Dos llamas

Tož ahojte znovu :)

Už to začíná být trochu dlouho, co jsme neprovedli nic patřičně ztřeštěného a správně lamího. Proto jsme se rozhodli, že zkusíme splnit Alešův dávný sen a vyrazíme k moři. Možná vám přijde zvláštní, že se tu bavíme o snu o cestě k moři, když jsme se ani ne před rokem vrátili z Havaje, tenhle sen ale je o cestě na kole :)

Dlouho jsme přemýšleli, kam a kudy vyrazit. Nejblíž to z Prahy máme k Baltu, ale tam je zima, fouká tam a po cestě toho taky není až tolik zajímavého. My jsme ale chtěli takové to pravé, prázdninové moře. Původně jsme proto měli v plánu vyrazit do Itálie, ale nakonec jsme se rozhodli plán pozměnit a vyrazit k moři do Chorvatska. Důvodů pro změnu je více: 1) důvod výrově situační: v době přípravy cesty to v Itálii ohledně koronaviru vypadalo špatně a nikdo nevěděl, kdy se to zlepší. 2) důvod nostalgický: návštěva některých míst, kde jsme kdysi byli. 3) důvod praktický: po cestě nemusíme přejet Alpy. 4) důvod zájmově-estetický: po cestě je spousta krásných míst, která bychom rádi viděli a navštívili.

Plán tedy nakonec vypadá tak, že se pokusíme dojet na kole od našeho bytu Na Rokytce až k moři do Zadaru, ideálně se zastávkou na ostrovech Krk, Rab a Pag. A při troše štěstí se v Zadaru setkáme s podpůrným vozidlem, které nás dopraví zpět domů.

Držte nám tedy palce, ať se vše vydaří ;)

Tak první etapa opravdu stála za to. Nakonec jsme vyrazili téměř přesně v jednu odpoledne, poté co se ukázalo, že déšť si to dnes opravdu rozmyslet nehodlá. Jana si dopoledne vlastnoručně naimpregnovala bundu, a tak ji chtěla hned vyzkoušet. Naneštěstí se ukázalo, že impregnace vytrvalému dešti neodolala, a tak má Jana teď vlněnou mikinu úplně mokrou.

Ze začátku jsme projížděli po známé cyklostezce, takže cesta rychle ubíhala, byť jsme po chvíli museli zastavit, abychom dotáhli šrouby na předním nosiči, na což Aleš před odjezdem zapomněl a nosič mu kvůli tomu sjel trochu dolů a dřel o blatník. Kvůli dešti byly cyklostezky téměř prázdné, což bylo fajn a zároveň trochu zvláštní - v místech, kde se jindy člověk sotva proplétá mezi kočárky, psy a dětmi teď skoro nikdo nebyl. Pár cyklistů jsme ale i tak potkali.

Za chvíli jsme ale už museli uhnout do neznámých končin a postup se tak trochu zpomalil, protože značení bylo vesměs dost bídné. Zastavili jsme u Albertu a Aleš zašel dokoupit sýr a sladkou ňamku, zatímco Jana venku musela trpět neustálé štěkání opodál uvázaného psa.

Pokračovali jsme dál a pořád pršelo. Nejdřív jsme jeli po krásné cyklostezce, pak jsme ale museli sjet na silnici, kde byl celkem silný provoz, což nebylo zrovna moc příjemné. Dál se střídaly úseky příjemných cyklotras a nepříjemných silnic. Kvůli dešti a odpolední špičce byl celkem dost provoz. Projeli jsme Dubeč, Královice a Kolovraty, to byla ještě Praha.

Těsně u Říčan jsme Prahu konečně opustili a najeli na cyklotrasu "Do Prahy na kole". Tam byl pomalu co 500 metrů krásný prostorný dřevěný přístřešek. Hned v prvním jsme si dali konečně oběd, jelikož jsme do té doby nenašli jiné kryté místo. Moc jsme se ale nezdrželi, protože dost foukalo a byla nám zima. Za chvíli jsme vyrazili dál. Značení bylo místy trochu prapodivné, obzvlášť skrz vesnice, jinak ale byla cesta tímto úsekem pohádka, obzvlášť krátký úsek k Mlýnskému rybníku v Říčanech, který vedl po dřevěném širokém vyvýšeném chodníku.

Na konci Říčan nám přestal fungovat nově zakoupený tachometr - později jsme zjistili, že není odolný proti vodě. Co je to proboha za nápad, dělat věci na kolo, které nevydrží trochu vody ?!

