypadalo, že příjezd k hotelu je uzavřen. Viděli jsme ale projíždět auta, tudíž i my zabočili doleva. Na malém kruhovém objezdu jsme ale špatně zahnuli, protože zprava vyrazilo auto, které na objezdu předtím chvíli stálo. Aleš se lekl a vyjel o exit dříve. Zrovna tohle místo ale bylo kvůli pracem jednosměrné a nedalo se otočit, tak jsme se museli přidat do kolony, složitě místo objet a znovu si projet křižovatku z druhého směru. Napodruhé to už ale vyšlo.

Ubytovali jsme se bez problémů a vyrazili do KFC na večeři. Koupili jsme si nějaký ultimátní mix pro dva, což jsme možná neměli dělat - celkem 3 nějaké stripsy, 6 velkých porcí kuřete, 6 nugetek a dvakrát velké hranolky. No řekněme, že jsme se pak do toho třetího patra dobře belhali. Ještě jsme si vzali z auta všechny věci, abychom se připravili na zítřejší odlet.

V pokoji byla přistavěná buňka s koupelnou, sprcha neměla závěs a umyvadlo bylo na pokoji mimo koupelnu, ale jinak byl pokoj zařízený příjemně. Ještě před spaním jsme přebalili batohy, abychom Alešův odbavili a Janin se vešel do 7kg. Virgin Australia totiž dovoluje příruční zavazadlo jen do 7 kilo, na druhou stranu ale je v ceně letenky i zavazadlo odbavené. Před spaním jsme stihli ještě chvíli ladit zápisky a tradičně kolem půlnoci šli spát.

Kolem sedmé si blízko našeho pokoje někdo hlasitě povídal a ozývaly se občasné rány. Když jsme kolem osmé šli na snídani, zjistili jsme, že to byli řemeslníci opravující vedlejší pokoj. Po snídani Jana stihla napustit vodu do kelímku, jelikož řemeslníci vodu vypnuli. Moc jsme nepochopili, proč s tím nepočkali po desáté, kdy je check-out. Jedna paní na chodbě lamentovala, že vypli vodu, zatímco se sprchovala.

Sbalení jsme ještě pár minut na wifi vybírali fotky a pak vyrazili vrátit auto k letišti. Cesta ubíhala bez problémů, až u Sydney provoz celkem zhoustl a nám se podařilo omylem z dlouhého tunelu vyjet o exit dřív. Než jsme se zvládli vrátit, trvalo to asi 20 minut, takže nakonec jsme zas tolik času u letiště neměli. K našemu překvapení benzínka hned u letiště měla velmi příznivé ceny.

Když jsme vjížděli k rental drop off, všimli jsme si směrovky na letištní vyhlídku. Jelikož jsme měli ještě asi 15 minut na vrácení auta, vyrazili jsme k ní. Škoda, že jsme si jí nevšimli dřív na mapě a nevyrazili dřív, pěkný výhled na letadla a ideální místo na oběd. Jen to trochu kazil kouř z požárů, který vítr hnal přes celé Sydney. Asi 15 minut jsme se koukali na letadla a pak už jsme vrátili auto a nechali se odvézt na letiště.

Tam jsme kontinuálně dojídali zbytky jídla - nějaké sušenky, cookies, nektarinku, ovocný kompot, cukrové banánky, kyselý spečený mix a chipsy. No musím říct, že ještě s včerejším KFC by se za tento mix nemusela stydět leckterá budoucí maminka :D Samozřejmostí bylo k tomu dopít i dva litry ochucené vody.

Virgin Airlines měly kiosky na self check-in a na tištění lístku na zavazadla. Váhově sice Janino zavazadlo bylo v pořádku, nevšimli jsme si ale rozměrů. Tak jsme se rozhodli odbavit oba batohy, jelikož jsme to měli v ceně letenky. Mysleli jsme, že díky kioskům se baggage drop značně zrychlí, ale mýlili jsme se. Ač bylo otevřeno asi 10 přepážek, stáli jsme ve frontě asi 45 minut. Rezerva se nám začala tenčit a do boardingu zbývala půl hodina. Když jsme konečně přišli na řadu a dostali se k security, tak tam to bylo naopak krásně rychlé. Za 2 minuty jsme byli u gatů, takže už nebylo kam se hnát.

V klidu jsme si počkali u našeho gatu a s malým zpožděním si nastoupili. Letěli jsme boeingem 737-800. Seděli jsme v 6. řadě za Asiaty, kteří si ještě před odletem sklopili sedačku. Asiatka vedle nás zas odmítla dát tašku pod sedadlo před sebou a celý let ji držela na klíně.

Během letu jsme dostali malý snack, dokonce byla na palubě i wifi s připojením k internetu. Z okna jsme viděli kouř z velkých požárů severně od Sydney, nějaké další menší požáry a pak dlouho krásnou, ale vyprahlou krajinu. Dokonce i části červené Austrálie jsme zahlédli. Víc na severu se přidaly i mraky a u Cairns pěkné zalesněné hory. Přistáli jsme celkem příjemně. Stejně jako v Sydney přední část letadla, tedy i my, vystupovala chobotem, zadní řady šly po schůdkách přes plochu. Už v chobotu jsme ucítili, že jsme daleko blíž k rovníku - bylo tam vlhko a vedro.