U Svojšovic jsme museli krásnou cyklostezku opět opustit a najet na silnici, z čehož jsme neměli moc radost, naštěstí tento úsek nebyl zas tak dlouhý a brzy jsme opět jeli po bočních uličkách a polních cestách. Ve Strančicích nám dal zabrat pořádný táhlý kopec a těsně před Mirošovicemi pak nečekaná uzavírka bez značení objížďky.

O chvíli později už jsme zastavovali u Mjů doma, kde jsme se mohli konečně zahřát a usušit. Zbytek večera jsme pak strávili večeří, povídáním a psaním zápisků :) A proč vkládáme zápisky tak pozdě? Nedařilo se nám připojit k databázi, zapomněli jsme heslo :D Inu, když se daří...

Vstali jsme okolo osmé a ještě si při snídani povídali. Mjů nám udělala mňamózní lívanečky a ještě nás na cestu vybavila dvěma čerstvě utrženými okurkami (moc děkujeme ☺). Kolem desáté jsme se pak rozloučili a vyrazili na cestu. Naštěstí už nepršelo :)

První část cesty vedla lesem ke zřícenině v Zlenicích. Byla sice trochu hrbolatá, ale krásná. Cestou jsme v potoce viděli černého čápa. U zříceniny jsme si dali pauzu a na střídačku si místo prohlédli. Pak jsme pokračovali dál podle Sázavy a přes zrezivělý most, skrz který bylo vidět, k nádraží v Čerčanech. Tam jsme dorazili v poledne, dali si sváču a chvilku koukali jak jezdí vlaky.

Z Čerčan cesta začala prudce stoupat. Nejdřív kousek po silnici, pak zase krasnými lesy a loukami, ale o to větší to byl kopec. Jana už už chtěla sesednout a kolo vést, s vypětím sil to ale zvládla. Stoupání nám dalo pořádně zabrat oběma, ale na konci nás čekala odměna v podobě krásné vyhlídky do kraje. Pokračovali jsme lukami s dalšími výhledy, přes vísky Mezihoří, Phov, Petroupim a Věřice. Těsně před vsí Jezero jsme si u křížku pod dvěma rozložitými a krásně vonícími lípami dali k obědu blaťácké zlato s chlebem a zbytkem lívanečků od snídaně. Během jídla jsme z nedalekého pole poslouchali křepelčí "pět peněz, pět peněz".

Hned po obědě se nám ovšem podařilo v oné vsi Jezero špatně zabočit, takže jsme k zámku v Jemništi dorazili jinou, naštěstí ne o tolik delší cestou. Díky tomu jsme ale viděli i Jemnišťský starý zámek. U novějšího (a moc krásného) zámku jsme si udělali krátkou zastávku, pokochali se, pořídili pár fotek a pokračovali dál.

Po menší silnici a přes Lhotku Veselku jsme dorazili do Domašína, kde na nás čekalo příjemné překvapení v podobě uzavřené, ale už téměř dokončené silnice 2. třídy. Takže místo objížďky přes les jsme jeli 1,5 km po hlaďoučkém, nedávno položeném asfaltu širokém několik metrů, který jsme měli jen pro sebe. Čistý požitek z jízdy na kole :)

Za chvíli jsme ale museli sjet na cyklostezku, po které jsme přes Znosim dojeli do Vlašimi. Tam následovala zastávka u Lidlu pro doplnění zásob, navíc jsme se trochu zchladili malou zmrzlinkou :) Pokračovali jsme kolem zámku a přes Žižkovo náměstí až do ulice Československé armády, která nás uvítala nekonečným kopcem, který nám dal opravdu zabrat.

Z Vlašimi jsme odjížděli v šest hodin, ale nerovný povrch cyklostezky, zajížďka k Loretě a několik dalších táhlých kopců způsobilo, že do kempu u rybníka Valcha jsme dorazili až těsně kolem osmé. Cestou jsme měli krásný výhled na Velký Blaník, dokonce s horkovzdušným balónem.

V kempu bylo naštěstí bylo ještě otevřeno, takže jsme se ubytovali, dali si párek s malinovkou, sprchu a luxusní večeři - už druhý den jsme táhli s sebou dva hermelíny a ochotná slečna z kempu nám je ogrilovala. A pak už jsme totálně vyřízení zalezli spát :)

Ráno nás vzbudilo sluníčko už před šestou, protože se snažilo z našeho stanu vytvořit saunu. Postupně jsme proto přesunuli všechny věci do přístřešku, kde byl příjemný stín. Teploměr už v sedm ráno hlásil 25°C. V klidu jsme vše pobalili, přeprali spodní prádlo a nasnídali se. Vyrazili jsme ale až v 10.20, tentokrát i namazaní opalovacím krémem.

S vidinou na dnešních 53 km jsme vyrazili podél kempu a záhy jsme dojeli k jednomu z horkých kandidátů na Mordor dne. Cesta vedla lesem, do kopce a s vyjetými bahnitými kolejemi od traktorů. A bylo to stále horší. Měli jsme odbočit na jinou cestu, ta ale byla zarostlá. Pokračovali jsme proto vzhůru. Po chvilce si Jana všimla, že jí chybí brýle, rafinovaně odložené na brzdových lankách. Tak jsme si většinu šíleného kopce ještě zopakovali pěšky. Až při cestě zpět jsme brýle objevili. První 2 km, 90 metrů převýšení, jsme jeli asi hodinu.

A co jsme si nastoupali, to jsme si zas na silnici sklesali do Jeníkova. Abychom se vyhnuli velké silnici, v Dobříkovicích jsme opět chtěli využít menší cestu. Opět se ale ukázalo, že je zarostlá. Nakonec jsme objevili jinou cestu, která vypadala pěkně, po nějaké době stoupání ale najednou skončila u křoví a louky. Tu jsme částečně přejeli, částečně vedli a na jejím konci narazili na mírně zarostlé pokračování cesty. Aleš statečně většinu úseků jel, Jana ale vedla kolo - nejdříve zarostlými kolejemi s kopřivami, následně opět do kopce po hrbolaté louce, zakončeno opět neschůdnou cestou. Už bylo po dvanácté a my měli za sebou sotva 5 km a k tomu už jsme byli pořádně vyšťavení. Takže vážení, nejezděte na kole z Dobříkovic do Palčic. Rozhodně další kandidát na Mordor dne.

Do Horní Lhoty z Palčic se už naštěstí dalo jet po široké cestě lesem, i když i tady bylo dost bahna. Na okraji lesa jsme si dopřáli svačinu. Další části jsme pak trasovali po silnicích, i za cenu delší trasy. V Lukavci jsme dali krátkou zastávku na Eskymo a před Vyklanticemi jsme vystoupali dlouhý prudķý kopec. Ve Velké Chyšce jsme se zeptali místního pána, jestli je cesta dál na Pacov sjízdná - most přes který jsme chtěli jet byl totiž zavřený. Prý je tam místo mostu díra a už několik měsíců s tím nikdo nic nedělá. Brod je ale asi po stehna, takže jsme raději volili okliku přes Samšín. Minuli jsme tak bývalou tvrz Hrádek, ale zas nám to ušetřilo trochu stoupání. Před najetím na silnici jsme si pak dali u jedné opuštěné chaty u lesa oběd. Jen bylo demotivující vidět ten kopec, který nás hned po něm čekal. Cesta po silnici 129, na kterou jsme kvůli objížďce museli najet, byla dlouhá a úmorná, naštěstí nebyl zase takový provoz.

V Pacově jsme si projeli náměstí, po chvíli hledání za rohem objevili bankomat, vybrali peníze a Jana na místní radnici dotankovala studenou vodu. Projeli jsme si část ulice Spálená, kde byly barokní selské domy. Pokračovali jsme pak kolem kamenného viaduktu, který ale nebyl přes stromy moc vidět.

Další vyčerpávající stoupák byl do vesnice Pošná. Minimálně na části byla značka 14% stoupání. Jana se divila, že už jí nejlehčí převod hrozně bolí na nohy, pak si všimla, že má zařazeno 2-1. Vlastně stoupák vedl i skrz celou vesnici. My bychom ji nazvali spíš Pošlá. A navíc kousek za vesnicí byl i jeden podobný kopec, který už jsme ale nečekali, protože nebyl vidět z mapy. Další kandidát na Mordor dne. Jo, dneska jsme si fakt užili :)

Po chvíli jsme si všimli, že se k nám začal blížit černý bouřkový mrak. Hrdinně jsme mu ujížděli, voda už byla cítit ve vzduchu. Trochu nešikovně jsme nezastavili u vlakové zastávky a kapky nás doběhly cestou do vsi Moraveč. Tam se letní deštík během chvilky proměnil v hustou průtrž, temný mrak se chvíli držel pouze nad námi a všude okolo bylo azuro. Zastavili jsme pod maličkou a zcela nedostatečnou stříškou a jak jsme byli unavení, napadlo nás vyndat pláštěnky až když jsme měli půlku věcí mokrou (včetně ráno praných a přes den usušených ponožek). Za necelých 15 minut ale byl déšť pryč a my se sušili na slunci a koukali na duhu. Alespoň že nikde v okolí nebyla žádná rozumná větší stříška, kam bychom bývali mohli dojet. To už by nás asi dost vytočilo.