Než nám přijely odbavené batohy, zařídili jsme si vyzvednutí auta. Pán byl sympatický, nevnucoval další pojištění, jen nám po vyčíslení ceny po případné nehodě doporučil "just don't crash". Batohy dorazily v pořádku a my pak vyšli z klimatizovaného prostoru. Pořádná ťafka. Hned jsme sundali nohavice a šli si pro auto a těšili se na klimatizaci. Máme červený Hyundai i30. Auto je celkem malé, ale i tak je větší než to co jsme původně měli v rezervaci. Aleš už automaticky hledal nožní brzdu, která ale v autě nebyla. Mělo klasickou ruční. Teplota podle vybraného auta byla 37°C, po rozjezdu se ale ustálila na 32°C. Koneckonců bylo už po páté hodině.

Bez problémů jsme vyrazili z letiště a jeli se ubytovat. Měli jsme rezervované 4 noci v hotelu New Chalon asi 15 minut autem od centra. Check-in proběhl rychle a bez problému, dostali jsme pokoj č. 1. Pokoj měl dva vchody. Jeden z parkoviště, které funguje jako v amerických motelech, tzn. každý pokoj má před vchodem svoje parkovací stání. Druhý vchod je na prostranství k hotelovému bazénu. V pokoji byla i koupelna s vanou, lednička a klimatizace. Bylo znát, že sem jezdí hodně Japonců - některé texty byly v Japonštině. Jen jsme měli problém s čumákem auta, který byl moc nízko a při vjezdu na parkovací místo, kde byla prohlubeň, drhnul spodní plast o asfalt.

Vybalili jsme si a vyrazili si vyprat, protože už nám docházelo čisté prádlo. Objevili jsme automatickou prádelnu nedaleko od hotelu a zatímco probíhalo sušení vypraného prádla, dali jsme si přes ulici v Subway večeři. Potom jsme se ještě zastavili v nedalekém obchodním centru nakoupit nějaké jídlo na obědy a snídaně. Po návratu na hotel jsme ještě chvilku plánovali další den a také plán do Japonska a pak šli spát.

Vyděsil nás asi v půl čtvrté ráno Alešův mobil, který než se vybil, tak hlasitě zaípal a zavibroval. Výborně. Naštěstí jsme usnuli. S pravým budíkem už jsme souhlasili. Nasnídali jsme se, dojedli zbytek darovaného chleba ještě z Nowry a před desátou vyrazili do města.

Nejdříve jsme hledali místo na zaparkování. Jana nějaké našla na mapě, nakonec ale bylo obsazené. Naštěstí v Cairns mají často v ulicích odbočky pro U-turn, neboli místa, kde se dá krásně otočit do protisměru. Nakonec jsme zaparkovali o kus dál s limitem 3 hodiny zdarma s tím, že na procházku centrem to bude stačit.

Zastavili jsme se v infocentru a zeptali se na plavby k Velkému bariérovému útesu. Chlapík vypadal, že tomu rozumí a ceny víceméně odpovídaly tomu co jsme si našli. Nakonec jsme se nechali přemluvit dokonce k plavbě s možností potápění s přístrojem a se dvěma ponory v ceně. Koneckonců kde jinde to zkusit, než u Velkého barieroveho útesu, ne? Celodenní plavba nás ovšem vyšla na tolik, co jindy celá dovolená. Volno měli až v neděli 8.12., takže se alespoň máme na co těšit.

Pokračovali jsme šíleným městským vedrem k The Lagoon, o které jsme viděli zmínku v průvodci. Co se počasí týče, venku bylo 31°C, pocitově ale na slunci minimálně o 5 stupňů více. Laguna byla u moře, jen byla celá umělá a byly v ní vodotrysky. Lidí tam ovšem bylo plno. Měli tam dokonce i barbeque. Když jsme došli k moři, byl odliv a viděli jsme široko daleko jen bahno a spoustu kamenů. Pak jsme si všimli jednoho kraba. A pak druhého, vlastně všechny ty malé kamínky byli ve skutečnosti krabi. Vítejte v Cairns, kde vás moře může poštípat. Navíc jsme pochopili, proč Cairns nemá pláž.

Kousek dál po promenádě jsme narazili na přistávací plochu pro vrtulníky. Už tak drahou plavbu k útesu si totiž můžete ještě prodražit tím, že jednu z cest poletíte. Viděli jsme vzlétat a přistávat dva vrtulníky. Pokračovali jsme po promenádě až k molu, našli kde kotví naše nedělní loď a prozkoumali i terminál. Prošli jsme si nějaké obchůdky s nic moc suvenýry a došli až k půjčovně foťáků. Jen měli zrovna 3 hodiny polední pauzu - mají otevřeno okolo začátku plaveb a potom kolem konce.

Šli jsme tedy zpátky a tentokrát jsme prošli skoro celou promenádu. Zastavili jsme se opět u helikoptér a koukali, jak ve větru startují. Také jsme si koupili zmrzlinu. Ve Woolworths měli akci - čtyři Magnum zmrzliny za 4,5 AUD. Na ulici stojí jeden kopeček 5 AUD. Tak jsme si dali do sosáku. Od promenády jsme uhnuli až u ulice, kde jsme nechali auto a ještě prošli kolem katedrály sv. Moniky. Rychle jsme nakoukli dovnitř. Katedrála byla celkem nová a uvnitř vypadala podobně jako kostel Nejsvětějšího srdce Páně na Jiřího z Poděbrad. Vitrážová okna ale zachycovala zejména výjevy z útesu a moře.