Za chvíli ale vysvitlo slunce a my sbalili plášťěnky a pokračovali do Horní Cerekve. Už nám zbývalo jen asi 5 km. Do kopců už jsme funěli a nemohli. Po jednom takovém dlouhém a tahlém jsme se koukli na oblohu - blížil se odvetný bouřkový konec světa. A koukli jsme se i do mapy a zjistili, že jedeme špatně :( Museli jsme si tedy vystoupat další kus do Chmelné, sjet drncavou spojnicí do Proseče. Navigací navrhovanou zkratku přes les jsme raději vynechali a jeli o trochu delší cestou po silnici, jelikož zkratkám už jsme nevěřili. Mraky se zatáhly skoro až nad nás a celý tento úsek jsme jeli jak splašení. V dálce se bouřilo, blýskalo a děsivá průtrž byla blíž a blíž.

Po nové silnici do Ondřejova to šlo ale rychle a za chvíli jsme konečně viděli ceduli s naším kempem. Jana ještě rychle vyfotila nebe a už jsme ujížděli pod přístřešek. Akorát včas. Jedna kapka, druhá, a už se protrhlo nebe. Konec světa přišel a my ho sledovali z oken. Návštěvníci, včetně nás, se schovali do stodoly - baru. My si dali kola do prostorného přístřešku, vítr byl ale tak silný, že nám i tak trochu kola zmokla a s nimi i poslední zbytek suchých vypraných věcí.

Jana si dala na zahřátí latté a Aleš na ochlazení kofolu. Zaplatili jsme, popovídali jsme si s majiteli kempu - Holanďany a když ten nečas přešel, postavili si stan. Sprchy byly v ceně, tak jsme se pořádně prohřáli, uvařili si večeři a stihli si tak tak vyčistit zuby, než přišla další bouřka. Tu jsme už ale strávili ve stanu, který se vždy zářivě rozsvítil, když venku zablesklo. Před půlnocí pak přišla ještě jedna bouřka, vlastně ani nepřestalo pršet. Předpověď počasí na zítra není nijak slavná, ale my to nějak zvládneme :)

PS. Wifi tu je, ale je kvůli bouřkám pro jistotu odpojená :D Fotky tedy až někdy jindy.

Přes noc se přes náš stan převalily asi tři bouřky - neustále se blýskalo a hromy byly slyšet ze všech stran. Vlastně se ale při tom dešti celkem dobře usínalo. Naopak vstávání bylo horší. V 7.15 jsme vypnuli budík a plánovali co nejrychleji zabalit, než zase začne pršet. To jsme ale nestihli, protože už po pár minutách se ozvalo kap kap a začalo to znovu. Jana ve stanu připravila vše na odnesení, do přístřešku přinesla snídani a uvařila čaj. Aleš se vykachnil a v dešti pak odnášel jednotlivé brašny pod přístřešek. Tentokrát jsme už chvilku po osmé byli skoro připraveni, jen zbourat stan. Doufali jsme, že se déšť trochu zmenší, ale nestalo se tak. Kolem desáté jsme stan nakonec bleskově přesunuli pod stříšku, ale tropiko jsme balili úplně mokré. Majitelé kempu si s námi povídali, vtipkovali o počasí, dokonce nám přinesli kousek sladké třešňovo tvarohové buchty.

Vyrazili jsme do deště až v jedenáct. Na sobě jsme měli bundy a pláštěnky, vypadali jsme trochu jako dva balóny. Pán nám poradil skvělou cestu podél silnice č. 34. Na mapách není, ale vede souběžně s hlavní a slouží pro obsluhu přilehlých polí. Rozhodně lepší varianta než jet přes pole a lesy za deště. Pokračovali jsme pak přes Střítež a Krumvald. Cesta vedla většinou do kopce, cedule jednou varovala před 13% stoupáním. Po chvíli jsme proto odhodili mikiny, protože jsme byli úplně spocení a mokří zevnitř.

V Těmicích jsme zastavili na autobusové zastávce a dali si sušenky. Když už jsme byli připraveni k odjezdu, zastavilo u nás auto se zmatenou maminkou. Že prý veze dceru na tábor, má letáček s mapou, ale neví jak se tam dostat. Jana proto hned vyndala svůj telefon, naklikala tam GPS souřadnice, které byly na letáčku a ukázala je paní. "To máte normálně mapy? A mohla byste mi to dát do mého telefonu? To víte, tyhle moderní vymoženosti... Já jsem prostě blondýna." A tak Jana - také blondýna :D - naťukala paní do navigace místo tábora. Když už paní měla pozici v mapě, včetně online navigace, ještě se zeptala, jestli má jet spíš dál nebo zpátky. Tak jsme jí poradili i to. Z toho čekání na dešti jsme trochu vymrzli a proto jsme následující mírné dokopečky trochu uvítali. Brzy se ale profil cesty změnil a následovaly převážně sjezdy.

Cesta ubíhala pěkně a už v půl druhé jsme měli našlapáno skoro 20 km a dorazili do Kamenice nad Lipou. Nejdřív jsme si projeli náměstí a zámek, poté zamířili do supermarketu dokoupit zásoby a oběd. Déšť trochu ustával, teploměr hlásil 10°C.

Od supermarketu jsme odjeli už bez pláštěnek, sídlištěm se propletli k nádraží, kde jsme akorát zastihli při popojíždění nejnověji opravenou hašišbednu (nechvalně známý motorový vůz JHMD). Chvilku jsme si prohlíželi nádraží a pak vyrazili dál údolím Kamenice, kde Janě opět přestal fungovat tachometr, ačkoli byl po zkušenostech z prvního dne zabalený v igelitu...

Pokračovali jsme do Březí, kde jsme se rozhodli po zvážení situace risknout asi 800 metrů po silnici 1. třídy č. 34, což nám ušetřilo poměrně dlouhou zajížďku přes rozmoklou louku. Silnice byla široká, s krajnicí, takže jsme projeli bez problémů a za chvíli sjeli u Žďáru zase na menší silnici. Po chvíli jsme dorazili k zastávce úzkorozchodky, kde jsme si dali k obědu housku se šunkou. Akorát jsme dojedli, když jsme slyšeli zahoukat vlak. Přesunuli jsme se k přejezdu a za chvíli už se přiřítila další hašišbedna, tentokrát v původním šedém nátěru.

Dál jsme pokračovali po menší silnici podél trati až do Nové Včelnice, kde jsme se podívali na zchátralý zámek a udělali krátkou zastávku u kostela Nanebevzetí Panny Marie a krátce zavítali i na nádraží. Tam jsme zjistili, že za chvíli jede další vlak. Čekat se nám na něj ale nechtělo, takže jsme kousek popojeli a vláček si odchytili v nedaleké aleji. Jela opět hašišbedna, ta šedá.

Přes Nekrasín a Lovětín jsme dojeli do Dolní Radouně, krásné zapadlé zastávky úzkorozchodky uprostřed lesů. Cestou jsme viděli srnku a těsně před vjezdem do lesa si Janinka všimla na poli zralých hrášků, tak jsme si pár lusků přivlastnili. Byly dobré a radost Janinky nezměrná :)

Cesta dál vedla krásným smíšeným lesem, který po dešti krásně voněl. Po chvíli jsme zastavili u přejezdu a počkali si na další vlak, opět se stejnou hašišbednou. S vlakovou četou jsme si napotřetí už i zamávali. Od přejezdu jsme ještě chvíli pokračovali lesem a pak po silnici přes Horní a Dolní Skrýchov, kde Aleš Janince ukázal na přejezdu tříkolejnicovou splítku v úseku, kterým jezdí společně úzkorozchodné i normálněrozchodné vlaky.

Pak jsme přes silnici, pole a les pokračovali k bystřické větvi úzkorozchodky, konkrétně do míst, kde stojí asi půl kilometru dlouhá zeď, kterou tam postavili jako ochranu pro vlaky v době, kdy byla v okolí vojenská střelnice. Kolem zdi jsme jeli kousek cestou necestou, lesem a přes kořeny, až jsme dojeli na její konec, kde jsme opět zaslechli houkání vlaku. A za chvíli už byl tu - tentokrát přijel vláček, tažený původní mašinkou, které tu jezdí už přes 60 let a jsou aktuálně nejstaršími motorovými lokomotivami v pravidelném provozu u nás. Příjemné překvapení. A o kousek dál jsme u hromady klád zahlédli dvě malá koťátka.

Zbytek cesty do Jindřiše pak už byl rychlý a bezproblémový. Ve vsi jsme se ještě zastavili u barokního mostu se sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1856. Pak už zbývalo jen dojet do kempu, který nás ovšem přivítal krátkým, leč o to prudším stoupáním. Po jeho úspěšném zdolání jsme se ubytovali (už v 18.30!), postavili stan, trochu usušili co se dalo a dali si k večeři brambory s párkem.

Přes noc byla taková zima, že si Jana musela v půl páté ráno jít prohřát nohy do sprchy. Všude se válela mlha a zpívali ptáci. Ve stanu bylo o poznání tepleji, ale stále jen 14°C. A zrovna Janin cyklospacák už něco pamatuje. Posunuli jsme proto budík na 7.30, aby se Janinka trochu vyspala.