Protože tři hodiny parkování už se zvolna blížily ke konci, vyrazili jsme autem k Mount Whitfield Conservation Park. V infocentru jsme dostali malou mapku. V parku byly celkem čtyři různě dlouhé a různě náročné trasy. My si pro začátek zvolili základní červenou trasu. Obyčejně by to byla pěkná 1,5 km dlouhá procházka trochu do kopce. S šíleným vedrem, vlhkem a minimálním větrem to byl ale celkem infernální zážitek. Oba jsme po chvíli byli úplně spocení, jako bychom čerstvě vyšli ze sauny. Cesta vedla po schodech na kopec nad letištěm. Jakmile jsme se vyškrábali na kopec, bylo už trochu příjemněji, protože foukal alespoň trochu vítr. Dali jsme si oběd s výhledem na letiště. Těch bylo po cestě dokonce víc, ale většinou byly částečně zarostlé. Celá dráha nebyla vidět nikde. Ono se toho ale na letišti zase tolik nedělo, přistávalo pouze několik menších letadel. Cesta zpátky vedla částečně bambusovým lesem, kde Aleš zahlédl asi metr velkého varana. Kromě toho jsme cestou viděli spoustu hrabavých ptáků dvou druhů. Jedni byli menší a dohněda, druzí byli černí s červenou hlavou a žlutým obojkem.

Před návratem k autu jsme se ještě prošli spodní částí parku. Ta byla po rovině a obsahovala slaná i sladkovodní jezírka. Viděli jsme tam spoustu vodních ptáků. Malá část byla zařízená jako dětský koutek, kde byla různá prolézadla a další možnosti zábavy pro děti. Měli to tam moc pěkně udělané. Další částí pak byla čínská zahrada, kde byla jakási zděná brána, čínský pavilon a na vodě spousta leknínů.

K večeru jsme se rozhodli si užít taky trochu místních písečných pláží. Dojeli jsme k blízké Trinity Beach. Cedule ale upozorňovaly na mořské krokodýly a zákeřné prudce jedovaté jelly fish. Procházeli jsme se proto po písečné pláži a v moři si nohy vyráchali až v části, kde byly sítě proti medúzám. Během teplých zimních měsíců se tu totiž vyskytují dva druhy medúz, kterým tu říkají Stingers a jejichž žahnutí může skončit velmi nepříjemnými komplikacemi a dokonce i smrtí. Na žahnutí se jako první pomoc lije ocet, takže tu na každé pláži mají červený sloupek a v něm je lahev octa.

Sice jsme se tedy nevykoupali, ale u moře bylo příjemně. Teplota klesla na 30 stupňů a foukal slabý větřík. Přešli jsme celou pláž až ke skalám na druhém konci. Tam byla vyhlídka a dokonce i lavička. Idylka. Ještě kdybychom tak nebyli na východním pobřeží a viděli slunce zapadat. I tak to ale bylo moc krásné místo a na lavičce jsme si chvíli povídali. Zpátky už jsme nešli po pláži, ale po promenádě, ze které bylo taky pěkně vidět a procházela kolem stromů a různých květin.

Před sedmou jsme došli k autu a vyrazili zpátky. Cestou jsme se ale ještě zastavili v centru Cairns u stromu, kde je možné vidět hodně flying foxes, neboli velkých kaloňů. Flying foxes se živí se nektarem a ovocem ze stromů. Jsou také jedni z hlavních opilovačů. Nepoužívají echolokaci, protože perfektně vidí - 20x lépe než člověk a v noci vidí až do dálky jednoho kilometru. Když jsme přijeli na místo a otevřeli dveře auta, okamžitě jsme věděli, že jsme správně. Chodník byl od kaloňů totálně podělaný a od stromu jsme slyšeli i jejich hlasité švitoření. Ukázalo se, že stromů je tu hned několik a kolem nich létaly desítky, možná i stovky těch zvířátek. Už byla dost tma na focení, ale viděli jsme je krásně.

Po chvíli jsme pokračovali dál a ještě se pak stavili nakoupit zásoby jídla a koupit si k večeři pizzu. Ta byla od obchodního domu asi 230 metrů, my k ní ale jeli snad 10 minut, jelikož jsme neustále špatně zatáčeli. Nakonec jsme ale vjezd objevili a pizzu si úspěšně objednali. Pak už jsme zamířili domů na hotel.

Potřebovali jsme se trochu dospat, ale kvůli tomu jsme vyrazili pozdě - opět kolem desáté. Chvilku jsme i váhali, jestli nepojedeme jinam. Nakonec jsme si ale řekli, že by byla škoda vynechat Daintree Forest, který je součástí Wet Tropics of Queensland, což je nejstarší původní deštný prales na světě. K němu je to totiž z Cairns okolo 120 km, což v místních podmínkách znamená téměř dvě hodiny jízdy. Jana za jízdy procházela včera stažené letáčky. Většina byla dost k ničemu, naštěstí jedna brožura obsahovala 28 stran s vypsanými walky, takže bylo z čeho čerpat.

Z Cairns jsme nejdřív jeli dlouho po hlavní silnici, na které je na celkem krátkém úseku devět kruhových objezdů za sebou. Dál ale silnice byla moc krásná a scénická. Vedla podél pobřeží a byly z ní moc pěkné výhledy na moře. Občas se zase jelo skrze les, který celou silnici obklopoval a tvořil tak zelený tunel. Jana si cestu ale ze začátku moc neužila, protože procházela místa v Daintree, abychom měli nějaký plán. Našla tři pěkné boardwalky a pár menších zastávek.

A abychom jen neseděli v autě, našla Jana po cestě vyhlídku Rex Lookout, odkud bylo krásně vidět na moře a okolní pobřeží. Z toho místa se také prý rogalisti rozbíhají plachtit, žádného jsme ale neviděli. Další zajímavá zastávka měla být u "krokodýlího mostu". Podle Wikicamps je z mostu často vidět krokodýly. Poslední a nejnovější příspěvek ale celkem prakticky říkal, že zastávka je na mostě, což není dobré místo zastavení. A opravdu, u mostu byla cedule zákaz zastavování a zákaz vstupu. Takže smolík.