Aleš byl na nevyspalou Janinku tak hodný, že se šel nejdřív umýt, připravil snídani a dal vařit vodu. Teprve po osmé hodině vylezla Jana že spacáku a poklidila vnitřek stanu. Venku mezitím vysvitlo sluníčko a teplota vystoupala na něm na 28°C, což jsme využili k sušení všeho co šlo. Foukal ale studený vítr. Dali jsme si čaj, hrušku, jablíčko a tvarohové buchtičky. Stan nám na slunci konečně proschnul. Tentokrát jsme vyrazili v 10.20.

Sjeli jsme si strmý kopec z kempu, abychom pak podobnou výšku vystoupali na druhé straně údolí za přejezdem. Tachometr zase nefungoval (že by mu vadily i teploty vysoké?). Většina dnešní cesty byla opět okolo úzkorozchodky - nejprve z Jindřiše do Blažejova, kde jsme si oba udělali z kraťas opět kalhoty. Sice svítilo slunce, ale přibývalo i mraků a ve stínu byla zima.

Ze včera jsme věděli, že po jedenácté jede z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice vlak, tažený parní lokomotivou U 46.1, přezdívanou "Polka". Podél trati jsme tu a tam viděli připravené fotografy. My si na vlak počkali u zastávky Malý Ratmírov, takže jsme si ho po dobu stání v zastávce měli i čas lépe prohlédnout. Po odjezdu vlaku nás ještě zaujal jakýsi rodinný výlet - snad 50 cyklistů všech věkových kategorií v jednom chumlu a za nimi štrůdl snad deseti pomaličku jedoucích aut, protože nešli asi nikde rozumně předjet.

U Ratmírovského rybníka jsme uhnuli na červenou značku, která vedla zprvu po asfaltce skrz nějaký rekreační areál, potom se ovšem změnila v adrenalinovou cestu úzkou pěsinkou mezi kopřivami a bahnem. Naštěstí byl tenhle úsek krátký.

Kolem Krvavého rybníka jsme dojeli na hráz rybníka Voseckého u Střížovic, po které vedou úzké koleje. Z jízdního řádu jsme si zjistili, že se tu mají křižovat dva běžné motorové vlaky, tak jsme si na ně počkali a na hrázi si je zvěčnili.

Pokračovali jsme do Střížovic a odtud sledovali "Jindrovu stezku za rybníky". Občas by ale Jindřich potřeboval vysvětlit, že třeba průjezd rozbahněnou pastvinou plnou koblih či vyjetými kolejemi v poli se spoustou kopřiv se dá za cyklostezku považovat jen stěží. Po nedávném zážitku u Adršpachu jsme při vjezdu na pastvinu byli trochu nesví, naštěstí v ohradě tentokrát nebyly žádné agresivní kousky. Prudké stoupání zarostlou polní cestou jsme nakonec taky zvládli bez ztráty květinky a mírně udýchaní, leč šťastní dorazili k nádražíčku Kunžak-Lomy. Tam jsme si prohlédli odstavený vůz na podvalnících s brzdícími vozy. Když je totiž potřeba na úzkorozchodce převézt vůz z normální železnice, posadí ho na takové malé podvozky - podvalníky. Na každé normální kolo jsou dvě kola úzkorozchodná. Tyhle podvalníky ale samy neumí brzdit, proto se připojují brzdící vozy, které to umí.

Pokračovali jsme lesy okolo Kaprouna a hledali místo, kde by bylo vidět pěkně na trať, abychom si tam dali oběd. V lesích bylo nádherně, i když poněkud zima. Po jednom náročném výjezdu kopce jsme dojeli k přejezdu, a vzápětí projela okolo mašinka. Z toho jsme měli velkou radost, stihli jsme ji akorát. Místo ale bylo rozorané nějakým bagrem, a tak jsme šlápli do pedálů a jeli ještě dál do kopce k zastávce Senotín. Doufali jsme v přístřešek, ale zrovna to byla budova a nebylo tam kde si sednout, ani pořádná stříška. Sedli jsme si proto na trávu nedaleko a dali si chleba tam. Viděli jsme dvě žabky a nakonec i vlak.

Odpočatí a trochu zmrzlí jsme pak pokračovali dále do Klenové. Před ní byla obora s jeleny a muflony, které jsme chvíli pozorovali dalekohledem, brzy nám ale zašli za obzor, potvory. Zato v Rožnově jsme si mohli dalekohledem prohlédnout bizony a malá bizoňata. Zbýval jeden z posledních dnešních úseků do kopce, do Matějovic po cyklostezce "Napříč Českou Kanadou". Silnice byla často lemovaná alejí vzrostlých stromů a všude byl nádherný výhled do krajiny. U jednoho rybníka jsme zahlédli volavku.

Od Stárkova jsme pak skoro až do Slavonic jeli z kopce, místy až rychlostí 43 km/h. Ve Slavonicich jsme zajeli na náměstí, kde Aleš nakoupil ve Flopu zásoby na dalších pár dní, zatímco Jana venku hlídala kola a fotila krásně zdobené domy. Uprostřed náměstí zkoušela na blížící se vystoupení dechová kapela, všude bylo celkem dost lidí. My se ale neměli čas zdržet, takže jsme vedli kola cestou na Horní náměstí a obdivovali zdobené domy. Pod jednou ze střech jsme objevili hnízda vlaštovek i s obyvateli, tak jsme opět využili dalekohled.

Nakonec jsme Jemnickou branou opustili centrum města a po silnici 156 pokračovali směr Staré Hobzí. Provoz byl malý a výhledy do kraje krásné. Těsně před údolím Moravské Dyje jsme sjeli do lesa, abychom si ušetřili stoupání. Les byl listnatý a moc krásný, bohužel v něm ale byla sposta komárů, stejně jako v kempu "Letní den", kam jsme po menší patálii s vynášením kol po schodech úspěšně dorazili chvilku po šesté. Kemp je plný holanďanů a připadáme si tu skoro jak vetřelci. Okolí je ale krásné.

K večeři jsme zhltli těstoviny se špagetkou, vyprali pár kousků oblečení a po nepříliš teplé sprše zalezli spát. Zítra vstáváme o trochu dřív, čeká nás totiž cesta dlouhá skoro 70 km.

Další velmi studená noc, nad ránem nám oběma byla příšerná zima. A to jsme na sobě měli dokonce i vlněnou mezivrstvu. Kemp Letní den bychom spíše přejmenovali na Zimní noc. Aleš vstal už před sedmou a šel se umýt pěkně teplou vodou, která včera moc nebyla. Jana mezitím vstala v čase budíku a začala balit. Snídani jsme si dali na sluníčku, které mezitím začalo do kempu nakukovat. Usušili jsme, co šlo, dobalili a krátce po deváté jsme vyrazili.

Protože jsme nechtěli znovu tahat kola přes louku a po lávce s vysokými schody, rozhodli jsme se jet oklikou po hlavní příjezdové cestě, která vedla přes město Staré Hobzí. To je ale od kempu poměrně vysoko, takže jsme si cestu nejenže prodloužili, ale ještě si přidali strmý stoupák na začátek dne. Průměrná rychlost byla podle dnes funkčního tachometru asi 5,5 km/h. O dvacet minut později jsme byli na silnici, na kterou jsme se chtěli po žluté značce původně dostat.

Pokračovali jsme údolím Moravské Dyje (to je jiná Dyje, než ta u Znojma, taky nás to překvapilo) až k zámku Písečné, který je sice nepřístupný, ale právě tam dokončovali rekonstrukci a zámek i s pivovarem vypadal jak nový, včetně zahrady. Na konci vesnice jsme narazili na vesnici Županovice, takže zdravíme Župana, kdyby to tu náhodou četl :) Na zajížďku jsme bohužel čas neměli, ale alespoň jsme vyfotili směrovku.

Cesta dál ubíhala vcelku rychle po menších silnicích s malým provozem a dalekými výhledy do okolní krajiny. Projeli jsme Rancířov a Vratěnín a po chvíli jsme opět narazili na pole s hrášky, kde se Janinka opět vyřádila a dokonce nám vzala i pár s sebou jako zákusek k obědu. Cesta, po které jsme v tomto úseku jeli, se jmenovala "Graselova stezka". Grasel byl místní zločinec a zbojník a právě jemu vděčíme za často používané slovo "grázl".

Následoval rychlý sjezd do Podhradí nad Dyjí (už tou správnou Dyjí, kterou většina lidí zná), kde jsme se chvíli pokochali zříceninou hradu Frejštejn a zámečkem Lubo s několika opravdu zvláštními sochami, včetně díla, zvaného Plastika Kosmicky načasovaná parapyramidální potence. V zámečku se totiž nachází sbírka děl surrealistického výtvarníka Lubo Kristka a ona plastika je čtvrtou z jeho jedenácti soch umístěných od pramenu Moravské Dyje po soutok Dyje a Moravy. Za Podhradím začala silnice prudce stoupat, jeden z celkem tří dnešních výjezdů. Tenhle kopec dokonce zahrnoval dvojitou serpentinu, takže jsme si připadali jako bychom stoupali někam na Grossglockner :)

Kopec jsme úspěšně zdolali a přežili, takže jsme mohli projet vesnici Starý Petřín a u Petřínského rybníka se zastavit na oběd. Dali jsme si chleba s taveným sýrem a jako zákusek hrášky. Dalekohledem jsme pozorovali kachny, labutě a volavky, přičemž těch posledně jmenovaných tu bylo opravdu hodně a předváděly nám doslova letecký den.