Před dvanáctou hodinou jsme dorazili k přívozu, jediné přístupové cestě do NP Daintree. Zaplatili jsme 30 AUD za zpáteční jízdenku. Venku bylo přes 30 stupňů, trajekt byl maličký a bylo zakázáno opouštět vozidlo. Docela jsme se smažili, ale od řeky alespoň foukal svěží vítr. Po 10 minutách byla plavba za námi a my už si trochu přivykli tropickému počasí, takže jsme nechali otevřená okénka, abychom slyšeli zvuky z lesa a cítili jeho vůni.

Zastavili jsme po 6 km na vyhlídce Mount Alexandra Lookout, kde Jana Alešovi ukázala na mapě, co vymyslela. Z vyhlídky byl krásně vidět deštný prales, klesající po úbočí k moři a sahající až k plážím. Tenhle přechod lesa v moře je také jedním z hlavních lákadel parku.

První procházkou byl Jindalba Walk. Tento necelý kilometr dlouhý boardwalk se nachází jen kousek od jedné z dalších místních atrakcí - Daintree Rainforest Discovery Center. Soustavy cest po zemi i ve větvích pralesa a je tam i 23 metrů vysoká věž Canopy Tower. To místo nám ale přišlo trochu moc turistické a navíc tam vstup stál přes 30 AUD pro jednoho, takže jsme ho vypustili. Náš boardwalk byl zdarma a vedl vysokým deštným pralesem plným zvuků. Překvapilo nás ale, jak málo zvířat jsme viděli. Čekali jsme, že nad námi každou chvíli přeletí nějaký papoušek a po zemi budou běhat hrabaví ptáci a ještěrky, místo toho jsme ale jen párkrát zahlédli vysoko nad námi nějakou siluetu. Je ale fakt, že prales byl tak hustý, že kdyby se deset metrů od nás schovával kasuár, kterých je tu prý hodně, stejně bychom ho neviděli. Létalo kolem nás ale docela dost krásných velkých modrých motýlů Papilio ulysses. Krásně se třpytili v zeleném pralese. Vyfotit se bohužel moc nedali, prohlédli jsme si je ale pěkně. A i když jsme neviděli moc zvířat, procházka pralesem byl úžasný zážitek.

Pokračovali jsme po silnici a přes několik jednopruhových mostů k další zastávce, kterou byl Madja Botanical Walk. Tenhle už o trochu delší boardwalk procházel částečně pralesem a částečně mangrovovým lesem. Stromy tu nebyly tak vysoké a husté jako na předchozí zastávce, takže jsme občas zahlédli i nějakého ptáka. Navíc bylo zajímavé sledovat, jak se les mění a postupně přechází v mangrovy. Jedinou skvrnou na kráse tohoto místa bylo, že když jsme chtěli vyrazit, přistál na parkovišti asi dvacetimístný turistický autobus. Chvilku to vypadalo, že budou pomalí, pořád nás ale docházeli a dělali hluk. Tak jsme je u jednoho kanálu nechali přejít a mezitím sledovali, co se děje ve vodě. Viděli jsme pár různě barevných rybek, krokodýla ale bohužel ne, i když tu prý také jsou. Cestou k parkovišti si pak Aleš ve větvích nad cestou všiml obří pavučiny a v ní pavouka s rozpětím nohou snad 20 centimetrů. Brr.

Po návratu k autu jsme popojeli na naše nejsevernější místo v Austrálii, kde jsme si prošli Dubuji Boardwalk. Ten skoro celý vedl mangrovy a jelikož byl už večer, pralesem se neslo volání různých ptáků. Žádného jsme ale tradičně neviděli. Po cestě jsme procházeli kolem rozvětvených kořenů mangrovníků. Ke konci začali celkem kousat komáři, i tak jsme si ale udělali ještě krátkou zacházku k Myall Beach. Ta byla moc pěkná s jemným bílým pískem. My měli ale obuté pevné boty, tak jsme se do písku moc nehrnuli a po chvíli kochání se vrátili k autu.

Protože soumrak se kvapem blížil, nezbylo než se vydat zpět. Krátká zastávka u Cape Tribulation. Cestou jsme se ale ještě zastavili a prošli po dvou plážích - Coconut Beach a Thorton Beach. Krom nich jsme udělali zastávku i u dvou mostů přes říčku, jestli neuvidíme krokodýla. Kromě pár ryb a bílých kakadu jsme ale neviděli nic.

Většinu zpáteční cesty jsme nakonec jeli za tmy, žádné zvíře nám na silnici naštěstí nevběhlo a provoz byl malý. Na přívozu s námi bylo jen jedno další auto. Na večeři jsme si opět zajeli do Domino pizza. Dokonce jsme dostali slevu, protože tam měli rozdělanou pizzu (nepečenou, jen těsto a část ingrediencí). Asi někdo zrušil objednávku. Tak nám ji dodělali, přidali navíc pár ingrediencí a dostali jsme ji o 5 AUD levněji. Poznat to nebylo. Snědli si ji na pokoji, byla ještě větší, než ta včerejší a opět jsme se pořádně přežrali. Pak jsme se rychle umyli a šli spát, protože další den jsme měli plavbu a sraz na ni byl v 7:15 v centru Cairns.

Druhá adventní neděle v našem případě začala brzy - už v 5.40. Po včerejší mega porci pizzy jsme ráno vůbec neměli hlad. Po půl sedmé jsme proto už sbalení vyráželi ke Cruise Terminalu.

Většina placených parkovacích míst je v neděli zdarma, proto jsme neměli problém zaparkovat. V sedm hodin už jsme čekali před půjčovnu Calypso, kde jsme si chtěli půjčit foťák. Paní nás ale poprosila, že než otevře, máme si dojít na check-in, protože jí chvíli potrvá vyndat všechny stojany a obchod připravit. Přesunuli jsme se proto na terminál, kde už u přepážky naší společnosti Down Under Cruise & Dive stála malá fronta. Otvírali ale až ve čtvrt, takže jsme po chvíli zamířili zpět do půjčovny.

Tam nám paní k našemu překvapení doporučila levnější model, protože má blesk. A k dalšímu, už ne tak milému překvapení nám řekla, že SD karty se kupují zvlášť. Nejlevnějších 8 GB vyšlo na 15 AUD. A my si zrovna dnes nechali foťák se všemi náhradními a velkými kartami doma. Když jsme totiž hledali různé půjčovny foťáků, většinou měly i kartu v ceně. A když pak Jana kontrolovala web, tak Calypso tam o kartách nemá žádnou informaci. Samozřejmě jsme ale kartu koupili a dostali se tak na dost podobnou cenu jako při půjčení na palubě. Co se dá dělat.

Při check-inu nám přiřadili bezpečnostní čísla, pod kterými se budeme hlásit. V 7.40 jsme se konečně nalodili na naši loď Evolution. Posádka byla usměvavá a příjemná. Nejdříve nás vyfotili u záchranného kruhu a pak poslali na loď. Jeden člen posádky nás přivítal a poslal na záď. Tam nám někdo jiný ukázal, kde jsou záchody, kde jídlo a kam si máme odkládat výstroj. Pak nás poslali o patro výše do místnosti pro teoretickou přípravu potápěčů.

Tam jsme nejdřív vyplnili osobní údaje do formuláře a pak nás poslali nafasovat brýle a ploutve, které jsme si pak dali do přihrádek s našimi čísly. O vyplutí z přístavu jsme přišli, protože jsme se museli vrátit do instruktážní místnosti kvůli školení bezpečnosti a pohybu na lodi. To bylo celkem zábavné: "Pokud se vám na moři dělá špatně, máme tu pro vás za 50 centů prášek. Pokud už je vám špatně teď, už je pozdě a prášek vám nepomůže. Máme tu ale pro vás zdarma plán B ..." a v tu chvíli ukázal papírový pytlík.

Potom přišlo na řadu intro k potápění. Vše probíhalo hladce, než jsme si v dotazníku všimli kolonky o letech letadlem. Zeptali se: "Je tu někdo, kdo v příštích 24 hodinách poletí letadlem?". Nám do letu do Japonska zbývá asi 20 hodin, takže jsme se přihlásili. "Takže vy můžete jen na jeden ponor". Vysvětloval pak, co se s tělem při potápění děje a že následný let ve vysokých výškách může vytvořit v žilách bublinky, což může mít celkem nepěkné následky. Jenom jsme nechápali, proč se nás na to nezeptali, když jsme výlet rezervovali. Ach jo.

Během výkladu pravidel potápění a učení základních dovedností potápěče k nám ke stolku někdo přišel, ptal se na přesný čas odletu a zase odešel. Naučili nás, jak vyrovnávat tlak v uších, jak dostat pod vodou vodu z brýlí, jak se chovat, když nám z pusy vypadne dýchací přístroj a také základní komunikační gesta. Po skončení teoretické části vyhlásili potápěčské čtveřice a my byli v té první. Na palubě totiž byl další pár, který také brzy někam letěl, tak nás vzali přednostně.

Netrvalo dlouho a dorazili jsme na první zastávku - Norman Reef. Bez dlouhého prostoje jsme se rychle převlékli do plavek a následně i do lykrového obleku, který chrání jednak před jedovatými medúzami a jednak před spálením od sluníčka. Aleš ale zjistil, že mu někdo ploutve a brýle z přihrádky vzal, musel si proto pro nové. Dostali jsme přes boky pás se závažím a na záda postroj s kyslíkem. Všechno to vážilo asi 20 kilo. Sedli jsme si na okraj lodi. Když jsme si nasadili brýle a ploutve, slezli jsme do moře, které bylo krásně teplé (27 stupňů) a měli chviličku na trénování dýchání z přístroje. Instruktor už byl ponořený a postupně jsme se měli ponořit i my. Měli tam takový žebřík, kterého jsme se při sestupu drželi. I když bylo vše v pořádku, Jana se hrozně bála a musela dvakrát vyplout zpátky na hladinu. I když přísun kyslíku fungoval, mozek jako by se ji snažil přemlouvat, že pod vodou se dýchat nedá. Mezitím se vynořila i druhá holka, že se jí dostala voda do pusy a po chvilce i Aleš se stejným problémem. Naštěstí se s tím trochu počítá a tak byl čas se dát dokupy. Při třetím pokusu už Jana dýchání pod vodou zvládla. U druhé příčky žebříku vyzkoušela dvě základní schopnosti potápěče - dostat si vodu z brýlí a vyndat a vrátit si dýchací přístroj do pusy bez zadržení dechu (to se pod vodou nesmí). Po těchto dvou testech už o něco méně vystresovaně klesla za zbytkem skupinky.