Přes Nový Petřín a Podmyče jsme pak pokračovali do Vranova nad Dyjí, kde jsme zastavili u zámku. Vchod byl ale bohužel, jak se nám často stává, v rekonstrukci, takže jsme rovnou sjeli na náměstí do obchodu doplnit zásoby - mimo jiné Aleš zakoupil i meruňkovo-povidlovo-makový koláč na svačinu. U obchodu měli i točenou zmrzlinu s netradiční kaktusovou příchutí, tak jsme neodolali a ochutnali. Byla dobrá, osvěžující :)

Dál jsme pokračovali opět do kopce k přehradní hrázi Vranovské přehrady, kde jsme si několikrát zastavili a kochali se. Kousek od hráze jsme dojeli k velké visuté lávce přes rameno přehrady, tak jsme neodolali a dojeli si alespoň do jejího středu, i když jsme přes ni nepotřebovali.

Další cesta vedla kolem chatek na břehu přehrady. Nejprve byla krásně rovná, pak ale přišel totální mordorkopec - šíleně prudký stoupák, který se po chvíli zmírnil, jen aby se za zatáčkou mohl zase zprudšit. Hned po něm následovalo táhlé mírné stoupání, takže ani pak jsme si moc neodpočinuli. A jako bonus byl celý kopec v lese, takže kolem nás neustále poletovaly mraky hmyzu, včetně komárů. Prostě obtížný úsek.

Na poli mezi Horním Břečkovem a Lukovem jsme si pak zastavili u pole plného zralých makovic a dali si ke svačině koláč, který Aleš koupil ve Vranově. Cestu mezi vesnicemi lemovalo mnoho obsypaných třešní, tak jsme neodolali a taky jednu ochutnali - byla výborná, i když získat ji nebylo snadné - dole bylo otrháno.

Po průjezdu Podmolím jsme vjeli do nádherných hlubokých lesů NP Podyjí. Sjezd prosluněným listnatým lesem s výhledy do skalnatého údolí byl úžasný. V jednom místě se otevírala kouzelná vyhlídka na Dyji a jez na ní několik desítek metrů pod námi. Slunce svítilo a my si na chvíli připadali jak v pohádce.

O něco níže jsme vyjeli do vinice Šobes. Aleš doufal, že stihneme místní stánek s víny od Znovína, měli ale do šesti a bylo už skoro půl. Dál u stánku se ale pár cyklistů našlo a ještě popíjeli. A okénko bylo otevřené. Zkusili jsme tedy štěstí a mladíci nám ještě ochotně prodali deci místního Ryzlinku Rýnského (pro Janinku) a Tramínu Červeného (pro Aleše). Ve zlaté hodince jsme si tak vychutnávali polosladká vína a dívali se na vinici a skály v údolí Dyje. Taky jsme si tam chvíli povídali se skupinkou maďarů, kteří jedou na kole z Prahy do Budapešti a se kterými jsme se prvně pozdravili už ve Vranově.

Když jsme si odpočali a popovídali, čekal nás závěrečný úsek. Nejprve jsme museli zdolat velké kamením dlážděnou cestu vedoucí prudce dolů - sjezd, kdy už nám skoro i brzdy nestačily, poté pěkný úsek přes visutý most přes Dyji. Za ním nás ale čekal poslední vydatný stoupák. Oba už jsme byli zničení a kopec se pořád zvedal výš a výš. Maďaři možná dojedou denně 80-90 km, všichni ale postupně slezli z kol a vedli je. Zato my s vypětím všech sil vyjeli až úplně nahoru. Rychlost to sice byla podobná, ale měli jsme z toho alespoň dobrý pocit.

Zbytek cesty byl už z kopce. V Šatově a okolí Aleš Janě ukazoval, kudy vedla vinařská padesátka a v 19.30 jsme dorazili do kempu. Za odměnu jsme si dopřáli kuřecí řízek s hranolkami a pikantní klobásu. Když jsme si přidali ještě jedny hranolky a úspěšně je slupli, postavili jsme si stan, postupně se umyli a notně unavení zapluli do spacáků.