Všichni včetně instruktora jsme se chytili za lokty a postupně klesali. Proti nám se objevila fotografka, kolem které plulo velké množství velkých ryb. Když jsme se trochu vzpamatovali, konečně jsme viděli tu neuvěřitelnou krásu podmořského světa. Pluli jsme kolem korálů, všude spousta barevných ryb všech velikostí i tvarů. Instruktor nás vedl a udělali jsme krátký okruh kolem útesů. Aleše občas dost bolely uši, i když se snažil vyrovnávat tlak. Oba jsme se hodně soustředili na plavání a dýchání, takže jsme po vyplutí na hladinu zjistili, že si toho z ponoru moc nepamatujeme :D Jen příjemný pocit.

Když jsme se vynořili na hladinu, přišel za námi člen posádky a řekl nám, že na druhý ponor jsme skupina sedm a můžeme teď jít šnorchlovat. Sundali nám vybavení a my, šťastní, že o druhý ponor nepřijdeme, když už ho máme v ceně, jsme si vzali foťák a vlezli znovu do moře. A tentokrát, s jednoduchým šnorchlem a blízkostí hladiny, jsme si konečně pořádně užili podmořskou podívanou. Aleš viděl želvu, kolem nás pluly stovky barevných ryb, velkých i malých. S úžasem jsme zjistili, že všechny ty promo obrázky útesu jsou nepřibarvované - tak barevný a nádherný a tak blízko u hladiny ten podmořský svět na útese skutečně je.

V jednu chvíli se nám ale zdálo, že volali skupinu 11 a 12. Chvilku jsme se obávali, že nám sice dali volno na šnorchlování, my ale přeslechli naše číslo. Po nepříjemné chvilce zjišťování nás ujistili, že je vše v pořádku, potápí se skupina 5, pak se přípraví 6 a nakonec budeme my. O poznání klidnější jsme pokračovali v prohlížení krás moře s pomocí šnorchlu.

O něco později vyhlásili naši skupinu, opět spolu s druhým mladým párem. Pro ostatní zaveleli vylézt z moře a jít na oběd. My čekali, než se skupinka před námi vydá na první ponor - vypadalo to, že žena se neustále vynořovala a instruktor měl problém je dostat pod vodu. Kolem nás chodili lidé s plnými talíři dobrot a nám se s Alešem začalo chtít na záchod. Měli jsme už ale na zádech přístroje, tak to nešlo. Ale nakonec jsme se dočkali. Dva ze skupiny před námi to vzdali, zbytek šel pod vodu a žebřík byl konečně volný.

Druhý ponor byl úplně jiný - žádný trénink, rovnou do hloubky několika metrů s přestávkami na vyrovnání tlaku v uších. Tentokrát jsme si ale mohli vzít s sebou kameru. Tu měla Jana. Na začátku jsme se chvilku rozplavávali v pětici, pak jsme se ale pustili a plavali dál už každý sám. Těm dvěma to šlo krásně, Alešovi chvíli trvalo, než si vyrovnal tlak v uších, takže byl pomalejší a Jana byla marná :D Neustále vyplavávala nahoru a instruktor ji musel tahat dolů. Pak ji chytil za loket a provázel podmořskou nádherou. Když ji znovu pustil a ona pořád vyplavávala, přidal ji do kapes další 4 závaží. Pak už to bylo dobré. Viděli jsme velkou želvu, sasanku s klauny, klekli si na písčité dno a pochovali si mořskou okurku. Na omak je trochu jako liči, tvrdá, ale zárověň měkká. Druhý ponor jsme si rozhodně užili mnohem víc než ten první.

Když jsme opět vyplavali na hladinu, byli jsme jediní, co ještě neobědvali. Výběr už nebyl tak velkorysý jako na začátku (slibovali mořské potvory a spoustu dalšího), i tak jsme se ale s chutí a dosyta najedli a zbyla na nás i výborná ryba. Loď mezitím plula rychle dál, až nám salát ve větru odlétal z talíře. Dopluli jsme na druhé místo - Hastings Reef - akorát ve chvíli, kdy jsme dojedli.

Abychom neztráceli čas, rovnou jsme se šli převléknout do lykry a pochopili jsme, proč si oblek někdo ani nesundavá. Chvíli nám totiž trvalo, než jsme tu mokrou studenou těsnou věc na sebe dostali. Nakonec jsme ale nad oblekem zvítězili a pak - šnorchl, ploutve, foťák a jedem!

Na této části Útesu byla většina korálů dál od lodi. Museli jsme proto chvilku plavat a brzy jsme se jeden druhému ztratili. Ono celomodrých šnorchlistů byla plná voda. Jana se víc snažila fotit konkrétní věci a ryby (předtím to bylo spíš: cvak, cvak, vůbec nevím, co fotím, snad z toho něco bude). Skoro celou druhou zastávku jsme strávili ve vodě, než zaveleli zpátky na palubu. Uteklo to hrozně. Viděli jsme toho ale spoustu.

Závěrečnou tečkou za neuvěřitelným dnem byl ovocný bar - ananas, tři druhy melounů, sýr, sušenky. A k tomu červené a bílé víno. Aleš bohužel řídil, takže Jana musela vypít z větší části obě skleničky. Nahoře jsme si pak se skleničkou v ruce sdíleli dojmy, koukali na moře kolem a shodli se na tom, že to byl neuvěřitelný zážitek, který stál za každý dolar.

Jana ještě uvažovala nad koupí společné fotky z potápění. Byly ale příšerně drahé. Když vyhledala onen mladý pár, se kterým jsme se potápěli, zjistila, že jsou také na líbánkách a fotky si koupili. Dokonce jsme na některých i my, takže nám je pošlou. Peníze pro ně nejsou problém, protože jsou z Ameriky. Nabídli jsme se jim tedy alespoň jako průvodci, kdyby jeli někdy do Prahy.

Když loď zakotvila v Cairns, celá posádka udělala špalír a loučila se s cestujícími. A ještě jsme pak dostali diplom za absolvování potápění :)

Cestou k autu jsme si ještě procházeli obchůdky se suvenýry, aby měl Aleš jistotu, že alkohol vyprchá. Nic nás ale nezaujalo natolik, abychom to koupili. Náušnice i trička měli zatím všude v Austrálii dost nic moc. Koupili jsme si barevné muffiny a zelený čaj na svačinku a doplnili zásoby k snídani. A protože do západu slunce zbývalo ještě pár hodin, vyrazili jsme autem podívat se na jedno z místních lákadel, vodopády Barron's Falls, které jsme chtěli navštívit první den, ale nestihli jsme to.

Cestou jsme se ještě zastavili na vyhlídce Henry Ross Lookout, kde byl krásný výhled na město, hory i Velký Bariérový Útes. Vjeli jsme opět do zóny, kde se vyskytují kasuáři, ani dnes jsme ale žádného neviděli. K parkovišti u vodopádů jsme dorazili kolem páté a bylo tu kromě nás jen jedno další auto. Kousek od parkoviště byla první vyhlídka, ze které byla ale vidět jen horní část vodopádu. I tak bylo ale jasné, že ani tyhle vodopády nás v tuhle roční dobu příliš neoslní. Alespoň tady ale bylo poměrně dost vody a vodopád byl opravdu celkem mohutný. Podle velikosti holých skal okolo bylo ale vidět, že když prší, musí to tady být opravdu pořádný hukot.

Pokračovali jsme dál po stezce. K našemu milému překvapení na vyhlídku k vodopádu vedla přes 600 metrů dlouhá vyvýšená lávka, která se klikatila nejdřív přes deštný a potom eukalyptový les. Skoro jak cesta korunami stromů. Po chvilce jsme se vrátili na zem a po lávce přešli železniční trať, u které je i zastávka, kudy přes den proudí davy turistů. Teď tu ale kromě nás byl jen jeden černý hrabavý pták a my tak měli celé vodopády jen pro sebe. Hezký výhled byl už z nástupiště zastávky, jen o pár desítek metrů dál byla ale ještě spodní vyhlídka, odkud bylo vidět nejlíp. Chvíli jsme se kochali a pak se houstnoucím šerem vrátili k autu.

Poslední dnešní zastávkou byla vyhlídka Wright's Lookout, vzdálená asi kilometr po malé lesní silnici. Z vyhlídky byl pěkný výhled do údolí Barron River a na v dálce se rozsvěcející město Cairns. Už ale byla skoro tma, takže jsme se moc dlouho nezdrželi a vyrazili už za šera zpět do hotelu. Cestou jsme ještě zdlábli zbytek barevných muffinů. Původně jsme se chtěli stavit na večeři, po vyhodnocení zbylého jídla jsme se ale rozhodli jet rovnou na hotel a dojídat. Krom toho jsme ještě museli sbalit a protřídit věci, protože další den nás čekal let do Japonska s Jetstarem, kde máme jen příruční zavazadlo do 10 kilo. To se nám nakonec s odřenýma ušima podařilo a kolem naší oblíbené půlnoci jsme šli konečně do hajan. Dnešní den ale opravdu stál za to!

Spali jsme do osmi a k snídani dojedli zbytky jídla, takže jsme měli i tousty se dvěma plátky sýra a dvěma plátky šunky. K tomu opět slaďoučké vynikající čerstvé mango a jogurt. Chtěli jsme původně vyrazit chvilku po deváté, nakonec jsme ale check-out dělali po půl desáté.

Natankovali jsme a dojeli na letiště. Půjčovny aut jsou až k letišti krásně značené, ale pak nastává moment, kdy se řidič musí rozhodnout, jestli chce pobočku u domestic terminálu nebo international terminálu. Auto jsme totiž půjčoval na domesticu, ale dnes letíme do Japonska z international. Zkusili jsme tedy nejdřív ten, ale pobočku jsme nikde neviděli, vrátili jsme tedy auto tam, kde jsme si ho půjčili a na terminál došli pěšky. Jen jsme úplně nepochopili, proč u příjezdu mají šipku na neexistující pobočku.

U Jetstar přepážek byla velká fronta a online check-in nebyl možný. Tak jsme i my stáli. Jana si říkala, že je fronta celkem dlouhá, a jestli to stihneme. Aleš byl ale v klidu, a tak to neřešila. Fronta sice postupovala vpřed, ale ne zas tak rychle. Po nějaké době ale letušky cestující do Narity volali k business přepážce a odbavovali přednostně.

Žádné vážení kufrů s přesností na gramy se naštěstí nekonalo, vše proběhlo hladce a rychle. Vlastně nám nakonec batohy nevážili vůbec. V jedenáct jsme už mohli k security. Tam se Aleš při pohledu na letenky podivil boarding času - za 35 minut. Žil v domění, že máme spoustu času. Aspoň jsme se ale nestresovali.

Na security nám (konečně) zabavili nůžky na nehty, což nám přišlo úsměvné - máme za sebou celkem 12 letů (kdy ještě nepočítáme přestupy a další kontroly). Zkontrolovali jsme si nehty a s nůžkami se bez problémů rozloučili - se zabavením jsme totiž počítali od začátku, a naše kvalitní zůstaly proto v Praze. Vlastně jsme nečekali, že s námi doputují tak daleko.

Na letišti bylo pár obchodů, suvenýr jsme nakonec ale žádný nebrali. Sedli jsme si ke gatu 3 a čekali na výzvu. Mezitím si ještě rychle stahovali různé překladače z japonštiny a mapy.

Boarding začal se zpožděním, až po dvanácté. Nejdřív se ozvala výzva pro business třídu, a my si oblékli nohavice. Než jsme ale dopli druhý zip, už byl boarding všech. V letadle jsme pak ještě dlouho seděli, jelikož se řešil nějaký technický problém. Ve 12.45 jsme ale úspěšně odstartovali, k našemu štěstí směrem na jih. To totiž znamenalo, že my u levých okének budeme mít výhled na Velký bariérový útes. Mraky se držely jen nad městem a my si tak užili překrásné rozloučení s Austrálií. Jednotlivé útesy byly v moři krásně vidět a byly pěkně barevné.

Když jsme se vzdálili a nebylo už tolik na co koukat, Aleš se dal na horlivé upravování zápisků a dodělal další dva dny. Jana zbaběle usnula na jeho rameni. Kolem třetí hodiny východoaustralského času jsme přeletěli rovník, čímž skončilo naše cestování u protinožců. Ke konci skoro sedmihodinového letu jsme konečně dostali naše jídlo. Jen jsme zapomněli, že jsme si objednali zalévací polévku. Ale byla celkem dobrá. Když jsme si pak k čaji dali ještě vodu, Japonka nam dala vroucí a Evropan studenou. Tak jsme podruhé vylouhovali černý čaj. Venku mezitím zapadlo slunce a my tak do Japonska přiletěli po setmění.

V 18.45 místního, o hodinu posunutějšího času, jsme úspěšně přistáli v Japonsku na letišti Tokio Narita. Jelikož jsme neměli propisku, vyplňovali jsme imigrační formuláře až na místě a tím se dostali až na konec fronty. Trvalo asi 40 minut, než jsme přišli na řadu. Vše proběhlo v pořádku, otisky prstů i fotografie. Raději jsme deklarovali sušené meruňky a brusinky, které nám zbyly ještě z Austrálie. U přepážky nám ale řekli, že to je v pořádku. Když se nás na celnici ptali, proč Češi jedou z Austrálie, Aleš znaven cestou začal popisovat detailní důvody a úředník ho musel brzdit.

Pak začalo louskání cedulí a značek, a hledání latinských znaků. Letiště Narita je totiž asi hodinu jízdy vlakem od Tokia a Japan Rail Pass budeme aktivovat až za dva dny. Nakonec jsme zvolili Keisei Line, protože narozdíl od letištních expresů jede přímo k našemu hotelu. Po chvilce hledání jsme našli vstup a úspěšně si vystáli frontu na lístek. Při volbě "rychlý a dražší vlak" versus "pomalý a o ždibec levnější vlak" jsme zvolili pomalý. Chtěli jsme si ještě u přepážky JR (Japan Railway) vyměnit Rail Pass, ale přišli jsme 10 minut po zavíračce. Zavírali ale už ve 20:00.

Když jsme dorazili na nástupiště, zjistili jsme, že nám o minutu ujel vlak. Další jel asi za 20 minut. Měli jsme ale štěstí, byl to zrychlený vlak a jel přímo k našemu hotelu. Hotel je totiž u druhé stanice metra linky A, přičemž některé vlaky se v Tokiu v určitých stanicích mění v metro, projedou centrum pod zemí a pokračují pak zase dál za město jako vlak. Někdy se tak musí z vlaku na metro přestoupit, jindy ne. A náš vlak byl zrovna ten, co projížděl metrem. Cesta ale i tak trvala skoro hodinu a půl. Jana po několika stanicích obsadila sedadlo a podřimovala. Aleš hrdinně pozoroval noční Tokyo.

Když jsme z vlaku vystoupili, čekalo nás 8 stupňů, studený vítr a déšť. A my se včera koupali v moři při teplotách přes 30 stupňů! Docela šok. Rychle jsme se přesunuli s kapucemi do hotelu. Vypadal moc pěkně, skoro jsme se cítili nepatřičně s batohy a barevným sportovním oblečením. V tomto hotelu budeme dvě noci a zaplatili jsme si i snídani.

Krásné mladé Japonky nám s úsměvem daly klíče od pokoje v šestém patře. Pokoj je maličký, ale pěkný. Jsou v něm i dvoje přezůvky - do koupelny a pokoje, balené kartáčky na zuby s pastou, žiletky, hřebeny a jiné drobnosti. Záchod má vyhřívané prkénko a vestavěný bidet, jak to v Japonsku bývá. Na posteli bylo i lněné pyžamo, ve kterém jsme se vyfotili, ale spala v něm jen Jana, Alešovi bylo malé a těsné.

My si do pokoje jen dali batohy a vyrazili hledat večeři. Bylo před desátou, tak jsme vyrazili do deště hledat otevřený mekáč, protože jsme chtěli něco známého, rychlého a teplého. Slečna na recepci nám ještě půjčila průhledný deštník. Abychom v zimě nebyli dlouho, vyrazili jsme rázně ven. Ovšem opačným směrem. Tak jsme to zkusili znovu, rázně jsme v dešti pochodovali, opět špatně. Když jsme šli už asi 10 minut, objevili jsme klasický obchod, kde jsme si koupili balený burger, balený párek v rohlíku, salát s tuňákem a nějaký sladký dortík. Vše jsme si před půlnoci snědli na pokoji a k tomu přidali teplý matcha čaj. Museli jsme si ale zapnout topení, protože byla docela zima. Spát jsme šli před jednou hodinou ráno. Bez psaní zápisků a bez plánování.